Opravdu to nikoho nezajímá?
Žijeme doopravdy ve zvláštní době, která je plná nejrůznějších rozporů, předsudků, protimluvů, ba i prázdných slov a gest. Lze si vybrat dle libosti – na základě osobních preferencí každého jedince.
Když se blížilo 70. výročí tragických událostí v jihomoravské vesnici Babice na Třebíčsku (dříve: Moravskobudějovicku), zveřejnil jsem na stránkách SN svůj čtvrt století starý článek k tomuto tématu, a to v naději, že by to snad mohlo veřejnost zajímat. Nějaká odezva sice byla, ale ne dost velká na tak vážnou historickou připomínku.
O reakci České televize (ČT), která by k tomuto tématu měla správně nabídnout celodenní pořad s mnoha pozvanými hosty (jako v případě 70. výročí popravy M. Horákové), jsem psal v samostatném článku, protože se to nedalo přejít mlčením. Zpupnost a arogance některých redaktorů tohoto veřejnoprávního média, na jehož provoz coby divák-důchodce přispívám každý měsíc částkou 135 Kč, dosahuje v posledních týdnech vrcholu. Je nejvyšší čas provést v ČT personální audit a dvě třetiny těch drzých, nevychovaných a nevzdělaných presstitutů vyházet. Ať jdou pracovat někam do fabriky, aby poznali, jak obtížně se dnes vydělává na chléb náš vezdejší.
[Viz články: „Případ Babice“ (SN č. 6/2021, vloženo 30. 6. 2021, ZDE) a „Případ Babice“ a televizní všeználek M. Řezníček (SN č. 7/2021, vloženo 26. 7. 2021, ZDE).]
Z laxního přístupu pracovníků ČT bylo zřejmé, že události z Babic roku 1951 nepatří k jejich oblíbeným tématům. Podobně je tomu i s jinými historickými výročími, o nichž ČT raději cudně mlčí, protože divákům nemá co nabídnout. Když je nejhůř, stačí sáhnout do televizního archivu, např. pro starší díly pořadu „Historie.cs“ s moderátorem V. Kučerou.
Nejnověji ČT24 „zabodovala“ alespoň předčasným uvedením dalšího dílu tohoto pořadu k 1100. výročí zavraždění sv. Ludmily, které připadá na měsíc září. Na adresu moderátorky M. Koldinské musím pochvalně uvést, že si tam pozvala hosty „na úrovni“, a to na rozdíl od mnou kritizované besedy k „Případu Babice“, kterou moderoval M. Řezníček.
Co mě však zarazilo nejvíc, byla skutečnost, že žádné z našich médií, včetně ČT, nevěnovalo pozornost události, jež bezprostředně následovala po střelbě ve škole v Babicích. Byla to poprava sedmi odsouzených osob z narychlo připraveného soudního procesu, který skončil dne 14. 7. 1951 vynesením hrdelních rozsudků nad tzv. vrahy z Babic. V té době se jednalo o jednu z největších hromadných poprav za zdmi krajských věznic, a to před tím, než se začalo popravovat „centrálně“ – výhradně ve věznici v Praze na Pankráci.
Každého v té době muselo zarazit nejen narychlo zorganizované soudní přelíčení (ani ne dva týdny od vraždy v Babicích), ale i poprava sedmi osob pohromadě. Jen o rok a půl později se konala podobná hromadná poprava 11 účastníků z procesu s R. Slánským (3. 12. 1952). Nic „masovějšího“ v tomto směru u nás po r. 1948 nebylo.
Onen spěch držitelů moci okolo poprav „třídních nepřátel“ byl motivován především strachem z toho, že by se to u nás přece jen mohlo „zvrtnout“ a že by se poměry mohly vrátit zpátky před Únor 1948. Pro takovou změnu ovšem chybělo to nejdůležitější: odvaha a připravenost občanů tuto nápravu poměrů provést, jakož i vojenská podpora ze zahraničí. Z odtajněných materiálů západních armád a zpravodajských služeb se totiž dozvídáme, že ještě v letech 1951-52 byl mocenský zvrat v ČSR možný a proveditelný.
Jedině tak pochopíme tu zoufalou snahu představitelů komunistického režimu co nejbrutálněji potlačit jakýkoliv projev odporu vůči novým, poúnorovým vládcům. S tím souviselo také nadužívání poprav na šibenici – jako v hlubokém středověku. Dokonce i „vrah českého národa“ K. H. Frank byl v r. 1946 popraven mnohem „humánnějším“ způsobem: nikoli škrcením v oprátce, nýbrž zlomením vazu katem během popravy.
Podle tvrzení očitých svědků se po nástupu KSČ k moci odehrávaly při popravách i takové scény, kdy osoby, které se exekuce musely účastnit z moci úřední (patřila k nim i známá dělnická prokurátorka L. Brožová, který stála u šibenice, na níž umírala M. Horáková), se prý věšely na spoutané nohy popravovaných protikomunistických odbojářů, aby uspíšily proces jejich udušení v oprátce.
Z úředních zápisů, jež byly o každé popravě vyhotovovány, se dozvídáme o tom, jaká slova pronesl ten který odsouzenec na smrt těsně před popravou, tak i to, jak dlouho (kolik minut) trvalo, než u dotyčného nastala mozková smrt. Bývalo to odlišné: od 5 do 10 minut.
─────
A teď to podstatné, kvůli čemu jsem se rozhodl popravu odsouzených z „Případu Babice“ připomenout. Jakkoli byly životní osudy těchto osob složité (jejich motivace k odporu vůči komunistickému režimu nebyla vždy totožná a mnozí z nich se často ne vlastní vinou zapletli i do kriminální činnosti), jisté je jediné: že totiž každý z nich jednotlivě, ale i všichni dohromady představovali hráz proti bezuzdnému řádění a mocenské svévoli KSČ po Únoru 1948. Proto si zaslouží naši úctu a uznání.
Kdyby bylo těchto statečných odbojářů víc, nikdy bychom se nepropadli do komunistického marasmu tak hluboko: nejhlouběji ze všech tzv. socialistických (tehdy: lidově demokratických) zemí střední a východní Evropy. Je to ostuda, za kterou si můžeme sami!
Zde jsou jména těch, kteří byli dne 3. 8. 1951 popraveni na dvoře věznice v Jihlavě:
● Antonín MITYSKA
● Antonín PLICHTA st.
● Drahoslav NĚMEC
● František KOPULETÝ
● Antonín ŠKRDLA
● P. Václav DRBOLA
● P. František PAŘIL
Další čtyři hrdelní tresty vynesl Státní soud v tzv. následných soudních procesech. Rozsudek smrti se týkal i třetího z místních farářů na Moravskobudějovicku – P. Jana BULY z Rokytnice nad Rokytnou. Ten byl popraven dne 20. 5. 1952 rovněž ve věznici v Jihlavě.
Čest památce těchto statečných protikomunistických odbojářů!
8. 8. 2021
‒ RJ ‒
