Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tradice a výchova … - Doc. Dr. Marie Řehořková

2. 6. 2011

Motto: „Ze všech běd je nejhorší pozbýt rodnou zemi.“
(Euripides, 480-406 př. Kr.)

Jan Amos Komenský si s sebou vozil v neklidném 17. století hrstku moravské hlíny. Tak drahá mu byla, když putoval do Polska, Švédska, Londýna, Uher i Amsterodamu, kde v roce 1670 umírá a je, bohužel, pochován v Naardenu, nikoli na milované Moravě. Byla to třicetiletá válka a vše, co ji před­cházelo i následovalo, jež ho zbavila rodné země. Má tedy řecký dramatik Euripides, žijící ve 4. století př. Kr., pravdu. Říká nám to i lidová moudrost: „Kde se kdo zrodí, tam se i hodí.“
Láska k rodné zemi, k vlasti, je stejně přirozená, jako láska k nejbližším, rodičům, příbuzným, přáte­lům, známým. Láska má tu vlastnost, že se šíří od blízkého ke vzdálenému. Této její kvality si po­všiml již Platon a také sv. Augustin (354–430). Láska je nadčasová, v ní se stýká lidský rod jak s generací minulou, tak i tou, která teprve přichází. Liší se od pravdy, kterou Leonardo da Vinci (1452 až 1519) nazývá „dcerou času“. Současník Leonardův, novoplatonik Marsilius Ficinus (1433 až 1499) na­zývá lásku „tmelem vesmíru“. Jen ona má moc obnovovat věčně zelený strom života.
Protikladem lásky je nenávist. Každá teorie, která rozněcuje nenávist člověka k člověku, je zároveň pohřebištěm, spouští, pohromou lidstva. Je-li láska opravdovým dobrem, je nenávist opravdovým zlem. Blaise Pascal v 17. století však ví, že „když člověk opravdové dobro ztratí, cokoliv se může pro něho stát opravdovým dobrem“. Shakespeare pak ve svém sonetu volá: „A dobro spoutané a otročící zlu!“
Toho všeho je schopen člověk, obdařený rozumem, citem a vůlí. Je schopen za druhého položit život i život druhému vzít. Má sílu se zlu vzepřít, ale také je šířit. Schopnost lidské proměny lze využít ve směru dobra i zla. Moudrost lidského rodu spočívá právě v rozpoznávání dobra od zla. Dobro tvoří, zlo destruuje, rozkládá. Proto je tak důležité, aby člověk věděl, odkud přišel, kdo je a kam směřuje. Vědomí lidské sounáležitosti nám v sevřené formě odkázal téměř náš současník. Antoine de Saint-Exupéry:

„Proč se nenávidět?
Jsme na sebe napojeni,
jsme unášeni touž planetou.
jsme posádkou téže lodi.
A jako je dobré, měří-li
jednotlivé kultury své sily
a podněcují tak vznik nových syntéz,
tak je obludné, když jedna druhou pohlcují.“

Jiný náš současník, Alexandr Solženicyn, říká: „Národy jsou bohatstvím lidstva a je nepochybné, že národy jsou barvami lidstva, že i existence různých plemen byla od samého počátku záměrem Stvoři­tele. Kdyby národy zanikly, bude lidstvo šedivé a jednotvárné, jako kdyby všichni lidé nabyli stejného vzhledu a stejné povahy“. Moudrost lidstva spočívá v tom, že zná své kořeny. Ty je ovšem možno ničit a zničit. „Abyste zničili lid, musíte nejprve zpřetrhat jeho kořeny,“ říká Solženicyn a doplňuje tak výrok významného pedagoga, J. H. Pestalozziho (1746–1827): „Vezmi a znič ptáku hnízdo, zničíš i jeho. Znič lidem rodinný krb, zničíš národ.“ Oba autoři věděli moc dobře, o čem mluví, zažili destrukci revoluce i války.
Marxův obdiv k velké revoluci francouzské, jejíž důsledky poznal Pestalozzi ve zničených domo­vech a opuštěných dětech, můžeme a musíme označit jako nekrofilní pojetí vývoje lidstva. Tato teorie staví na vykořenění člověka a také sejí daří především tam, kde člověk už nešťastným vývojem vyko­řeněn byl. Marx v 19. století snil o odnárodnění a odkulturnění lidstva. Celosvětová říše – dle Marxe – bude tvořena lidmi bez národní kultury, bez zvyků a tradic. Dosáhne se jí permanentní revolucí.
Žák Marxův, Herbert Marcuse (narozen 1898 v Berlíně, od nástupu Hitlera v USA, zemřel 1979) nás poučuje takto: „Tradiční revoluční idea a tradiční revoluční strategie skončily. Tyto ideje vyšly z módy. To, co musíme provádět, je jistý druh prostupující a šířící se desintegrace systému.“ V knize „Eros und Kultur“ se snaží o syntézu marxismu a freudismu. Názory Marcuseho na americkou industriální kulturu jsou obsaženy v jeho dvousvazkové práci „Kultur und Gesellschaft“. Zde konstatu­je, že svět skutečné, humanitní kultury mizí. Je ničena poslední oblast duchovní autonomie a opozice, záštita a útočiště před technologickým totalitarismem. Ten, dle něho, nevyplývá z politických souvis­lostí, ale z technických daností.
Technický pokrok – dle Marcuseho – znamená rostoucí schopnost společnosti překonávat těžkou práci a nouzi i konflikty mezi přáním a skutečností. Avšak zároveň je to právě tento pokrok a jeho využití, co brzdí porozumět příčinám konfliktů a znemožňuje jejich účinné řešení. Tak se stává, že potřeby člověka jsou uspokojovány metodou totálního dirigování. Potřeby jedince mají upevňovat stávající systém.
Marcuse byl kritický žák Karla Marxe. Spolu i Italem, Antoniem Gramscim (1891–1937) přesáhli svého učitele v tom, že propagují infiltraci, nikoli konfrontaci. Doporučuji pracovat proti zavedeným institucím prací v nich. Takto mají být postupné změněny všechny kulturní systémy: umění, věda, morálka, právo, náboženství. Podle Gramsciho je nezbytné nutné změnit kulturu Západu. Tato změna vyžaduje dlouhý pochod institucemi - školami, novinami, divadlem, rádiem. Televizi Gramsci neznal, zemřel v roce 1937. Nejdůležitější a první institucí, proti níž je nutno bojovat, je rodina.
György Lukács (1885–1971), lidový komisař kultury Maďarské republiky rad Bély Kuna a dlouho­letý člen Maďarské akademie véd, byl přesvědčen, že cesta ke zničení rodiny vede přes revoluční se­xuální politiku a rané sexuální vzdělávání. Erich Fromm (*1900 ve Frankfurtu nad Mohanem, od roku 1932 v USA) tvrdil, že rozdíly mezi pohlavími nejsou biologické, ale kulturní. Je pokládán za otce-zakladatele feminismu. Theodor Adorno (1903–1969, z Německa odchází v roce 1934 do Anglie, pak v USA) vidí v rodině dokonce kolébku fašismu.
Patrick J. Buchanan ve své knize „Smrt Západu“, vyd. v roce 2002 v USA, říká, že „kulturní mar­xismus má úspěch v tom, v čem sovětský marxismus selhal“. „Z Ameriky se stal ideologický stát, umírněná tyranie, v němž je nová ortodoxie vynucována nikoli policejními agenty, ale inkvizitory populární kultury. Pusťte si televizi a dívejte se. Revoluční hodnoty ovládají média.“ Sám Adorno již v 50. letech řekl. že osvěta, dělaná médii, je podvod.
Shora jmenovaní pánové, Lukács, Gramsci, Adorno a Marcuse jsou klíčovými osobami tzv. kulturní revoluce, která v USA probíhá od 60. let minulého století. Úspěch této revoluce lze vystopovat v ma­nipulaci mladých prostřednictvím médií. Již koncem šedesátých let je tu Hnutí za svobodu v Berkeley, Dny hněvu v Chicagu, studentské bouře v de Gaullově Paříži. Poválečná generace mladých měla po­válečný blahobyt, bezpečí, svobodu a televizní vzory z pořadů, vysílaných po celém světě. Důležité je, že měla stejnou chůvu: televizi. V našich, českých a slovenských podmínkách, se této chůvě dostává patřičného uplatnění až po roce 1989.
V USA napomohla kulturní revoluci zvláštní forma křesťanství. Je založeno na Kalvínově přesvěd­čení, že Bůh bohaté miluje, chudé chudobou trestá. Toto mínění je v příkrém rozporu s učením Kristovým, s evangelii. Bedřich Engels dokonce mluví o kalvinismu jako o ideologii „nejrozhodnější“ části buržoazie. Kladem jeho je, že nabádá k pracovitosti. Od 16. století ovlivnil řadu zemí západní Evropy a především z Anglie se rozšířil do USA.
Kalvinismus je v rozporu se samotnou podstatou náboženství, chápeme-li je jako zvláštní formu naděje. Uprostřed 19. století říká Alexis de Tocqueville: „Náboženství je zvláštní formou naděje a je právě tak přirozené pro člověka, jako naděje sama. Jen v důsledku nějakého rozumového poblouznění a mravního násilí, jehož se dopouštějí na své přirozenosti, se lidé odvracejí od náboženské víry. Nevíra je tedy náhoda, víra je trvalý stav lidstva.“ Ztratí-li člověk naději, je ochuzen ve svém lidství. Toto ochuzené lidství, zbavené viry, naděje a lásky, se pak vyjevuje jako revoluční element jak v revolucích 18. století, tak i v revolucích 19. a 20. století.
Náboženství, jako zvláštní forma naděje, bylo a je bázovou vrstvou kultury, pokud tuto chápeme jako to, co člověk na této zemi vytvořil a co lidskému rodu prospívá. Náboženství včleňuje člověka do širší dimenze společenské, přírodní a vesmírné. V náboženství se pak jednotlivé kultury odlišují tím nejpodstatnějším a také se v tom nejpodstatnějším stýkají. Neboť odlišení a totožnost jsou dvě stránky téže věci. Proto všechna náboženství, ač odlišná, cítí tíhu ateismu. Ateismus omezuje člověka na sebe sama, izoluje ho uprostřed druhých, uprostřed přírody i vesmíru. V této izolaci musíme pak vidět ko­řeny soudobého zla: narkomanie, terorismu, rasismu.
Izolace je pro člověka nesmírně těžká. Podle Romaina Rollanda jen svatí a blázni dovedou být sami. A proto také „božská prozřetelnost nedovoluje, aby v kterékoliv době byla kterákoliv část světa zba­vena zcela náboženství, i když připouští, aby na různých místech a v různých dobách byly zachovány různé způsoby uctívání Boha. Tak je možné, aby z této rozmanitosti, panující ve světě, se podle bož­ského příkazu rodila úchvatná krása“ (Marsilio Ficino, latinsky Marsilius Ficinus 1433–1499). Toto vpravdě renesanční pojetí náboženství můžeme i dnes přijímat, neboť staví na vzájemné úctě, vylučuje nesnášenlivost a pohrdání.
Z tohoto zorného úhlu musíme také vidět soudobý útok na rodinu a její významné výchovné poslání. Útok na rodinu, vedený především ve jménu svobody individua, je především útokem na citovou výchovu jedinec. Ta je nezastupitelnou školou či širším společenstvím. Citově nerozvinuté dítě je kruté, destruktivní a – nešťastné. Z dětství mnoha významných lidí můžeme pochopit, co pro celoživotní dráhu znamená citová výchova v dětství. S její absencí se setkáváme u Rousseaua, Robespierra i u Gottwalda. S dětstvím na cit bohatým např. u Schweitzera.
Volné soužití muže a ženy, bez ohledu na potomstvo, propagoval v 19. století Bedřich Engels. Svý­mi teoriemi velmi nešťastně ovlivnil nejmladší dceru Karla Marxe. Spáchala ve svých 42 letech sebe­vraždu. Ztratí-li člověk naději, odchází. Proto jsou teorie, likvidující v člověku víru, naději a lásku, smrtonosné, nekrofilní. Takovými teoriemi je jak Engelsův útok na rodinu, tak Freudova sexuální revo­luce i Marcuseho „universální princip slasti“. Půjde-li přetváření institucí (světských i církevních) v 21. století touto nekrofilní cestou, bude vážně ohrožen život na celé naší planetě. Neboť v důsledku technického pokroku jsme dnes už jedno planetární lidstvo. Bude ohrožen nejen život člověka, ale i nižších forem života. Mnohé druhy ptactva i zvěře „péči“ člověka již nenávratně zmizely.
Všechna světová náboženství – a zvláště pak učení Konfuciovo – vedou člověka k úctě ke stáří. Už Komenský v 17. století věděl, že je důležité, aby člověk na sobě pracoval celoživotně. Proto mluví i o škole stáří a dokonce o škole smrti. Jak se připravit na odchod, to promýšlel i velký Říman, Marcus Tullius Cicero (106 až 43 př. Kr.) vynikající znalec řecké kultury. Ciceronovo dílo představuje dovršení řecko-římské kulturní syntézy a silně ovlivnilo evropské prózy i filozofie. Axiómem kulturní revoluce je ateismus. Ten odpoutává jedince od úcty ke stáří, propaguje kult mládí a síly, která není zakotvená, a proto je snadno použitelná ve válkách i revolucích. Kdo ostatně šel v Německu především za Hitle­rem? Mládež. Tak tomu bylo i v Mussoliniho Itálii a v Gottwaldově i Havlově Československu.
Pád úcty ke stáří, k vyzrání, je zároveň odklonem od tradic a zvykovosti ve všech oblastech kultury. V oblasti pracovní, etické, estetické i náboženské. Nectíme-li stáří, nectíme ani jeho životní zkušenost, plody jeho činnosti v oblasti duchovní i materiální, to, co bylo životem prověřeno jako dobré. Člověk se rodí jako neopakovatelný jedinec, s vlastním rozumem, citem a vůlí. Vše, co má, může mu být zci­zeno lstí, klamem, zavádějícími informacemi. Psychologická válka, na níž kulturní revoluce staví, není válkou zbrani, je válkou pojmů. Neříká snad Orwell, že „slova jsou zbraně“? Jak jinak by ostatně pro­váděl člověk revoluce a války, jež ho vrhají do neutěšených životních podmínek?
Soucítění a odčinění není ani tak plodem poučeného rozumu, jako zdravé fantazie, představivosti, a s ní spjaté empatie, vnímavosti ke všemu, co člověka obklopuje. Stane-li se ovšem naše fantazie cho­robnou, nejsme schopni ani soucítění, ani odčinění. Proto také mediální kultura, plně ve službách kul­turní revoluce, působí především na naši představivost, fantazii. Luis Buñuel (1900–1983) španělský filmový tvůrce, mluví o mediální kultuře jako o velkém nebezpečí lidstva, neboť si uvědomuje právě její sugestibilitu, a tudíž zneužitelnost. Alvin Toffler, americký sociolog, se už v šedesátých letech minulého století, vyjádřil v tom slova smyslu, že nebylo potřebí jít cestou Marxovy diktatury proleta­riátu, kdyby média rychleji prorůstala společností. Dnes je mediální kultura plně ve službách kulturní revoluce.
Poslyšme, jak se k současné situaci Evropy a Západu vyjadřuje významný americký politik, poradce tři amerických prezidentů (Nixona, Forda, Reagana), Patrick J. Buchanan: „Velká evropská válka trva­la od roku 1914 do roku 1989. Fašismus a bolševismus byl zlikvidován. Tím však nenastal konce dě­jin. Válka proti internacionálnímu komunismu sice skončila, začal však nový zápas. Je to rozhodující konflikt 21. století. Bude se v něm rozhodovat, zda jedinečné kultury Západu přežijí, nebo zda se sta­nou subkulturami multikulturního kontinentu.“ (P. B.: Smrt Západu, str. 326)
Staneme se jedinci bez viry, bez naděje a bez lásky? Bez lásky, která jediná může být pojítkem pla­netárního lidstva? Touha po moci a majetku rozděluje, ničí v člověku to nejvznešenější, co má: schop­nost milovat, soucítit, odpouštět, tvořit skutečné duchovní a materiální hodnoty.

„Nechápete, že jsme někde sešli z cesty?
Lidské mraveniště je bohatší než dřív.
Máme více výhod a volného času,
a přece nám chybí něco podstatného,
co těžko dovedeme určit. Cítíme se méně
být lidmi, ztratili jsme něco z tajemných výsad.

Aby byl člověk svobodný, je především
potřeba, aby byl člověkem.
A tak zjistíte, že podstatou všech problémů
je problém člověka.“
Antoine de Saint-Exupéry

Tento problém musíme řešil my sami, za spoluúčasti všech, kdož jsme se narodili lidmi. Technický pokrok nám jej nevyřeší. Budeme-li se navzájem klamat, ze začarovaného kruhu se nedostaneme.

Doc. Dr. Marie Řehořková

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nezapomenutelný Miroslav Dolejší a pravda o nás! (2)

(Muller, 22. 6. 2011 13:35)

Perfektně zinscenované divadelní představení, realizované za štědrých finančních dotací USA pro herce a komedianty, se v celé východní Evropě rozběhlo ve druhé polovině roku 1989. Kabaretní představení „sametové revoluce“ 17. listopadu 1989, v němž byla zneužita nespokojenost snadno manipulované mládeže, mělo sice drobné vady na kráse v podobě fingované „hrdinné smrti“ demonstrujícího studenta Růžičky alias poručíka StB Žifčáka, ale kdo by o takové maličkosti dbal ve víru „omamné revoluce“. Poslední skutečně významné detaily scénáře k finále již rozehraných „sametových revolucí“ byly dojednány na summitu Gorbačova a prezidenta Bushe, stejně jako mezi vrcholnými experty KGB a CIA, na Maltě dne 3. prosince 1989. Byly zde přijaty garance nedotknutelnosti pro odstupující komunistické garnitury, jejich kompenzace podílem na ekonomických krádežích a dofinancování vytvářených Občanských fór či jiných delegovaných „iniciativ“. Jediný, kdo se z tohoto scénáře dramaticky vymkl, byl komunistický vládce Rumunska Nikolai Ceausesku, kterému už tak patřila bezmála celá země, takže ho bylo obtížné korumpovat, navíc byl znám svou zatvrzelostí proti diktátům z Moskvy stejně jako z Washingtonu. Pro výstrahu a varování skončil spolu se svou ženou na malém dvorku pod palbou z kalašnikovů, rozstřílený jako řešeto dvojitými agenty vlastních bezpečnostních složek za dozoru KGB. Reportáž z těchto krvavých jatek byla okamžitě přenášena prominentními televizními stanicemi do celého světa. Pohled na zmítající se těla v palbě samopalů jistě pozitivně ovlivnil mysli váhajících a uspíšil rozhodování komunistických poslanců Federálního shromáždění ČSSR, které dne 29. prosince 1989 zvolilo v dojemné shodě predestinovaného Václava Havla prezidentem republiky. Rezignující Gustáv Husák přijal triumfujícího Havla za pokřiku jásajících davů pod taktovkou biskupského kandidáta Malého na hradě českých králů a rukou podáním mu fakticky předal moc v zemi. Objetí se nekonala, neboť na nich netrvala ani KGB ani CIA. Tím byla celá lidová fraška, perfektně vymyšlená, dobře režírovaná KGB a ze strany StB obětavě sehraná, dovedena do radostného konce. Je pozoruhodné, jak dnešní tzv. „odpůrci komunismu“ rychle zapomněli, že za volbu svého „nejoblíbenějšího a světově proslulého“ prezidenta vděčí právě komunistům!
Skutečně mocní bossové na obou stranách se konečně dostali k pohádkovým majetkům. Dluhy na gážích „trpícím“ disidentům a aktérům OF byly po „kupónové privatizaci“ bezohledně odvedeny s miliardovými úroky a zisky jsou z nás i nadále bezohledně ždímány v částkách bilionů korun. Na své si přišli i všichni ti sluhové, lokajové a prostituti nejrůznějších forem a kalibrů. Nejprve byli finančně vydržováni ze zahraničí, později rovněž tolerováni při spekulacích s národním majetkem, privatizačních podvodech, krádežích a rabování nedozírných rozměrů, ale též při plánovaném kulturním zhovadění celé společnosti.
O tom všem, jakož i o neodvratných důsledcích „sametu“, je ANALÝZA 17.
LISTOPADU 1989 Miroslava Dolejšího (1931-2001), první vydání z roku 1990.
Autor, dlouholetý politický vězeň (poprvé ve vězení za „velezradu a špionáž“ v letech 1951 až 1960, podruhé za „pokus o vyzvědačství“ v letech 1976 až 1985), vyvolal vydáním svého neúplného díla hysterický jekot a nenávistné vytí potrefených disidentů, ale i obranné akce dozorující StB. Když se všem těmto zkompromitovaným elementům nepodařilo autora zdiskreditovat, byla tímto úkolem za pomoci poltické policie (StB) pověřena v roce 1991 Konfederace politických vězňů, jejíž
zkorumpovaní činitelé odporný čin dokončili. Dostalo se jim za to od slev na dráze, umístění v komfortních starobincích až po bezcenné dekorace v podobě bílých lvů, které si Havlovi chlapci a pohrobci dávají navzájem mezi sebou.
Vydal v Praze roku 1990
MIROSLAV DOLEJŠÍ
(20.11.1931 – 26.6.2001).

Re: Nezapomenutelný Miroslav Dolejší a pravda o nás! (2)

(murphy, 8. 7. 2011 7:02)

Vážený pane Mullere - je dobře, že jste sem umístil tento text (jde, tuším, o předmluvu k jednomu z vydání Analýzy), bylo by ale chvályhodné jej uvést i se jménem autora, kterým je PhDr. Josef Dolejší.

Doc. Řehořková - skvělý článek, ostatně jako vždy!

Přeji pěkný den

Nezapomenutelný Miroslav Dolejší a pravda o nás! (1)

(Muller, 22. 6. 2011 13:37)

MIROSLAV DOLEJŠÍ (20.11.1931 – 26.6.2001) PŘEDMLUVA K ANALÝZE
17.LISTOPADU 1989
„V politice není absolutního dobra nebo zla, vše záleží na okolnostech …
Lidé přivyknou určitým poměrům, neradi se od nich odchylují
a když nemají příčiny zla přímo na očích, jeví se jim jako domněnka.“
Niccoló Machiavelli
Nejdůležitějším – životně významným úkolem skutečných neviditelných mocenských garnitur je zajištění KONTINUITY MOCI. Tato kontinuita moci dopřává neviditelným „vyvoleným“ stálý podíl na moci a majetku bez ohledu na měnícím se vnějším politickém klimatu či na jeho viditelných reprezentantech, vybíraných na jedno použití s ohledem na jejich ochotu k mentální prostituci. Stěžejní zásluhu na mičurinském vypěstění disidentského hnutí v bývalém SSSR a v celé východní Evropě má nepochybně Jurij Vladimírovič Andropov, předseda Výboru státní bezpečnosti KGB v letech 1967 až 1982, generální tajemník ÚV KSSS v letech 1982 až 1984 a jím vybudovaný - omlazený zpravodajský tým. Neobyčejně schopný, inteligentní, pragmatický a vzdělaný šéf tajných služeb a diplomat vypěstil z bývalých prominentů komunistického režimu Sacharov, Bonnerová, Medvěděv a další) použitelné disidenty, jako strategickou zálohu pro nadcházející změny. O tom, že tyto změny jsou neodvratné, věděla KGB velice dobře od roku 1972, kdy byly pod jejím dohledem podepsány první smlouvy mezi SRN a NDR o částečné normalizaci vztahů mezi oběma státy. Připravovala se mírová smlouva s Německem a v jejím důsledku i sjednocení země, tedy faktický rozpad Východního bloku. Tyto změny se musely logicky promítnout do politického a společenského klimatu celé Evropy, o čemž nepochybovaly ani dobře informované a ke spolupráci ochotné zpravodajské služby Západu, zejména partnerská CIA. Bylo by sebevražedné, kdyby nastávající vývoj nebyl podroben vzájemně korektní kontrole.
Od počátku sedmdesátých let bylo rovněž zřejmé, že SSSR ztrácí dynamiku v obapolně výhodné americko-sovětské exploataci světa. Potvrzením toho byl i negativní výsledek jednání v Reykjavíku 12. 10. 1986 mezi Reaganem a
Gorbačovem o Strategické jaderné iniciativě USA.Michail Gorbačov, pragmatický, až po samu gumu flexibilní a ctižádostivý politik, byl právě tím mužem, kterého si Andropov ještě před svou smrtí v roce 1984 vybral jako hlavního aktéra následujících změn. Gorbačov byl také od svého nástupu k moci v roce 1985 přijímán a mocně propagačně, později též hmotně podporován reprezentací Západu, především USA, a to i navzdory jeho drastickému postupu vůči předčasným „národním revolucím“ v Pobaltí.
Podle scénáře, vypracovaného KGB a akceptovaného CIA, začala příprava disidentů v celé východní Evropě. Nejméně obtížná byla tato akce v Československu, kde byla již v normalizačních prověrkách let 1969 až 1970 vytvořena z bývalých funkcionářů KSČ dostatečně početná strategická záloha pozdější opozice, disentu a „nových mocenských garnitur“. Vytvořením Charty 77 dne 1. ledna 1977 pod přímou patronací KGB a StB byl tento proces obratně završen. Spontánní, tj. bezpečnostními složkami nekultivovaný odpor jednotlivců, byl okamžitě a brutálně potlačen. „Svobodný Západ“ mu nevěnoval sebemenší pozornost, a to ani po naléhavých prosbách a žádostech příbuzných obětí. Šlo totiž o cosi mimo scénář, co režiséři na obou stranách nepřipouštěli.