Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nedůvěra Poláků k Němcům je dána „historicky“

24. 7. 2022

Poruším tradici, která spočívá v tom, že v SN se zabýváme hlavně problematikou naší země. Udělám vzácnou výjimku, neboť výrok končícího lídra polské vládní strany „Právo a spravedlnost“, Jaroslawa Kaczyńského, na adresu německého kancléře si to zaslouží. Tento politik na konto nedávno zvoleného německého kancléře O. Scholze prohlásil: „Jestli je Německo morální autoritou, za kterou se vydává, pak já jsem vysoký blonďák, nebo mladá, pohledná plavovláska.“

To je velmi zdařilý vtip, jehož autorem je 160centimetrový, zcela prošedivělý polský politik, jehož autorita byla a je nezpochybnitelná. Kam se na něj nějaký plešatý pán jménem O. Scholz hrabe? Je to zatím nejslabší politická figura, jaká se v německých poválečných dějinách (včetně těch východoněmeckých) objevila. V porovnání s tímto nevýrazným politickým „kašpárkem“ byli všichni východoněmečtí soudruzi z vedení NDR (DDR) osobnostmi první velikosti.

Když to čtu, nejde mi to jaksi dohromady s tou Kaczyńského „cestou vlakem do Kyjeva“, které se údajně zúčastnil i náš zbabělý premiér P. Fiala. Kam ti politici tří středoevropských zemí tenkrát, krátce po ruské invazi na Ukrajinu, cestovali, vědí jenom oni sami a Pánbůh. Neumím si totiž představit tohoto 73letého veterána polské konzervativní politiky, který neodpouští historické křivdy nikomu (problémem jsou pro Poláky i masakry na civilním obyvatelstvu na Volyni) a jenž žije ve Varšavě osaměle jako starý mládenec pouze se svým kocourem, kterak podniká tak riskantní cestu do „obklíčeného“ Kyjeva, jak nás tehdy ujišťovala média. Rád bych se mýlil, ale profese historika mě vybavila jedním obzvláště důležitým pracovním postupem: být ostražitý a patřičně nedůvěřivý vůči všemu, o čem se nemohu přesvědčit na vlastní oči a uši a co se navíc příčí logice.

A teď pár postřehů z polského tisku, které se týkají vztahu J. Kaczyńského k představitelům dnešního Německa. Zabývá se jimi článek V. Plesníka a P. Minárika z deníku „Právo“, a to pod titulkem: „Varšava si v Němcích pěstuje protihráče“. (Novinky.cz, 16. 7. 2022, 14:07)

Kaczyński údajně na svých cestách po Polsku mobilizuje voliče tvrdou protiněmeckou rétorikou. Ohlášené masivní zbrojení Německa je prý namířeno nikoli proti Rusku, ale proti Polsku. Německo se podle tohoto politika ještě nerozešlo s Ruskem. Proto Kaczyński znovu nastoluje i otázku válečných reparací, jichž se údajně „socialistická“ Varšava (= tehdejší stranické vedení v čele s E.Ochabem a W. Gomułkou) někdy okolo roku 1953 vzdala.

Částka, na kterou byly tyto reparace vyčísleny, má dosahovat hodnoty 700 miliard eur (= 17 bilionů Kč). Vzhledem k tomu, že Německo teprve před několika lety splatilo reparace z doby První světové války, by se mohlo jednat o nikdy nesplatitelnou sumu.  Pro Němce to v každém případě znamená tento vzkaz: vaše životní úroveň poklesne a bude to trvat desítky let. Pro národ, dosud žijící v blahobytu, je to vize zcela nepřijatelná.

Co se týká historických zkušeností Poláků s Ruskem i Německem, ty jsou po staletí velmi špatné. Netřeba připomínat několikerý zánik polského státu (trojí dělení Polska v 18. století), přes obnovu státu v r. 1918 až po Pakt Molotov-Ribbentrop, jímž si obě mocnosti Polsko rozdělily (23. 8. 1939). Krátce nato pak začal útok Wehrmachtu proti Polsku (1. 9. 1939).

Nedobré vztahy mezi těmito státy pokračují. Je třeba mít na paměti, že plynovody Nord Stream 1 a 2 byly budovány po dně Baltského moře proto, aby se vyhnuly území Ukrajiny a Polska. V tom byl zájem obou těchto zemí, Německa i Ruska, společný, třebaže ideová východiska se lišila. V pozadí je pocit viny vůči Polsku za způsobené oběti na životech i materiální škody za války. Jedná se o provinění neodpustitelná a o škody nesplatitelné.

V současné válce Ruska na Ukrajině se Polsko (až nesmyslně) přimklo k USA, ačkoliv je zřejmé, že jaderný potenciál Ruska bude trvale blokovat snahy NATO o jakési pofiderní „vítězství“ nad Ruskem. Ve skutečném jaderném konfliktu by nebylo vítězů ani poražených: prohráli by všichni. Proto silácké řeči J. Bidena ani J. Stoltenberga na tomto faktu nemohou nic změnit. Je to jen mediální divadýlko pro nepoučené diváky.

Zkrátka: nedůvěra Poláků vůči Rusku i Německu trvá i nadále. Historické zkušenosti se sousedstvím s těmito zeměmi jsou natolik špatné, že bude trvat nejméně ještě další dvě generace, než se začne blýskat na lepší časy. To, co je dnes hlavním problémem současného Německa, je fakt, že mladí politici, z nichž někteří se narodili až ve vrcholném období německé „Ostpolitik“ nebo teprve po sjednocení Německa (1990), ochotně a rádi zapomínají na výsledky Druhé světové války (1939-1945). Příkladem je „zelená“ ministryně obrany Annalena Baerbocková (*1980). Tolik naivity nevidíme ani u našich bruselských „eurosvazaček“ (Pekarová, Černochová, Richterová).

Důvod, proč se v Německu zarytě mlčí o dvou vojenských porážkách v obou světových válkách, je pochopitelný: Němci se stydí za ono ponížení a za dlouhodobou izolaci od „civilizované“ části světa. U nás se např. ještě mnoho let po skončení války psalo označení tohoto národa takto: „němci“ nebo „němec“. To, že se jedná o národ pracovitý, technicky zdatný a mimořádně disciplinovaný, vidíme i v těchto dnech: Němci jsou ochotni se uskrovnit „na pokyn shora“ (od Uršuly), aniž by reptali. V Čechách to tak nefunguje, ale „Fialový Péťa“, který žije v „bruselské bublině“, to zatím nestačil zaregistrovat. Až ho nespokojení občané „osloví“ dlažebními kostkami nebo ještě pádnějšími „argumenty“, jistě pochopí, že je zle.

Představa, že někdejší militaristické, „vilémovské“, Německo z doby před První světovou válkou se přes noc změní v demokratickou zemi, je víc než naivní.  Začlenění ve válce poraženého a posléze okupovaného Německa do evropských struktur a do NATO nemůže být trvalým řešením tohoto problému. Válka na Ukrajině a to, co jí předcházelo, ukazuje, že Německo a Rusko mají i přes dílčí zhoršení ve vzájemných vztazích, jež bylo víceméně vynuceno tlakem USA i trvajícím strachem z vojenské síly Ruska, stále k sobě mnohem blíž než k jiným státům Evropy a světa. Energetická závislosti (a zároveň ekonomická výhodnost dodávek plynu z Ruska) je větším lákadlem než strach z vojenského „výprasku“, jaký kdysi uštědřil „báťuška“ Stalin Ádovi z Berlína (dříve Mnichova).

Nenechme se mýlit! Politický instinkt J. Kaczyńského je mnohem blíž pravdě než zdání, které se Němci snaží o sobě šířit po světě. Také v tomto případě platí, že liška sice mění kožich, nikoli však své zvyky. Proto je i Kaczyńského výrok na adresu O. Scholze pozoruhodný, a tudíž bychom ho neměli přehlížet. To, že tento polský politik končí, ve skutečnosti nic neznamená. Jeho „štafetu“ jistě ponesou další politici této vládní formace: ochotně a rádi. Polsko si svá historická traumata ponese i v dalších desetiletích.

Na rozdíl od zbabělých Čechů a „vykolejených“ Slováků (= jednou jdou do války proti SSSR a dostávají se do formálního konfliktu dokonce s USA – 1941, jindy zase ochotně umísťují americké vojáky na území svého státu – snad jako omluvu za ono selhání z doby Druhé světové války ‒ 2022), kteří ochotně a bez jakýchkoliv zábran podlézají Bruselu, Berlínu i Washingtonu, byli Poláci vždy hrdým a statečným národem, jenž se nikomu nepoddal.

Tento rozdíl v národní povaze může souviset rovněž s tím, že „šlechtictví“ poznamenalo polskou mentalitu víc, než jak to známe z Čech. My jsme svou sebevědomou šlechtu (nepočítám do toho pobělohorské šlechtické dobrodruhy a katolické přivandrovalce, kterým šlo o nakoupení podhodnocených majetků, zkonfiskovaných nekatolíkům) poztráceli v průběhu dějin. Ti aristokraté, kteří nám ještě zbyli, buď pak kolaborovali s Němci, nebo podepsali spolupráci s StB. Vskutku smutný obrázek celkového úpadku národa s tisíciletou historií!

Ze všech tří bývalých středoevropských monarchií (= český, polský a uherský stát) jsme na tom my, Češi, „historicky“ nejhůř. Proto nám chybí sebevědomí, odvaha i síla uskutečňovat dobré, originální nápady. Bez schopných a obětavých lidí se to realizovat nedá. Proto „pouťoví žvanilové“ typu P. Fialy ještě nikde na světě nedokázali postavit stát na nových, vskutku pevných základech. (Jak říká A. Babiš: nepostavili ani psí boudu.) Ty naše jsou totálně prohnilé. Je třeba se jich zbavit podobným způsobem jako pahýlů kdysi silných, leč časem ztrouchnivělých stromů. Bez důkladné obnovy se k lepší budoucnosti nikdy nedopracujeme.

Jestlipak víte, jaký je rozdíl mezi E. Benešem a P. Fialou? Zatímco ten první, „prezident Budovatel“, se po válce, v rámci tzv. Třetí republiky, zaměřil na obnovu toho, co bylo německými nacisty zničeno nebo ukradeno, se chce „ukrajinský“ premiér P. Fiala zapsat do dějin coby uskutečňovatel Marshallova plánu obnovy této zničené země ‒ někdejší „sovětské“ Ukrajiny. Dokonce ještě v předstihu, protože se tam stále bojuje a výsledek je v nedohlednu. Fialův „emisar“ T. Pojar už si byl dokonce prohlédnout místa, která nám byla v rámci EU přidělena k „rekonstrukci“. Je to jako „retro“ z časů RVHP.

Dám proto P. Fialovi dobrou radu: Pokud nevíte, co máte dělat, raději podejte demisi a vraťte se k těm svým politologickým „pavědám“ do Brna! Tam naděláte méně škody než v Praze svou nadutostí, neschopností a ignorantstvím.

Pár podobných pseudopolitiků  a „nadbíhačů“ cizím zájmům jsme už v minulosti měli. Všichni dopadli špatně. Někteří skončili i na šibenici. Nejhůř dopadl jistý Prkoš (†1041), družiník knížete Břetislava I. a následně kastelán hradu Bílina. Ten svou kolaboraci s nepřítelem zaplatil krutou smrtí: za jeho zradu mu nechal panovník vyloupat oči, utít ruce a nohy a torzo těla hodit do řeky.

Zrádci a zaprodanci u nás vždy končili potupnou smrtí. Je dobré to mít na paměti. Žádného z těchto zrádců nikdo z jejich „loutkovodičů“ nedokázal zachránit před spravedlností. Ta přicházela vždy, s železnou pravidelností. Někdy tu podívanou (= popravu) přišly navštívit stovky lidí. Bylo to lepší než nedávný Fialův „státnický“ projev k národu.

Tož tak, „Fialový Péťo“! Je dobré to vědět. „Zajeď si do Pelhřimova, abys věděl, do čeho jdeš!“

24. 7. 2022

‒ RJ ‒

 

P. S.

J. Kaczyński je nepřehlédnutelnou osobností polské politiky. Pokud něco z jeho politického životopisu vstoupí do dějin Polska, pak to bude zcela jistě jeho kategorické trvání na tom, že havárie polského letadla, které v r. 2010 letělo do Smolenska na oslavy 70. výročí Katyňského masakru, byl politický atentát, za nímž stálo putinovské Rusko. Ani nám by nemělo uniknout, že pár dní před tímto neštěstím se uskutečnila schůzka V. Putina a vůdce polské „opozice“ D. Tuska. Toho část polských politiků označuje za vlastizrádce a spoluúčastníka na tomto komplotu. Za padesát let se naši potomci jistě dozvědí celou pravdu. Dnes to stále ještě není možné.

 

P. P. S.

Kaczyńského výrok není jediný, který rozčeřil hladinu polských politických vod. Je tu ještě jedno prohlášení, které se pokouší šokovat. Jeho autorem je první polský prezident po pádu Berlínské zdi – Lech Wałȩsa. Ten v souvislosti s Ruskem prohlásil, že by počet Rusů měl být snížen na 50 milionů. To by znamenalo, že by muselo zmizet 100 milionů příslušníků tohoto národa. Pokud to byl pouhý „pokusný balonek“, co na to řeknout ostatní politici světa, pak se to Wałȩsovi moc nepovedlo. Jedná se totiž o zcela nepřijatelný výrok nezodpovědného politika, který kdysi býval symbolem Polska – podobně jako náš V. Havel.

Chorobná domýšlivost tohoto bývalého agenta polské tajné politické policie (obdoby naší StB) nedoznala žádných změn ani po odhalení jeho „temné“ minulosti. Nejenže ho hanba nefackuje, ale ještě vystupuje na veřejnosti s těmito hloupými řečmi. I tak lze skončit, když někdo ztratí i poslední zbytky soudnosti. To se bohužel Wałȩsovi podařilo a tím se zřejmě zapíše do dějin.

Není mi jasné, jak by toho „snížení“ počtu Rusů chtěl dosáhnout. Napadá mě jediné: možná budou Poláci chtít obnovit koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau a tam překonat rekord v likvidaci nepohodlných etnik. Němci stačili vyhubit ve svých koncentrácích asi 4 miliony Židů. Wałȩsa a jeho spolupracovníci mají před sebou úkol přímo gigantický. Pouze se obávám, že „dějiny“ to jejich snažení neocení. Brusel by musel tento pokus o genocidu „zarazit“. Už teď čelí Putin obvinění, že na Ukrajině provádí „genocidu“

Případ L. Wałȩsy ukazuje, že zbláznit se lze v jakémkoliv věku a v libovolném společenském postavení. Není nic horšího, než když kdysi úctyhodná osoba končí jako politováníhodný ubožák.

24. 7. 2022

‒ RJ ‒

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář