Svobodné noviny na internetu

„Diplomatická“ cesta „Dredaře“ a „Vykulence“ na Slovensko?

Začnu přímo od „náčelnictva“ České pirátské strany, aby si někdo nestěžoval, že na něj kašlu. Mohl bych, protože za ten „gigantický“ výkon, který „Piráti“ předvádějí (na zádech s batohem zvaným STAN), si ani pozornost nezaslouží. Spíš by to chtělo sukovici a malý dvorek.

Nejen „Piráti“, ale i „zasmrádlí“ rádoby politici z podivného regionálního uskupení STAN, se již mnoho měsíců nemohou dočkat svých příštích postů, které jim kdosi z jejich „loutkovodičů“ slíbil. Proto se již v předstihu začali porozhlížet po různých ministerstvech (někteří z nich si již stačili prohlédnout kanceláře, v nichž chtějí od podzimu sedět a „vládnout“) a nijak se netají tím, že usilují o volební vítězství v nadcházejících parlamentních volbách. Jenže: jak ten čas běží, z prvního místa naši příští „vítězové“ spadli již na třetí pozici – a to ještě není konec. Volby budou za necelé dva měsíce, a tak se dá očekávat, že ani ta třetí příčka nemusí být definitivní.

A jaké z toho plyme poučení? Zkrátka: rozdělovat si ministerstva mnoho měsíců před volbami, to se jednak nedělá, jednak to svědčí o velmi nízkém IQ dotyčných jedinců, stejně jako o pokleslé až nulové kultuře těchto rádoby politiků. Spíše: těch, kteří si na politiky zatím jen hrají. Například „dredatý“ Ivan Bartoš pro mne nikdy žádným politikem nebyl: nanejvýš rychlokvašeným „odborníkem na všechno“, který připomíná absolventy jednoročních právnických kurzů pro dělnické kádry.

[Ti byli ještě horší než „turbostudenti“ z plzeňských práv. Mezi jeho absolventy patřil i někdejší uchazeč o místo na pirátské kandidátce před pár lety – Jan Ruml (ODS, pak Unie svobody). Dalším známým absolventem je „doživotní poslanec“ a „právník na baterky“ Mareček Benda (ODS, předtím KDS), jakož i někdejší socanská hvězda – „zelinář“ z Plzně Milan Chovanec. K nejslavnějším absolventkám zmíněného právnického kurzu z přelomu 40. a 50. let 20. století patřila „dělnická“ prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová, která si titul „JUDr.“ později vysloužila za to, že posílala na šibenici „nepřátele socialismu a pracujícího lidu“ (včetně JUDr. M. Horákové), podle plánu.]

O předsedovi STAN Vítu „Aspen“ Rakušanovi jsem kdysi míval lepší mínění, než mám dnes. V důsledku „covidu-19“ se z něho stal mimořádně odpudivý, sebestředný kariérista a „vlezdobruselista“. Právě dnes (11. 8. 2021) si týž, do sebe zahleděný „génius“ z tzv. opozice, který všechno ví, všude byl a od všeho má klíče, postěžoval svým příznivcům na to, jak ho „zlý“ Babiš a jeho pohůnci pronásledují a snaží se na něho najít nějaké „kompro“. Jsem toho názoru, že lidé, jako je V. Rakušan, se v politice odrovnají sami – svou vlastní hloupostí a naivitou. Ani Babiše k tomu nepotřebují. To se momentálně tomuto „příštímu ministru vnitra“ stalo. Teď už stačí pár týdnů počkat na jeho politický pád. Bude to spíš takové žuchnutí, jako když spadne z výšky pytel plný exkrementů, abych to napsal slušně.

O V. Rakušanovi jsem psal před několika týdny v článku nazvaném Proč „eurosvazák“ V. Rakušan nemůže uspět? (SN č. 3/2021,vloženo 29. 3. 2021, ZDE). Zdá se, že jeho pozici a budoucnost jsem zde popsal docela výstižně a přesně. Bude to další, předčasně „padlá“ politická hvězda „opozice“. Když to tak půjde dál, nezbude těmto zoufalcům nikdo jiný než stejně zoufalá „eurosvazačka“ Anežka Hodinová-Spurná číslo 2 (= M. Pekarová-Adamová). Se senátorkou Mirkou Zděšenou by si mohly rozdělit nejdůležitější posty v zemi: Markéta s vytřeštěnýma očima by mohla dělat premiérku (v té naší „banánové republice“ po „covidu-19“ to už bude stejně jedno) a knihkupkyně M. Němcová by mohla vzít místo na Hradě: nikoli uklízečky, ale hlavy státu.

Ale teď už doopravdy vážně: V. Rakušan mě před časem rozesmál svým výrokem, který pronesl s vážnou tváří pro jakýsi probruselský časopis, který má za úkol propagovat „nadějné“ politiky, jaké Brusel potřebuje k prosazování svých šílených nápadů. Předseda STAN tehdy prohlásil, že mladí lidé budou po vítězství jemu podobných „demokratů“ uctívat kult V. Havla. Zdá se, že V. Rakušan učil ve své škole nějakou jinou mládež, tu z „lepších kruhů, s obzvláště vytříbenými mravy“, protože já jsem se za 35 let pedagogické praxe na středních školách setkával s mladými lidmi, kteří měli úplně jiné názory. Nějaký V. Havel jim byl u „zádele“.

Inu, hrát si ve čtyřiceti letech na „mladého“ politika, jak nám to předvádějí tito dva předsedové politických stran (I. Bartoš, V. Rakušan), je doopravdy úsměvné, ba nedůstojné. Ještě před půl druhým stoletím se okolo čtyřicítky běžně umíralo: spisovatelka B. Němcová zemřela ve 42 letech, básník, prozaik a dramatik V. Hálek ve 39 letech a novinář a politik K. Havlíček Borovský odešel na onen svět dokonce v pouhých 35 letech. (Také náš zemský patron, svatý Václav (†935), byl zavražděn okolo 40. roku svého věku.) Všichni výše jmenovaní literáti 19. století zanechali i během tak krátké životní pouti úctyhodné dílo. Až budou jednou historici hodnotit výsledky práce našich domýšlivých politiků typu I. Bartoše či V. Rakušana, nebudou mít o čem psát. Kromě jalových řečí a planých slibů po nich zůstane jen ona pověstná, hnědá, páchnoucí hromádka. Nic víc.

O tom, jak si představují své působení v politice osoby, jež neoprávněně dřepí v lavicích Poslanecké sněmovny (PS), vydali nejlepší důkaz oni sami. Například tím, jak za peníze daňových poplatníků „rajzují“ po celé republice i po blízkém okolí. (Lidově se tomu říká: „Cestovní kancelář PS“). A někteří z nich, např. koalice SPOLU, jsou navíc ještě tak hloupí, že se fotkami z těchto trapných scének chlubí na sociálních sítích. Je to na hranici slabomyslnosti.

Mezi výše zmíněné „úspěšné“ cesty se zařadila nedávno také ta, kterou v červnu 2021, v době, kdy se schylovalo v PS k hlasování o nedůvěře Babišovu kabinetu, podnikli „inkognito“ jmenovaní předsedové, „Dredař“ a „Vykulenec“, a to rovnou do Bratislavy. Na sociálních sítích se pak pochlubili tím, že se tam setkali údajně se slovenským premiérem E. Hegerem. Nebýt „šťouravých“ novinářů, prošla by tato „kulišárna“ bez povšimnutí. Záhy po této návštěvě totiž vyšlo najevo, že ten pán na fotografii nebyl žádný slovenský premiér, nýbrž jakýsi šéfredaktor slovenských novin, kterým tito představitelé „příští vlády“ poskytli rozhovor.

No – i tak se dá dělat „politika“ po česku, že ano? Víc to komentovat raději nebudu. Oba tito pánové jen prokázali, že ve vrcholné politice nemají co pohledávat. Proto mě pád preferencí „Pirátů“, ale i STAN vůbec nepřekvapuje.

P. S.

Pnutí uvnitř České pirátské strany tváří v tvář těmto zjištěním začíná nabírat na intenzitě. Právě teď (11. 8. 2021) se dočítám na zpravodajských serverech, že někteří z členů „Pirátů“ chtějí odstranit z vedení volební kampaně M. Ferjenčíka. Již nyní je zřejmé, že on se stane hromosvodem, po němž se sveze hněv těch, kteří se již těšili na funkce, ale na podzim je nedostanou.

Když jsem v jednom ze svých nedávných článků napsal do titulku, že „Piráti“ jsou již „jednou nohou v hrobě“, myslel jsem to jako popíchnutí, které by je mohlo vyburcovat k větší aktivitě. Nakonec se ukázalo, že jsem měl pravdu. Z třetího místa může být za osm týdnů páté nebo sedmé…

Přesto: Navzdory chybám, kterých se „Piráti“ kontinuálně dopouštějí (vždyť chybovat je lidské!), jsou snad jedinou stranou, u níž vidíme i v průběhu kampaně jakous takous sebereflexi. To u jiných „borců“ spatřujeme jen neomylnost stranických vůdců ve stylu: „Straně věřte, soudruzi!“ Kritika je nyní soustředěna na sourozeneckou dvojici: M. Ferjenčík – O. Richterová. Nespokojenost s pozicí „Pirátů“ nejlépe vyjádřil jeden ze čtenářů na internetu: „Do haj*lu s fetkama!“ Aspoň víme, na čem jsme, že ano?

Musím se obou těchto mladých politiků zastat. Myslí to dobře, jsou pracovití, ale momentálně se jim nedaří. U Mikuláše je čím dál patrnější jeho nedostatečné vzdělání. O jeho sestře Olze píšu hned v dalším článku: tam to není o moc lepší. Za co je však oba musím pochválit, je poctivost jejich politických úmyslů, snaha držet určitou stranickou linii a plnit sliby dané voličům.

Že to na celkový úspěch stačit nebude, je zřejmé. Chtít musí všichni. U „Pirátů“ je totiž dost těch, kteří se jen „vezou“, zatímco jiní doslova padají „na ústa“. To je i případ těchto sourozenců: dva lidé to nevytrhnou, když zbytek nedělá nic nebo velmi málo. Nestačí sedět u počítačů nebo ztrácet čas na sociálních sítích. Je třeba jít mezi voliče a tam odvádět onu nudnou, nezajímavou a málo efektivní politickou práci.

─────

O. Richterová si plete dojmy a pojmy?

Hned v úvodu musím konstatovat, že první místopředsedkyni O. Richterovou jsem až do dnešního dne považoval za vcelku kultivovanou, značně pracovitou a poměrně vzdělanou osobu ve vedení této strany, a to na rozdíl od všelijakých držitelů titulu „Bc.“ (= v lidové mluvě „blbec“). Právě se vzděláním je to u „Pirátů“ velmi zlé. Nemělo by nás mýlit, že řada funkcionářů této strany má titul před jménem (PhDr.) i za jménem (Ph.D.). Týká se to i O. Richterové.

Pro mne, který získal všechny tři vysokoškolské diplomy před rokem 1989, jsou ty z doby po r. 1990, kdy u nás začala „inflace“ vysokých škol, jež rozdávají diplomy jako na běžícím pásu, zcela bezcenné. Tomu ostatně odpovídá i velmi nízká úroveň znalostí absolventů těchto „vysokých“ škol. Značná část z nich nedosahuje ani úrovně průměrných „státních“ středních škol. (Všelijaké „soukromé“ do toho vůbec nepočítám.)

Poslankyni O. Richterové nelze upřít její pracovitost ani pohotovost, s níž je připravena získávat politické „body“ i v časech poslaneckých prázdnin. Nejenže využila příležitosti, aby PS „protlačila“ zákon o zrušení kojeneckých ústavů (6. 8. 2021), ale nenechala si ujít ani žádnou jinou příležitost, aby se mohla ukázat před televizními kamerami, nebo poskytnout rozhovor některým redakcím novin a časopisů.

Zkrátka: žen v politice je jako šafránu, a proto je třeba toho využít. Nic proti tomu. Raději se podívám na ni než na vesnického hlupáka P. Gazdíka, který se neustále cpe do médií, ačkoliv o něho nikdo nestojí. Daří se mu to také proto, že mu k návratu z politického záhrobí statečně pomáhá jak snaživý televizní „trouba“ J. Železný, tak i jeho „kámoška“ M. Augustová.

Den po schválení zákona o kojeneckých ústavech (7. 8. 2021) poskytla O. Richterová rozhovor internetovému serveru „Seznam/Zprávy“.Za tuto redakci jej vedla T. Šídlová. (Že by to byla dceruška známého novinářského „giganta“ J. Šídla z téže redakce?) Tato redaktorka opatřila svůj článek pozoruhodným titulkem: „Kojenecké ústavy jsou jako kolektivizace. Mám radost, že skončí, říká Richterová“ (Seznam/Zprávy, 7. 87.2021, 18:00).

Tento titulek mě přirozeně zaujal, protože podobnou pitomost jsem zatím nikde nečetl, neviděl ani neslyšel. Proto jsem si dal práci s tím, abych se tímto „upovídaným“ rozhovorem „prokousal“ od začátku až na konec. Bohužel – uvedený citát se mi v tomto rozhovoru najít nepodařilo. Paní/slečna redaktorka jej zřejmě vytrhla z kontextu (tzv. extrahovala) a umístila rovnou do titulku tohoto rozhovoru. No – budiž, i tak to lze udělat! Nevýhodou však je to, že čtenář pak nemá možnost kontroly, kde a v jakém kontextu tato věta ve skutečnosti zazněla.

Není zase tak důležité, zda onen výrok O. Richterová skutečně pronesla, anebo zda si jej dotyčná novinářka vymyslela a do titulku dala sama o své vůli. Jde totiž o něco zcela jiného: o nesmyslnost tohoto výroku. Svědčí přinejmenším o malé vzdělanosti této političky. O tom, že si plete dojmy a pojmy. Kdyby se ve škole víc učila, věděla by to: jako to věděla většina středoškoláků v době před rokem 1989 – i bez počítačů! Ani vysoká škola k tomu nebyla zapotřebí. Stačilo totiž vědět, jaký je rozdíl mezi dvěma slovy: „kolektivismus“ a „kolektivizace“.

─────

Co to byla „kolektivizace“?

„Kolektivizace“ představovala po roce 1948 (a až dokonce 50. let 20. století) na našem venkově proces postupné přeměny hospodářství drobných a středních rolníků ve společné, skupinové hospodaření osob, jež se rozhodly (nebo byly státními orgány či stranickým aparátem KSČ přinuceny) dát své pozemky a dobytek (případně i zemědělské stroje) do společného, družstevního podniku – JZD. Na druhé straně je ovšem třeba uvést, že ruku v ruce se „združstevňováním“ probíhala „modernizace“ práce v zemědělství: její součástí bylo lepší vybavení těchto družstev zemědělskou technikou, zpočátku v úzké spolupráci se Státními traktorovými stanicemi (STS).

[Např. moji prarodiče ještě na přelomu 40. a 50. let 20. století obdělávali svá kamenitá políčka na jižním cípu Valašska pouze s kravami, které zapřahali do pluhu; žali kosou a brambory a další plodiny vykopávali ze země motykou.]

Pokud paní poslankyně O. Richterová doopravdy ve svém vyjádření přirovnala kojenecké ústavy ke „kolektivizaci“, pak evidentně neví, co to slovo znamená. Něco docela jiného je naproti tomu „kolektivistické“ pojetí výchovy, které komunistický režim prosazoval od samého začátku. Na této koncepci byla založena výchova dětí a mládeže od předškolního věku (jesle, mateřské školy) až po dokončení povinné školní docházky. Prvky kolektivismu jsou ovšem patrné i v pozdějších etapách vývoje společnosti: na vysokých školách, během základní vojenské služby, ale i v pracovních kolektivech. To však nemá s „kolektivizací“ v zemědělství nic společného.

Kojenecké ústavy, jakožto zařízení pečující o novorozence a nejmenší děti, do tohoto systému rovněž patřily. Většina těchto dětí přecházela v pozdějším věku do dětských domovů, kde pobývaly až do dosažení zletilosti. O jejich další „kolektivistické“ začleňování do společnosti se staral stát. Jeho „paternalistická“ role, kterou dnes někteří „demokratičtí“ politici s oblibou kritizují, spočívala v péči (lze to nazvat i „dohledem“) nad každým jedincem od narození až do smrti.

Ano, kojenecké ústavy patřily do koncepce kolektivistické výchovy občanů v tzv. socialistických zemích (včetně ČSR), avšak nemají nic společného se združstevňováním na našem venkově po roce 1948. Proto považuji výrok poslankyně O. Richterové za politicky nešťastný a zkratkovitý. Je to podobné jako v případě jiného výroku naší známé političky, vrstevnice paní poslankyně O. Richterové, a to ministryně práce a sociálních věcí J. Maláčové (ČSSD), když přirovnala „covid-19“ k Druhé světové válce.

Hovoří-li o něčem takovém mladá žena, „světačka“ z politických sekretariátů vládní strany, narozená v 80. letech 20. století, která svému synovi dala jméno Gustav (snad jako vzpomínku na soudruha G. Husáka), pak je to důvod k upřímnému smíchu. Podobných „chytráků“ máme u nás v politice víc. Všichni by chtěli vládnout, ale nikdo nic nezná. Doporučoval bych návrat do školních lavic: vzdělání z internetu tu skutečnou, solidní školu nenahradí – a distanční výuka už vůbec ne!

Ač nerad, musím konstatovat, že se vzděláním O. Richterové to zřejmě nebude taková sláva, jak se dosud zdálo. Hodnota jejího titulu „PhDr.“ je o několik „levelů“ nižší, než jakou má obdobný titul můj, který jsem získal v rámci doktorandského studia na FF UP v Olomouci v r. 1979, tedy za „hluboké totality“. Tehdy ještě měly naše vysoké školy docela vysokou odbornou úroveň. Problémem byla ideologizace celá vzdělávací soustavy od mateřských škol až po školy vysoké. Marxistické bludy byly vtloukány dokonce do hlaviček těch nejmenších dětí, které se učily o VŘSR i soudruhu Leninovi, aniž tušily, o co se vůbec jedná.

Umělé zahlcování studijních plánů zbytečným ideologickým balastem zanechalo nicméně stopu i v systému polistopadovém: všelijaké pseudoobory typu politologie a mediálních věd nejsou ničím jiným než „renesancí“ starého „marxáku“ v nových poměrech. Názorně to vidíme u „jezuitů“ ze zpravodajství ČT: vedle nich by byl A. Koniáš úplný břídil. (V jeho stopách statečně kráčí protekční bolševický synek J. Železný, který si ve své nadutosti dovoluje věci, jež by byly ještě před deseti lety nepředstavitelné. Inu, úpadek naší „veřejnoprávní“ ČT postupuje mílovými kroky.)

To, o čem jsem se zmínil v předchozích odstavcích, mě nepřekvapuje, jelikož jsem toho v našem školství (nejdříve jako student a posléze jako učitel) zažil víc než dost: nahoru a dolů, čehý a hot. Po výroku J. Michálka, dalšího z pirátských „myslitelů“, o našem slavném historiku F. Palackém a internetu, mě totiž u této podivné, ideově nevyhraněné, levičácké a probruselské chásky může překvapit doopravdy jen máloco. Bezdůvodná touha těchto politických a lidských nedochůdčat po vládnutí, třebaže pro to nesplňují ani odborné a profesní, ale ani osobnostní předpoklady, je skoro nepochopitelná. Zkrátka: kdo se řídí heslem „Lepší drzé čelo než poplužní dvůr“, ten nemusí v životě dopadnout dobře. Záleží vždy na tom, na jaké lidi při té své dobrodružné cestě životem narazí. Znám hodně případů, kdy dotyčný jedinec padl rovnou na hubu a už ze země nevstal. Pohltila ho nicota a putoval rovnou do pekla.

Již „geniální“ vůdce světového proletariátu (= dělnické třídy; vysvětlivka speciálně pro „Piráty“) V. I. Uljanov-Lenin (1870-1924) kdysi napsal: „Učit se, učit se, učit se!“ (Tuto frázi znal dokonce i černoušek „Mireček“ ze známé filmové série o „Básnících“.) Zmíněné, vysmívané a častým užíváním znehodnocené heslo má přece jen něco do sebe. Upozorňuje nás mimo jiné na to, že nikdy nejsme tak chytří, abychom věděli úplně všechno. To platí i pro „všeználky“, kterým se obzvláště daří v České televizi (ČT) – pod ochrannými křídly normalizačního komunisty P. Dvořáka, kterému se podařilo vstoupit do KSČ v září 1989, dva měsíce před slavnou „sametovou revolucí“ 1989. Měl by za to dostat od Miloše Mlhy aspoň vyznamenání „Za zásluhy“.

A protože nikdo neví všechno, ba ani já ne, dám O. Richterové jednu užitečnou radu do života: Chce to, abychom se všichni konečně začali řídit citátem jednoho moudrého českého vlastence z 19. století: „Jen méně řečí a více činů pro vlast.“ Proto vykecávání se „Pirátů“ v médiích nám moc nepomůže. Bude lépe, když si obléknou montérky a obují pracovní boty a půjdou pomáhat (nikoli „hubou“, ale rukama) tam, kde to bude nejvíc potřeba. Není nutné se „opičit“ po V. Rakušanovi nebo M. Jurečkovi. Pracovité ruce, které jsou připraveny pomáhat, najdou své uplatnění i jinde než v tornádem poničených vesnicích na jižní Moravě. Nebudou tam ovšem televizní kamery, o které jde politikům především, že ano?

À propos: Právě v souvislosti s touto událostí (= tornádem) nebylo o „Pirátech“ slyšet. Asi přemýšleli o nesmrtelnosti chrousta nebo dumali nad tím, zda ta jejich koaliční smlouva se STAN nemá nějaké „mouchy“. Na to jim odpovím od plic a hned: Je zcela zbytečná, protože ta podivně splácaná koalice nepřežije podzimní volby. Kdyby neztráceli čas se zbytečnostmi, mohli být dnes „Piráti“ mnohem dál a naše společnost jako celek rovněž.

─────

Komunistické „meliorace“ nesou vinu za povodně i sucho!

V souvislosti s článkem o špatném vzdělání poslankyně O. Richterové si dovolím ještě jednu poznámku, která s tím přece jen tak trochu souvisí. Ano, problematika ústavní péče o novorozence a velmi malé děti, které nemohou vyrůstat ve svém přirozeném prostředí, v rodině, zahrnuty péčí a láskou těch nejbližších, zůstává i nadále velkým problémem také pro naši vyspělou společnost, a to navzdory tomu, že někteří naši občané se mylně domnívají, že jsme již vyřešili všechny těžkosti světa. Bohužel – nevyřešili.

Podobně je tomu i se značně zjednodušenou představou o tom, že pěstouni vyřeší péči o děti v kojeneckých ústavech. Nevyřeší nic, jelikož vždy bude malé procento těch dětí, kterým bude lépe v kojeneckých ústavech než u pěstounů. Stane-li se z pěstounské péče „kšeft“, nikdo na světě nezaručí, že všem dětem se bude dostávat stejné „porce“ této péče. Kšeft zůstává kšeftem za každého režimu: stát nemůže uhlídat všechno a nezabrání ani švindlování okolo pěstounské péče.

Představa o pěstounech, jako o univerzálním řešení problémů kojeneckých ústavů, je stejně naivní, jako byla víra komunistických ideologů z počátků „kolektivizace“ našeho venkova. Docházelo tehdy nejen ke známému „rozorávání mezí“ a scelování malých políček do velkých ploch, které se lépe obhospodařovaly za pomoci moderní techniky, ale v masovém měřítku docházelo také k nežádoucím zásahům do přírody a krajiny.

Jedním z největších problémů té doby byly „meliorace“ čili odvodňování podmáčených polí a luk. Následky tohoto neuváženého kroku (ve stylu „Poručíme větru, dešti“) řešíme v posledních desetiletích. Naše krajina nemá v důsledku tohoto nerozumného zásahu do přírody dostatek vody. Je to nejen kvůli melioracím, ale i v důsledku klimatických změn na celé zeměkouli: prší méně než kdysi, ale hlavně nerovnoměrně ‒ pouze v některých regionech. Následkem tohoto stavu jsou vyschlá koryta potoků a menších řek, jakož i nízká hladina spodních vod. Vláhový deficit z posledních let se ještě ani teď nepodařilo doplnit.

A protože všechno souvisí se vším, obávám se, že ukvapené rušení kojeneckých ústavů skončí podobně jako svého času komunistický experiment s „melioracemi“: časem budeme muset tato zařízení pro nejmenší děti alespoň v omezeném a nezbytném rozsahu obnovit. Naštěstí máme na co navázat. Nedělejme proto zbytečné chyby a poučme se z minulosti! Tím základním poučením z našich dějin je toto: Češi rádi postupují stylem: ode zdi ke zdi. Bývají rádi papežštější než papež. Vytýkají nám to mnozí, jen my sami to nevidíme.

[Výraz „meliorace“ pochází z latinského slova „melior“. Jedná se o druhý stupeň přídavného jména „bonus“ (= dobrý) ve významu: lepší, vylepšený. V případě meliorací v zemědělství to znamenalo, že mělo jít o vylepšení stávajícího stavu: podmáčený terén se pomocí drenážních trubek zbavoval nadbytečné vody. Srážková voda byla odváděna do blízkých vodních toků nebo přehrad, aniž vsákla do země. Důsledkem je trvalé vysychání krajiny.]

─────

Protekční synáček O. Profant hovoří o „bílejch páprdech“? Co je on?

Ač to s ohledem na jeho věk (33 let) tak nevypadá, o „pirátském“ poslanci Ondřeji Profantovi rozhodně nelze říci, že je v politice a tam, kde se někteří jedinci rádi přiživují z peněz daňových poplatníků, „nepopsaným listem“. A nejen to. Nazval bych ho „kmotříkem“ (= malým kmotrem) v řadách ultralevičáckých „Pirátů“.

Ani v politice však není O. Profant žádným nováčkem. Situace u „Pirátů“ se totiž podezřele podobá Babišovu „plastelínovému“ hnutí ANO 2011: většinu členů tam tvoří nejrůznější zkrachovalí politici ODS a ČSSD. Rovněž Profantův otec, Martin Profant, patřil do tohoto okruhu „smluvně-opozičních“ osob. Byl blízkým spolupracovníkem P. Buzkové: stal se jejím poradcem na MŠMT. A díky němu se jeho syn, O. Profant, mohl v r. 2006 (tehdy ještě jako 18letý) podílet v rámci uvedeného ministerstva na vzniku webu „WebTolerance.cz“. Na činnost této společnosti poskytlo MŠMT dotaci ve výši 14 milionu Kč.

O této dotaci rozhodla komise, jejímž předsedou byl (jaká náhoda!) právě Martin Profant, otec O. Profanta. Čili: střet zájmů jako hrom a „prasárna“ non plus ultra. Jak to s projektem „digitalizace“ na tomto ministerstvu dopadlo, to si jako bývalý učitel dobře pamatuji. P. Buzková patřila k nejhorším ministrům školství v naší historii po r. 1945. Dokonce i „rudý děd“ Z. Nejedlý a „dvojministr“ F. Kahuda vedle ní čněli jako „eifelovka“.

Nedivme se proto, že synáček tohoto slouhy socanské ministryně P. Buzkové, který je tak vzdělaný, že to dotáhl až na „bakaláře“ (Bc.), podědil po svém pantátovi dostatek drzosti a arogance, aby si troufl hodnotit naši politickou scénu! Já, jakožto řadový občan a nezávislý publicista, si to mohu dovolit. On nikoli, protože patří k těm, kteří jsou jádrem problému. Pokud jde o Poslaneckou sněmovnu (PS), v níž se roztahuje také on za nestydatě vysoký plat z peněz daňových poplatníků, tam je jeho hodnocení stejně líných a vykutálených kolegů, lemplů, nefachčenků a politických vyžírek, docela přesné. Mohl bych to podepsat i já.

Poslanec O. Profant, jak známo, bezprostředně po zahájení letošní „Prague Pride“ prohlásil na adresu svých kolegů, kteří předtím odmítli podpořit „manželství pro všechny“, jakož i svěřit děti do pěstounské péče homosexuálním párům, toto: „Poslanecká sněmovna je plná konzervativních páprdů a velká část [z nich] inklinuje k fašismu.“  (Novinky.cz, 7. 8. 2021, 17:16)

Nu což. Pokud mezi ty „páprdy“ zahrne i sebe, pak je to naprosto v pořádku. Znám totiž spoustu konzervativních, „zaprděných“ a zapšklých třicátníků, kteří jsou konzervativnější než sedmdesátníci a osmdesátníci. Těm to naopak myslí tak, že by celou tu pirátskou „partičku“ strčili do kapsy, protože ti „mlaďoši“ mají v těch svých hlavách akorát „fet“, ale jinak velký zmatek. Jelikož jsou „Piráti“ nefalšovaní ultralevičáci, kterým vadí všechno, co je národní a vlastenecké a co neodpovídá jejich neokomunistickým, probruselským představám o multikulturním a multietnickém „superstátu“, je jejich nejobvyklejší nálepkou pro všechny odlišnosti výraz „fašismus“. Tam se vejde úplně všechno.

Trochou to upřesním: Jisté fašizující tendence v současném světě vidíme zejména v zemích bývalého SSSR: Ruskem počínaje, přes Ukrajinu a Bělorusko až po bývalé pobaltské republiky, které etapou fašistického vývoje v minulosti prošly. V proměně totalitní komunistické diktatury v diktaturu fašistickou pokročilo nejdál putinovské Rusko (= Ruská federace). Lenin i Stalin by nad tímto ideologickým „veletočem“ jen nevěřícně kroutili hlavou.

Co se týká českého „fašismu“, můžeme-li o něm vůbec hovořit, tedy toho meziválečného, který představovala Čs. obec fašistická (R. Gajda) až po otevřené kolaboranty typu E. Moravce či „pragmatiky“, kteří pro jistotu seděli na dvou židlích, aby si stačili v předstihu udělat potřebné „alibi“ pro případ politické změny, s tím to u nás nikdy nebylo tak „žhavé“, jak by se na první pohled mohlo zdát. Dokonce i němečtí okupanti po 15. 3. 1939 dali pro jistotu nejznámější aktivisty „Vlajky“ pozavírat, aby měli vládu pevně v rukou – bez zbytečných kibiců a „pomahačů“.

Hovořit o „fašismu“ v podmínkách nového, polistopadového režimu je jednak naivní, jednak troufalé. Nic takového tady nemáme. Na druhé straně jsme ovšem svědky neustále sílících tendencí podbízet se pohrobkům sudeťáků. Proto je na místě spíše hovořit o českém „náckovství“, které v posledních několika letech nejlépe reprezentují kolaboranti z KDU-ČSL (Bělobrádek, Herman). Obdobné tendence lze spatřovat u části politiků ČSSD (Marksová-Tominová, Dienstbier ml.), ale i u TOP 09 a ODS (P. Fiala).

Mířil-li poslanec O. Profant svým výrokem o „fašismu“ směrem ke svým poslaneckým kolegům z předvolební koalice SPOLU, mířil správně. Jen místo pojmu „fašismus“ bych použil jiné slovo: „neonacismus“.

Pokud je mezi našimi parlamentními stranami některá, u níž obdiv k fašismu a nacismu lze zcela, principiálně, vyloučit, pak je to KSČM, která je ideovou pokračovatelkou předlistopadové KSČ. Jako historik, zabývající se moderními českými a československými dějinami, musím připomenout, že k důsledným antifašistům (antinacistům) vždy patřili naši komunisté: ti předlistopadoví i ti polistopadoví. V jejich řadách padlo za oběť nacistickému řádění za Druhé světové války na 25 tisíc členů této strany (KSČ). Za to jim patří poděkování, úcta i uznání.

To, že „bílí páprdové“ zareagovali na Profantův výrok jako pověstné, kejhající husy (např. M. Kalousek), nebude jistě náhoda. Jak známo, potrefené husy se vždycky ozvou: buď hned, nebo s jistým zpožděním. Úsměvný je naproti tomu fakt, že právě před několika dny bylo oznámeno, že „stavitel mostů a usmiřovatel“ D. Herman obdrží letos nejvyšší vyznamenání od Sudetoněmeckého krajanského sdružení B. Posselta – Evropskou cenu Karla IV. A jaká byla reakce našich médií na toto sdělení? Žádná. I to je ostatně signifikantní: otrlost české společnosti postoupila zase o jeden level výš.

Navzdory vší kritice na adresu O. Profanta musím konstatovat, že si přece jen malou pochvalu zaslouží. Za to, že se nebál nazvat věci pravým jménem. Češi měli odjakživa problém s pravdou. Stačí si přečíst nápis na pomníku M. J. Husa na Staroměstském náměstí v Praze. Za sto let od jeho odhalení se na tom nic nezměnilo. Nejsme lepší, než byli naši předkové. Jsme výrazně horší.

─────

Volebním lídrem má být výrazná osobnost, nikoli obyčejný „páprda“!

Máme dva měsíce do voleb. Polovina potenciálních voličů tráví v těchto horkých dnech svou dovolenou kdesi u moře a na volby z vysoka kašle. Podle toho taky bude vypadat výsledek. Z tak mizerné nabídky, jaká nám byla předložena, bude doopravdy těžké, ba nemožné vybírat. Lze proto očekávat, že mnoho občanů k volbám vůbec nepůjde. Může to být až padesát procent.

Po rozruchu, který od jara dělají, jsem neodolal a podíval se na kandidátku „příštích vítězů“ – koalice „Pirátů a STAN. Ti vedle Šlachtovy „Přísahy“ představují skutečnou novinku – v porovnání s ostatními, již hodně „zasmrádlými“ stranami. „Piráti“ si ovšem svou „komfortní“ situaci sami lehkomyslně zkomplikovali, a to tím, že si na svá záda vzali jinak nevolitelný „odpad“ z komunální politiky, který se sdružuje ve straně (nikoli hnutí) STAN. Dobře jim tak! Možná se časem dočkáme toho, že je mazanější a vyčůranější „Stanaři“ vykroužkují a „Pirátům“ zbydou oči pro pláč. Docela by si to zasloužili – kvůli své naivitě. Vždyť ne nadarmo se říká: „Za dobrotu na žebrotu.“ V tomto případě to bude platit doslova.

Protože trvale bydlím v Praze, ale pravidelně pobývám i ve Zlínském kraji, odkud pocházím, zajímala mě přirozeně nabídka v těchto dvou regionech. V Praze se hlavní střet (= lov voličů) odehraje mezi ODS, TOP 09 a „Přísahou“. Do voleb příliš nezasáhne ani Babišovo „ANO 2011“: jednak kvůli slabému a nevýraznému lídrovi, jednak proto, že nemá Pražanům co nabídnout. Zkušenost s neschopnou, ale o to drzejší A. Krnáčovou, je stále ještě v živé paměti. Tuto traumatizující zkušenost zatím nic nepřekonalo. Já sám jsem zvědavý na to, jak uspějí „Piráti“, protože jejich dosavadní prezentace na pražském magistrátu je jedna velká hrůza. Hřibovo angažmá je ještě horší, než svého času, v době povodní 2002, předvedl dočasný „primátor“ I. Němec. To byl tragéd mimořádných rozměrů, ale ani dnešní primátor Z. Hřib za ním nezaostává.

Na pražské kandidátce nabízejí „Piráti“ (s přívěskem STAN) na 1. místě O. Richterovou, na 2. místě J. Michálka, na 4. místě kontroverzního O. Profanta, který všechny slušné Pražany naštval svým vyjádřením o „páprdech“, na 5. místě J. Lipavského, na 8. místě problematického A. Zábranského (nechápu, proč tam tohoto zoufalce, který si „nevidí do huby“, vůbec dávají) a na 12. místě „neslanou a nemastnou“ veleodbornici na životní prostředí ‒ přestárlou D. Balcarovou.

Teprve na nevolitelném 22. místě se ocitl známý „odborník na zdravotnictví“ (je to něco na způsob jiného „odborníka“ na všechny medicínské obory V. Válka z TOP 09) O. Dostál. Tento mladý muž patří k těm „hrdinům“, kteří opakovaně torpédovali většinu vládních opatření proti „koronaviru“. V každé zemi by byl natrvalo odstaven z politiky, nebo by už seděl ve vězení. Jenže: u „Pirátů“, jimž chybí sebereflexe, je tomu jinak. To je také jeden z důvodů, proč jim preference klesají stále níž a níž. Voliči totiž nejsou blbí – jako „Piráti“.

U většiny kandidátů za „Piráty“ a STAN se jedná o lidi z oblasti IT technologií nebo o zastupitele různých městských částí hlavního města. Čili: volby slouží těmto lidem jako „zaopatřovací ústav“ pro zasloužilé straníky. V tom žádný společenský pokrok nespočívá. Spíše naopak. „Pirátům“ se podařilo po čtyřech letech ve vrcholné politice sklouznout do podobných stereotypů, jaké vidíme a oprávněně kritizujeme u ostatních „tradičních“ stran. S tím se volby nevyhrávají, ale prohrávají.

Za jediné volitelné kandidáty lze považovat pouze O. Richterovou nebo J. Lipavského. O obou je patrný politický i osobnostní růst během zmíněného období. Zbytek kandidátů je nevolitelný. Jedinou skutečnou osobností v té pražské „nudě“ je kandidát STAN R. Bělor, ředitel hudebního festivalu „Pražské jaro“. Ostatní jsou opět nevolitelní: samá neznámá jména a žádná osobnost mezi nimi.

Ještě horší situace je v regionech mimopražských. „Projel“ jsem si zběžně kandidátky ve všech krajích u této koalice a závěr je poměrně zdrcující: předsedové obou uskupení nedodržují ani původní dohodu o poměrném zastoupení. Správně by měl být tento poměr 3:1, ale v regionech je to většinou 1:1. To považuji za velkou politickou chybu, která se „Pirátům“ nutně vymstí. Také proto, že kandidátům STAN ani jejich voličům se nedá věřit. Až se začne mohutně „kroužkovat“, o čemž již teď nemůže být pochyb, protože právě kvůli tomu šel STAN s „Piráty“ do koalice, aby je „přečůral“, můžeme se dočkat toho, že co do počtu úspěšných kandidátů na tom bude STAN výrazně lépe. Je to hlavně důsledek malých (či spíše nulových) politických zkušeností I. Bartoše a dalších funkcionářů jeho strany.

Taktiku obou uskupení nelze přehlédnout (je to jako přes kopírák): „nacpat“ na kandidátku všechny neúspěšné kandidáty z krajských voleb 2020 a samozřejmě všechny stávající poslance – do jednoho. Přitom většina těchto poslanců dělala svou práci velmi mizerně. Zbytek osob na kandidátkách představuje nevolitelné „křoví“. Ani jedna z obou stran nevyužila možnosti otevřít svou kandidátku novým lidem – včetně nestraníků, kteří se dosud v politice neangažovali. Jak známo: v rybníce, kam nepřitéká čerstvá voda, ryby hynou. Proto jsou na tom „Piráti“ tak bídně.

Popisek: Přesně to se přihodilo podivně „spatlané“ předvolební koalici „Pirátů“ a STAN. Nebýt aktivních „podkuřovačů“ z řad našich prorežimních novinářů, nebyl by ten pád z nebeských výšin na zem tak velký. Platí ovšem také jiné české přísloví: „Pýcha předchází pád.“ Navíc: u „Pirátů“ se přihodila ještě jedna nepříjemnost. Mají největší koncentraci domýšlivých a mocichtivých pitomců na metr čtvereční. Spolu s ostatními nedostatky je to natolik toxická směs, že to nemůže skončit jinak než totálním volebním „výbuchem“. Bude to ještě větší legrace, než bylo svého času „Televarieté“ s J. Bohdalovou a V. Dvořákem v kombinaci s „Ein Kessel Buntes“ od soudruhů z NDR.

─────

Žádný nový T. Baťa na obzoru…

Ve Zlínském kraji jsem se zaměřil na kandidátku koalice „Pirátů“ a STAN proto, že jsem byl zvědav, jaká zajímavá jména tam najdu. Bohužel – hned první dvě jsou pro mne – jako rodáka z tohoto kraje, který si přeje, aby se zdejší občané konečně dočkali nového rozkvětu po letech stagnace – nevolitelná: lídr kandidátky F. Elfmark je další z mnoha „neviditelných“ poslanců. Čistě náhodou jsem na jeho jméno narazil na serveru „Aktuálně.cz“, kde mají své blogy některé naši politici a umělci. Tento „lídr“ si založil svůj blog teprve před několika měsíci a v době, kdy jsem to pročítal, tam měl dva příspěvky: obsahově i jazykově na nízké úrovni.

Ani to není nic překvapivého. Totéž jsem zjistil u lidoveckého náměstka primátorky města Brna – P. Hladíka. Kam tento mladý muž chce kandidovat, netuším, ale i tak je to málo. Hladík zatím spíš vyniká v organizování různých intrik: v jeho kanceláři se na podzim 2020 dojednával „komplot“ proti vítěznému ANO 2011, na základě něhož byl protlačen do funkce hejtmana další nezkušený lidovec – J. Grolich, starosta malé vesničky Velatice u Brna.

Co se týká F. Elfmarka, toho jsem nedávno kritizoval za zcela tragické vystoupení během zahájení volební kampaně „Pirátů“ a STAN. Tato podivná postavička nemůže doopravdy nikoho oslovit. Nechápu, čeho chce dosáhnout v politice, když nic neumí. Je to ještě větší zoufalec než tragikomický lídr celé koalice a „příští premiér“ P. Fiala. Každý trochu jen soudný člověk jistě tuší, že nikdy premiérem nebude. Možná tak vrátným na nějakém ministerstvu. Ještě větším „kašpárkem“ pro obveselení všech je však trapný vesnický učitel P. Gazdík ze Suché Lozi na Uherskobrodsku (na 2. místě společné kandidátky). Psal jsem o něm dost a pokračovat v tom nehodlám. Pro takového nýmanda je škoda i náplně do propisovačky.

Z ostatních jmen na kandidátce mě zaujala jen dvě: ředitele zlínského divadla P. Michálka a hudebníka Z. Horvátha. Oba neúspěšně kandidovali vloni na podzim v krajských volbách. O ostatních platí totéž, co jsem uvedl již u kandidátů „Pirátů“: jsou nevolitelní. Pro mne osobně je celá kandidátka „Pirátů“ a STAN ve Zlínském kraji nevolitelná: od prvního do posledního jména.

Ostatně – dát si do čela této kandidátka dvě absolutně nevolitelné „nuly“, to může udělat jen nemehlo, které se omylem dostalo do politiky. Koho tím myslím, je snad každému jasné. Rovněž I. Bartoš a V. Rakušan nemohou v těchto volbách dopadnout dobře: nějaká poslanecká křesla pro své lidi sice získají, avšak na celkové vítězství to stačit nebude. Po 9. a 10. říjnu budeme vědět víc.

Obávám se, že ve stranických sekretariátech obou těchto partají, „Pirátů“ a STAN, se šampaňské „bouchat“ nebude. Spíš to vypadá na vyklízení mnoha poslaneckých kanceláří na Malé Straně. Chtít po naštvaných voličích, aby tato dvě uskupení volili, je čirý nerozum. Raději ho hodí Andrejovi nebo někomu jinému.

Tož tak, vážení přátelé! Dobro došli!

12. 8. 2021

‒ RJ ‒