Svobodné noviny na internetu

(Tento politik je předsedou strany „Motoristé sobě“, místopředsedou vlády, ministrem zahraničních věcí a ministrem životního prostředí.)

Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, vážení členové vlády, občané!

Stojím dnes tady, na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, nikoliv proto, abych hájil vládu při tady tomto pokusu vyjádřit vládě nedůvěru, ale stojím tady proto, abych hájil českou ústavu. Při projednávání důvěry naší vládě před nějakými třemi týdny jsem tady hovořil spíš k poslancům vládní koalice. Nyní při návrhu na vyslovení nedůvěry budu hovořit k poslancům opozice, kteří tady tuto schůzi vyvolali.

Vyvolali jste ji nikoliv proto, že by vláda ztratila parlamentní většinu. Nevyvolali jste ji proto, že by existoval nějaký ucelený alternativní program, který byste chtěli nabídnout. Vyvolali jste ji proto, že prezident republiky Petr Pavel se rozhodl svévolně vstoupit do kompetencí vlády a vy jste se rozhodli tady tuto jeho svévoli politicky využít.

Jaká je skutečná podstata problému, o kterém se bavíme? Tak začněme nějakými fakty. Prezident republiky odmítá jmenovat navrženého ministra životního prostředí, který je bezúhonný, který prošel volbami a který je dnes jedním z nejviditelnějších českých politiků s podporou stovek tisíc fanoušků a voličů. Odmítá ho jmenovat nikoliv na základě pravomocného rozsudku, nikoliv na základě porušení zákona, nikoliv na základě nějaké ústavní překážky. Odmítá ho jmenovat pouze na základě vlastního, subjektivního hodnotového soudu.

Jenomže Ústava České republiky není esejí o osobních sympatiích. Je to základní právní dokument. Čl[ánek]. 68, odst[avec]. 2 Ústavy České republiky říká jasně: „Prezident republiky jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev.“

Nikde tam není slovo, pokud se mu kandidát líbí, nikde tam není slovo o mediálním auditu, nikde tam není slovo podle prezidentova svědomí. A k tomu čl[ánek]. 62, písm[eno]. a) dává prezidentovi pravomoc jmenovat členy vlády, nikoliv právo je politicky vetovat.

Prezident tedy není personální komisí vlády, prezident není morálním arbitrem exekutivy, prezident určitě není žádným nadřízeným premiéra. Prezident má konat, ne selektovat. A pokud tyto jednoduché věty odmítáme přijmout, pak už nemáme parlamentní demokracii, [ale] máme zde prezidentský aktivismus.

Jako záminka pro tady to konání pana prezidenta slouží mediální kauzy okolo našeho kolegy Filipa Turka. Jenomže mediální obraz sám o sobě není právním důvodem. Mediální obraz nepředstavuje ani žádný ústavní důvod, aby prezident blokoval sestavení vlády, anebo komplikoval její činnost. V právním státě nerozhodují titulky Deníku N a dalších okrajových médií, rozhodují zákony. Pokud bychom připustili, že mediální tlak stačí k vyřazení člena vlády, pak jsme právě vytvořili precedens, který může zítra dopadnout na kohokoliv z vás.

Prezident pro svůj útok na ústavnost našeho politického systému používá nepřesvědčivé argumenty, které byly mnohokrát vyvráceny, dokonce i přímo jemu osobně, takže buď tuto jednoduchou argumentaci nepochopil, anebo ji chápat nechce. Otáčí se na takzvaných černých stavbách, které měl podle aktivistického novináře Pšeničky stavět Filip Turek na svém pozemku. Tyto „virty“ (= předměty virtuální reality) opakuje prezident i přesto, že i jemu osobně bylo vysvětleno, že Filip Turek tento pozemek zčásti zdědil a zčásti koupil s již zahájenou černou stavbou jedním předchozích majitelů.

Je toto jednoduché vysvětlení pro chápání naší hlavy státu opravdu natolik složité, že jej stále opakuje, anebo se mu prostě nehodí?

Zmiňuje se údajný otřesný výrok Filipa Turka ohledně popálené romské holčičky. Filip Turek asi stokrát autenticitu tohoto příspěvku popřel. Přesto je mu stále předhazován. No, a Deník N, který tuto nechutnou dezinformaci přinesl, v říjnu, tuším, na svých stránkách ještě tvrdil, že během několika dnů přinese nezpochybnitelné důkazy o tom, že se tak skutečně stalo. Nepřinesl nic. Je únor, [ale] my stále čekáme. Deník N místo důkazů české veřejnosti ukázal pouze jakéhosi nenávistného rasistu Dobeše (= Vojtěcha, novináře, který spolupracuje se zpravodajským serverem „Seznam Zprávy“), což je opravdový „morální maják“, to blahopřejeme. Ale vy, naše ctěná opozice, na to naskakujete.

Dovolte mi nyní krátkou, osobnější, ale ‒ prosím ‒ nikoliv útočnou úvahu. Co se podle mého názoru skutečně odehrává v mysli prezidenta republiky Petra Pavla, který argumentuje slovy, jako adorace totalitního režimu? A proč na základě mediálních fabulací volí natolik extrémní krok, že se rozhodne nerespektovat Ústavu České republiky? Myslím, že v tomto případě opravdu nejde o Filipa Turka. Možná jsme svědky něčeho úplně jiného. Já se domnívám, že sledujeme jakýsi vnitřní zápas samotného prezidenta, který nebojuje za řád a klid, jak nás ujišťoval ve své předvolební kampani. Petr Pavel nyní nejspíš bojuje složitý boj s temnou stránkou své vlastní osobnosti a své vlastní minulosti.

Prezident kritizuje historické výroky Filipa Turka z dávné minulosti, zatímco jeho vlastní životopis z konce osmdesátých let obsahuje adorační pasáže, které se týkají působení v strukturách tehdejšího totalitního režimu. Myslím, že všichni, kteří si nezakrývají oči, správně vnímají vlastnoručně psaná slova Petra Pavla, který v roce 1987, tedy ve věku 26 let, uvedl následující. Cituji: „Velký vliv na mé tehdejší názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěv ě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než cokoliv jiného a také trvalejší. Posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou obhajobu našich přátel mne v názoru pouze utvrdil.“ Konec citátu. Petr Pavel 1987. Víte, já rozumím tomu, že toto je něco, na co pan prezident dnes rozhodně nemůže být pyšný ani hrdý, a proto se snaží ze všech sil tuto část své minulosti vymazat, zničit, eliminovat a zapomenout.

Domnívám se, že si tuto velice neslavnou část své minulosti projektuje právě do osoby Filipa Turka, na kterého útočí skrze domnělou adoraci totalitního režimu. Jenže kdo tuto adoraci ukázal doopravdy a kdo měl pouze „hraniční humor“? Odpovězte si sami na tuto otázku. A já vás opravdu a bez nadsázky prosím o alespoň elementární objektivitu.

Prezident dále rád hovoří o neúctě k pravidlům v případě Filipa Turka. A přitom je to právě on, kdo dnes porušuje pravidlo nejvyšší ‒ Ústavu České republiky. Prezident Filipu Turkovi vytýká ostrý jazyk a zároveň se dopouští výroku o zahraničních státnících, které by jiným politikům neprošly. Já myslím, že nemá smysl připomínat slova, jimiž počastoval dle něj „odpudivou lidskou bytost“, která je (cituji) shodou okolností prezidentem Spojených států amerických. Tedy: stojí v čele země, která je naším nejvýznamnějším spojencem v Severoatlantické alianci.

Víte, já rozumím [tomu], že i toto je pro pana prezidenta velkým traumatem a nejradši by svá slova vzal zpět. I zde se nabízí paralela, kdy [prezident] může mít pocit, že útokem na ostrá vyjádření Filipa Turka vymaže, anebo dokonce sám před sebou odčiní ostrá vyjádření, která on sám řekl. Nevím. Takže možná se tady nevede spor o jedno jméno, možná se zde odehrává jakási „projekce“, promítání vlastních stínů do cizí postavy.

Aby nebylo mýlky. Já to v žádném případě neříkám jako nějaké obvinění, to prosím, aby tak nebylo vnímáno. Já to říkám jako pokus porozumět panu prezidentovi, protože lidé někdy nejpřesvědčivěji bojují právě s tím, co jim připomíná jejich vlastní minulost, na kterou by nejradši zapomněli a s nimi i někteří ostatní [lidé]. I přesto však jako předseda politické strany, která je součástí vládní koalice, nemohu přistoupit na fakt, kdy sám prezident republiky v případě Filipa Turka neuvěřitelným způsobem bagatelizuje náš ústavní řád slovy (cituji): „Není přitom rozhodující, zda mu byly jednotlivé výroky a činy, zpochybňující ústavní hodnoty, prokázány, ale to, zda na ně tímto způsobem nahlíží významná část veřejnosti.“

Nabízím tedy panu prezidentovi drobnou, možnou, takovou hypotetickou paralelu. Je to totéž, jako kdyby předseda Senátu při inauguraci Petra Pavla odmítl se stejnými slovy o názoru podstatné části veřejnosti přijmout jeho prezidentský slib s odvoláním na jeho výroky, schvalující invazi sovětských a dalších vojsk do Československa v roce 1968. Kdyby předseda Senátu, podobně jako dnes Petr Pavel, sdělil, ať se navzdory výsledku ve volbách prezidentem stane třeba Petr Kolář, jehož slib bez problému přijme. (Potlesk zleva.) Taky vám to připadá absurdní? Mně tedy určitě ano, jak tady tato hypotetická situace, tak ale i ta nehypotetická, kterou vytvořil právě prezident Pavel.

─────

Vážení kolegové! V České republice proběhly volby a na jejich základě byla formulována vítězná koalice hnutí ANO [2011], SPD a Motoristů sobě. Tyto strany společně uzavřely koaliční smlouvu, z níž mimo jiné vyplývá rozdělení rezortů. Nikdo jiný, kromě zmiňovaných vládních hnutí a stran, nemá právo do tohoto nastavení promlouvat ani zasahovat. Je to totiž výsledek svaté vůle voličů, která musí být respektována. Musí být respektována jak námi, koaličními stranami, tak ale i prezidentem republiky, který opravdu není čtvrtou stranou naší vlády.

Není žádným tajemstvím, že prezident Petr Pavel dlouhodobě zastává postoje, které jsou totožné s programem vaším, milá opozice, s programem opozice a s postroji vašich představitelů, nikoliv však s postoji vládní většiny. Abych [to] stručně uvedl: Je to opakovaná a nekritická apoteóza takzvané občanské společnosti jako náhražky politických stran. Je to sympatie k zrušení koruny a národního práva veta v Evropské unii. Je to silný důraz na destrukční „zelené“ politiky, vůči nimž je i vláda samotná často velmi zdrženlivá, kdybych měl zůstat mírný.

Já myslím, že to nejsou žádné náhodné signály. To je konzistentní politická linie, ale není to linie vlády České republiky. Je to linie vaše: linie opoziční. Pan prezident se tady tím jednoznačně situuje do pozice, kdy chce vládu programově a ideově „vyvažovat“, kdy hodlá hájit a prosazovat opoziční postoje, a tedy postoje pouze jedné části společnosti, nikoliv celé České republiky, čímž se vlastně stává skutečným opozičním lídrem.

Je mi to opravdu líto, pánové Rakušane, Kupko, Výborný, Hřibe a vy, kolego z TOP 09 (= M. O. Havel), co jsem teď zapomněl vaše jméno, za což se prostřednictvím pana předsedajícího hluboce omlouvám, pan prezident Pavel už prostě nikdy nebude prezidentem všech. Tento most byl definitivně spálen, abych zůstal u své vlastní terminologie z minulého týdne.

Abych se také krátce vyjádřil tady k té aktuální SMSgate, kdy mě prezident obvinil z vydírání. No, nevím. Myslím, že jeho výklad českého právního řádu se už v minulosti opakovaně ukázal jako poměrně emocionální, takže já trvám na tom, že to samozřejmě žádné vydírání není. Pro pořádek připomenu jeden z několika velmi podobných příkladů, které jsme v minulosti viděli. (Ukazuje materiál.) Tady – článek, kdy pan bývalý poslanec za Piráty Ferjenčík společně tady sedí s panem Skopečkem z ODS. „Pokud Zeman nejmenuje vládu, která by měla po volbách většinu, snížíme rozpočet Hradu na nulu, hrozí opoziční koalice.“ Jo? Tohle se tehdy „silácky“ říkalo veřejně, jenomže já jsem zprávy psal soukromě, navíc nikoliv panu prezidentovi, ale jeho „příteli po boku“ Petru Kolářovi. Tedy: psal jsem to jako jednomu z hlavních představitelů dnešního opozičního tábora. Byla to komunikace s opozicí.

A ruku na srdce, vážení kolegové, ani vy nás tady nijak nešetříte! Ani vy, když jste nedávno vládli, tak jste si nebrali servítky. Připomenu řeči o tom, že když vyhraje volby Andrej Babiš, tak mu zavolá Putin a přijedou tanky. To bylo opravdu mimořádně hloupé. A podobných výrazů nebo výroků bylo z vaší strany tady na půdě této Sněmovny ‒ a nejenom tady ‒ určitě stovky. Takže někdo obrazně pálí mosty, ale jiný rovnou vyhrožuje Putinem.

Víte, jak jsem už řekl v televizi o víkendu, vrcholová politika není pro princezny. Zhroutit se z jedné či dvou ostřeji formulovaných neveřejných esemesek, to nemusí být znakem odolnosti, která je potřebnou výbavou vrcholového politika. Víte sami dobře, že na zahraničních fórech se i přes často deklarovanou jednotu odehrává tvrdý střet o prosazování národních zájmů. To fakt není žádná procházka růžovým sadem. A proto politik, který reprezentuje naši zemi na těchto formátech, musí umět ukázat lokty, nikoliv slzy. Těch se nenajíme.

Víte, jak jsem už řekl v televizi o víkendu, vrcholová politika není pro princezny. Zhroutit se z jedné či dvou ostřeji formulovaných neveřejných esemesek, to nemusí být znakem odolnosti, která je potřebnou výbavou vrcholového politika. Víte sami dobře, že na zahraničních fórech se i přes často deklarovanou jednotu odehrává tvrdý střet o prosazování národních zájmů. To fakt není žádná procházka růžovým sadem. A proto politik, který reprezentuje naši zemi na těchto formátech, musí umět ukázat lokty, nikoliv slzy, z těch se nenajíme.

Vážení kolegové, vážím si opravdu této Sněmovny. Také proto tu dnes stojím, proto tu dnes mluvím. Omlouvám se, že jsem tady nemohl být včera, ale klimatická krize skončila, takže z Frankfurtu nelétala žádná letadla. Já tady dnes pouze odmítám jednu věc, a to je takzvaný dvojí metr opozice. Já odmítám situaci, kdy opozice bez vlastního, smysluplného programového projektu sklouzla do vleku aktivistických skupiny, které dnes fakticky organizují předčasnou prezidentskou kampaň. Dnes tady nejde o nedůvěru vládě. Je to pokus legitimizovat porušování ústavy a přetavit ho v politický kapitál. A u toho Motoristé asistovat nebudou.

Děkuji vám za pozornost! (Potlesk Motoristů sobě.)

(Stenografický záznam z jednání PS, 4. 2. 2026, 14:55-15:10 )