Nová strana se „starými“ tvářemi?
„Zeman vrací lidem sebevědomí, a proto vítězí.“ Také vy s tímto výrokem nesouhlasíte podobně jako já? V demokracii je to normální, protože názorová pluralita patří ke stavebním kamenům tohoto typu uspořádání společnosti. Ale protože žijeme v Čechách, vždycky nás zajímá rovněž to, kdo takový výrok pronesl. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak proto, aby nás zase někdo nebalamutil. Těch „balamutičů“ jsme tady za poslední léta zažili víc než dost.
Přiznám se, že výše uvedený výrok mě zaujal, protože jej pronesl člověk, od něhož bych to neočekával. Tím autorem je totiž bývalý disident, signatář Charty 77 a blízký spolupracovník prvního polistopadového prezidenta republiky V. Havla – Ing. Jan Štern. Tento absolvent Vysoké školy ekonomické, původní profesí programátor, po „sametové revoluci“ 1989 zakotvil v mediální sféře: postupem času se stal dramaturgem a posléze i producentem České televize (ČT).
Nutno dodat, že J. Štern má za léta působení v ČT za sebou řadu zajímavých a úspěšných projektů, které oceňuji, protože se týkají např. bývalých politických vězňů komunistického režimu. Nejnověji J. Štern na sebe upozornil širší veřejnost svým politickým projektem. Představil se nám jako zakladatel nového politického subjektu s názvem „iČesko“.
Někdo oprávněně namítne, že takových „projektů“ jsme tady už měli dost a dost, ale výsledek byl vždy veskrze tristní. Má pravdu, protože nejlepším potvrzením životaschopnosti úplně všeho je čas. Po několika měsících uvidíme, co se z nového politického projektu „vyklube“. Ty zatím poslední, obdobné pokusy, učiněné V. Bártou, T. Okamurou či A. Babišem, se příliš nepovedly.
V každém případě bude dobré, když svá přehnaná očekávání budeme spíše krotit. Velký „humbuk“ na začátku obvykle končí velkým mlčením. Však to všichni dobře známe. Jedno české přísloví říká, že „halasný začátek tichý konec mívá“. A takových už jsme v naší polistopadové politice pár zažili. Vždyť i té Babišově „firemní“ straně, která si říká „ANO 2011“, začíná po šesti letech od zaregistrování docházet dech. Kdoví, zda se dožije konce volebního období?
Z rozhovoru J. Šterna pro web „Tiscali.cz“ (21. 1. 2019, 12:35) jsem poněkud rozpačitý. Ze všech těch pronesených vět věřím J. Šternovi pouze to, že je dnes velice obtížné jakoukoli novou stranu zakládat. Řekl bych, že u nás je těžké dělat cokoli nového a nevyzkoušeného. Češi jsou totiž mimořádně konzervativní národ, který nemá rád změny.
Šternovy lákavé a optimistické vize považuji za předčasné. Domnívám se totiž, že jejich autor poněkud přeceňuje stav naší společnosti a její připravenost na tyto budoucí změny. Jisté je jen to, že přijít musí, avšak Češi na ně nejsou zatím dostatečně připraveni. Zda k tomu přispěje nějaká další, nová strana, tím si jist nejsem. Proto Šternův optimismus nesdílím.
Zvláště musím odmítnout Šternovo tvrzení o M. Zemanovi. Jeho smířlivý tón vůči tomuto sebestřednému uzurpátorovi moci, který se chová jako lokomotiva, jíž selhaly brzdy, je pro mne nepochopitelný a zároveň naivní a hloupý.
Ale dost možná se jedná pouze o málo promyšlený pokus, jak se vlichotit do přízně zklamaných, nevyslyšených a dlouhodobě frustrovaných voličů M. Zemana. Těch, kteří konečně pochopili, že ani tento domýšlivý a arogantní tlučhuba pro zlepšení jejich životních podmínek nic neudělá. Mohu je ubezpečit, že neudělá. Kromě toho, že bude exhibovat před televizními kamerami.
Šternův pokus o „obohacení“ našeho politického spektra o další „středovou“ stranu, jež by spolupracovala s TOP 09, STAN a KDU-ČSL (na způsob někdejší „Čtyřkoalice“) lze považovat za další plácnutí do vody. Žádný efekt to mít nebude, protože do politického „středu“ se dnes tlačí všechny strany.
Stav, kdy nemáme pořádnou, ideově vyhraněnou levici ani pravici, může sice vyhovovat politikům, nikoli občanům. Důvod je prostý: změny, jež máme před sebou, budou vyžadovat jasná ideová stanoviska. Rozplizlý „střed“ nic z budoucích konfliktů nevyřeší. Tyto strany budou postupně vymazány z politické mapy – jako nepotřebné.
Kdybych o J. Šternovi nic nevěděl, asi by se mi jeho „projekt“ líbil. Podobně jako se líbí některým lidem nápady našich Pirátů. Ale protože vím, že Štern dlouhá léta patřil ke staré „havlovské“ partě z doby bezprostředně po r. 1989 a v celém období 90. let 20. století, všelijakých iniciativ a petičních akcí typu „Impuls“ či „Děkujeme, odejděte!“, jsem nucen tuto akci hodnotit jako další „mrtvě narozené dítě“ naší polistopadové politiky.
Rád bych Šternovy výroky z uvedeného rozhovoru poněkud korigoval: Prezident M. Zeman zatím vítězí proto, že nikdo ze současných politiků nebyl schopen řešit problémy obyčejných lidí, zvláště těch z odlehlých regionů ČR, které se potýkají s nedostatkem pracovních příležitostí, nízkou životní úrovní a problémem exekucí.
A ještě jeden poznatek, který není bezvýznamný. Pohled z Prahy bude vždycky jiný než ze zapadlé vísky v pohraničí. Proto se domnívám, že nadbíhat Zemanovým voličům od pražského „zeleného stolu“ je zcela zbytečné a nemůže se to setkat s úspěchem. Chce to jediné: vydat se za těmito lidmi tam, kde prožívají svůj neradostný život, a pohovořit si s nimi: z očí do očí.
Podobně to totiž dělá již nějakou dobu A. Babiš. Co na tom, že nakonec většinu ze svých slibů nesplní?! Těm babičkám ze zapadlých vísek kdesi v pohraničí bude stačit, že s nimi promluví, třebaže jim nepomůže. Nebo nepomůže tak, jak by si představovaly. Logiku to sice nemá, ale Babišovi tato strategie zatím stále vyhrává volby. Proč to nenapodobit?
S ohledem na již vyřčené dám J. Šternovi dobrou radu: Vážený pane, zkuste to stejným způsobem, jak to udělal Váš otec, známý komunistický novinář J. Štern, který v 1. polovině 50. let 20. století odešel z Prahy na Ostravsko ‒ mezi zdejší horníky a hutníky! Tou hlavní motivací tehdy bylo: lépe poznat život těchto těžce pracujících budovatelů socialismu při jejich účasti na socialistické industrializaci tohoto regionu. J. Štern senior (nar. 1924) ze svého pobytu na Ostravsku vytěžil pro svou literární a novinářskou práci nejen „Kunčický deník“, soubor budovatelských reportáží, ale i řadu básní, které publikoval ve zdejším tisku.
A aby mohl J. Štern junior (nar. 1953) lépe přemýšlet o tom, co mu navrhuji, rozhodl jsem se připojit pár veršů z jedné básně jeho otce. Její název zněl: Nápis pod fotografie bulačů na koksové baterii NHKG. Druhá sloka této básně zní: „Když na frontě bys zradil kamaráda, / stihne tě opovržení a neúprosný trest. / Zde také fronta je a bulačství je zrada! / Vždyť, soudruzi, jde o dělnickou čest!“ (Nová svoboda, roč. IX, 19. 8. 1953, č. 199, str. 1)
[K těmto veršům připojím dvě vysvětlivky: „Bulači“ byli ti zaměstnanci, kteří záměrně nechodili do práce, zameškávali směny v hornických a hutnických provozech; dnes bychom řekli: „nemakačenkové“ nebo „absentéři“. „Frontou“ je myšlena příkladná práce uvědomělých budovatelů Nové huti Klementa Gottwalda (NHKG) v Ostravě-Kunčicích.]
Komunistický básník J. Štern senior psal ovšem texty daleko „údernější“. Např. v r. 1951 v časopise „Tvorba“ zveřejnil báseň Prostřelená legitimace, která je věnována oslavě jednoho ze zastřelených funkcionářů KSČ v obci Babice nedaleko Mor. Budějovic na Vysočině. Spolu se svou tehdejší manželkou, E. Šternovou-Kantůrkovou, se tehdy zapojil do nechutné propagandistické kampaně, namířené proti tzv. Babickým vrahům. Ve skutečnosti se jednalo o účastníky protikomunistického odboje, z nichž někteří za války (jako partyzáni) bojovali proti nacistům.
[V soudním procesu proti tzv. Babickým vrahům bylo dne 14. 7. 1951 odsouzeno k trestu smrti oběšením sedm osob, mezi nimiž byli dva římskokatoličtí kněží: V. Drbola a F. Pařil. V následném procesu byl dne 15. 11. 1951 odsouzen k trestu smrti ještě jeden kněz – J. Bula.]
Jako bonus připojím ještě jednu Šternovu básničku. Vznikla u příležitostí 70. narozenin „bystrozrakého“ soudruha J. V. Stalina. Jmenuje se Stalinův úsměv (Nový život, 1949, č. 11-12, str. 32-35):
„Myslí Stalin na ty, kteří ještě padnou, / nežli zvítězíme v bitvě poslední. / Vidí krásné květy, které mrazem zvadnou, / vidí strázně mas a těžko mu je z nich. // Leč vidí ještě dál: to jitřní zem se čistí / z krve a kouře světa starého. / On z osení se učil příští sklizeň čísti, / jak zahradníci rodu mičurinského. // A vidí jasně zem, k níž vedou všechny cesty, / vlast naši nejsladší, vlast komunistickou. / Tam aviony krátí dálku mezi městy, / soudružství mezi lidmi dálku nelidskou. // Stalin, on vidí cíl. Loď k němu napřahuje, / v očích – ne slzy – hvězdnou rosu má. / Kupředu za cílem my neochvějně plujem / a kormidelník náš se tiše usmívá.“
Je to vskutku dojemné čtení! Možná někomu ukápne i slzička…
─────
Ještě skromný dotaz pro zakladatele nové strany: Ten nový „noční primátor“ Prahy, který se rovněž jmenuje Jan Štern, patří do rodiny? Asi to bude Jan III., nemýlím-li se. Tak se mi zdá, že se rodina Šternů rozhodla – po vzoru Babiše a dalších „politických podnikatelů“ ‒ ovládnout naši vnitropolitickou scénu. „Recyklovaných“ politiků u nás máme tolik, že bychom je mohli vidlemi přehazovat. Co s nimi? Nejlépe by bylo, kdybychom je vystřelili na Měsíc. Mohli by tam dělat komický průzkum, aby v tom Číňané nebyli sami. Pan prezident bude mít jistě z této česko-čínské spolupráce radost.
Také neúspěšná politička 90. let 20. století H. Marvanová (dříve ODS, pak US) se rozhodla, že po letech „půstu“ se znovu pokusí o získání nějakého „koryta“ – jako přilepšení k penzi. Není v tom sama. Rovněž někdejší ministr vnitra J. Ruml (dříve ODS, pak US) se pokoušel o totéž, ale Piráti ho odmítli. Možná i on se stane „novou“ tváří Šternova politického projektu. Jen si nejsem jistý tím, zda ten diplom z plzeňských práv bude dostatečnou kvalifikací pro tak náročnou práci.
Závěr je jednoduchý: Pohrobci V. Havla se v roce 30. výročí „sametové revoluce“ nepochybně pokusí z posledních sil ještě naskočit do „politického“ vlaku, který jim beznadějně ujíždí. Když jim to dovolíme, budeme je tu mít zas, i když v politice zoufale neuspěli. Co s tím budeme dělat? Nejlépe bude říci jim: „Děkujeme! To, co jste předvedli, stačilo. Raději se už nevracejte!“
21. 1. 2019
‒ RJ ‒
P. S.:
J. Štern senior nebyl zdaleka jediným nadějným komunistickým básníkem, který publikoval své „rýmovačky“ v deníku ostravského KV KSČ „Nová svoboda“. V r. 1953 tam najdeme rovněž pár politicky poplatných básniček od jistého Jaromíra Nohavici, např. „Člověk nejkrásnější“ (= člověk sovětský), „Druhové Julia Fučíka“ nebo dvě básně z vojenského prostředí: „Strážcům hranic“ a „Vojenská písnička“. V Lidových novinách pak v r. 1952 týž autor otiskl báseň „Vyznání čs. vojáka“. O ideové pevnosti soudruha J. Nohavici nebylo jistě v té době pochyb. Že by náš „ostravský“ písničkář téhož jména byl příbuzný tohoto básníka z let kultu Stalinovy osobnosti? Kdoví? Bard z Českého Těšína stále mlčí a nevyjadřuje se ani ke své spolupráci s komunistickou Státní bezpečností. Snad se časem dozvíme celou pravdu.