Svobodné noviny na internetu

Motto: „Lépe je nespravedlnost přijmouti nežli ji učinit. Neboť první může náležet k životu dokonalému, druhé však nikoli.“ (Platon)

Prostějov, pěkné město na Hané, se může pochlubit dvěma muži, kteří natrvalo obohatili naši národní kulturu. Jiří Wolker, nazvaný F. X. Šaldou „básníkem čistého srdce“, se zapsal nejen do myslí své generace, ale i těch, kteří své mládí prožívali po druhé světové válce. Narodil se roku 1900 a odchází předčasně, na tuberkulózu, v roce 1924. Rok před jeho odchodem přichází na svět rovněž v Prostějově Alexej Pludek, budoucí spisovatel. Narodil se 29. ledna 1923 a letos by se dožil 90 let.

Sociální prostředí, do něhož se narodili a které si nikdo z nás nevybírá, bylo značně odlišné. Wolker se narodil v zámožné prostějovské rodině a měl jen jednoho bratra. Pludek byl dítětem početné rodiny, kde ničeho nebylo nazbyt. Oba však měli vysokou míru citlivosti pro sociální problémy a to se odrazilo i v jejich tvorbě. Chceme-li jít životem po cestě dobra, musí to být pozitivní cit, který vládne našemu rozumu i vůli.

Alexej Pludek po ukončení středoškolského studia prošel za 2. světové války několika zaměstnáními. Teprve po osvobození mohl studovat na znovu otevřených českých vysokých školách. Vybral si ekonomický směr na Vysoké škole politické a sociální v Praze, kde také po pětiletém studiu, v roce 1950, byl promován inženýrem ekonomie. Od dětství vášnivý čtenář se však upsal literatuře. Pracoval jako nakladatelský redaktor a také jako televizní dramaturg, a to až do roku 1974, kdy se již plně věnoval jako spisovatel literatuře.

Z Pludkova bohatého a žánrově pestrého díla uveďme alespoň tato: Hromotlucká historie (1961), Ženy nemají pravdu (1963), Horami jde březen (1963), Faraonův písař (1966), Pověsti dávných časů (1971), Vabank (1974), Rádce velkých rádžů (1975), Hledání antipoda (1976), Český král Karel (1978) Nepřítel z Atlantidy (1981). Kralevic, král, císař (1983), Rytířská jízda Jana z Michalovic (1988), Takových tisíc let (1988), Česká pře (1989).

Jeho poslední román, Česká pře, nám ukazuje husitskou dobu v novém světle, se zvláštním důrazem, položeným na obsah a smysl tzv. české pře, tohoto zápasu o uplatnění pravého poslání Kristova učení. K rozdílnému pojetí historiků Františka Palackého a Josefa Pekaře se tak řadí dílo spisovatele, který sám prožil válku i revoluci a je schopen vnořit se do nitra druhého člověka, který totéž prožíval před staletími.

Českou pří sice končí Pludek svou tvorbu spisovatelskou, nikoli však myslitelskou a hluboce lidskou. Jako Saint-Exupéry i on cítil, že „láska je veliké hledání sebe sama, v čase, jenž je jen zpola náš. Částečně patří těm, již žili před námi a zformovali nás“. Důraz na duchovní úroveň jedince, jíž má sloužit jak tradice, tak pokrok, nacházíme u obou těchto autorů. Oba byli vlastenci, oddaní celému lidstvu.

Alexej Pludek zemřel v Praze dne 7. září 2002, bohužel po delší, těžké nemoci. Odešel nám v něm nejen velký vlastenec, který duchovně i organizačně připravil Všeslovanský sjezd v Praze v roce 1998, ale i velký znalec světových kultur, oprávněně inklinující k hodnotnému internacionalismu. V osobním životě to byl výjimečně skromný člověk. Velké duchovní kvality ostatně ani opak nepřipouštějí. Pokloňme se památce tohoto vzácného člověka.

Doc. PhDr. Marie Řehořková