Politruk. Ticho, po kterém se zvracelo
Motto: „Diktatura se nenastoluje proto, aby se zabezpečila revoluce. Revoluce se dělá, aby se zabezpečila diktatura.“ (G. Orwell)
Pár slov úvodem
Již dlouho jsem nečetl článek o tématu, o kterém se dnes moc nepíše ani nemluví, ale jež zůstává temným dědictvím po minulém, komunistickém režimu. Toho systému, který sice sliboval nastolení spravedlivé společnosti, v níž bude odstraněno jakékoliv vykořisťování člověka člověkem a kde bude každý jedinec odměňován podle zásluh i podle odvedené práce. Byla to velká iluze, z níž po čtyřech desítkách let u nás zbyla jen pachuť a zklamání.
Slovo, jež se rozhodl autor dotyčného článku vysvětlit hlavně těm mladším čtenářům, kteří nic z onoho minulého režimu nezažili a sami po tom nepátrali, zní: POLITRUK. Toto zkratové slovo je převzato z ruštiny: političeskij rukovoditěl (= politický vedoucí). Termín označuje zástupce velitele pro politické věci, zejména v Sovětské armádě a v armádách východního bloku. Tento činitel dohlížel na ideologickou čistotu, loajalitu vojáků a politického vzdělávání. V přeneseném slova smyslu jde o hanlivé označení pro dogmatického školitele nebo ideologa.
Nemohu se zbavit dojmu, že ani rodiče a prarodiče těchto mladých lidí nebyli schopni svým potomkům vysvětlit, co to slovo znamená z jednoduchého, leč pochopitelného důvodu: Nejspíš se styděli za to, v jakém systému žili a jemuž se jako poslušné ovce dobrovolně podřizovali. Tak tomu totiž v totalitních režimech bývá. Čím méně se toho ví, o to pevnější tento systém bývá. Každá otázka, vyžadující odpověď, jakož i jakákoli pochybnost o systému samotném představují smrtelné ohrožení.
A ještě jeden problém, který s tím vším souvisí: Všimli jste si toho, jak jsou informace podávány ze strany médií občanům a voličům? Je to všechno na „jedno brdo“. Ať zalistujete v kterémkoli deníku či časopise, je to stejné – jako kdysi za vlády komunistů. Tehdy stačilo otevřít celostátní deník ÚV KSČ „Rudé právo“ na první stránce a věděli jste všechno, co je důležité. Dnes je to rozmělněno do mnoha titulků, ale výsledek je stejný.
Celé toto tajemství má jednoho společného jmenovatele. Tím jsou mladí a nezkušení novináři, kteří si nic staršího než z posledních deseti let nepamatují. A navíc nemají dostatek životních ani profesních zkušeností, aby se v celém tom mediálním zmatku vyznali. Jsou schopni desítky minut čekat na politiky, kteří jim pak „nakukají“ cokoliv. A oni jim to všechno uvěří a napíšou to přesně tak, jak jim to ti „nadlidé“ řekli. Žádné ověřování údajů, žádné pochybnosti. Proto neznají slovo „politruk“ a ani by je nenapadlo, že jeden takový „exemplář“ v ženském provedení sedí na Pražském hradě. Nejen sedí, ale nechává si vyplácet nadstandardní „ošatné“ z peněz daňových poplatníků. Jakže to napsal P. Macinka? „První vyžírka“. Ano, až tak daleko jsme to dopracovali, tatíčku TGM!
A jestlipak víte, kdo toto opatření navrhl a prosadil? Bývalý ministr práce a sociálních věcí M. Jurečka (KDU-ČSL). To je ten dobroděj, který okradl důchodce o jejich valorizaci a politický komediant, jenž dne 21. 12. 2023 pořádal vánoční večírek na „svém“ ministerstvu, aniž si lámal hlavu s tím, že ve stejné době masový vrah zastřelil 14 osob na FF UK. Ano, takové „giganty“ a „morální majáky“ jsme měli v naší předešlé vládě – pod záštitou slavného brněnského „profesůrka“ politologie, který o tomto oboru neví vůbec nic.
Až začnete přemýšlet o tom, proč jsme na tom tak špatně, je to především kvůli tomu, že si nedokážeme do vysokých funkcí zvolit osoby, které na to mají a jež nejen rozumí svému oboru, ale zároveň mají i čistý štít. Tato kritéria nesplňoval z Fialovy vlády vůbec nikdo. O komunistickém rozvědčíkovi, kterého v lednu 2023 volilo více než tři miliony občanů, ani nemluvě. Kdyby tito lidé měli mozek v hlavě a používali ho k přemýšlení, nic z toho, co dnes prožíváme, by se nestalo.
Na vině je tedy i naše neochota přiznat si pravdu. „Život v pravdě“, to je morální požadavek, s nímž svého času přišel reformní kazatel z Betlémské kaple ‒ M. Jan Hus (†6. 7. 1415). Na podstavci Husova pomníku na Staroměstském náměstí v Praze zvěčnili jeho tvůrci Husovo poselství i pro nás: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, braň pravdu až do smrti…“
Obdobné krédo vyznával i náš první polistopadový prezident republiky V. Havel. Ptáte-li se, kam se to všechno podělo, odpovím větou z jedné klasické pohádky: voda to vzala. A odnesla i důvěru v budoucnost: nás, starších, ale i těch dnešních mladých lidí. Po promarněných 36 letech polistopadového režimu to zní skoro jako z jiného světa. Víme vůbec, odkud a kam kráčíme? Bojím se, že většina našich občanů to neví.
Víte, na co jsem nejvíc zvědavý? Kolik účastníků připravované demonstrace na podporu P. Pavla si vzpomene na tato Havlova slova z památných dnů „sametové revoluce“ 1989: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“? Je to prosté, ale právě na tom se bude lámat chleba v budoucnosti, kterou máme před sebou.
Kdo i dnes zůstal stoupencem onoho Havlova kréda, nemůže být současně i podporovatelem komunistického rozvědčíka z Hradu. To je axiom naší doby. Bez vyřešení tohoto základního rozporu se nepohneme dál ani po milimetr. Někdo by to těm zoufalcům z „Milionu chlívek“ měl vysvětlit. Ten, kdo má v hlavě jasno, nikoli ten, kdo tam má nas*áno“.
─────
Příloha:
Politruk. Ticho, po kterém se zvracelo
Byly funkce, které se vyslovovaly nahlas a bez obav, a pak byla jedna, u které se lidé instinktivně rozhlédli, i když stáli sami na chodbě. Ne proto, že by čekali, že někdo poslouchá, ale proto, že si tělo pamatovalo dřív než hlava. Slovo politruk nemělo zvuk. Mělo tíhu. Když zaznělo, lidé se nezastavili proto, aby naslouchali, ale proto, že nevěděli, co přijde dál.
Politruk nebyl voják, jak si ho představuje člověk, který nikdy nezažil armádu zevnitř. Nebyl to ten, kdo by s vámi sdílel zimu, špínu, únavu a strach. Nebyl to ani ten, kdo by nesl odpovědnost, když se něco pokazilo. Politruk byl někdo jiný. Byl to člověk, který stál trochu stranou, díval se, poslouchal a zapisoval si. Ne do bloku, který by bylo vidět.
Ale do systému, ze kterého nešlo vystoupit.
Nemusel zvyšovat hlas. Nemusel vyhrožovat. Nemusel trestat. Stačilo, že hodnotil. Ne činy, ale postoje. Ne práci, ale myšlení. Ne výsledky, ale správnost názoru. A protože armáda byla postavená na papírech, posudcích a hodnoceních, stačila jedna věta, jeden odstavec, jedno slovo, aby se člověku začal rozpadat život. Pomalu, nenápadně, bez možnosti se bránit.
Velitel mohl být schopný, respektovaný, zkušený. Mohl mít za sebou roky služby, lidi, kteří by za něj šli kamkoliv. A přesto stačilo, aby o něm politruk napsal, že není ideově pevný, že není dostatečně vyzrálý, že jeho postoje nejsou zcela v souladu s linií, a všechno, co ten člověk budoval, se začalo drolit. Ne hned. O to to bylo horší. Nepovýšil. Nebyl doporučen ke studiu. Nebyl vhodný k dalšímu rozvoji. A jednoho dne prostě zmizel. Beze slova. Beze stopy. Beze spravedlnosti.
Řadoví vojáci to cítili ještě ostřeji. Protože politruk nebyl někdo, koho by bylo možné poznat podle chování. Mohl se usmívat. Mohl se ptát. Mohl se tvářit lidsky. A přitom si pamatoval každé slovo, každý vtip, každé mlčení. Věděl, kdo se netvářil dost nadšeně při školení. Kdo se neptal správně. Kdo se ptal moc. Kdo měl doma rodiče s minulostí, která se nehodila. Kdo si dovolil vyslovit pochybnost. A voják nikdy nevěděl, jestli ten vedle něj je kamarád, nebo jen další prodloužené ucho systému.
Takhle se nerozbíjí armáda navenek, ale zevnitř. Nedůvěrou. Strachem. Tím, že se lidé učí mlčet, lhát a přetvařovat se.
Ne proto, že by byli zbabělí, ale proto, že chtěli přežít. Udržet práci. Rodinu. Důstojnost, kterou jim nikdo jiný nezaručil.
Politrukem se nestávali lidé náhodou. Nebyla to funkce pro omylem dosazené jedince. Byl to výběr. Tvrdý, pečlivý, nemilosrdný výběr. Kdo měl pochybnosti, vypadl. Kdo se ptal, skončil. Kdo měl svědomí, nebyl vhodný. Nahoru se dostávali ti, kteří dokázali jít proti lidem, aniž by uhnuli pohledem. Ti, kteří vyměnili charakter za kariéru a byli s tím vnitřně smíření.
Byli to kovaní komunisté. Prověření kádři. Elita strany. Komunisté par excellence. Ti nejlepší z nejlepších v očích režimu. Lidé, kteří donášeli, bonzovali, ničili. Lidé, kteří sice osobně nikoho nezastřelili, ale jejich podpisy, jejich poznámky a jejich hodnocení vedly k rozpadům rodin, k definitivním koncům kariér a v některých případech i k sebevraždám. Nejednou. Ne výjimečně. Byla to součást reality, o které se nemluvilo, ale všichni ji znali.
A když ten systém padl, funkce zmizela. Ale paměť zůstala. Proto i po revoluci, i v nové době, i v jiné armádě, při vyslovení toho slova lidé mlčeli. Ne proto, že by se báli návratu konkrétních osob. Ale proto, že se báli návratu toho principu. Moci bez odpovědnosti. Hodnocení myšlenek místo činů. Ideologie, která si bere lidské životy potichu.
Kdo jednou dělal politruka, nebyl omyl. Byl volba. A kdo byl ochoten tohle dělat tehdy, je schopný to dělat znovu, jen pod jiným názvem. Proto si na tyhle lidi dávejte pozor i dnes. Ne podle stranické knížky, ale podle chování. Podle chuti hodnotit názory. Podle potřeby dohlížet. Podle radosti z moci, která není vidět, ale bolí.
Protože politruk nebyl minulost.
Politruk byl varování!!!
A teď je to na vás. Na těch, kteří jste armádou prošli ještě v době komunismu, nebo alespoň v době, kdy jeho stín z kasáren úplně nezmizel. Jak vy si pamatujete politruky a političky na svých útvarech? Jak se chovali k lidem, jak mluvili, jak hodnotili, jaké po nich zůstaly stopy? Byli to ti, kteří „jen plnili rozkazy“, nebo lidé, kteří si tu roli vybrali a dělali ji s přesvědčením? Podělte se o své vzpomínky, zkušenosti a svědectví. Ne kvůli pomstě, ale kvůli paměti.
Protože dokud se o těchto lidech a mechanismech nemluví otevřeně, mají vždy šanci se vrátit v jiné podobě, pod jiným názvem, se stejnou chutí rozhodovat o cizích životech.
Daniel Danndys Krajča, FB
(Převzato z webu: www.pravyprostor.net, 30. 1. 2026)
