Jdi na obsah Jdi na menu
 


„Poslední bitva vzplála…“, nebo raději „Svobodu za koblihu“?

31. 1. 2019

„Vážení přátelé, nenechte se pobízet a berte si! Můžete si vybrat podle libosti – třeba osvědčené Babišovy koblihy.“ Kdo by je nebral, když jsou zadarmo? Inu, proti gustu žádný dišputát. Takové nabídce přece nelze odolat!

Ano, přesně v tomto duchu se nesla demonstrace, kterou na tomto historickém pražském náměstí uspořádali čeští komunisté. (Nebo česko-moravští? A co ti ze Slezska?) Tou zatím poslední úspěšnou akcí, kterou zde zorganizovali komunisté dne 25. 2. 1948, vyvrcholily události, označované samotnými členy této strany jako „vítězství čs. pracujícího lidu nad reakcí“.

Dole na Můstku tenkrát z improvizované tribuny, jež se nacházela na korbě náklaďáku, k pražským proletářům promluvil předseda KSČ a komunistický premiér ‒ Klement Gottwald (1896-1953). Jím pronesená slova vstoupila do dějin: „Právě se vracím z Hradu…“

Teprve dnes jsou tatáž slova předmětem různých vtípků, podobně jako slavný projev M. Jakeše z Červeného Hrádku. Mnohý z těchto vtipálků by na tato Gottwaldova slova odpověděl: „Klémo, to já taky, ale dokud tam bude sedět ten ‚ruský šváb‘ Zeman, tak tam nevkročím.“

Ale dost legrácek. O historii se vtipkovat nemá, protože některé její kapitoly rozhodně k smíchu nejsou. Platí to především o období, které následovalo po 25. 2. 1948. Doba komunistické diktatury totiž trvala neuvěřitelných 41 let (a pár měsíců navíc) a skončila známým zásahem bezpečnostních složek proti účastníkům manifestačního průvodu k uctění památky studenta J. Opletala na Národní třídě v Praze dne 17. 11. 1989.

[Pro mimopražské čtenáře: většina událostí, důležitých pro dějiny této země, se odehrávala v Praze, ať se nám to líbí, či nikoliv. S tolik kritizovaným pragocentrismem to nemá nic společného.]

Již na zmíněné shromáždění komunisté sváželi do hlavního města dělníky z nejrůznějších končin republiky, aby následně použili „ulici“ jako formu nátlaku proti nemocnému prezidentu E. Benešovi. Tak začal jejich nástup k neomezené moci.

Dnes titíž komunisté již nátlakové akce „ulice“ nepotřebují a dokonce vystupují proti nim (např. demonstrace proti Z. Ondráčkovi dne 5. 3. 2018). Tlačí na Babiše přímo a vyhrožují mu zrušením své podpory pro jeho vládu, pokud slovenský premiér ČR nebude skákat tak, jak oni pískají. Je to „historicky“ zcela nová „kvalita“ politiky, jakou naše polistopadové dějiny neznají.

Totalitní komunistická nadvláda nad proletariátem i ostatními složkami tehdejší společnosti, si vyžádala život 249 osob, jež byly popraveny z politických důvodů, dále tisíce umučených politických vězňů, čtvrt milionu osob odsouzených za tzv. protistátní činnost a statisíce lidí přinucených k emigraci. Je to tragická bilance, která překonává i nacistickou hrůzovládu z dob 2. světové války.

Komunistická diktatura byla o to horší, že systematickou genocidu národa (ve skutečnosti národů dvou: Čechů i Slováků) prováděli politici vládnoucí KSČ vůči domácímu obyvatelstvu. Byla to stejně odpudivá zrůdnost, jako byla polpotovská genocida v Kambodži ve 2. pol. 70. let 20. století. Nejhorší etapou komunistické diktatury u nás bylo období let 1948-1956, označované historiky jako „rudý teror“.

(O tom, jaké byly oběti komunistického režimu u nás, pojednává příloha za tímto článkem s názvem „Statistika obětí komunismu v bývalém Československu [1948-1989“].)

Obdobné byly stalinské čistky v SSSR ve 30. letech 20. století, v nichž zahynuly miliony sovětských občanů. Srovnáme-li situaci ve všech tzv. lidově demokratických zemí střední a východní Evropy, patřily politické represe u nás k těm vůbec nejhorším. (Samostatnou kapitolou jsou samozřejmě masové represe v SSSR a v ČLR, které si vyžádaly desítky milionů lidských životů. Dohromady jsou tyto oběti v celém světě odhadovány na 100 milionů osob.)

Je dobré tato fakta našim komunistům připomínat, aby si uvědomili, že zákaz činnosti KSČ a potrestání hlavních viníků komunistických nezákonností, k nimž V. Havel v r. 1990 nenašel odvahu (proč asi?), byl na místě nejen tehdy, ale i dnes. Komunisté se totiž mylně domnívají, že se jim již nemůže nic stát. Není to pravda, jelikož zločiny proti lidskosti jsou nepromlčitelné.

Nová politická garnitura, která nastoupí po Babišově pádu, by toto Havlovo politické selhání měla napravit. Problémem bude akorát to, že většina z hlavních viníků bude v té době již po smrti. Se spravedlivým potrestáním komunistů jsme totiž vinou všech polistopadových politických reprezentací příliš dlouho otáleli. Přesto ještě není pozdě…

Nejde o to, abychom někoho popravovali nebo zavírali do vězení. Daleko důležitější bude, aby bylo zlo pojmenováno a aby si občané s dostatečnou naléhavostí uvědomili, že každé podobné zlo, které by se v budoucnosti znovu objevilo,  má být potrestáno tak, jak si zaslouží.

Dnes sklízíme ovoce za tuto nedůslednost bývalých politiků. Nástup populismu v některých zemích střední a východní Evropy je totiž přímým důsledkem nepotrestání komunistických zločinů, k nimž docházelo od konce 2. světové války až do pádu Berlínské zdi (1989).

─────

Pražské Václavské náměstí, kde se odehrávala většina důležitých událostí minimálně od poloviny 19. století, zažilo v sobotu 26. 1. 2019 velkou legraci. Postarali se o ni svolavatelé demonstrace „žlutých vest“ z krajského výboru KSČM – spolu s dalšími levicovými organizacemi. Nešlo však o obdobu současně probíhajících politických protestů v dnešní Francii, které jsou namířeny proti elitářskému prezidentu E. Macronovi, jenž nepokrytě hájí zájmy bohatých Francouzů proti chudému zbytku obyvatelstva této země.

Naši komunisté z KSČM se octili v politické a ideologické pasti, do níž v touze po moci neprozřetelně a dobrovolně vlezli sami. Stalo se tak v rozporu s celou dosavadní historií komunistického hnutí u nás (KSČ, KSČM), a to proto, že po volbách z října 2017 začali podporovat největšího „komunistického kapitalistu“ s temnou předlistopadovou minulostí ‒ slovenského oligarchu A. Babiše.

Čeští komunisté mají stále větší problém tento „nehistorický“ a zároveň nelogický obrat ve své politice vysvětlovat jak členské základně, tak i zbytku svých voličů. Předseda KSČM V. Filip vsadil na to, že stranu „zachrání“ před marginalizací a hrozícím zánikem tak, že se přimkne k politickému predátoru – A. Babišovi. Filip se tak dopustil osudové chyby, která v brzké době povede k tomu, že se z KSČM stane další mimoparlamentní strana. Útěchou mu může být jedině to, že podobný osud čeká dalších pět současných parlamentních politických uskupení, jež se potácejí na hranici volitelnosti.

V těchto dnech prožíváme zvláštní okamžiky. Brzy si budeme připomínat 30. výročí zatím posledního historického mezníku – „sametové revoluce“ z roku 1989. A je trochu paradoxní, že právě po třiceti letech od pádu komunistického režimu se dnešní, nereformovaní komunisté, neostalinisté, znovu hlásí o slovo a o svůj podíl na politickém rozhodování. Tvrdí, že jsou demokratickou stranou, ale provádějí politiku (hlavně tu zákulisní a „neviditelnou“), která je s demokracií v příkrém rozporu. Platí to hlavně pro zahraničně politické aktivity a pokračování proruské orientace této nástupkyně předlistopadové KSČ (včetně nadbíhání totalitním vládcům Číny).

Vzhledem k dosaženým volebním výsledkům KSČM, které jsou vůbec nejhorší od vzniku KSČ v r. 1921, dochází tak k naprosto komické situaci. KSČM po čtvrtstoletí vegetování v Poslanecké sněmovně, během něhož předstírala, že se chce stát plnohodnotnou stranou demokratického establishmentu, se ústy svých stranických lídrů rozhodla popřít svou dosavadní historii a spolupodílet se na moci se svým „úhlavním třídním nepřítelem“. Větší absurditu by nevymyslel ani náš absurdní dramatik V. Havel.

Vzniklá situace je natolik nepochopitelná, že vyvolává veliký podiv i v samotné centrále EU, Bruselu, kde si evropští státníci klepou na čelo a ptají se, zda se čeští komunisté náhodou nezbláznili. A soudružka K. Konečná jim odpovídá, že nezbláznili. Pouze se snaží zachránit před blížícím se koncem této strany. Toť ve stručnosti vše. Je to jako s odsouzencem na smrt, který si krátce před popravou dopřeje „královský“ oběd, aby se mu lépe umíralo s plným žaludkem. (Omlouvám se čtenářům za toto poněkud neobvyklé přirovnání, ale lepší mě nenapadlo.)

Organizátoři sobotního setkání necelé stovky účastníků tohoto levicového happeningu zakončili svou akci zpěvem známé revoluční písně – Internacionály: „Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod…“ Ano, čeští komunisté se dali skutečně na pochod, tentokrát směrem k vymazání této strany z politické mapy ČR.

Jejím hrobařem se stane A. Babiš. Kdo promluví nad symbolickou rakví, to se zatím neví. Tipnul bych si, že to bude buď M. Semelová, nebo J. Skála.  Pohřební věnce postupně položí všichni dosavadní členové ústředního výboru této strany – podle abecedního pořádku. Problém by s tím mohli mít pouze ti funkcionáři, jejichž panděro je tak velké, že ho musí vozit na dvoukoláku. Ale i to se nějak zvládne. Babišovi „zpravodajci“ budou celý pohřeb monitorovat, aby mohli podat vyčerpávající „agenturní“ zprávu svému majiteli.

─────

Bronzová jezdecká socha zemského patrona sv. Václava (†935), která patří k nejlepším skulpturám J. V. Myslbeka, již zažila nejednu historickou událost, k níž v těchto místech došlo. Bylo to jak vyhlášení samostatné Československé republiky (28. 10. 1918), tak i tryzna za R. Heydricha (1942), při níž tisíce lidí hajlovaly, nebo obdobná shromáždění po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda (1953), na nichž se zase provolávala sláva „geniálnímu vůdci světového proletariátu“ i našemu „prvnímu dělnickému prezidentovi“. A po náměstí jezdily také sovětské tanky v srpnu 1968 (donedávna o aktivitách sovětských okupantů svědčily díry ve fasádě Národního muzea, které po rekonstrukci jaksi zázračně „zmizely“), nebo tu byly rozháněny demonstrace proti okupantům (1969) či proti komunistickému režimu těsně před jeho pádem (1988-1989). Zatím nejmasovější politické akce zde proběhly v památných dnech „sametové revoluce“ ‒ v listopadu a v prosinci 1989.

Do toho všeho nyní přichází demonstrace „žlutých vest“ našich komunistů. Říkám si: Co si asi musí sv. Václav na koni myslet o těchto zoufalcích, kteří se potřebují po svých politických veletočích před veřejností předvést, aby je přesvědčovali, že jsou stále ještě levicovou stranou? Všichni to přece dobře víme: již mnoho let nejsou – a oni tuší, že to občané dobře vědí. Nikoho nelze donekonečna vodit za nos, že ano? Celá ta léta, kdy komunističtí poslanci seděli ve Sněmovně a brali za to stotisícový plat, se zároveň podíleli na schvalování zákonů, namířených proti obyčejným občanům. Lidi nejsou blbí.

A tak jsme mohli zaregistrovat, že se této demonstrace zúčastnila jak „Rudá Marta“ Semelová, která se po posledních parlamentních volbách znovu do Sněmovny nedostala, tak i „agent socanů“ nasazený do kožichu KSČM – J. Dolejš. K tomu jen malou poznámku: Tento velice zvláštní soudruh/pan poslanec, který více než dvacet let vysedává v parlamentních lavicích, představuje komunistickou politiku, která je doopravdy málo srozumitelná i pro lidi, kteří se politikou zabývají a něco o ní vědí. Ukazuje se, že politické „korouhvičky“ se nacházejí také v řadách KSČM a že ANO 2011 v tom není samo.

Na Václavském náměstí se demonstrovalo jak proti kapitalismu a vykořisťovatelům (nikoli však proti největšímu kapitalistovi v zemi – A. Babišovi; proč asi?), tak i proti vysokým nákladům na bydlení. Objevilo se i několik transparentů, jež hlásaly např. toto: „Smrt kapitalismu!“ – „Vaše zisky = naše dřina.“ – „Bydlení je právo, ne výsada.“ Některé transparenty představovaly jmenovité vzkazy jednotlivým neoblíbeným politikům: „J. Černochová je nebezpečný psychopat a velká blbka.“ – „Schillerová povalí na pracák. Bude mít 3410,- Kč.“ – „Schillerová je korupčnická, hloupá p*zda.“ (Soudě podle některých typicky moravských, přesněji brněnských, výrazů, dá se soudit, že autoři těch dvou „protischillerovských“ transparentů pocházejí z Brna a zřejmě paní ministryni znají lépe než Pražáci.)

─────

Po odeznění Internacionály a rozebrání zbytku Babišových koblih byla demonstrace „u koně“ spořádaně ukončena. Václavův kůň raději neřehtal, aby komunisty nepolekal, a ani sv. Václav nesestoupil z podstavce mezi svůj lid, aby mu byl blíž. Zkrátka: dějiny už zase ubíhají dál svým navyklým tempem a život v naší zemi běží v zajetých kolejích. Lhostejno, zda s komunisty či „anonisty“ v čele vlády, nebo bez nich.

V době, kdy se odehrávala tato demonstrace, na opačném konci republiky, v Ostravě, schůzovali zase Babišovi lidé. Pořádali tam něco na způsob plenárního zasedání ÚV KSČ z časů před listopadem 1989. Jednání se osobně zúčastnil po návratu z Davosu také „nejvyšší bůh“ náboženské sekty „Svědků Babišových“ – samotný předseda A. Babiš.

Akce se oficiálně nazývala: „ideologická konference“. Nemá smysl, abych vysvětloval, že s ideologií to ve skutečnosti nemá nic společného. Šlo výhradně o další strategii, kterou budou babišovci uplatňovat v nejbližších měsících. „Ideologií“ hnutí/strany ANO 2011 je a vždy bude pouze to, co vyhovuje a prospívá „velkému šéfovi“. Jedná se pouze o politický pragmatismus a marketing. Jakápak ideologie! Jde o nalezení toho nejlepšího způsobu, jak si udržet moc při klesajících volebních preferencích. ANO 2011 totiž již dávno nemá oněch 30 procent, která ohlašují „cinknuté“ průzkumy volebních preferencí. Kde by je vzalo?!

„Titanic“, který nese název ANO 2011, se pomalu, ale jistě potápí. Zatím to není moc vidět, ale celá pravda se brzy vyjeví. Již nějakou dobu se do podpalubí valí voda a čerpadla už na to nestačí. Brzy se dosud nepotopitelné politické plavidlo, jež nalákalo na svou palubu řadu kariéristů i obyčejných důvěřivců, nakloní na bok a začne se potápět. Záchranných člunů je málo, a proto přežije jen malé procento pasažérů. Zbytek je odsouzen k tomu, aby se utopil.

Co to bude znamenat pro dnešní „koaliční“ partnery, je nasnadě. Také oni půjdou ke dnu. Příští politická mapa bude vypadat úplně jinak než dnes. Kdo bude sestavovat tu další vládu poté, kdy Babiš padne, to se zatím predikovat nedá. Jisté je pouze to, že komunisté ani „socani“ v tom žádnou roli hrát nebudou. A tak i tato manifestace z 26. 1. 2019, zorganizovaná na Václavském náměstí v Praze, zůstane jen připomínkou pokusu o „poslední bitvu“, v níž se komunistům nepodařilo zvítězit.

Ale i tato epizoda brzy upadne v zapomenutí – jako ostatně všechno v Čechách. Komunisté již budou v té době dávno odpočívat spolu se soudruhem Leninem v jeho mauzoleu na Rudém náměstí v Moskvě. A vedle Lenina bude ležet nabalzamovaný M. Zeman, velký přítel „největšího Rusa všech dob“ – soudruha rozvědčíka KGB V. V. Putina. Být v tak „dobré“ společnosti, to přece musí být čest pro každého opravdového komunistu.

Až se to všechno stane, na pražská náměstí se konečně vrátí jak pomník maršála Radeckého, tak i Mariánský sloup, který vedení pražského magistrátu v čele s A. Krnáčovou (ANO 2011) tak hanebným způsobem odmítlo vrátit na původní místo. Po politickém pádu této domýšlivé „Čobolky“ snad v brzké době dojde k nápravě.

Přejme si, aby obnova svobody a demokracie, jakož i respekt k lidským právům a tolerance k jiným názorům, než jsou ty, jež prosazuje momentálně vládnoucí garnitura, nakonec zvítězily! Vždyť na prezidentské zástavě stojí: „Pravda vítězí.“ Bude to ten nejlepší dárek k 30. výročí „sametové revoluce“.

Tehdy se nejpoužívanějším sloganem stalo Havlovo heslo: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ Udělejme všechno pro to, aby se tak v době co nejbližší skutečně stalo! Máme třicet let zpoždění.

27. 1. 2019

PhDr. Rostislav Janošík

─────

Statistika obětí komunismu v bývalém Československu (1948-1989)

Během parlamentní rozpravy, která dne 11. 7. 2018 předcházela hlasování o důvěře pro druhou Babišovu vládu, vystoupila rovněž poslankyně M. Němcová (ODS), která poukázala na některá fakta, jež se týkala komunistického režimu u nás v letech 1948-1989. Konkrétně poukázala na údaje z pamětní desky památníku obětem komunistické totality, který vytvořil nedávno zesnulý sochař Olbram Zoubek (1926-2017) na pražském Újezdě. M. Němcová uvedla tato varovná čísla: „205 486 lidí odsouzeno, 248 popraveno, 4500 jich zemřelo ve věznicích, 327 zahynulo na hranicích, 170 938 emigrovalo.“

Každý čtenář, který se zajímá o tuto kapitolu z našich moderních dějin, na to jistě namítne, že to nejsou konečná čísla pro tuto hrůznou statistiku zneužívání komunistické moci. Tato data bychom mohli libovolně doplňovat, protože výše uvedené údaje představují jen tzv. úřední čísla. Skutečnost je, jak jinak, mnohem horší.

Z jiných zdrojů totiž snadno zjistíme, že počet osob, odsouzených za tzv. prvohlavové trestné činy (tzv. protistátní) se udává až ve výši 250 000 osob. (Do tohoto počtu jsou zahrnuty i ty osoby, které „opustily republiku“ bez souhlasu režimu a byly formálně odsouzeny, aniž vykonaly trest odnětí svobody ve své vlasti). Z tohoto počtu bylo na 40 000 lidí odsouzeno do pracovních táborů a uranových dolů, čili komunistických koncentráků. Co se týká uranových lágrů na Jáchymovsku a Příbramsku, v 50. letech 20. století, kdy byla těžba nejvyšší, zde pracovalo 25-30 000 novodobých otroků. Ti měsíčně dodávali do SSSR 160 tun čisté uranové rudy na výrobu atomových bomb. Specifickým problémem bylo vysídlování politicky nepohodlných rolníků (sedláků, označovaných za „kulaky“): bylo jich asi 5000. Také počet emigrantů byl patrně mnohem vyšší: odhaduje se na 400 000 osob.

Poněkud paradoxně působí, zejména v letošním, jubilejním, roce 50. výročí Pražského jara a invaze vojsk Varšavské smlouvy, že svou statistiku si tenkrát nechali sestavit i samotní představitelé „socialismu s lidskou tváří“. Snad jako vizitku toho, zač se mají stydět.

Z této statistiky vyplývá, že v letech 1948-1968 bylo v tehdejším Československu (ČSR, ČSSR) odsouzeno do vězení za „protistátní“ činnost celkem 147 000 osob. Dalších 180 000 lidí bylo bez soudu internováno u Pomocných technických praporů (PTP), kde vykonávali namáhavou a nebezpečnou práci (s častými úrazy včetně smrtelných). Z celé statistiky je nejzajímavější údaj o tom, že zatčeno a vyšetřováno orgány Státní bezpečnosti (StB) bylo dohromady 1 200 000 osob, což představovalo desetinu veškerého obyvatelstva tehdejší ČSR. V průběhu tohoto vyšetřování bylo umučeno nebo zastřeleno (nejčastěji při vynuceném tzv. útěku) na 13 000 vyšetřovanců, a to ještě před vynesením rozsudku. Kromě toho dalších 2000 osob zahynulo ve vězení – během výkonu trestu. Statistika rovněž uvádí počet zhruba 210 000 lidí, kteří uprchli přes přísně střeženou hranici. K tomu je třeba započítat ještě přibližně stejný počet emigrantů, kteří v období let 1968-1989 emigrovali za méně dramatických okolností, např. během turistických zájezdů do blízké ciziny (přes Jugoslávii apod.).

V porovnání s velmi nízkým počtem popravených osob za Rakouska-Uherska i za tzv. První republiky se jeví počet popravených občanů ČSR v letech 1945-1989 jako relativně vysoký. Za toto období bylo popraveno celkem 1207 osob. Z toho 737 lidí bylo oběšeno v rámci tzv. retribučních procesů bezprostředně po skončení 2. světové války (1945-47). Naprosto bezprecedentní byl počet poprav za tzv. politické trestné činy – 249 osob. (Jinde se uvádí 248; u několika popravených skutečně není zřejmé, zda patřili k tzv. politickým vězňům. Nejvíce poprav bylo uskutečněno za komunistických prezidentů K. Gottwalda a A. Zápotockého.) Pouze zbývajících 221 osob bylo popraveno za vraždy a jinou závažnou trestnou činnost z oblasti obecné kriminality.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář