Svobodné noviny na internetu

Bývá zvykem hodnotit po sto dnech práci nového vládního sboru. Bez okolků můžeme říci, že nová vláda ani způsob jejího sestavení málokoho nadchly, a jistě nepřekvapí, že by nedostala od nás známku lepší než čtyřku. Bombastické sliby kandidátů před volbami o vymýcení korupce a jiných nešvarů politiků, doprovázené různými volebními dárky, ale nemohli pak ve valné míře splnit, protože jich převážná většina na politických postech zůstala a vrána vráně přece oči nevyklove. Natož sobě. Průběh volební kampaně, vlastní volby a povolební rvačka o křesla ve vládě opět ukázaly, jakou je politika džunglí. V ní platí právo silnějšího, bezohlednějšího a výhody smečky, podporující se navzájem podle zásady: „Jsme stejné krve, ty i já!“ Tou krví je zlato, dominance a moc. Mauglí s jinou krví by v té dnešní džungli neuspěl.

Už poněkud netradiční jmenování premiéra ze strany, která nevyhrála volby, a následný boj o rozdělení ministerských postů ne podle schopností, ale podle stranické příslušnosti dával tušit, že vláda bude zdrojem sporů o osobní zájmy, uplatňovanými už bez ohledu na voliče. To je porcování čerstvě uloveného medvěda stranickými bossy, ne nepodobné dělení kořisti po lovu. Nikomu přitom nevadí pokračování střetů zájmů (i rodinných) ve výkonu funkcí. Ba ani to, že například budoucí ministři zahraničí a obrany našeho suverénního státu zasedají již několik let v jednání Bilderbergů, usilujících o jednosvětovou vládu a snažících se tu naši suverenitu zrušit. Není to tvrdý střet zájmů, nebo dokonce vlastizrada?

Není celá naše obrana a zahraniční politika významným zdrojem potíží našeho státu v současné situaci? A neprohlubují ji ti ministři ve prospěch Ameriky na úkor našich občanů, kterým mají sloužit, a ne jejich životní podmínky ještě zhoršovat? Možná i jen za trochu tabáku do fajfky? Nač potřebujeme drahé, ale nevyužité gripeny teď nahrazovat novými M-35, bratru za miliardu kus? Jaký užitek máme z Pandurů, vrtulníků a jiných zbraní, pro jejichž dopravu na cizí bojiště jsme si museli koupit obří letadlo, a z toho, že naši vojáci hlídkují ve vrtulnících a střílejí na vše, co se hýbe? Jak poznají, kdo je civilista a kdo neuniformovaný příslušník Talibanu? A jakou vlastně mají jistotu, že Taliban není národně osvobozenecké hnutí, bojující proti těm, kdož se jim snaží vnutit pro ně nezvyklý způsob života? Tak jako sověti nám kdysi „pomáhali“ bránit socialismus a jeho protagonisty?

Nečasova vláda však pro nápravu mnoho nedělá. Kromě nářků na nedostatek peněz. Že to i ono se nám musí prodražit a že na důchod si musíme soukromě šetřit, protože odvody do sociálního zabezpečení nám při její zaměstnanecké politice stačit nebudou. Ale hlavně: že musíme pomáhat jiným, například v Afghánistánu se stavbou věznic a márnic, či podpoře tamního válečného stavu. Naši důchodci – podle Henryho Kissingera „zbyteční jedlíci“ – by se asi měli v pětašedesáti dobrovolně hlásit do krematoria. Stejně na jejich léčení nebudou ani lékaři, ani peníze na léky a ztenčený počet pracujících po úsporných reformách je neuživí. Ministr, který odevzdaně přihlíží k avizovanému odchodu lékařů s konstatováním, že tím zbude víc na ostatní, a jen lká, že lidé budou mít dál k lékaři, není ministr, ale loutka. Ale koho? Výrobců předražených léčiv, nebo toho, kdo má zájem na redukci obyvatel Země na nezbytně nutné počty pro obsluhu V.I.P.?

To vše se týká hlavně zahraniční politiky a obrany. Je však mnoho dalších problémů, které naše vláda nezvládá, nebo nevhodně podporuje. Lavinovitě narůstající zátěž pracujících občanů střední třídy zavání ekonomickou válkou proti vlastním občanům. Nejen inflace, ničící jejich úspory na stáří, ale neustálé zavádění nových povinností a plateb dusí mnohé občany, zejména vyššího věku. Také řada různých poplatků a paušálů, které zvyšují tržby bankám a velkým podnikatelům, i stále horší dostupnost zdravotní péče a dopravní obslužnosti zhoršují život nemocným a důchodcům.

Jen povinná obměna autolékárniček je kšeft za miliardu. A to nepřipomínám šikovně vymyšlený výnosný kšeft s fotovoltaikou už za minulé vlády, jak přesunout peníze občanů do kapes velkopodnikatelů. Stejně jako zrušení analogového vysílání televize, nutící občany k nákupu nové televize, nebo alespoň set top boxu. Tolerované nekřesťanské poplatky za bankovní služby, zavedení Opencard v pražské dopravě a řada dalších akcí, výhodných jen pro velkopodnikatele, dusí pracující střední třídu. Neustálé snahy o šetření cestou redukce nákladů i zaměstnanců může značně poškodit kvalitu výrobků. Vyjmenované akce jsou sice obvykle v něčem prospěšné, ale jejich uplatnění je zneužito k vytěžování občanů a k rozevírání sociálních nůžek.

Přitom nevím, jak příliv těch propuštěných zaměstnanců na pracovní úřad a zvýšené dávky novým nezaměstnaným naší ekonomice poslouží. Rozumný hospodář – a to naše vláda rozhodně není – by se snažil zaměstnat maximální počet lidí, aby tvorba hospodářského produktu byla co největší. Ladem ležící pracovní síla musí také jíst a snižuje životní úroveň těch, co pracují. Ne však vlastní vinou. Je třeba vyrábět si potřebné doma a nekupovat brakové, levné zboží ze zahraničí. To vláda raději hledá cestu, jak své občany nějak vytěžit. Už jen čekám, až bude neštěstí zmizení malé Aničky zneužito k propagaci „čipování“ malých dětí.

Celá vláda působí dojmem, že je ovládána někým v pozadí. Navíc je v ní pár jedinců, toužících také po dominanci. Je to pochopitelné už tím, že vznikla z nových a nezaběhnutých politických seskupení, do nichž se „proboxovali“ ambiciózní dravci, toužící po moci a zajisté i po nových možnostech. Přibrali pár populárních osobností, které měly přitáhnout voliče, jimž ale také zachutnala moc. Očividná touha o dominanci Víta Bárty nejen na resortu, který se mu podařilo získat, ale i na jeho vysněném vnitru a třeba zdravotnictví prozrazuje, že by chtěl mít pod palcem mnohem víc, kde by mohl uplatnit své radikální názory. Přihlédneme-li však k jeho zbrklým zásahům v dopravě, nebylo by to žádné terno.

Podobnou touhu po dominanci má i Miroslav Kalousek, který však má na „financích“ spoustu problémů, jež se snaží – jak jinak – řešit na úkor těch, kteří se nemohou dost dobře bránit. Ať už jsou to takoví, kteří ještě práci mají, nebo i v důchodovém věku. Jeho nevraživost vůči Petru Nečasovi je všeobecně známá. Je to důsledek vrozených vlastností těch bratříčků jedné krve, ale ta by nemusela být škodlivá, kdyby nebyla tak osobní. Například nový primátor Prahy se přiznal redaktoru MF Dnes, „že je muž, který neumí stát mimo a nejlépe mu je na samých vrcholech, nechce být předsedou stranické buňky v hlavním městě… Uvažuje o kandidatuře do vrcholných regionálních orgánů, i když ne o funkci jejího předsedy. Chce mít možnost osobně promlouvat i do vedení stranické organizace v Praze a prosazovat své názory…“ To jsou nemalé ambice, srovnatelné s prohlášením Petra Nečase o jeho připravenosti a ochotě převzít funkci premiéra, takže se může stát, že se střetnou „pan Čistý“ s „doktorem Chci změnu“ na jednom bojišti. Jen bych k tomu dodal svůj oblíbený citát, že „dřív, než člověk změní funkci, změní funkce člověka!“. Nebudou už na tom politickém bojišti tři, s uvažovaným kandidátem na prezidenta Schwarzenbergem i čtyři?

Tím nechci říci, že považuji takové ambice a snahy paušálně za negativní. Člověk, který chce jiné vést, by je dokonce měl mít, musí ale umět v nich vytrvat po celou dobu vykonávání funkce. A to se, jak praví můj citát, zpravidla nepodaří. Petr Nečas je už zviklán, u Bohuslava Svobody uvidíme. Zdá se však, že jeho touha být vždy nejvýš, jej také zradí. Ostatně i Jan Fischer tvrdil, že se chce vrátit na své původní místo, a jak to dopadlo? Když uvážíme, co se klube i z některých ministrů, máme se na co těšit. Všichni vespolek si pochvalují, jaká je u nás demokracie, ale na lid, který by měl nejvíce do vlády zasahovat, se nikdo neohlíží. Dokonce ani ne občas na zákony. Ba ani ne na hromadné projevy nespokojenosti a demonstrace. V celé naší politice, tak „sametové“ k velice bohatým, chybí důsledná kontrola přímo občany. NKÚ na to nestačí, ten by tu kontrolu sám ledaskde potřeboval. I komunisté měli svůj Výbor lidové kontroly, který mnohé z nich držel na uzdě. My máme jen masmédia, ochotná občany něčím obalamutit.

Tak komu ta vláda ve skutečnosti slouží? Bratrstvu moci a ziskuchtivé krve, nebo dokonce těm mimozemským pánům Země, které dosud prokazatelně nikdo neviděl, ale mnozí se na ně odvolávají? Jsou to uzurpátoři, chtějící naši Zemi pro sebe, nebo „Blaničtí rytíři“, kteří nám mají přijít na pomoc, až bude Zemi nejhůře? Zdá se, že taková doba nouze nastává, ale „Blaničtí rytíři“ nikde…

3. 12. 2010

Ing. Vladimír Veselý