Svobodné noviny na internetu

Motto: „Padám, padám. Tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to.“ (Poslední slova M. Horákové pronesená před popravou)

Byla to krásná, obětavá a přívětivá žena. Zkrátka: výjimečná osobnost, jakých je vždycky, v každé době, jako šafránu. Tak hodnotili JUDr. Miladu Horákovou ti, kdož ji znali. Tato poslankyně národně socialistické strany, představitelka ženského hnutí a funkcionářka Svazu osvobozených politických vězňů nacismu se stala záhy po uchopení moci komunisty v únoru 1948 jednou z prvních obětí tohoto protilidového, totalitního režimu.

Nacisté ji téměř po celou dobu okupace věznili. Komunisté šli ve své ideologické zaslepenosti a třídní nenávisti mnohem dál: tuto statečnou odbojářku, matku nezletilé dcery a bývalou poslankyni druhé nejsilnější politické strany neváhali postavit před soud a po zinscenovaném soudním procesu s předem připravenými rozsudky poslat na šibenici. Mučednická smrt M. Horákové patří proto dosud k nejtěžším zločinům, jichž se představitelé komunistické moci u nás dopustili.

●●●

Za Masarykovu republiku, za demokracii

JUDr. Milada Horáková, rozená Králová, se narodila dne 25. 12. 1901 v Praze. Její otec, Čeněk Král, založil tužkárnu „Národní podnik“. „Miládka“, jak M. Králové doma říkali, navštěvovala nejprve obecnou školu na Královských Vinohradech a posléze gymnázium ve Slezské ulici, kde odmaturovala v roce 1921. Měla zájem o studium medicíny, avšak nakonec začala studovat práva na Karlově univerzitě v Praze. Promovala v roce 1926. Někdy v letech 1923-1924 se setkala se senátorkou F. Plamínkovou, která ji získala pro práci v ženském hnutí. Ještě jako studentka se M. Králová seznámila také se svým budoucím manželem, tehdy rovněž studentem, a to na Vysoké škole zemědělské, Ing. Dr. Bohuslavem Horákem, za něhož se v roce 1927 provdala.

Čerstvá absolventka práv JUDr. M. Horáková nastoupila do svého prvního zaměstnání – Ústředního sociálního úřadu hlavního města Prahy, kam patřily rovněž Masarykovy domy v Krči. V čele úřadu byl tehdy pozdější předseda Československé strany národně socialistické a pražský primátor – PhDr. P. Zenkl. Blízkou spolupracovnicí M. Horákové se stala R. Pelantová. Ve svých 30 letech byla Horáková vybrána na mezinárodní právnickou školu v Haagu, kde díky své erudici upoutala pozornost západních právníků. V následujících letech navštívila řadu evropských zemí, a to v doprovodu F. Plamínkové i svého manžela: Jugoslávii, Německo, Rakousko, Francii, Itálii a Anglii.

Velkým vzorem M. Horákové zůstával po celý život první československý prezident T. G. Masaryk. Zásluhou A. Masarykové se s ním mohla osobně setkat a seznámit ho s prací Ženské národní rady, v níž M. Horáková působila jako ústřední jednatelka. Prezident T. G. Masaryk dobře rozuměl tomu, oč tehdejší představitelky ženského hnutí u nás usilovaly. Vždyť i jeho přičiněním teprve československá ústava z roku 1920 zakotvila rovnoprávnost žen.

M. Horáková se nehodlala spokojit pouze s právem žen na vzdělání a formální rovnoprávnost. Zasazovala se zejména o právo žen uplatňovat se ve všech oborech zaměstnání podle jejich schopností. Bojovala i za práva neprovdaných matek, nemanželských dětí a za nárok na alimenty pro děti i rozvedené a rozloučené manželky.

●●●

Co nestihli nacističtí katani…

JUDr. M. Horáková nežila v letech první republiky pouze prací, nýbrž byla i milující manželkou a matkou. V roce 1933 se jí narodila dcera Jana. Jak napsal po její smrti manžel Bohuslav, Miladino srdce bylo „stejně laskavé jako statečné“. V roce 1935 se Horákovi přestěhovali z Vinohrad na Smíchov: nejprve bydleli v Dělnické ulici čp. 1813, později v Zapově ulici čp. 3. Tam je zastihly události Mnichova a německé okupace.

Obětavá vlastenka a demokratka M. Horáková se bez váhání zapojila do odbojové činnosti. Navázala kontakty s Politickým ústředím a prostřednictvím A. Pešla a Z. Pešky se dostala do okruhu odbojové skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme; tam se včlenila i Ženská národní rada. Spolu s manželem Bohuslavem se Horáková podílela na vypracování programu pro příští, osvobozenou Československou republiku. Kromě toho organizovala ilegální síť spolupracovnic v Pardubicích a obstarávala byty pro lidi, kteří se ocitli v ilegalitě.

Aktivity manželů Horákových neunikly pozornosti německých bezpečnostních složek i českých udavačů. Během prázdninového pobytu v penzionu Vršov v Horním Bradle u Nasavrk byli dne 2. 8. 1940 zatčeni. Navzdory 22měsíční vyšetřovací vazbě na Pankráci, kdy vyšetřovatel Horákovou sadisticky mučil, nic neprozradila. Pak následoval transport do terezínské Malé pevnosti, kde byla M. Horáková vězněna od října 1942 až do podzimu 1944. Zde končili svůj život mnozí čeští vlastenci, mezi jinými i senátorka F. Plamínková.

M. Horáková v té době pracovala jako zdravotní sestra na ženském oddělení terezínské věznice. Svým spoluvězňům nezištně pomáhala: obstarávala jim chleba, cukr, pomáhala tajně dopravovat dopisy a vzkazy od příbuzných. Když byla prozrazena její účast v dopisové akci, strávila za trest dva týdny v „bunkru“, v němž byl svého času vězněn i atentátník na rakousko-uherského následníka trůnu F. F. d’Este.

Až do října 1944 byla M. Horáková vězněna v Lipsku, její manžel v Golnově u Štětína. Oba se pak setkali u soudu v Drážďanech koncem října 1944. Státní návladní tehdy pro Horákovou navrhoval trest smrti, soud ji však nakonec odsoudil na 8 let žaláře a jejího manžela na 5 let. Po vynesení rozsudku se jejich cesty opět rozešly: M. Horáková byla poslána do ženské káznice v Aichachu u Mnichova a B. Horák do káznice Ebrach v severním Bavorsku. Znovu se shledali teprve po osvobození: 20. 5. 1945 se vrátila z vězení M. Horáková, o dva dny později manžel Bohuslav.

●●●

… v tom pokračoval K. Gottwald a jeho spřeženci

Porážkou nacistického Německa se před JUDr. M. Horákovou i její rodinou otevřela perspektiva života ve svobodné republice. Československo bylo sice obnoveno, nikoli však v původních, předmnichovských hranicích (chyběla Podkarpatská Rus) a bez některých pravicových stran. Uměle vytvořená asymetrie systému politických stran nezůstala bez následků: levicové směřování naší tehdejší společnosti nakonec zákonitě vyústilo v převzetí moci komunisty v únoru 1948. Tragická smrt Jana Masaryka i skon prezidenta E. Beneše byly jen přirozeným dovršením zániku československé svobody a demokracie.

Tyto pronikavé politické změny zasáhly hluboko i do života a práce M. Horákové. Po návratu z nacistického vězení se plně zapojila do politického a veřejného života. Rozhovor s E. Benešem ji nakonec přiměl k tomu, že přijala nabídku na místo poslankyně Prozatímního národního shromáždění. Stala se členkou ústředního výkonného výboru Československé strany národně socialistické, ústředí žen a předsedkyní zahraniční komise strany. Po zesnulé senátorce F. Plamínkové převzala předsednictví celostátní ženské organizace – Rady československých žen. Jako bývalá politická vězeňkyně z doby nacistické okupace se stala rovněž místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu.

Když byla JUDr. M. Horáková v parlamentních volbách dne 26. 5. 1946 zvolena poslankyní za jižní Čechy, dostalo se jí možnosti uplatňovat své názory na pojetí demokracie a politického směřování poválečné ČSR i na mezinárodním fóru. Netajila se odmítavým stanoviskem vůči Stalinově snaze podřídit československou zahraniční i vnitřní politiku zájmům Sovětského svazu. Spolu s Dr. G. Sekaninovou se ve dnech 29. 7. – 15. 10. 1946 zúčastnila jako diplomatická delegátka mírové konference spojenců protihitlerovské koalice v Paříži. V říjnu téhož roku navštívila dokonce Moskvu.

Přes zjevnou snahu funkcionářů KSČ se ji nepodařilo získat pro spolupráci s touto stranou, která se stále více podřizovala Stalinovu diktátu. Horáková navzdory politickému „namlouvání“ ze strany KSČ zůstala věrná své „mateřské“ straně ‒ Československé straně národně socialistické. V ní měla nejblíže k jejímu předsedovi Dr. P. Zenklovi, dále k H. Ripkovi, R. Pelantové a A. Kleinerové.

V době začínající „studené války“ bylo M. Horákové jasné, že rozdělení sfér vlivu mezi Západem a Východem je natolik nezvratné, že v případě komunistického převratu v ČSR můžeme počítat nanejvýš s morální podporou Západu. Toho si byli dobře vědomi i vedoucí funkcionáři KSČ, kteří mezitím ovládli silová ministerstva a připravovali mocenský zvrat ve svůj prospěch. V tom jim vydatně pomáhali prokomunističtí kolaboranti z tzv. nekomunistických stran Národní fronty, kteří byli ve skutečnosti tajnými členy KSČ: Z. Fierlinger, E. Šlechta, A. Petr, J. Plojhar aj.

Nedocenění vážnosti situace ve dnech únorové vládní krize v roce 1948 se stalo právě pro národně socialistickou a lidovou stranu osudným. Zatímco předseda Československé strany národně socialistické P. Zenkl a místopředsedkyně F. Zemínová nabádali stoupence své strany k rozvaze a spoléhali na nemocného prezidenta E. Beneše, komunisté jednali. Jedině JUDr. M. Horáková si uvědomila vážnost situace: obrátila se proto na svého spolustraníka, místopředsedu parlamentu J. Davida, aby svolal schůzi sněmovny, která by k aktuálnímu politickému vývoji v zemi zaujala stanovisko. Tato schůze se nekonala. Namísto toho se národně socialistický poslanec A. Neuman dne 25. 2. 1948 stal díky své „vstřícnosti“ vůči KSČ členem nové Gottwaldovy vlády „obrozené Národní fronty“.

To byl nejen konec poválečné československé demokracie jako takové, nýbrž i počátek nekonečné řady osobních tragédií občanů-demokratů. Vítězná KSČ se s JUDr. M. Horákovou rázně vypořádala bezprostředně po „vítězství čs. pracujícího lidu nad reakcí“. Již 27. 2. 1948 byla „vyakčněna“ z Rady československých žen, kde její předsednickou funkci převzala A. Hodinová-Spurná. Následovalo vyloučení ze Svazu osvobozených politických vězňů a z dalších, do té doby demokratických organizací.

Když se dne 27. 2. 1948 na protest proti Benešově kapitulantské politice vůči KSČ pokusil o sebevraždu skokem z okna ministr spravedlnosti Dr. P. Drtina, navštívila ho M. Horáková v nemocnici. Krátce nato, 10. 3. 1948, byl na nádvoří Černínského paláce v Praze nalezen mrtev ministr zahraničí J. Masaryk. Tehdy v M. Horákové uzrálo jasné rozhodnutí: musí odejít z politického života. Na protest proti všemu, co se v ČSR v režii KSČ odehrávalo, rezignovala ještě téhož dne na svou funkci poslankyně parlamentu – bez uvedení důvodu.

●●●

Národně socialistická „Šestka“

JUDr. M. Horáková dobře znala předsedu vlády a KSČ K. Gottwalda, aby si dělala iluze o tom, co bude následovat. Přesto zřejmě ani ona netušila, že konec československé demokracie bude tak náhlý. Tím, že se zřekla poslanecké imunity, vydala se dobrovolně do rukou těch, kteří „se chodili učit do Moskvy, jak zakroutit krk“ nejen buržoazii, ale i naší demokracii. Pak došlo i na krky konkrétních lidí. Samozřejmě – těch nepohodlných.

Díky zpřístupnění materiálů bývalé komunistické tajné policie dnes víme, že Státní bezpečnost (StB) sledovala M. Horákovou již od konce roku 1946: zatím na ni „jen“ shromažďovala informace k případnému použití v budoucnu. Komunisté totiž předpokládali, že se i ona pokusí o útěk za hranice, podobně jako mnozí předúnoroví nekomunističtí politici. V tom se přepočítali. Horáková sice přemlouvala přátele a známé, aby tak učinili, avšak sama emigrovat odmítala. Tvrdila, že její místo je doma. Přesto se nehodlala smířit s rolí pasivní čekatelky na zázrak. I v těžkých časech po únorovém převratu KSČ myslela především na to, že svoboda a demokracie se jednou do této země znovu vrátí.

Proto se již v květnu 1948 spolupodílela na ustavení neformální skupiny národně socialistických funkcionářů, kteří odmítali následovat A. Neumana a další kolaboranty komunistického režimu. Členy této skupiny, nazývané „Šestka“, byli: Dr. J. Nestával, Dr. J. Čupera, Dr. F. Račanský, F. Dlouhý, Ing. K. Šobr a Dr. M. Horáková. Kromě jiných aktivit udržovala tato skupina kontakty s exilovými politiky a předúnorovými ministry, zejména s Dr. P. Zenklem a H. Ripkou.

Ani to nezůstalo nadlouho utajeno před všemocnou a vševědoucí StB. Až mnohem později vyšlo v rámci vyšetřovací činnosti amerického Kongresu najevo, že H. Ripka „odešel do exilu“ v USA s vědomím K. Gottwalda. Nelze vyloučit, že podobných „hrdinů“ exilu bylo víc.

 Vedoucí představitelé KSČ se záhy dozvěděli o tajné schůzce představitelů nekomunistických stran, která se uskutečnila koncem září 1948 na faře ve Vinoři u Prahy. Zúčastnili se jí zástupci lidovců (Dr. B. Hostička, Dr. V. Jandečka), sociálních demokratů (V. Beneš, Dr. V. Dundr, Dr. Z. Peška) a národních socialistů (Dr. M. Horáková, Dr. J. Nestával, Ing. K. Šobr, Dr. M. Vaněk). Schůzka, jejímž zamýšleným cílem bylo vytvořit jakýsi koordinační orgán, sjednocující úsilí tří ilegálních politických stran, skončila tím, že V. Beneš i Dr. J. Nestával odmítli spolupráci, případné letákové akce i seskupování za účelem ilegální práce proti komunistickému režimu.

Na vinořské schůzce bylo de facto rozhodnuto o dalším osudu poúnorové opozice: každá strana za sebe a na vlastní riziko. Tím byly zmařeny jakékoli vyhlídky na společný postup, který jediný mohl přivodit změnu ve prospěch obnovení demokracie. Namísto toho zvítězila varianta izolovaných akcí odporu. Ty byl komunistický represivní aparát schopen bez větších obtíží likvidovat jednu po druhé a jeho protagonisty pro výstrahu ostatním co nejpřísněji trestat. V ČSR se na dlouhých 42 let zabydlel režim státního terorismu.

Popisek: Tato soukromá fotografie zachycuje prvního komunistického prezidenta a předsedu nejmocnější politické strany K. Gottwalda jako milujícího dědečka. Byla to odvrácená tvář toho, co tento muž představoval ve vztahu k občanům, kteří se nesmířili s vítězstvím komunistů v Únoru 1948. Tyto „dojemné“ scény se odehrávaly ve stínu komunistických šibenic a koncentráků.

─────

[Poznámka autora po 20 letech: Pokud se někomu zdá, že zvýrazněný text předchozího odstavce připomíná situaci, v níž se nachází naše dnešní politická „opozice“ (je to jako souboj židovského chlapce Davida s filištínským obrem Goliášem), pak tento dojem není daleko od pravdy. Opozice bez společného postupu nejenže nemůže dnešního hegemona moci, A. Babiše, porazit, ale sama sebe odsoudí k politické izolaci a následné marginalizaci. Po příštích volbách již nebude rozhodovat o ničem z celostátní politiky, nanejvýš o tom, zda se v některé obci postaví čistička odpadních vod či pár desítek metrů chodníku. Jistý rozdíl tu nicméně je: dnešní opoziční politiky zatím nikdo nezavírá do vězení ani je nepopravuje, třebaže při nepříznivé mezinárodně politické situaci a pokračujícím rozvratu právního státu nelze vyloučit ani to. Jestli to politici „opozice“ v příštích měsících nezvládnou, odsoudí tuto zemi nadlouho ke stagnaci a mladou generaci k hromadnému exodu do zahraničí. Může se naplnit chmurná představa o tom, že „tato země není pro mladý“, jak občas slýcháme.]

─────

Smyčka kolem krku „nepoučitelných“ demokratů, kteří se stále ještě nechtěli vzdát, se začala pozvolna utahovat. M. Horáková spolu s manželem Bohuslavem a vyslancem Dr. Jínou se začali vážně zabývat myšlenkou na odchod za hranice (tuto možnost jim nabídl a zprostředkoval tehdejší pracovník Kanceláře prezidenta republiky JUDr. M. Jirásek.) Na schůzku s Dr. Jínou dne 27. 9. 1949 již Horáková nepřišla. Státní bezpečnost ji zatkla v 15.00 hodin v její kanceláři na Starém Městě pražském.

Miladin manžel, Ing. Dr. B. Horák, měl větší štěstí. Do společného bytu, kde ho čekali příslušníci StB, se již nevrátil. Brzy po 27. 9. 1949 se mu podařilo překročit hranice. Útočiště nalezl zpočátku v západním Německu; od r. 1951 až do své smrti v roce 1976 žil v USA. Tam se za ním v roce 1968 vystěhovala i dcera Jana (= Kánská).

●●●

„Direktorium odboje“

K zatčení JUDr. M. Horákové došlo jen pár měsíců po roztržce J. V. Stalina s jeho jugoslávským rivalem J. Brozem-Titem a po setkání sovětského diktátora s předsedou KSČ K. Gottwaldem na Krymu. Kurs na „zostřování třídního boje“ se začal uplatňovat také v Československu. Do té doby víceméně vlažný vztah vedoucích představitelů KSČ k podezření o spolupracovnících „agenta imperialismu“ L. Rajka v řadách KSČ se rázem změnil ve druhé polovině září 1949 – po příjezdu sovětských bezpečnostních poradců.

Aby odvrátili hrozbu zdecimování politického vedení své strany, rozhodli se přední činitelé KSČ, že jako „obětního beránka“ předhodí Stalinovi zástupce nekomunistických stran, kteří budou obviněni z protistátní činnosti. Počátkem obludné konstrukce budoucího „spiknutí proti republice“ se mělo stát zatčení 380 bývalých funkcionářů národně socialistické strany – mezi nimi i někdejší místopředsedkyně strany F. Zemínové.

Toto údajné „spiknutí“ vyfabrikovala StB z původně nevinných informativních schůzek a jednotlivých setkání představitelů nekomunistických stran. Poté, kdy za použití hrubého fyzického násilí a psychického teroru začali vypovídat „pravdu“ Dr. V. Sýkora, bývalý osobní tajemník prezidenta E. Beneše, a Dr. J. Kopecký, bývalý čs. vyslanec ve Švýcarsku, bylo jasné, že StB ví o ilegální činnosti M. Horákové a jejích společníků všechno.

Vyšetřování se zpočátku zaměřovalo na domácí odpor proti režimu. Teprve od nástupu sovětských poradců dostávala aktivita zatčených představitelů nekomunistických stran charakteristické ideologické nálepky: protistátní, špionážní, spiklenecká, směřující ke svržení režimu apod.

Bylo stále zřejmější, že vyšetřování činnosti „Direktoria odboje“, jak StB pracovně skupinu v čele s M. Horákovou označila, směřuje k jedinému cíli: uspořádat také v ČSR, a to jako v jedné z posledních tzv. lidově demokratických zemí, obdobný politický monstrproces, jaké se v předchozích letech uskutečnily v Bulharsku (1947 – N. Petkov, 1949 – T. Kostov), Albánii (1949 – K. Dzodze) a Maďarsku (1949 – L. Rajk).

Plně v souladu s tímto trendem začalo ve vyšetřování činnosti „Direktoria odboje“ převažovat zaměření s cílem: ukázat spojení „záškodníků“ s „mezinárodní reakcí“. Proto byla nakonec do čela údajného spiknutí postavena právě JUDr. M. Horáková, o níž StB věděla, že udržuje kontakty s naším poúnorovým exilem. Pro vyšetřovací metody StB a sovětských poradců bylo příznačné nejen používání krutého, nelidského mučení, psychického nátlaku a psychofarmak, nýbrž i to, že se zatčení museli učit zpaměti otázky i požadované odpovědi.

●●●

Proces s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“

Výsledkem několikaměsíční usilovné „práce“ vyšetřovatelů, prokurátorů a soudců byl politický monstrproces s předem odsouhlasenými hrdelními rozsudky. Všechno s požehnáním nejvyšší „bezpečnostní pětky“ (R. Slánský, J. Veselý, K. Šváb, L. Kopřiva, A. Čepička), ministra spravedlnosti Dr. Š. Raise a „prvního dělnického prezidenta“ K. Gottwalda.

Veřejné přelíčení se 13 hlavními obviněnými se uskutečnilo před Státním soudem v Praze ve dnech 31. 5. – 8. 6. 1950. V pětičlenném senátu zasedli: předseda Dr. K. Trudák, soudci z lidu J. Polanecký a M. Kučera, jakož i soudci z povolání Dr. O. Matoušek a Dr. K. Bedrna. Státní prokuraturu zastupovali: Dr. J. Vieska, Dr. J. Urválek, Dr. J. Kepák, A. Havelka a L. Brožová (= později provdaná Polednová).

Po výslechu obviněných a svědků byl osmý den soudního procesu vynesen rozsudek. V něm se uvádí, že jmenovaní „jsou vinni, že od jara 1948 až do svého zatčení se spolčili k pokusu o zničení samostatnosti republiky a o zničení a rozvrácení lidově demokratického zřízení … a tím spáchali všichni zločin velezrady a vyzvědačství.“ Za to je soud odsoudil k následujícím trestům: JUDr. M. Horákovou, J. Buchala, JUDr. O. Pecla a Z. Kalandru k trestu smrti; JUDr. J. Nestávala, JUDr. J. Hejdu, F. Přeučila a A. Kleinerovou na doživotí; JUDr. B. Hostičku na 28 let těžkého žaláře a dále k trestu odnětí svobody tyto obviněné: JUDr. Z. Pešku na 25 let, JUDr. J. Křížka na 22 let, F. Zemínovou na 20 let a V. Dundra na 15 let. Některým odsouzeným byly navíc ještě uloženy peněžité tresty. Všichni jmenovaní byli zbaveni čestných občanských práv na dobu 10 let. Poprvé od r. 1918 byla za politické „přečiny“ odsouzena k smrti žena-matka.

Soudní přelíčení bylo doprovázeno masivní mediální kampaní. Denně přicházely do soudní síně stovky rezolucí z celé republiky, v nichž se „pracující lid“ dožadoval co nejpřísnějších trestů pro „zrádce a sabotéry“. Těchto rezolucí se sešlo okolo 6300.

Popisek: Fanatický projev komunistického prokurátora JUDr. J. Urválka během soudního přelíčení s JUDr. M. Horákovou se zapsal tím nejčernějším písmem do dějin naší poúnorové justice. Urválek po tomto procesu „povýšil“ a stal se „za odměnu“ předsedou Nejvyššího soudu ČSR. Tuto funkci byl nucen opustit v r. 1963, kdy začaly první rehabilitace osob nespravedlivě odsouzených v 50. letech 20. století.

─────

Bezprostředně po vynesení rozsudku se v celém civilizovaném světě zvedla vlna protestů, zejména proti trestu smrti pro dva antifašisty – M. Horákovou a Z. Kalandru, jemuž K. Gottwald a jeho kumpáni nikdy neodpustili, že již v polovině 30. let [20. století] kritizoval vykonstruované „moskevské procesy“ s odpůrci J. V. Stalina. Svou „odměnu“ dostala i F. Zemínová, jež v roce 1929 neměla příliš pochopení pro to, když se novopečený poslanec za KSČ K. Gottwald chlubil ve svém projevu tím, že se jezdí „učit, jak zakroutit krk buržoazii“ do Moskvy.

Mezi těmi, kteří zaslali svůj protest nejvyššímu představiteli komunistické moci v ČSR, prezidentu republiky K. Gottwaldovi, byli zástupci nejrůznějších organizací z Norska, Švédska, Anglie, Holandska, Spojených států amerických, jakož i laureát Nobelovy ceny prof. A. Einstein a generální tajemník OSN T. Lie.

K vlně mezinárodní solidarity však odvolací soud, konaný 24. 6. 1950 za předsednictví Dr. Bartoše, nepřihlédl a odvolání odsouzených proti rozsudku Státního soudu zamítl. Zbývala již jen poslední možnost: požádat o milost prezidenta republiky K. Gottwalda. Ten však všechny žádosti příbuzných i samotných odsouzených (s výjimkou M. Horákové, která odmítala žebrat o život u komunistického zločince číslo jedna) ignoroval a svým podpisem potvrdil všechny čtyři rozsudky smrti.

Zamítavé stanovisko ministra spravedlnosti Dr. Š. Raise (jeho jméno figurovalo na seznamu podezřelých v souvislosti s procesem s L. Rajkem) i prezidenta K. Gottwalda bylo odsouzeným oznámeno dne 26. 6. 1950. M. Horáková se ještě téhož dne večer naposledy setkala se svými příbuznými: sestrou, jejím manželem a dcerou Janou. Na ně myslela i v posledních okamžicích svého života.

V dopise, napsaném tři hodiny před popravou, se svým nejbližším svěřuje: „Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte – neteskněte moc – je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír… Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou…“

V úterý 27. 6. 1950 ve 4.30 hodin se čtyři odsouzenci na smrt začali připravovat na svou poslední cestu. V doprovodu kněze, soudců a prokurátorů vyšli na dvůr Pankrácké věznice. Poslední slova M. Horákové, pronesená předtím, než ji komunističtí vládci a jejich pochopové umlčeli navždy, zůstala zachována jednak díky záznamu o průběhu popravy, jednak je známe z autentických svědectví vězňů, kteří je zaslechli skrze okna svých cel.

„Úřední výkon“, jak byla tato justiční vražda eufemisticky označena, probíhal od 5.32 hod. do 5.35 hod., smrt nastala v 5.45 hod. Kremace ostatků popravené M. Horákové se uskutečnila tajně 1. 7. 1950 ve Strašnicích.

●●●

Epilog

Komunističtí vládci považovali monstrproces s JUDr. M. Horákovou a spol. za své velké politické vítězství. Potvrzuje to zpráva, kterou 23. 11. 1950 zaslal sekretariát ÚV KSČ generálnímu tajemníkovi R. Slánskému (na den přesně o rok později bude i tento mocný komunistický muž zatčen a později popraven). Ze zmíněné zprávy se dozvídáme, že koncepci žaloby a směrnice pro politické využití procesu schválil G. Bareš. Přelíčení se zúčastnilo přes čtyři tisíce občanů z různých krajů republiky. Denně byly pořádány tiskové konference, jejichž kontrolu prováděl J. Hendrych. „Po technické a obsahové stránce se stal proces důležitou školou pro případnou organizaci dalších procesů,“ uvádí se v dokumentu doslova.

Represivní aparát komunistického režimu se nyní rozběhl naplno. Jen v tzv. následných procesech, které navazovaly na přelíčení s JUDr. M. Horákovou a spol., bylo v 35 dalších soudních procesech vyneseno 10 hrdelních rozsudků a uloženo 48 trestů doživotního vězení.

První účastníci monstrprocesu s JUDr. M. Horákovou se dostali po odpykání podstatné části trestu podmíněně na svobodu teprve v 1. polovině 60. let [20. století]: J. Nestával, F. Přeučil, A. Kleinerová aj. Byla podána žádost o revizi procesu. Teprve v průběhu tzv. Pražského jara, dne 30. 7. 1968, Prezídium Nejvyššího soudu v Praze zrušilo rozsudek Státního soudu z 8. 6. 1950 i usnesení Nejvyššího soudu v Praze z 24. 6. 1950. Věc byla předána k došetření na Generální prokuraturu, která ji po letech průtahů odložila, třebaže měla ve skutečnosti trestní stíhání zastavit.

„Ledy se pohnuly“ i v této kauze teprve po listopadu 1989. Dne 20. 6. 1990 generální prokurátor ČR trestní stíhání proti M. Horákové a spol. zastavil s tím, že „u žádného z obviněných nebylo zjištěno, že by spáchali trestné činy, pro které byli uznáni vinnými“.

Proces s JUDr. M. Horákovou jen o dva roky oddálil to, co muselo přijít tak jako tak – monstrproces s „protistátním spikleneckým centrem“ v čele s R. Slánským. Mlýn třídní justice nakonec semlel i ty, kteří ho na sklonku 40. let [20. století] sami pomáhali roztáčet ve jménu „světlých zítřků“. Dodejme, že po zásluze.

8. 6. 2000

PhDr. Rostislav Janošík

(Převzato z tištěných SN č. 2/2000, str. 5-6)

Seznam vyobrazení:

1. JUDr. Milada Horáková (1901-1950).
2. Ing. Dr. Bohuslav Horák, manžel M. Horákové.
3. Prezident E. Beneš spolu s M. Horákovou.
4. Prezident K. Gottwald s vnučkou Martou v roce 1948.
5. JUDr. M. Horáková během soudního přelíčení před Státním soudem v Praze ve dnech 31. 5. – 8. 6. 1950.
6. Prokurátor JUDr. Josef Urválek (1910-1979).
7. Telegram prof. A. Einsteina prezidentu K. Gottwaldovi ze dne 14. 6. 1950.

●●●

Příloha:

Poslední dopis JUDr. Milady Horákové (před popravou)

„Moji nejmilejší,

ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. – Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy. Ať to bude děvče, nebo hoch, musí to být bojarský junák! Prosím Tě, Věruško, na kolenou, chraň ho, kvůli mně a pro lepší příští. Modlím se v těchto posledních chvílích za Tebe a šťastnou Tvou těžkou hodinku matky. Budeš mít teď dvě děti.
 
Vás ostatní prosím: teď všechno pro ten nový život: Pepíčku, tolik na Tebe spoléhám. Jano, jsi statečné děvče – mám z Tebe radost – jen uplatni svoji statečnost za to, co buduje, a ne za to, co boří. – Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne pan farář, a i když nemohl přijít dr. Kučera, bylo mi to velikou posilou – prosila jsem jej, aby také, a hlavně Vám věnoval teď svou pomoc. Opřete se o vše, co Vás chce a může podržet. Žijte, žijte! Jste taková krásná trojice. Dědeček přijde časem také o svou bolest – buďte s ním! Maminka Horáková se opře o svou víru.
 
Má děvčátka ze Sadské, Věrka, Anička, Boženka, budou také s Vámi. Co Vás je, já jsem sama a musím si také pomoci. – Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá – nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. – Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás, alespoň něco v životě, co patří pouze Vám a těm, které mám tolik ráda. Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty.
 
Není to tak zlé – jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. – Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. – Mám už dohráno, opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná. Ať je v něm však jen slavný a vítězný hrdina – žádná už tragédie! Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás.
 
Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte – neteskněte moc – je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho – bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat – chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne.
 
Líbám Vás, líbám. S Bohem – vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě. Bůh Vás posilni a teď abyste dobře to dítě postavili do světa. Janičko, miláčku, dceruško. Věro, sestřičko má, Pepíčku, táto můj, babinko, holčičky Věro, Aničko, Božko a Ty můj zatoulaný, drahý, jediný, krásný muži. Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk. – Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbude úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše

Milada“
 
(Praha-Pankrác, věznice; 27. VI. 1950, 2.30 hod.)

(Zvýrazněná část: redakce SN)