Svobodné noviny na internetu

Motto: „Nechraňme Babiše před extremisty, chraňme Českou republiku před Babišem!“ (B. Doležal)

„Osmičkové“ roky 1948 a 2018: podobnosti a rozdíly

To, co je uvedeno v podtitulku tohoto článku, má v letošním roce mimořádný, symbolický význam. Připomínáme si totiž 70. výročí jedné z nejtragičtějších událostí našich poválečných dějin, Února 1948, a všeho, co s tímto násilným uchopením moci československými komunisty (v zádech s J. V. Stalinem) souviselo.

Do výčtu „následných“ událostí tohoto roku patří jak záhadná smrt J. Masaryka, tak i přijetí nové, „lidově demokratické“ ústavy, stejně jako abdikace prezidenta E. Beneše a jeho brzká smrt. (Někteří historikové se domnívají, že to byla dobře zamaskovaná vražda, podobně jako v případě J. Masaryka.) A také poslední, XI. všesokolský slet, který se stal „labutí písní“ umírající československé demokracie (vlastně jen jakési „polodemokracie“).

Pak už přicházely jen represivní kroky, předznamenávající postupné „utahování šroubů“: zřízení táborů nucených prací pro nepohodlné osoby nebo přijetí tzv. zákona na ochranu republiky – č. 231/1948 Sb. To byla příprava na zahájení politických soudních procesů, jež měly odstranit ty občany, kteří se nesmířili s nastolením totalitní vlády komunistů.

Ti, kdož ještě před volbami v roce 1946 slibovali, že bude zachováno soukromé vlastnictví výrobních prostředků, začali krátce po Únoru 1948 prosazovat kurs totálního „znárodnění“ (správně: postátňování, protože znárodňování je něco úplně jiného). Vznikl systém, ve kterém politická a ekonomická moc srůstá v jeden celek: rodí se „státostrana“. Ta se stává součástí soukolí, jež semele každého, kdo by se postavil proti novému režimu. Mlýn třídní justice, personálně obsazené touto státostranou, pak zlikviduje jako na běžícím pásu všechny „nepřátele lidu“ (= odpůrce KSČ). Vítězná „revoluce“ může slavit triumf. Začala mezitím požírat i vlastní děti (= komunisty).

To je ve stručnosti podstata změn, které se v životě poválečné československé společnosti odehrály v osudném, „osmičkovém“ roce 1948. Patří sem i událost z dějin sociální demokracie ‒ známý „slučovací“ sjezd ze dne 27. 6. 1948. (Přesně za dva roky nato, 27. 6. 1950, nechali komunisté na nádvoří Pankrácké věznice v Praze popravit opoziční političku – JUDr. Miladu Horákovou.)

Z původní Československé strany sociálně demokratické se v r. 1921 odštěpila frakce nespokojených marxistických ultralevičáků, jimž přestala vyhovovat umírněnost někdejší dělnické strany a kteří se domnívali, že násilnou, ruskou (sovětskou) cestou ovládnou ČSR i celý svět. Poválečná revoluční vlna postupně odezněla a naše politická „levice“ zůstala rozštěpena: na sociální demokracii a KSČ.

„Návrat z vandru“, jenž se od té doby očekával, stále nepřicházel a nakonec se nikdy neuskutečnil. Dodnes. Ani po r. 1989, kdy hrozil KSČ (později KSČM) zákaz její činnosti. Komunisté dokonce nepodlehli ani lákání M. Zemana, který chtěl po r. 1993 vzít nereformované komunisty na milost a včlenit je zpátky do původní strany ‒ ČSSD. Dnes už si na tuto epizodu z dějin této strany nikdo raději ani nevzpomene.

Také onen „návrat z vandru“ by nejspíš dopadl přesně naopak. Ani v případě „slučovacího“ sjezdu by totiž nebylo jasné, kdo se s kým vlastně slučuje, když obě strany jsou po posledních parlamentních volbách na tom tak špatně. Naštěstí nehrozí sloučení ČSSD a KSČM, ale včlenění obou těchto stran, „těsně před zánikem“, ve stadiu klinické smrti, do Babišova politicky amorfního hnutí/strany ANO 2011.

●●●

Vstup ČSSD do vlády s ANO 2011 (a KSČM) je pokusem o ústavní převrat

Ustavením menšinové vlády ANO 2011 a ČSSD (s tolerancí KSČM) dojde fakticky k uskutečnění nového „slučovacího“ sjezdu, podobného tomu z roku 1948: obě levicové strany budou pohlceny Babišovým politickým uskupením. Přijetí společného vládního prohlášení se bude rovnat sloučení tří dosud samostatných subjektů: ANO 2011, ČSSD a KSČM. Likvidace polistopadové levice (spíše by bylo na místě hovořit o „pseudolevici“, protože ČSSD a KSČM za skutečnou, autentickou levici považovat nelze) tím bude dovršena.

V rozhovoru pro Časopis Revue FORUM 24 (15. 6. 2018) předseda Senátu ČR Milan Štěch přirovnal současný vývoj v ČSSD ke křižovatce, na níž se sociální demokracie nacházela v roce 1948. Podobnost situace z roku 1948 a dnes (2018) je jen zdánlivá. Jedná se o mediální konstrukci a značné zjednodušení, i když je pravda, že jisté podobnosti tu jsou.

Vývoj v roce 1948, nastolený událostmi po únorové vládní krizi, neměl žádnou alternativu. Dnes se alternativ nabízí několik, ale Babiš ani Zeman na ně nechtějí slyšet, protože nevyhovují jejich mocenským představám. V roce 1948 by ke sloučení KSČ a Čs. sociální demokracie dříve nebo později došlo tak jako tak. Navíc tu byl soustředěný tlak ze strany J. V. Stalina, vrchního „dohlížitele“ nad zeměmi, jež osvobodila Rudá armáda. Sovětský diktátor „kormidloval“ náš vnitropolitický vývoj (prostřednictvím svých nohsledů v KSČ) tak, aby se totální závislost ČSR na SSSR stala nezvratnou.

Situace o sedmdesát let později je přece jen jiná. Dominance politicky neukotveného hnutí/strany ANO 2011 po volbách z října 2017 nastala jako následek rozpadu systému vlády politických stran, který vznikl a fungoval po Listopadu 1989. Dvacet let u nás trvá nepřirozený stav, kdy není možno na základě parlamentních voleb sestavit většinové vládní koalice.

V důsledku dysfunkce tohoto systému se tu jako noční můra pro skutečné demokraty objevily tzv. protestní strany typu „Věci veřejné“ či „ANO 2011“ nebo obskurních uskupení v čele s japonským „zachráncem“ naší demokracie – T. Okamurou. Výsledek známe: ani po volbách 2017 tu není většinová koalice, nýbrž politický „obr“ (ANO 2011) a přívěsek v podobě ČSSD. Problém tím stále vyřešen není. Nabízí se otázka: bude vůbec někdy?

Přesto: srovnávat události roku 1948 a problémy roku 2018 není zcela na místě. Tehdy KSČ (podle jasných a neustále aktualizovaných pokynů z Moskvy) věděla naprosto přesně, co má dělat, aby uchvátila neomezenou moc ve státě, a podle toho se chovala. Až do Stalinovy a Gottwaldovy smrti se jednalo o „zběsilou“ fázi vývoje, který začal nahánět strach i jinak otrlým „stalinistům“. Těm, kteří se ráno probouzeli a večer usínali s myšlenkou na „generalissima Míru“ – masového vraha J. V. Stalina.

Náš současný vývoj je spíše směsí politické nezkušenosti parlamentních a vládních nováčků, váhání, improvizace a bezradnosti. U každého z aktérů nynějšího dění je tomu trochu jinak. ČSSD a KSČM se chtějí zachránit před propadlištěm dějin, jež jim reálně po dalších volbách hrozí. Naproti tomu ANO 2011 dává téměř každý den najevo, že neví, jak naložit s mocí, která tomuto politickému uskupení náhodně posbíraných kariéristů a čekatelů na funkce spadla v důsledku vítězných voleb do klína. Babišovi to již začíná přerůstat přes hlavu. Absolutní moc nejen korumpuje, ale nepřipravené jedince zabíjí. Doslova.

Všechno to naše „hemžení“ zpovzdálí sleduje postsovětský diktátor V. Putin, který by byl rád silným politickým hráčem na světovém kolbišti, ale není jím. Proto nepohrdne žádnou příležitostí, aby se zviditelnil a připoutal pozornost médií: momentálně je to mistrovství světa ve fotbale. I tady přirovnání Putina k Hitlerovi a k jeho olympiádě v Berlíně (1936) „kulhá“. Tak dramatické to opravdu není. Zatím ještě ne.

Poněkud podivnou a zvláštní roli v tom našem povolebním zmatku hraje nesoudný, sebestředný ješita M. Zeman, z něhož se stalo na jedné straně mocichtivé monstrum, na straně druhé politováníhodná lidská troska, vyvolávající rozdílné reakce občanů. U skupiny jeho voličů je to obdiv, u „nevoličů“ naopak odpor a pohrdání. Velké osobnosti, k nimž Zeman nepatří a nikdy patřit nebude, a také velcí zločinci polarizují společnost. Zemanovi se to dokonale podařilo. Nemá v tom konkurenci doma ani v zahraničí.

Po nepovedeném hradním happeningu, na němž M. Zeman za asistence hasičů spálil pověstné červené maxi trenýrky, symbolizující jeho proruskou a pročínskou „vstřícnost“, je o prezidentově místě v „dějinách“ rozhodnuto. Stane se jednou z nejodpudivějších postav našich moderních dějin. Vedle něho budou vypadat K. Gottwald, G. Husák či M. Jakeš jako „hrdinové“. Proruská média by nám chtěla namluvit, jaký je Zeman „světový“ politik. Bohužel, není! Je to jen politický komediant, tlučhuba, šašek a politováníhodný ubožák. Toť vše.

●●●

Babišova „druhá“ vláda bude nestabilní a přechodná

Po ustavení Poslanecké sněmovny na podzim 2017 vznikla na naší politické scéně dokonalá politická past. Babišovo ANO 2011 nemá sílu na samostatné vládnutí. Jeho případná menšinová vláda může být kdykoli „sestřelena“ hlasy KSČM a SPD, pokud jejich straničtí šéfové naznají, že by to pro ně bylo výhodné. Situace je dokonale „zauzlená“ a není z ní cesty ven. Řešení samozřejmě existuje, ale téměř nikdo o ně nestojí. Kdo by chtěl přijít o nadstandardní plat – téměř za „nicnedělání“? Ve fabrice by si tolik nevydělal a musel by skutečně pracovat rukama.

Ano, řešení se nabízí samo: předčasné volby. V nich budou všichni „viníci“ potrestáni. Hlavně za to, že nebyli schopni dohodnout se na vládnutí. Když to neumí, ať jdou! Přijdou noví zájemci, kteří budou rádi zahřívat parlamentní lavice. Ještě si u toho „zasurfují“ na internetu, v klidu vypijí kávu a přečtou noviny. Komu by se to nelíbilo, že ano?

Ať už to s „druhým“ Babišovým kabinetem dopadne jakkoli, ta příští vláda, ustavená po předčasných volbách, by mohla být skutečně „demokratická“: buď s oslabeným ANO 2011 (samozřejmě bez Babiše), nebo jen složená z ostatních demokratických stran – bez ANO 2011, SPD a KSČM. Ani u SPD není jisté, zda se do příští Sněmovny dostane. Řekl bych, že nejspíš ne.

Slovenský oligarcha A. Babiš, který si naivně myslel, že Češi padnou na zadek, když se tady se svými bůhvíjak získanými miliardami objeví, si dnes, po několikaměsíčních zkušenostech „s vládnutím v Česku“, jistě drbe hlavu. Jeho vládní ani parlamentní „koalice“ nebude stabilní a může kdykoli skončit. Teprve teď dospěl Babiš k poznání, jak osudově se mýlil, když nechtěl ustoupit do pozadí a umožnit vznik většinové vlády bez své osoby v roli premiéra. Taková vláda by mohla přežít až do konce volebního období. Nic z toho se již nestane. Babiš propásl svou historickou šanci a další již nedostane.

●●●

Noví Fierlingerové povstali a dali se do práce…

Slučovací sjezd KSČ a Československé sociální demokracie v červnu 1948 nebyl možný bez záškodnického působení agenta NVKD a bývalého čs. vyslance v Moskvě – Zdeňka Fierlingera (1891-1976). Byl to on, kdo vyvolal v této straně rozkol a po únorovém převratu 1948 dokonal svou zradu na této straně i na demokracii tím, že přivedl prokomunisticky naladěné sociální demokraty do lůna KSČ. Ty ostatní, kteří zůstali mimo a „integraci“ odmítli, čekala léta perzekuce – včetně rodinných příslušníků.

Také dnešní ČSSD (nebo to, co z původní levicové strany ještě zbylo) má své pokračovatele ve zhoubném díle Z. Fierlingera. Jsou to ti funkcionáři a Zemanovi „bílí koně“ v ČSSD, kteří tak dlouho nadbíhali Babišovi, až se dočkali. Jim ovšem nejde o budoucnost strany, ale jen o vlastní prospěch, o výnosná „koryta“.

Všichni ti Hamáčkové, Zimolové, Haškové i Škromachové jsou jen „trafikanti“, které ideály, jimž skuteční sociální demokraté kdysi obětovali léta stranické práce a někteří i život (v boji proti nacistům a komunistům), nezajímaly a nezajímají. Jsou to jen odchovanci stranických sekretariátů, kteří o životě obyčejných občanů a o jejich problémech nic nevědí. Kráčejí ve šlépějích své „konkurentky“, někdejší „papalášské“  státostrany ‒ předlistopadové KSČ.

Dnešní ČSSD se po říjnových volbách 2017 ocitla v nezáviděníhodné situaci. Neúspěšné vedení strany, které přijalo odpovědnost za sedmiprocentní volební výsledek, prakticky bez boje a bez potřebné sebereflexe, která se měla odehrát na 40. sjezdu ČSSD, ale nestalo se tak, vyklidilo pozice a přenechalo volný prostor těm, kdož museli ze stranického vedení odejít.

Jsou mezi nimi především stoupenci prezidenta M. Zemana, účastníci prozrazené lánské schůzky z roku 2013, která byla pokusem o vnitrostranický puč – krátce po parlamentních volbách. Včerejší „pučisté“ se díky Zemanovým zákulisním tahům stávají dnešními „vítězi“. Nic horšího se této straně přihodit nemohlo. Zrádcové a renegáti ještě nikdy v historii nic nevyhráli, protože to neumí. Zrádce dovede jen zrazovat, nikoli tvořit pozitivní hodnoty a budovat lepší vztahy.

Tito zakuklení „babišovci“ jen dovrší dílo zkázy, na jehož počátku byla touha M. Zemana po pomstě za neúspěšnou prezidentskou volbu z roku 2003. Zimolové, Haškové či Škromachové (spolu s naivním Hamáčkem) vedou svou stranu na jatka, která ji čekají v podobě dalších volebních porážek. ČSSD pod současným vedením již nemá šanci, aby se zachránila. Tuto příležitost dostala, avšak nedokázala ji využít. Titanic (= ČSSD) se potápí a záchranné čluny jsou beznadějně obsazené těmi, kteří do nich stihli nastoupit včas. Ti ostatní musí zemřít. Takový bude osud ČSSD.

●●●

Referendum skončilo, zapomeňte…!

Když občas konstatuji, že něco nemá smysl ani komentovat, tentokrát to neplatí. Komentovat se to musí. A ještě lépe by bylo, kdyby se rozezněly všechny zvony v této zemi, aby se konečně politici ČSSD probudili ze svého snu o tom, že s Babišem jim bude líp. Sami se během posledních čtyř let přesvědčili, že líp není a ani nebude. Bude jen hůř. A s politickým dobrodruhem Babišem ještě hůř, než bývalo i v těch nejhorších časech.

Nové vedení ČSSD spolu s trestně stíhaným premiérem nás již několik měsíců vede spolehlivě mimo rámec parlamentní demokracie – do kalných vod „druhé“ polistopadové republiky. Zda bude stejně odpudivá, ne-li horší, než byla ta z krátkého pomnichovského období, ukáže až čas.

─────

Dne 15. 6. 2018 zmíněné předsednictvo ČSSD, vzešlé ze 40. sjezdu strany, vyhlásilo výsledky téměř měsíc trvajícího referenda o vstupu strany do vlády v čele s trestně stíhaným slovenským oligarchou a bývalým agentem StB – A. Babišem. Navzdory tomu, že ještě před pár týdny se činovníci ČSSD zaklínali tím, že s takovým člověkem do vlády nepůjdou, výsledek referenda to všechno mění. Prý to dopadlo tak, jak se předpokládalo (již v tom je jasná manipulace)  ‒  60:40 (přesněji: 58,53%:40,20 %).

A protože jsem u tohoto hlasování ani počítání výsledků nebyl, nemám důvod těmto číslům věřit. Jsou to jen „hausnumera“ pro uchlácholení veřejnosti. Troufám si říci, že tomu nebudou věřit ani poctiví sociální demokraté. Ti, kteří v této straně prožili kus života a zůstali v ní nikoli kvůli slibovaným „korytům“, nýbrž kvůli myšlenkám, jež tato strana hájila. Po dnešku začnu věřit tomu, že díky současnému vedení se z ČSSD stala strana korytářů, podobně jako KSČM je stranou bývalých papalášů a stranických funkcionářů. O ideály už dávno nejde. Ty skončily nenávratně v politickém muzeu.

Vedení ČSSD v čele s Janem Hamáčkem a Jiřím Zimolou se zachovalo „pragmaticky“: vyměnilo pár ministerských křesel ve vládě s trestně stíhaným premiérem za budoucnost své strany. Co na tom záleží, že ano? Když jde o koryta, musí jít morálka stranou. A nějaké ideály, které vyznávala tato strana od samého začátku? Je to pouhá politická veteš, jež se do dnešní doby nehodí. Vždyť i J. Hamáček říká, že Filipovi komunisté jsou jiní, než byli ti od „krvavého“ Klémy. Když tomu chce věřit, ať si tomu věří! Většina rozumných občanů má na to jiný názor.

Jak rozhodnutí o vstupu do Babišovy vlády ocení členové ČSSD, až jim dojde, na jakou habaďůru se nechali nalákat? Na to si budeme muset ještě pár týdnů počkat. Již teď je zřejmé, že chybné rozhodnutí stranického vedení povede k celkovému znevěrohodnění strany a k dalšímu úbytku voličů. Dříve či později ČSSD čeká zánik. Bude to „odměna“ pro zrádce a zaprodance, kteří se chtěli zavděčit M. Zemanovi. Za zradu se vždy platí. Často i životem.

Leč nezoufejme! Až se po nějaké době poměry „usadí“, vznikne nová, autentická levicová strana, která ČSSD a KSČM nahradí. Levicoví voliči nezmizí ani pak. Jen si budou muset nějakou dobu počkat na zformování strany nové. A nezmizí ani levicová témata. Naopak. Nové výrobní postupy a nové technologie, označované jako „průmysl 4.0“, změní postavení těch dosud neprivilegovaných občanů, kteří se nacházejí „úplně dole“, natolik, že se to nutně promítne i do politické roviny – do činnosti odborů a politických stran. Dějiny lidstva nekončí. Budou pokračovat.

●●●

Hamáčku a Zimolo, styďte se!

Po skončeném vnitrostranickém referendu se zdá, že současné vedení strany je ještě prohnilejší, než byla všechna předchozí. Nelze jinak. Strana, která dokázala v tak krátké době před veřejností předvést takové politické veletoče, aby uhájila pár koryt pro vybranou partu nejbližších kamarádů, musí padnout až na úplné dno. Nemá právo na další existenci. Zánik strany lze očekávat v řádu několika měsíců.

Jak dlouho bude trvat, než ČSSD, zatížená letitými skandály a kmotrovskou minulostí, zanikne a bude nahrazena novou, nezkorumpovanou „Sociální demokracií pro 21. století“, poznáme po podzimních volbách. Doufejme, že to nebude trvat dalších 140 let! Obávám se nicméně, že v té době budou naši planetu již obývat jiné bytosti než současný, nepoučitelný „Homo sapiens“. Buď to budou Marťani, nebo nějací androidi. Jedním si ovšem můžeme být jisti: „Homo politicus“ s legitimací ČSSD to nebude.

A jak by měli po skandálním výsledku referenda a po následném políčku od budoucího koaličního partnera, A. Babiše, členové ČSSD naložit s vedením strany, které to všechno „spískalo“? Vyhnat Zimolu a Hamáčka jak ze strany, tak i ze země! Ať si jdou hledat štěstí zase někam jinam, např. k Ficovi nebo k Putinovi. Oba tito příslušníci generace „Husákových dětí“ se ve škole učili rusky, a proto by to pro ně neměl být problém. Dělat „sekretářky“ u takových politických „géniů“, musí být přece oboustranným přínosem. A kdyby je Putin nechtěl, protože má svých „pomocníků“ víc než dost? Mohli by to zkusit u všemocného, doživotního čínského „císaře“ Si Ťin-pchinga, případně u Velkého Kima v KLDR. Všichni jsou to spolehliví soudruzi, oddaně sloužící věci komunismu a míru!

─────

A co si myslí o těchto představitelích „fierlingerovského“ vedení ČSSD čtenáři? Tady jsou některé jejich reakce z diskuse na internetu: „Hamáček má už teď hnědá záda, jak si s ním Bureš vytřel zadek.“ ‒ „Milá ČSSD, základní poučení pro demokraty je: nic si nezačínat s StB, protože vás podrazí.“ ‒ „Kolaboranti na hradě škodí republice, kolaboranti v ČSSD škodí ČSSD.“ ‒ „Babiš je zbabělec, který se neumí postavit duševně nemocnému starci s diktátorskými manýry.“ ‒ „Socani čumí na drát. Vláda ještě nevznikla a už je Babiš podrazil.“

Komentáře jistě netřeba. Je to naprosto výstižné a svědčí to o jediném: lid má na rozdíl adeptů do Babišovy vlády jasno: Takto raději NE!

●●●

Konec dnešní, „zparchantělé“ ČSSD je neodvratný…

Naši nejstarší politickou stranu, která si nedávno připomněla 140. výročí svého založení, čeká v brzké době marginalizace a postupný zánik. Kdo čekal, že spojením s bezohledným slovenským predátorem chytí „druhý dech“ a znovu se vyšvihne nahoru (jako v dobách tzv. opoziční smlouvy), ten bude trpce zklamán. Také v politice platí, že „dvakrát nelze vstoupit do téže řeky“.

Následky neuváženého politického rozhodnutí Hamáčkova/Zimolova vedení ČSSD se dostaví již na podzim letošního roku. ČSSD ztratí své dosavadní postavení i funkci předsedy horní komory parlamentu. A volební výprask z loňského roku se téměř jako přes kopírák zopakuje i v komunálních volbách. Tady budou ztráty ještě citelnější, protože kandidáti ČSSD to „odskáčou“ za nezodpovědné stranické funkcionáře z Lidového domu. Budou-li „socani“ výrazně oslabeni v „komunálu“, už nikdy se nevzpamatují. Právě tady se totiž rozhodne o tom, zda strana přežije.

V tomto kontextu je nadbytečné psát o tom, že do příští Sněmovny se zástupci ČSSD již nedostanou. Pětiprocentní hranice pro vstup do Poslanecké sněmovny (PS) PČR se pro řadu stran a hnutí stane nepřekonatelnou překážkou. Bude to mít nicméně jednu výhodu: Situace se tak přehlední, ubude politických subjektů, které se v posledních letech potácely kolem pětiprocentní laťky, a vznikne účinný tlak na ty zbylé, aby se dohodli na spolupráci. Bude to politicky správné a zodpovědné. Voliči přece zvolili poslance proto, aby pracovali ve prospěch občanů i tohoto státu!

A jaký bude osud těch politických stran, které se do PS již nedostanou? Některé budou ještě nějaký čas přežívat mimo parlament, hlavně na komunální úrovni, jiné zcela zaniknou. Na postupný zánik se budou muset připravit jak sociální demokraté, tak i druhá a třetí z nejstarších stran – KDU-ČSL a KSČM. Ani jedna z těchto stran již do řádných voleb, které by se měly konat v roce 2021, nezasáhne. Zůstanou natrvalo mimo.

Zánik hrozí také Okamurově SPD. Ani ne tak proto, že by nenašla voliče, ale kvůli evidentnímu nesouladu s pravidly fungování politických stran a hnutí. Ministerstvo vnitra bude muset napravit chybu, když před volbami z roku 2017 povolilo stanovy Okamurovu politickému subjektu. Ten, kdo to zavinil, by měl nést politickou i trestně-právní odpovědnost. Podobně by měly být přezkoumány okolnosti, za nichž došlo k zaregistrování hnutí/strany ANO 2011. Ani v tomto případě nebylo všechno v pořádku. Totéž se v „bledě modrém“ týká i „Věcí veřejných“. Zkrátka: všech politických „projektů na jedno použití“.

Jediný politický subjekt, který patří k tzv. nesystémovým stranám a jenž by mohl v nějaké podobě přežít, je Česká pirátská strana. Její nevýhodou je politická nevyhraněnost, malá čitelnost a téměř nulová politická aktivita (včetně mediálních výstupů). Zda něco z Pirátů vyroste, nebo to bude jen další „projekt na jedno použití“, ukáže až nejbližší čas. Osobně bych si přál, aby tato strana na politické scéně zůstala, protože po spolknutí ČSSD a KSČM „krokodýlem“ Babišem tady nějakou levicovou „alternativu“ budeme potřebovat. Alespoň do té doby, než dojde k regulérnímu vzniku „Nové levice“ či „Sociální demokracie pro 21. století“. Další vývoj si založení nové strany stejně vynutí.

V době vážných politických rozhodnutí si (v minulosti i dnes) někteří politici kladou naléhavé otázky. Činil tak i vůdce ruských bolševiků V. I. Uljanov-Lenin, který se v jednom spisku ptal: „Co dělat?“ Podobnou otázku by si dnes měli položit také předáci ČSSD, která se po referendu o vstupu do Babišovy vlády vydala na cestu k propadlišti dějin a dál – na politický hřbitov. Odpověď se nabízí sama: nesedět s rukama v klíně a začít něco dělat. Hlavně něco smysluplného, nikoli nesmyslného a kontraproduktivního ‒ jako doposud.

15. 6.2018

PhDr. Rostislav Janošík

─────

P. S.:

Den po vyhlášení výsledku referenda, 16. 6. 2018, o němž J. Hamáček prohlásil, že dalo vedení strany „silný mandát“ k tomu, aby ČSSD mohla vstoupit do vlády s trestně stíhaným premiérem, je všechno jinak. Stačilo, aby se proti navrhovanému ministru zahraničí M. Pochemu postavili M. Zeman a V. Filip. A to, co ještě včera platilo, dnes již neplatí.

U názorově nepevného A. Babiše, který si přestává být jistý sám sebou, protože ráno neví, co přinese večer, to nijak nepřekvapuje. Podobných politických kotrmelců již předvedl dost a dost. Toto je jen další v pořadí. Zkrátka: Babiš je populista, navíc bez politických zkušeností a bezvýhradně závislý na tom, co řekne a udělá jeho loutkovodič – prezident M. Zeman. Proto bude Zemanův názor vždy na prvním místě a proto mu Babiš dal přednost před slibem J. Hamáčkovi, že si nebudou navzájem „kádrovat“ nominanty do vlády.

Nastávající politická „manželka“ přece musela tušit, ne-li dokonce vědět, že vstupuje do nerovného svazku se záletníkem, který má více milenek a může jí kdykoli „zahnout“. Který muž tomuto pokušení odolá, že ano? To se teď stalo, den po ukončení referenda, a všichni jsou překvapeni! Nebo aspoň předstírají, že jsou překvapeni, i když vlastně nejsou. Babišova nová „konkubína“ se s tím buď naučí žít, nebo oba partnery čeká brzy rozvod.

V tomto případě to bude znamenat rozbourání celé vnitropolitické scény, jak se utvořila po 21. 10. 2017. Jestliže se Babiš rozhodl, že nebude respektovat koaličního partnera ještě dříve, než se vůbec začne jejich společná vláda skládat, je to na vážné zamyšlení. Rozchod natěšených „novomanželů“ možná přijde dřív než vlastní svatba. K té už nemusí dojít.

Snad po této trpké zkušenosti s Babišem členům ČSSD konečně dojde, u jaké šaškárny, kterou vznešeně nazývali „referendem“, vlastně asistovali. Nejenže kývli na vstup do vlády s trestně stíhanou osobou, navíc s agentem bývalé StB, ale porušili tím i své vlastní stranické usnesení, přijaté v r. 1995 v Bohumíně, které zakazuje spolupráci s tzv. extremistickými stranami (včetně KSČM) na vládní úrovni.

Ať se to komu líbí, či nikoli, údajná „tolerance“ této vlády ze strany KSČM je jen špatně maskovanou koaliční spoluprací. Proč? Protože KSČM, a to navzdory svému tragickému volebnímu výsledku, kecá do všeho, včetně personálního složení vlády. Není to nic jiného než nepřiznaná koaliční spolupráce na vládní úrovni. Podobně jako jí svého času byla tzv. opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD, která byla ve skutečnosti smlouvou o koaliční spolupráci na vládní i parlamentní úrovni. Mediální tanečky okolo toho slouží pouze jako zástěrka – k ohlupování veřejnosti.

Nalejme si proto čistého vína a přestaňme si lhát! Je nejvyšší čas, aby ČSSD jednání s Babišem ukončila! Ztratila tím spoustu času, který mohla užitečně využít k přípravě podzimních voleb! Teď už to jen stěží dožene. Právě senátní a komunální volby rozhodnou o budoucnosti ČSSD. Ne Babiš, ne Zeman, ale voliči!

16. 6. 2018

‒ RJ ‒