Svobodné noviny na internetu

Koncem roku 2012, kdy byl podle liturgického kalendáře zahájen Rok víry, si církev připomínala padesáté výročí od zahájení Druhého vatikánského koncilu. V návaznosti na tuto významnou událost byla po konci církevního roku v kostele sv. Václava v jihočeské metropoli zahájena (před Vánoci 2013) improvizovaná výstava s řadou zajímavých dokumentů. Přítomné návštěvníky vernisáže přivítal generální vikář Mons. A. Pintíř, závěrečné slovo patřilo českobudějovickému biskupu Mons. J. Paďourovi, který se vyznal z osobních vzpomínek, jak se sám seznamoval s dokumenty koncilu a jak na něj postupně působily. Přítomni byli i děkan katedrálního chrámu Dr. Z. Mareš a Dr. V. Kročil.

Hlavní slovo patřilo Mons. prof. Dr. K. Skalickému, který byl přímým účastníkem tehdejšího koncilu a pro něhož to bylo nezapomenutelné období života. První tři období koncilu pozoroval dění jen částečně, neboť pracoval na svém teologickém doktorátu. Teprve ve čtvrtém období koncilu v roce 1965 se dostal do přímého dění jako assignator locorum (uvaděč). Byla to funkce, kdy byl přidělen k jednomu oddělení koncilní tribuny. Ta byla obsazena apoštolskými nuncii: měl za úkol rozdávat svým biskupům hlasovací lístky a opět je od nich sbírat, odnášet k dalšímu zpracování, rozdávat jim pracovní materiály a být jim k dispozici. Zcela pochopitelně sledoval i jednání koncilu, neboť rozuměl latinsky. Přinesl k nahlédnutí i svůj průkaz „uvaděče“ s odkazem na knihu „Světlo naděje“.

Domnívám se, že v současné době téma „Druhého vat. koncilu“ zamotává hlavu nejen mnohým věřícím, ale z pohledu církve celosvětové i řadě teologů, včetně kléru. Ten, kdo je s touto tématikou blíže seznámen, zcela jistě není bez otázek. Ti starší si ještě dobře pamatují, když jsme chodili na mše sloužené v latině. Já sám jsem po celý život nezapomněl úvodní: „Ad altare Dei. Ad Deum, qui laetíficat juventutem meam“… Dosti dlouho mi trvalo, než jsem novou, pokoncilovou liturgii přijal za svou. I když si i dnes odskočím na „latinskou“, domnívám se, že aplikace rodného jazyka věřící přiblížila ke svatostánku. Nicméně ─ je zde ono, skoro magické: „Trident“. Určitě je správné, že již nepatří do kategorie „vyobcování“. S tím je také logicky spojena i otázka „Bratrstva Pia X“. Leč: vraťme se ke koncilnímu jednání.

Jsem přesvědčen o tom, že tématiku „Druhého“ nelze vůbec pochopit ani oddělit od obsahu „Prvního vatikánského koncilu“. Z hlediska katolické církve to byl 20. ekumenický koncil, který svolal papež Pius IX. v roce 1869. Zahajovací jednání se uskutečnilo 8. prosince, poslední 18. července 1870, a to odročením, neboť geopolitická situace neumožňovala jeho další pokračování (prusko-francouzská válka). Formálně byl tedy ukončen až v roce 1960. Proto také koncil nestihl projednat mnoho otázek, týkajících se struktury církve či života kléru. Vzešly z něj dva dokumenty značného významu ─ dogma o přirozené poznatelnosti Boží rozumem a druhý o tzv. papežské neomylnosti. Tato dogmata se později stala předmětem mnoha sporů, což vyústilo ve vznik starokatolické církve. Spolkový kancléř Bismarck chtěl situace využít pro svoji vizi vzniku národní německé církve, nezávislé na Římu. Nutno doplnit, že ekumenický koncil se nekonal již tři století. Tehdejší doba duchovních zmatků potřebovala potvrzení křesťanských principů v uvolňující se společnosti. Místem konání byl chrám sv. Petra ve Vatikánu. Na rozdíl od tridentského koncilu (13. 12. 1545 ─ 4. 12. 1563) nebyli pozváni světští panovníci.

Přípravy se konaly několik let dopředu; byl stanoven i program a jednací řád. Přítomno bylo 774 biskupů asi z 1050 celkového počtu, což bylo nejvíce v dosavadní historii. Pouze Rusko odepřelo svým biskupům výjezd. Další podrobnosti jsou dostupné z literatury. Důležité je uvést, že pojem „papežská neomylnost“ se v dokumentech vůbec nevyskytuje. Podmínkou v této otázce je, aby papež mluvil „ex cathedra“, tedy jako pastýř a učitel všech křesťanů, nikoliv jako soukromá osoba.

Druhého vatikánského koncilu se zúčastnilo více než 2,5 tisíce biskupů z celého světa. Cílem bylo reagovat na potřeby doby. V 50. letech 20. století se římskokatolické a biblické učení začalo odchylovat od lpění na starých dogmatech a doslovném znění textu Bible. V roce 1958 byl papežem zvolen Jan XXIII., který krátce po svém zvolení oznámil úmysl svolat koncil. Jeho prvopočáteční přípravy je ale nutné spatřovat v době pontifikátu papeže Pia XI. i Pia XII. se záměrem především ukončení „Prvního vat. koncilu“. Literatura uvádí zcela spontánní rozhodnutí papeže Jana XXIII. v lednu 1959, k oznámení došlo během několika dní. Cílem měla být obnova, větší srozumitelnost poselství církve a posílení svazků jednoty. Tedy: koncil, který změní církev tak, aby znovu měla co říci současnému světu. Přes snahu mnohých kuriálních kardinálů zdržováním, byl koncil oficiálně svolán v prosinci 1961 již na následující rok.

Komise pro přípravu zahájila svoji činnost už v květnu 1959. Bylo vyzváno přes 3,5 tisíce biskupů a dalších církevních představitelů k předložení návrhů. Sešlo se přes 2,8 tisíce postulátů, které musely být zpracovány; pracovalo deset vytvořených komisí. Sám papež narážel při prosazování svých témat především u ekumenismu. Zdržel se ale připomínek ke konečným navrženým předlohám: chtěl dát prostor volným a samostatným jednáním. K zahájení došlo 11. října 1962. Papež při vstupním procesí neměl na hlavě tiáru coby symbol papežské moci, ale pouze mitru. Byli přítomni biskupové ze 133 zemí. Během prvního období zasedala 36krát generální kongregace, bylo předneseno 640 projevů a proběhlo 33 hlasování. Již z prvních zasedání se ukázalo, že dojde k rozdělení na modernisty a konzervativce. V listopadu 1962 se papež od lékařů dozvěděl, že mu zbývá jen několik měsíců života. Pověřil proto dva kardinály, aby přednesli své myšlenky o dalším směrování koncilu, jak mu je soukromě přednesli. Pokračování koncilu bylo naplánováno na září 1963, avšak 3. června papež Jan XXIII. umírá.

Nově zvolený papež Pavel VI. prohlásil, že koncil bude pokračovat. Za jeho pontifikátu probíhá druhé období (29. 9. ─ 4. 12. 1963), když v úvodním projevu oznámil, že těžištěm jednání má být konstituce o církvi: obnova církve, jednota křesťanů, církev v dnešním světě. Třetí období (14. 9. ─ 21. 11. 1964) při závěrečném zasedání vyhlašuje konstituci o církvi, dekrety o ekumenismu a o východních církvích. Čtvrté období (14. 9. ─ 8. 12. 1965) zaznamenalo schválení mnoha dalších dílčích dokumentů (viz odborná literatura). V závěru došlo k významné události: papež a přítomný zástupce ekumenického patriarchy Athenagora zrušili vzájemnou exkomunikaci mezi východní a západní církví, vyhlášenou roku 1054.

Věřme, že papež František bude úspěšným činitelem na cestě obnovy celosvětové církve v duchu učení Ježíše Krista. Netřeba pochybovat, že to nebude lehké. Buďme k tomu proto všichni nápomocní!

František Růžička, České Budějovice

Biskup Mons. Jiří Paďour

Prof. Mons. K. Skalický při ukázce dokumentů

Dokumenty koncilu

Ilustrační foto papežů s pozadím místa jednání

Prof. Mons. Karel Skalický při výkladu