Svobodné noviny na internetu

Nezávislý měsíčník „Svobodné noviny“ (od 1. 1. 2011 „Svobodné noviny na internetu“) si ve stísněné atmosféře začínající třetí vlny „koronaviru“ připomněl čtvrt století své existence.

Když jsem před pěti lety psal článek Dvacet let Svobodných novin (SN č. 1/2016, vloženo 12. 1. 2016, ZDE), konstatoval jsem v něm poněkud pateticky, že na přelomu let 1995/1996, kdy tištěné SN vstupovaly do tehdejší mediální arény, jež byla doslova přeplněna nejrůznějšími novinovými a časopiseckými tituly, nebylo snadné v této konkurenci obstát a přežít. S odstupem oněch 25 let rád konstatuji, že SN, byť v internetové podobě („pokrok nezastavíš“), nejen dokázaly udržet krok a přežít na postupně se zmenšující mediální scéně, nýbrž se jim podařilo zachovat si tvou tvář a exkluzivitu: zůstávají i nadále jedním z mála svobodných a necenzurovaných periodik u nás.

Zní to až „svatokrádežně“, konstatuji-li něco takového právě v prostředí rozmáhající se bulvarizace našich sdělovacích prostředků. Na úroveň bulváru totiž mezitím poklesla většina tištěných, ale i internetových deníků a časopisů, naše televize nevyjímaje. Stáhnout na úroveň bulváru se nechala i „veřejnoprávní“ Česká televize (ČT), jejíž ředitel přišel právě z prostředí komerční televize a ničemu novému se nepřiučil. Inu, starého psa, jak známo, novým kouskům nenaučíš. Řešení je jediné: poohlédnout se po někom mladším a flexibilnějším, kdo dokáže udržet krok s moderní dobou, nikoli s postkomunistickou zatuchlinou.

Od roku 2016, kdy jsem psal onen zmiňovaný článek k 20. výročí SN, se přece jen něco změnilo. Dnes již víme, co doba vlády „politického a ekonomického predátora ze Slovenska“, A. Babiše, přinesla: po letech prosperity a relativního blahobytu jsme se dostali až do oněch biblických sedmi „hubených let“, jež máme před sebou. Čeká nás doba stagnace, nerozvoje, nejistoty a nedobrovolného utahování opasků (jiného, než bylo to za časů V. Klause). Všichni zchudneme: někdo víc, někdo míň. V tom spočívá dějinná spravedlnost.

Leč – nejde jen o zabrzdění slibně se rozvíjejícího růstu ekonomiky. Daleko víc nás bude v příštích měsících trápit „blbá nálada“ (jiná, než byla ta Havlova), která to bude doprovázet, a celková deziluze z toho, že nikoli člověk, ale příroda a Bůh, jenž to vše řídí, jsou silnější než lidské společenství, byť semknuté odhodláním, aby se podařilo pandemii „covidu-19“ porazit. Když se lidem daří celkově dobře, jen málokdo si připustí, že zítra může být hůř. Právě to se nám přihodilo a nebyli jsme na to připraveni.

Ačkoliv již probíhá očkování proti zákeřnému viru, jenž si vyžádal již více než 12 tisíc lidských životů, konec pandemie je v nedohlednu a následky budou tak jako tak bolestivé. Zdaleka nepůjde jen o ztráty na životech těch spoluobčanů, kteří se nedokáží kvůli svému věku a celkovému zdravotnímu stavu nové nákaze bránit. Kdyby totiž část našich občanů byla solidárnější, soucitnější a disciplinovanější, nemuselo by to být tak zlé. Proto bychom měli vzít na vědomí, že návrat k „normálu“ nebude znamenat „restauraci“ poměrů před „koronavirem“. Smiřme se s tím, že doba „pokoronavirová“ bude již od základu jiná. Kdeže loňské sněhy jsou! Teď tu máme nadílku novou, letošní.

Ve vzpomínkovém článku před pěti lety jsem si stěžoval na to, že příspěvky v internetových médiích jsou znehodnocovány komentáři některých čtenářů, kteří mají potřebu na všechny a na všechno okolo sebe plivat jedovaté sliny. Tenkrát mi to připadalo jako neslušné a nespravedlivé počínání těch, kteří nedokáží ocenit práci těch, kdož nastavují zrcadlo naší době a našim současníkům a kteří informují o věcech a společenských jevech, jež lidi trápí.

S odstupem těch pěti let, musím konstatovat, že to byly „idylické“ časy. Dnes jsme na tom daleko hůř: čím dál víc se zužuje prostor pro svobodné šíření kritických myšlenek, a to na úkor záměrného šíření nepravdivých a zavádějících informací, pro něž se vžilo označení „fake news“.

V době probíhající hybridní války, kterou vedou Rusko a Čína proti svobodnému a demokratickému světu (včetně ČR), jsou nebezpečné nejen informace, jež zpochybňují naše zakotvení ve strukturách EU a NATO, ale především masivní kampaně, cíleně útočící hlavně na seniory, kteří se jim nedokáží účinně bránit. Dnes jsou to především zavádějící informace o nemoci „covid-19“, např. o škodlivosti očkování proti ní.

Hlavní problém našich médií nespočívá v tom, že bychom nedokázali eliminovat vliv nejrůznějších dezinformačních webů, nýbrž v tom, že všelijaké polopravdy a „milosrdné“ lži nám servírují nejrůznější oficiální média, u nichž bychom to neočekávali. Až neuvěřitelně naivní je představa některých našich občanů, že všechno, co je napsáno a zveřejněno, musí být přece pravda! Pryč jsou ty časy, kdy tomu tak bývalo. Dezinformace tady byly vždy, jen jich nebylo tolik jako dnes.

Nejviditelnější posun můžeme v posledních měsících zaznamenat například v působení České televize, která dnes představuje všechno jiné než politicky vyvážené a objektivní médium „veřejné služby“. Copak je možno za tuto službu považovat jednostranná stanoviska úzké skupinky politiků, kteří své názory a pokřivený pohled na svět vnucují všem občanům bez ohledu na to, že ČT je placena nikoli z kapsy těchto elitářských manipulátorů, ale z peněz televizních koncesionářů? ČT je dnes vlajkonošem té nejpokleslejší, ryze manipulativní žurnalistiky, jaká se u nás vyskytuje.

Jak prozradily některé účelové mediální kampaně („Válková-Urválek“, „Milada 70“), o nichž jsem psal v obsáhlejší stati „Flašinet zvaný Česká televize, 1. část“ (SN č. 11/2020, vloženo 15. 11. 2020, ZDE), propagandisté z ČT by mohli směle konkurovat Dr. J. Goebbelsovi či stalinistickým „sekerníkům“ z 50. let 20. století, kdy v naší zemi probíhaly soudní procesy s JUDr. M. Horákovou a dalšími českými vlastenci. To, že se „veřejnoprávní“ ČT dokáže uchýlit k tak obludné manipulaci s veřejným míněním, je trestuhodné a hanebné!

Nejde nicméně jen i ČT, i když stále platí, že kdo není v televizi, jako by nebyl. To je samozřejmě aktuální hlavně pro politiky. Většina z nich není totiž schopna oslovit voliče přímo („z očí do očí“ někde na ulici nebo na náměstí našich měst), protože řadoví občané by se našim politikům vysmáli. Hluboce jimi pohrdají a neztráceli by s nimi čas. To je skutečná příčina toho, že jako jediná forma veřejného působení našich politiků ve vztahu k potenciálním voličům je jejich přítomnost na televizních obrazovkách. Tlačenice před televizními kamerami je obrovská. A ČT se bohužel nedaří, aby dávala publikační prostor všem stejně spravedlivě. Některé strany jsou protežovány, ačkoliv jejich volební zisky jsou mizivé.

Kdyby neexistovala televize, nikdo by tyto politické kašpary neznal a nikoho by nezajímali. Vždyť i ty demonstrace za politiky tzv. opozice musel organizovat na Staroměstském náměstí či na Letné M. Minář, na něhož dnes tito lidé svorně nadávají, místo aby mu poděkovali. Bez něho by nebyli schopni uspořádat nic.

Totéž ovšem platí i o stoupencích A. Babiše: ani oni nikdy žádnou demonstraci nezorganizovali. Asi proto, že jim byl Babiš vždy lhostejný: posloužil jim pouze jako výtah k moci a k pořádnému balíku peněz – bez práce. A tito šašci – z řad koalice i opozice – chtějí uspět ve volbách?! Jak komické!

Ještě jedna věc mě trápí a rád bych se s ní svěřil čtenářům. Naše současná žurnalistika se totiž dostala za posledních třicet let na samé dno. Začala se nebezpečně blížit stavu, jaký tady byl před rokem 1989. Tehdy mělo výsadní postavení mezi tištěnými deníky komunistické „Rudé právo“.

Dnes jeho roli převzala ČTK, jež zásobuje svými nekvalitními „produkty“, za něž si ještě nechává platit, i když i zadarmo je to drahé. Jedná se o materiály s věcnými chybami a zkreslenými, účelově vybranými informacemi, navíc s pravopisnými chybami. Psal jsem o tom v několika článcích v loňském roce. Tady se musím zastat „Rudého práva“: komunisté si před rokem 1989 pečlivě hlídali pravopis, na který dnes nevzdělaní a pologramotní novináři z většiny našich médií zvysoka kašlou.

Ano, stav naší žurnalistiky nelze považovat za dobrý a změna k lepšímu není na obzoru. Všechno je totiž závislé na lidech. Jsou-li to lemplové, kterým na výsledcích jejich práce nezáleží, lepší to nikdy nebude. V našich médiích v posledních letech začala převládat uniformita, jež je manifestována navenek právě bezmyšlenkovitým přebíráním podkladů z ČTK.

Dokonce i při pouhém přepisu těchto materiálů jsou někteří pracovníci redakcí schopni v těchto textech nasekat pravopisné chyby. Klasikové naší žurnalistiky (J. Neruda, K. Čapek, F. Peroutka) by se nestačili divit, kam jsme se za ty desítky let „propadli“. Je na nás, aby se tento neutěšený stav dále nezhoršoval a abychom se vrátili na úroveň, jakou kdysi novinářská práce u nás měla.

Ale dost bylo nářků! A protože všechno doopravdy záleží na lidech, považuji za milou povinnost, abych u příležitosti 25. výročí SN poděkoval svým spolupracovníkům, kteří „pochodeň“ tohoto periodika nesou spolu se mnou – po celou tu dlouhou dobu. Ještě nejsme na konci naší cesty. Pro svobodu a demokracii je třeba i nadále přinášet oběti: dokud dostatečně nezapustí kořeny a nezmohutní. Proto i nadále zůstáváme v půli cesty…

9. 1. 2021

PhDr. Rostislav Janošík, šéfredaktor SN