Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pepa K. – František Růžička

18. 7. 2013

 

Snad abychom si při tom tendenčním zkratkování nejdříve připomněli, kdo to byl T. G. M. Ti starší se jistě nespletou, u těch mladších si již vůbec nejsem jistý. V takovém pořadu populárního herce Jiřího Krampola se na položené otázky dozvíte až neuvěřitelné nevědomosti, dokonce až nepochopitelné pitomosti. Většina průměrně vzdělaného obyvatelstva bude jistě vědět i to, kdo to byl Václav K. (tč. již v. v.). Stejně tak, jako mnozí hudební nadšenci, kdo to je Anna K.

Teď tu ale máme Pepu K. I tady by neměla být mýlka. Stal se absolutním vítězem poslední ankety TýTý a nejoblíbenější osobností televizní publicistiky. Ano, dnes mám ve svých řádcích Josefa Klímu, známého nejen z televizních obrazovek jako vskutku investigativního novináře, ale i z jeho televizní a literární tvorby. Připomínám jen jeho knihu „Vlastníma očima“ (aneb Před kamerou i za ní), a to nikoliv jen pouhou náhodou. Já osobně s ním mám nejbližší kontakt přes sloupky „Poslední slovo“ ze sobotních Lidových novin. Mám jich u svého psacího stolu slušnou kupičku a nejednou jsem se s ním pustil do ostřejší polemiky pro svůj pohled z druhé strany. K ničemu to nevedlo. Pochopitelně, vždyť je profík s vázanými povinnostmi k redakci a ta je zase úzce vázána poplatností ke svému živiteli – tedy vydavateli. Takže máte smůlu. Co napíšete, můžete klidně prohnat komínem. Rebelie a protesty, zejména proti novinářskému řemeslu, se neodpouštějí ani v době postsocialistické, prvobytně nenažraného a ziskuchtivého kapitalismu českého na všech frontách. Tedy i v redakcích a agenturách.

Řadu z jeho statí mám barevnými fixy označkovanou a opatřenou jednoduchými připomínkami. Tak například poslední slovo: „Komunisté do třetice“ (Herci a umělci, to jsou nadlidé. Stejně jako komunisté, proto k nim houfně patřili. Showbyznys = hnůj). „U lékaře“ (Tak co s tím uděláme, pane Klímo? Nespolupracují snad devótní novináři i s tímto prohnilým a páchnoucím režimem?). „Tichá oběť“ (Paní Beránková, stejně je to na dvě věci – na nic a na hovno). Mohl bych dlouze pokračovat, leč bezvýsledně. V našem nedalekém marketu jsem při ranním nákupu spatřil plakát s usměvavou tváří právě Josefa Klímy a pozvánkou na jeho Talk show. Tak to jsem si opravdu nemohl nechat ujít.

V nedělním odpoledni jsem v malém improvizovaném zázemí OC IGY, kde se tyto akce s různými aktéry konají, napočítal necelou stovku diváků. Řada z nich, mladšího věku a snědých tváří, vyfasovala slevové bonusy a v tichosti se vytratila. Nic nového pod sluncem, pro tuto skupinu obyvatelstva běžný přiživovací systém.

Ale k věci a k vystoupení samému. Musím přiznat, že dosavadní sympatie k tomuto člověku ještě narostly a kritické připomínky, zejména po osobním rozhovoru, byly posunuty do jiného úhlu pohledu. Prostě – nikdo z nás to nemá lehké. On za svoji odvahu a nápaditost sklízí všeobecnou popularitu, která rozhodně není jen smetanou, zatímco pro nás, na komunální úrovni, je to skutečně o něčem jiném. Je to každodenní boj s větrnými mlýny. Bohužel začalo pršet, a tak naše vycházka na střechu obchodního centra a seznamování s těžkostmi v nejbližším okolí (hluk, zápach, zásobovací ruch, rušení nočního klidu, zabavené parkoviště bez náhrady, hlučné zkoušky technického zázemí…) měla spíše příchuť hořkých mandlí, než získat možnost natočit nějakou reportáž o bezohlednosti českobudějovické radnice a zde sedících mocných.

Pepa K. (jistě promine toto titulování) v úvodu uvedl, že se u nás hodně loupí, krade, dochází k mnoha životním tragédiím a s tím se nemůže smířit. Proto za tím jde a točí. Pozorným posluchačům vypověděl o své působnosti v TV Nova, která populární kritický pořad přesunula na pozdější večerní hodinu a později zrušila (nebyl zájem o kritiku vrcholných představitelů ODS). Nelze ale klesat na mysli, čím víc lidí tluče na bubny, tím je to víc slyšet. Obšírně osvětlil téma „Kajínek“ a ujistil, že se těší na nějaký úplatek, protože ještě žádný nedostal. Na druhé straně neopomněl připomenout, že si tady u nás žijeme jako prasata v žitě v porovnání s jinými vzdálenými krajinami. Sám totiž dost procestoval. Připomenu jen půlroční cestu Thajsko, Barma, Laos, pobyt v buddhistickém klášteře, seznámení se s drogovou problematikou. Žel – naši politici jsou jako vzorek celé populace. Nejhorší je nárůst dětských gangsterů, není systémová snaha komplexního řešení všech ožehavých problémů. Včetně nejisté judikatury a vymahatelnosti práva. Nezapomnělo se ani na jeho novinářské začátky v Reflexu, tehdy bezradného šéfredaktora Petra Hájka, později zcela jiné osobnosti na Pražském hradě. Má docela rád novináře F. X. Doležala, který je tak svérázný a má mnohé nectnosti. I oblíbený týdeník Respekt  má své problémy. Prodejnost šla dolů, a tak byl znovu povolán jako šéfredaktor Pavel Šafr.

Posluchači byli potěšeni i několika písničkami, které zahrál a zazpíval. Stejně tak i vyprávěním o své vlastní rodině, jak to u nich doma chodí, kdo si vezme učitelku za ženu, ten to nemá nikdy lehké. Když se narodí děťátko (vnouče), je to Boží zázrak. Stejně tak je nadšený z dobré kuchyně. Je vyznavačem klasiky (husa, knedlík, zelí) a vlastní speciality na Vánoce: to přijde na řadu krůta a pak hoduje a hoduje (řekl: žeru) dokud je něco na pekáči. Svou upřímností často rozesmál a mnohé si získal svou srdečností.

A mohu se ještě zmínit i o otázce víry, kterou mám i z jiného zdroje. Po internetu totiž koluje dokument, kde je spojován s odsouzením církevních restitucí, k čemuž uvádí: „Článek jsem nikdy nenapsal. Jak se ale mám bránit?“ Sám si uvědomuje, jak strašlivou moc novináři mají. Jak je to s jeho návrhem na darování svého důchodu? Celkem jednoduše. Odmítl podporovat různé charitativní fondy, kde část peněz požírají kopírky, nájmy a asistentky. Obrátil se tedy na svého kamaráda, husitského faráře, který přesně ví, která ta babička v jeho farnosti jakou pomoc potřebuje.

Při závěrečné kávičce, již bez dalších přítomných, jsme si ještě stačili potvrdit, jak je to na místní, komunální úrovni (Jihočesko – České Budějovice) složité a vzdorovat tomu náročné. Protože zajížděl do Písku pro manželku, popřáli jsme si dobré zdraví, další elán při odhalování politicko-společenských nepravostí a vyměnili si svá literární dílka. Já s povděkem přijal „Vlastníma očima“ a on zase „Expedice Mexiko“. Tak ať se mu dál daří a posluchačům líbí.

František Růžička, České Budějovice

 

j.-k.-vypravi.jpg

j.-k.-hraje-a-zpiva.jpg

j.-k.podepisuje-sve-knihy.jpg

Popisky k fotografiím:

 

  1. J. K. vypráví.

  2. J. K. hraje a zpívá.

  3. J. K. podepisuje své knihy.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Německé „nacisty“ v poválečných českých filmech paradoxně často hráli německy hovořící židovští míšenci

(Trcala, 28. 11. 2015 16:39)

Němec, gestapák a sudeťák v podání českého filmu v letech 1945-1969

Němce v českých poválečných filmech ztělesňovali často nejen etničtí
Němci, ale i židovští míšenci. Jedním z nich byla i „legendární postava
esesáka“ v animovaném filmu Vzpoura hraček (1946), kterou zahrál herec
Eduard Linkers. Jeho otec byl Žid, a proto Linkers (narozen v roce 1912) nesměl hrát divadlo. Zato směl za války v Praze pracovat jako učitel angličtiny. Po válce si zahrál celkem 12 rolí v českých filmech Určitě pozoruhodnou studii, bezprostředně se dotýkající analýzy česko-německých vztahů, vypracoval před nedávnem Adam Trcala v podobě své magisterské diplomové práce Zeisler, Magerová a spol.: Obraz Němců v českém filmu let 1945-1969 (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno, Ústav filmu a audiovizuální kultury, 2014). Autor se zaměřil na zobrazování Němců (ať už sudetských Němců, „západních“ a „východních“ Němců nebo Rakušanů) v českém filmu let 1945 až 1969. „Tento časový rámec je zdola ohraničen koncem druhé světové války, a shora pak nástupem tzv. normalizace. V rámci této doby prošla zkoumaná problematika zajímavým a bohatým vývojem, který však byl zaražen a z velké míry zvrácen právě nástupem normalizační politiky po roce 1969“, odůvodňuje Trcala, proč se jeho studie zaměřila pouze na tuto bezprostřední poválečnou etapu. Celkově bylo v období let 1945 a 1969, tedy za 24 let, natočeno v českých zemích 565 celovečerních hraných filmů, z nichž se zkoumané problematice věnovalo 47 snímků. Můžeme tedy říci, že tato tématika je obsažena v 8,32 procentech filmů natočených v tomto období. „Takovéto ,prominentní‘ zastoupení zřejmě neměla v české kinematografii v tomto období žádná jiná národnost“, poznamenává autor.