„Stehlík, Padevět a mikrohistorie: Masaryk slepne a Beneš prosí Čapka, aby přepsal hru

GLOSA JANA JANUŠE

Slepnoucí Tomáš Garrigue Masaryk se chystá na oslavu svých posledních narozenin, Thomas Mann utíká před nacisty a přijímá české občanství a Karel Čapek nevysliší prosbu Edvarda Beneše na změnu pesimistického závěru právě premiérované hry Bílá nemoc. To vše v kulisách španělské občanské války, bojů v Africe, krvavých čistek v Sovětském svazu a nezastavitelně se blížící druhé světové války. Právě takto vykresluje historik Michal Stehlík ve své nové knize Krok do propasti často opomíjený rok 1937. Přístup je to poučný: malé dějiny se potkávají s těmi velkými[,] a i když lidé dál žijí své životy, řítí se na [nás] největší katastrofa naší minulosti. Podobně jako v aktuálních knihách Jiřího Padevěta.“ (Info.cz, 5. 1. 2020, 6:00)

─────

Zajímavý článek, ale hned v prvním odstavci jsou tři chyby: hrubá pravopisná chyba, dokonce v tzv. vyjmenovaném slově, dále chybějící interpunkční čárka ve složitém souvětí a konečně vynechaný tvar zájmena „my“, jenž nepozornému autorovi tohoto textu „vypadl“, aniž si toho všiml. Stranou nechávám rovněž nevhodně zvolené slovní spojení „premiérované hry“. Skutečný znalec mateřského jazyka by něco podobného nikdy nepoužil, dokonce ani v odborném textu, kde se nějaký ten nedostatek „ztratí“.

Kdyby takto, jako autor „zkopírovaného“ textu, v němž jsou chyby vyznačeny červeně (jako bývalý učitel jsem na to zvyklý), pracovali jiní lidé, např. chirurg při operaci, mělo by to fatální následky. Zdá se, že „novinařina“, jako příležitost ke snadnému výdělku (někdo ty své texty „seká jako Baťa cvičky“ a ani si to po sobě nepřečte), takto přísně nastavená kritéria pro výkon profese nemá. Jsem si vědom toho, že je to pláč nad rozlitým mlékem. Úpadek českého jazyka po r. 1989 je natolik hrozivý, že bychom se brzy mohli dočkat toho, že ze škol budou vycházet jen samí „pologramoti“. Již se tomuto „ideálu“ blížíme…

Nemám v úmyslu rozebírat příčiny tohoto tristního stavu. Jistě v tom hraje svoji roli špatné finanční odhodnocení práce učitelů, ale i fakt, že na našich školách učí velké procento lidí bez odpovídající kvalifikace. Velké rozdíly jsou i v jednotlivých regionech. Shodou okolností nejhorší je to prý v západních a severozápadních Čechách: Morava na tom byla vždy výrazně lépe. Bohužel – chybí odvaha tyto problémy řešit a není ani potřebná ochota proti tomu dělat něco principiálního.

Na výše uvedený stav naší žurnalistiky přesto mohou existovat rozdílné názory – v závislosti na věku toho, kdo to posuzuje. My, starší, kteří jsme byli ze školy zvyklí odříkávat slova, v nichž se píše „Y“, nazpaměť (třeba i o půlnoci), na to jen nevěřícně zíráme. Kam až jsme klesli, že dnešní mladí (autor článku J. Januš podle fotografie k těm nejmladším rozhodně nepatří; tipuji ho na generaci „Husákových dětí“, která se toho ve škole mnoho nenaučila) neznají základy pravopisu? Jistě na tom má svůj podíl i to, že nám vládne ve funkci českého premiéra Slovák, který se pořádně česky nikdy nenaučil – a už to nejspíš do konce života nestihne.

P. S.

Ti dva jmenovaní historici (M. Stehlík, J. Padevět) jistě s chybami autora kritizovaného článku nemají nic společného. Nepodceňujme však „podprahové“ vnímání čtenářů: lidi jsou totiž dnes velmi povrchní a málo přemýšlejí. I takové chyby by těmto pánům, kteří patří ke špičce naší současné historiografie, mohly ublížit. Novináři by proto měli ke své profesi přistupovat s maximální odpovědností. A když budou mít pochybnosti o tom, zda jejich text odpovídá pravidlům pravopisu, nechť si to nechají zkontrolovat od zkušenějších kolegů.

Chybami se člověk učí – ve všech profesích a po celý život.

5. 1. 2020

‒ RJ ‒