Jdi na obsah Jdi na menu
 


Výroky poslance P. Žáčka, ÚSTR a KPV (2. část)

16. 10. 2019

(Pokračování)

KPV – organizace, jež zklamala a kterou čeká zánik

kpv-logo.jpgZatímco ÚSTR byl výsledkem snah polistopadových stran vyrovnat se aspoň nějakým způsobem s komunistickou minulostí, což naráželo a dodnes naráží na nejrůznější překážky a hlavně na neochotu levicových stran provést poctivou očistu společnosti, dekomunizaci, Konfederace politických vězňů ČR (KPV) byla od samého začátku v roce 1990 koncipována nejen jako sdružení minulým režimem pronásledovaných osob (s důrazem na sociální a zdravotní stránku života svých členů v důchodovém věku), ale měla také možnost začlenění do politických struktur státu při budování naší polistopadové demokracie.

Tak jako se očekávalo, že na obnovu svobody a demokracie budou mít odpovídající vliv naše intelektuální elity, které komunistický režim vyhnal do exilu, stejně tak se zpočátku zdálo, že by rovněž bývalí političtí vězni komunistického režimu mohli zásadním způsobem promluvit do směřování našeho vývoje po „sametové revoluci“ 1989. Bohužel – nic z toho se neuskutečnilo. Můžeme se pouze ptát: Proč se tak stalo a kdo za to může? Viníků této nedbalosti, onoho typicky českého šlendriánu, kdy nikdo za nic nemůže a následky odnášejí všichni, je nepočítaně – počínaje prvním polistopadovým prezidentem V. Havlem. To je viník největší.

Političtí kariéristé, kteří se na konci roku 1989 prodrali do nejvyšších pater naší politiky (z řad bývalých komunistů, agentů StB a KGB i zaměstnanců Prognostického ústavu ČSAV), udělali všechno pro to, aby se nikdo ze špičkových ekonomů západní úrovně (zůstali nám pouze ti s úrovní provinční, jako byl V. Klaus a jeho parta přicmrndálků typu T. Ježka, agenta StB D. Třísky či studentů z kapitalistické ciziny V. Dlouhého nebo I. Pilipa) nedostal do vlády ani do parlamentu. Tragicky selhal především prezident V. Havel, který se nechal omámit kouzlem politické moci natolik, že z jeho původních, velice naivních, pseudohumanistických prohlášení nezbylo nakonec vůbec nic.

Namísto toho, aby zůstal nezpochybnitelnou morální autoritou, „kontrolorem“ nad dalším vývojem společnosti a svorníkem mezi Čechy a Slováky, nechal se V. Havel v důsledku vlastních chyb i vinou nekoncepčního přístupu k politice vmanévrovat do situace, kdy jako prezident ČSFR nedokázal udržet společný stát a posléze se zcela podřídil „jediné správné cestě“ ekonomické transformace, kterou mu vnutil V. Klaus a lidé z jeho okolí.

Pokud později kritizoval vývoj, jenž on sám již nedokázal ovlivnit, a ve svém známém „rudolfinském projevu z r. 1997 naznačoval, že za všechno může ten „zlý Klaus“, zapomněl bohužel na svou klíčovou roli v tomto „divokém, mafiánském kapitalismu“. Zavinil to totiž on sám tím, že dal volnou ruku Klausovým „ekonomům“, kteří se ocitli „krok před právníky“. Za rozkradený majetek v řádu několika bilionů Kč mohou všichni tito polistopadoví „dobrodějové“ rukou společnou a nerozdílnou. Všichni by měli skončit ve vězení. Havla tam už naštěstí nikdo nepošle, ale mělo by se vědět, že ani on nebyl bez viny.

Exprezident V. Havel totálně selhal a měl po rozpadu ČSFR okamžitě v politice skončit. Přesto se nechal ještě dvakrát zvolit prezidentem ČR. V těch deseti letech pak stačil prošustrovat i ten zbytek důvěry občanů. Stal se z něho pouhý politický „kýč“, uměle vytvořená „ikona“, využívaná některými našimi i západními novináři k prezentování domnělých „úspěchů“ transformace komunistického státu v příkladnou „demokracii“ západního střihu. Byla to jen falešná iluze k ohlupování veřejnosti.

Není jistě náhodou, že to byl právě V. Havel, bývalý politický vězeň z období tzv. normalizace, kdo se po vzniku KPV stal čestným předsedou této organizace. Že to byla osudová chyba, bylo po pár měsících jasné úplně každému, kdo o situaci mezi politickými vězni a jejich rodinnými příslušníky něco věděl. Když se pak Havel jal veřejně obhajovat bývalé komunisty a agenty StB a tvrdit, že kvůli zveřejnění jejich jména v tzv. Cibulkových seznamech někteří páchají sebevraždy, začali se od tohoto „protikomunistického bojovníka“ distancovat všichni slušní političtí vězni. Symbolem Havlova morálního fiaska se pak stal soudní spor s redakcí „Necenzurovaných novin“ poté, kdy se zde objevil výrok: „Vašku, jsi prase, jsi hovado!“

První polovina 90. let 20. století, kdy k těmto událostem došlo, byla charakteristická narůstajícím konfliktem mezi poctivými politickými vězni z KPV a vedením této organizace. Toto období pak skončilo roztržkou mezi vedením KPV (R. Pernický, S. Drobný) a skupinou politických vězňů okolo S. Stránského, která si následně vytvořila svou vlastní organizaci bývalých politických vězňů (SBPV 1948-1989).

Na počátku 90. let 20. století, kdy ještě zdaleka nebylo rozhodnuto ani o dalším politickém směřování Československa, ani o podobě ekonomické „transformace“, se z KPV mohla stát velice cenná a potřebná politická a občanská platforma, jejíž obrovskou předností byl morální kredit. KPV totiž sdružovala čestné lidi, kteří nesklonili svou hlavu před komunistickými uzurpátory moci.

Vesměs se jednalo o jedince s bohatými životními zkušenostmi, kteří měli nejen dobrou vůli obnovit u nás skutečnou svobodu a demokracii prvorepublikového typu, ale zároveň provést důslednou dekomunizaci společnosti, aby se dalo účinně čelit snahám o změkčování procesu politické očisty od komunistů a agentů StB, neřkuli úplného znemožnění tohoto procesu. Opět došlo k tomu nejhoršímu: nic z toho se nepodařilo dovést do úspěšného konce.

Tento proces skončil na samém začátku: nedůslednými lustracemi bývalých spolupracovníků StB (a vydáváním falešných lustračních osvědčení prokazatelným agentům) a přijetím „deklaratorního“ zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu – č. 183/1993 Sb. To bylo všechno – a dál už se nestalo vůbec nic. Pokračováním pak bylo neochotné a roky trvající odtajňování spojené se zpřístupňováním materiálů StB. Teprve v r. 2007 vznikl ÚSTR, jenž měl na starosti rovněž správu archivních fondů, vzniklých z činnosti komunistické tajné policie (StB).

Zatímco ÚSTR je dnes díky nejrůznějším aférám veřejností vnímán jako „dítě“, vypiplané v sekretariátu ODS, o činnosti dvou dalších institucí, jež se problematikou StB od začátku 90. let 20. století rovněž zabývaly, se toho ví velice málo. Asi to není tak mediálně zajímavé.

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), zřízený Ministerstvem vnitra ČR (MV ČR), byl ustaven k 1. 1. 1995. (Říkalo se mu: Bendův úřad.) Jeho předchůdcem byl Úřad pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB (pod MV ČR), v jehož čele stál v letech 1992-1994 JUDr. Ing. Lubomír Blažek (1935-2010).

K chvále L. Blažka budiž konstatováno, že to byla právě tato instituce, která pod jeho vedením připravila a následně (1997) podala žalobu v kauze vyšetřovatelů StB ve věznici v Uh. Hradišti: na V. Zavadilíka, L. Hlavačku a A. Grebeníčka. Jediný Zavadilík byl v r. 2001odsouzen za mučení vězňů na dva roky odnětí svobody podmíněně, kdežto Hlavačka ani Grebeníček se ukončení soudního procesu již nedožili.

Blažkův úřad splynul k 1. 1. 1995 se Střediskem pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu při Ministerstvu spravedlnosti ČR; v jeho čele stál od ledna 1994 bývalý poslanec FS Bohuslav Hubálek. Nově vzniklé instituci (ÚDV) šéfoval v letech 1995-1998 exposlanec ODS PhDr. Václav Benda (1946-1999). Po něm se řízení této instituce ujal Mgr. Irenej Kratochvíl (1998-2007), po něm JUDr. Pavel Brett (2008-2014) a od r. 2015 PhDr. Eva Michálková.

─────

Jak již bylo uvedeno, Konfederace politických vězňů ČSFR (později ČR) byla založena v r. 1990. Jednalo se o organizaci osob pronásledovaných komunistickým režimem v období let 1948-1989. Vesměs šlo o lidi, kteří byli vězněni po r. 1948 a amnestováni v r. 1960 (někteří i později). K zakládajícím členům patřil jak první předseda KPV, generálmajor Rudolf Pernický (1915-2005), tak i jeho nástupce – JUDr. Stanislav Drobný (1923-2013).

Pernický vykonával tuto funkci v letech 1990-1992, Drobný v letech 1992-2003. Po něm funkci předsedkyně KPV převzala MUDr. Naděžda Kavalírová (1923-2017). Ta byla zároveň i předsedkyní Rady ÚSTR (2007-2012). Ze všech tří předsedů byla Kavalírová vůbec nejhorší.

Nutno konstatovat, že vedoucí funkcionáři KPV se dopustili již na samém začátku činnosti této organizace řady zásadních chyb, které nakonec z KPV udělaly zcela neakceschopnou organizaci, neškodný spolek důchodců, kteří již nebyli schopni žádným způsobem ovlivnit náš polistopadový vývoj. Zda to byl výsledek zlého úmyslu některých zakládajících členů, nebo jenom důsledek jejich arogance, zbytnělého ega a obyčejného břídilství, není stále jasné.

Tak jako byl kdysi bývalý „Svaz osvobozených politických vězňů“ po r. 1945 od samého začátku infiltrován komunisty s podivnou protektorátní minulostí (M. Pich-Tůma, L. Kopřiva), obdobným způsobem se kdosi postaral o to, aby činnost KPV byla záměrně oslabována a dlouhodobě paralyzována ze strany agentů StB.

Uvedený trend bohužel „nastartoval“ již první předseda KPV, gen. R. Pernický, který se záhy dostal do těžkého konfliktu s některými členy, kteří ho obvinili z toho, že tuto organizaci zakládal spolu s agenty StB. Zdá se, že na tomto tvrzení musel být velký kus pravdy, protože ještě mnoho let poté, kdy Pernický v čele KPV skončil, mnozí z těchto funkcionářů (O. Stehlík, Z. Slavík aj.) se u soudu domáhali výroku o tom, že s StB nespolupracovali.

Třebaže jim soud dal „za pravdu“ (podobně jako herečce J. Bohdalové a dalším „celebritám“), stejně jim nikdo z „muklů“ již nevěřil. Ztratili tak zbytečně několik let života taháním se po soudech, jež jim nedokázaly „čest“ vrátit. Podobná je i situace okolo podezření ze spolupráce s StB v případě N. Kavalírové.

První předseda KPV gen. R. Pernický zcela neúčelně promarnil svou šanci stát se významnou a respektovanou osobností naší polistopadové politiky. Namísto toho zabředl do nedůstojných osobních sporů ohledně zmíněných agentů StB, čímž si udělal doživotní ostudu mezi slušnými členy KPV. Co mu bylo platné jeho hrdinství z doby protinacistického odboje, když to všechno znehodnotil zbytečnými rozbroji s jinými členy KPV?

Výsledkem byla nakonec roztržka, jež vedla ke vzniku odštěpenecké organizace, kterou dne 12. 10. 1994 založil S. Stránský s názvem „Sdružení bývalých politických vězňů 1948-1989“ (SBPV). Také tato organizace vydávala svůj časopis – „Věrni zůstali“. (Časopis „Věrni zůstaneme“ vydávala pražská pobočka KPV.)

K nejtrapnějším momentům Pernického působení v čele KPV patřilo to, že dal podnět k soudnímu jednání s těmi politickými vězni, kteří ho obviňovali ze spoluzaložení KPV s agenty StB. Pernickému se podařilo dosáhnout toho, že soud odsoudil dotyčné „pomlouvače“ (= S. Stránský, M. Komínek) k zaplacení pokuty, kterou museli tito bývalí političtí vězni splácet ze svých nízkých důchodů až do konce života. Je to ostudná kapitola, která vrhá ošklivý stín na činnost jak Pernického, tak i jeho nástupců (= S. Drobný, N. Kavalírová).

Vinou tohoto slabého, téměř impotentního, vedení KPV bylo, že se z této organizace stal spolek důchodců, kteří místo aktivní činnosti v politice přijali roli pasivního „fíkového listu“ naší polistopadové demokracie. Za tuto nedůstojnou roli pak dostávali z bohatě prostřeného stolu mocných jen pár drobtů v podobě různých slev (např. na jízdné v MHD) či jiné drobné výhody, které ostatní senioři u nás neměli.

A samozřejmě – přístup k nim byl odepřen i bývalým členům KPV, které toto vedení z organizace administrativně „vyloučilo“. Tzv. držhubným byl téměř desetimilionový státní příspěvek na činnost KPV, jenž byl rok co rok vyplácen ze státní pokladny, tedy z peněz daňových poplatníků.

V souvislosti s trapným konfliktem mezi gen. R. Pernickým a jeho kritiky je nutno vzpomenout ještě jednu událost, která mezitím upadla v zapomnění. Již v samotném začátku své činnosti vyslala KPV do světa velice negativní signál, jenž měl varovat před některými osobami, jež tuto organizaci politických vězňů zakládaly.

Když totiž na podzim 1990 vyšla v tehdejším deníku „Expres“ známá „Analýza 17. 11.1989“ od M. Dolejšího, zrodila se přímo v ústředí KPV jedna z prvních diskreditačních kampaní, namířená přímo proti jednomu ze členů této organizace. Předseda KPV gen. R. Pernický spolu s předsedou pražské organizace KPV V. Struskou obvinili M. Dolejšího ze spolupráce s StB. Připomínalo to obdobnou scénku s předsedou KDU-ČSL J. Bartončíkem, který byl rovněž obviněn těsně před volbami v červnu 1990.

Oba představitelé KPV (Pernický, Struska) tvrdili, že v archivu Federálního ministerstva vnitra ČSFR „objevili“ údajný vázací akt, který měl M. Dolejší podepsat pracovníkům StB v 50. letech 20. století ve vězení. Pokud si vzpomínám, tento „dokument“ nebyl nikdy zveřejněn a ani nebyla ověřena jeho autenticita. To však tehdy nikomu nevadilo, protože účelu bylo dosaženo.

Tímto podrazem měl být dlouholetý politický vězeň M. Dolejší (znovu byl uvězněn v období tzv. normalizace) „odrovnán“, aby tím mohla být jeho „Analýza“ zpochybněna a on umlčen. Titíž lidé z okruhu R. Pernického a V. Strusky pak na jaře 1990 vydali vedoucím činitelům Charty 77 svazky StB, týkající se disidentů, které prokazovaly jejich spolupráci s komunistickým režimem (a StB).

[K tomu všemu přidám ještě jednu zkušenost coby šéfredaktor SN. V roce 1997 nebo 1998 nám do redakce telefonovala jedna naše spolupracovnice překvapivou informaci: Když byla na ústředí KPV něco vyřizovat a byla při tom dost důrazná, nechalo ji prý vedení KPV (= Drobný, Kavalírová) odvézt do Psychiatrické léčebny v Bohnicích. Tak se údajně tito funkcionáři zbavovali „nepohodlných“ lidí. Je to velká ostuda – i po těch letech. Přiznám se, že od „rudé carevny“ Kavalírové mě nic nemůže překvapit.]

Až mnohem později vyšlo najevo, že tehdejší ministr vnitra, lidovec R. Sacher, byl sám agentem StB a jeho „rozpuštění“ StB v únoru 1990 byla jen velká kamufláž. Estébáci sice oficiálně odešli do civilu, ale ve skutečnosti působili v nových politických poměrech dál. Pouze změnili metody práce a byli méně „viditelní“ než před rokem 1989.

─────

V předchozích řádcích byla zmínka o tehdy velmi agilním předsedovi pražské pobočky KPV – PhDr. V. Struskovi. Právě jeho osoby se týkala informace, kterou jsem se dozvěděl od osob z okruhu odbojové skupiny „Praha-Žatec“. Jedním ze zatčených a následně odsouzených byl i tehdejší vysokoškolský student V. Struska. Připravovaný vojenský převrat, organizovaný několika důstojníky Čs. lidové armády (M. Jebavý, J. Gonic, V. Sok-Sieger), byl totiž dopředu prozrazen a dotyční organizátoři pozatýkáni.

Podezření z „práskačství“ mířilo tehdy právě na V. Strusku. Patřil k těm odsouzeným, jimž soud vyměřil pouze trest doživotního vězení. Tentýž trest nabízeli prý vyšetřovatelé StB také obchodníkovi s malířským zbožím B. Hubálkovi, a to za podpis spolupráce s StB. Jelikož Hubálek tuto nabídku odmítl, byl v předběžném návrhu rozsudku původní údaj „doživotí“ škrtnut a nahrazen jiným: „trest smrti“.

Výše uvedená fakta mně v 90. letech 20. století potvrdil Hubálkův syn – B. Hubálek ml. (1933-2017). V době otcova zatčení a jeho vyšetřovací vazby byl rovněž on vyšetřován StB a později i vězněn. Těsně před popravou se setkal se svým otcem (v obličeji i na těle měl prý spoustu podlitin, jež hrály všemi barvami), který mu tato fakta sdělil. Později si pravdivost těchto údajů mohl ověřit přímo z vyšetřovacího spisu, kde byl i dokument se změněným návrhem na trest pro jeho otce – B. Hubálka st. (1903-1949).

Jak známo, některá fakta lze potvrdit pouze díky svědectví osob, které již nežijí. Je tomu tak i v tomto případě. Každý zodpovědně pracující historik si je této skutečnosti vědom. Ne všechno totiž najdeme v dochovaných dobových dokumentech. Některá fakta bychom tam hledali marně, protože je tam kdosi úmyslně nenapsal. Pouze mladí a málo zkušení badatelé si myslí, že estébáci psali všechno podle pravdy: něco ano, ale mnoho věcí raději zamlčeli, aby proti nim nebyly důkazy pro případ, že by se režim „položil“.

Stranou ponechávám dokumenty, které mohl v průběhu desítek let někdo zcizit, z původního spisu „vybrakovat“. „Rozešívání" svorkou spojených obsáhlejších elaborátů (s přílohami) nebylo (a není ani dnes) ničím neobvyklým. Bohužel, právě po těchto „ztracených“ dokumentech nikdo nepátrá, protože si myslí, že ani neexistovaly, i když to nemusí být pravda.

[Pracovně tomuto stavu poznání říkám: „negativní důkazy“. Jejich nepřítomnost je natolik podezřelá, že nutí badatele k úvaze o tom, že původně musely existovat, avšak někdo je zničil, nebo „uschoval“ pro pozdější použití.]

─────

Neodpustím si ještě jednu poznámku na adresu gen. R. Pernického. Vztahuje se ke sklonku jeho života. První předseda KPV totiž dožíval, jakožto osoba upoutaná na invalidní vozík po amputaci dolních končetin, v penzionu pro „elitní“ odbojáře, zatímco ostatní bývalí političtí vězni živořili ze svých nízkých důchodů, jimiž je komunistický i posttotalitní režim „potrestal“ za jejich protikomunistickou činnost, a za nepatrné či spíše žádné pozornosti sdělovacích prostředků.

Bohužel, gen. R. Pernický, o jehož smrti informovala snad všechna média, se tak do dějin zapsal nikoli jako úctyhodná postava, nýbrž jako politováníhodný jedinec („primadona“ mezi politickými vězni), jenž negativně poznamenal celý následující vývoj KPV – až do dneška.

I tak se našly mezi členy KPV výjimky, které si zaslouží, aby se o nich vědělo. Z celkové šedi funkcionářského aktivu KPV vystupuje jako vzácná výjimka, spíše úkaz, např. místopředseda KPV Ing. F. Šedivý, který i jako čilý devadesátník stále ještě navštěvuje (jako zástupce této organizace) některé pietní akce (Motol –pohřebiště politických vězňů, Nerudova ulice na Malé Straně –pamětní deska na počest rozehnaného studentského průvodu na Hrad z února 1948).

Z významných členů, které se vedení KPV podařilo z této organizace „vypudit“ (přesnější by byl výraz: vyhnat), stojí za zmínku F. Zahrádka (1930-2017), první ředitel Muzea III. odboje v Příbrami (= koncentrační tábor „Vojna“). Ocenění zaslouží také historik PhDr. J. Málek za svou publikační činnost a osobní podíl na odhalení agenta StB V. Chalupy (krycí jméno: mjr. Král; 1919-2002), jenž měl na svědomí životy mnoha odbojářů, kteří byli kvůli jeho spolupráci s StB zatčeni a popraveni.

Po roce 2010 činnost KPV postupně zdegenerovala až do její dnešní „karikatury“. Nejedná se již o organizaci bývalých vězňů, nýbrž spíše jejich potomků a dalších příbuzných. Problémem již není rozvíjení odkazu těchto bojovníků proti komunismu, ale hledání způsobu, jak činnost KPV ukončit – pokud možno důstojně.

Činnost KPV, zejména její pražské pobočky, jsem měl možnost sledovat až do nedávné doby. Rovněž díky časopisu „Věrni zůstaneme“, který jsem mnoho let odebíral. Poté, kdy mi jej přestali posílat, jsem se pouze tu a tam něco dozvídal ze sdělovacích prostředků. Zaregistroval jsem např. ještě jakousi diskusi, kterou se snažil vyvolat spisovatel a bývalý politický vězeň, nedávno zemřelý Jiří Stránský (1931-2019), ohledně dalšího směřování KPV (zachovat, nebo rozpustit?).

Poté, kdy se do vedení KPV dostala dcera N. Kavalírové (1923-2017), Blanka Matějíčková, jsem osudy této organizace zcela vypustil z hlavy. Z KPV se totiž stala zbytečná, nefunkční organizace, jež nemá společnosti co nabídnout, ale pouze hledá (a nemůže najít) způsob, jak svou činnost uzavřít a zmizet v propadlišti dějin. Vskutku smutná záležitost!

Vzpomínám si na dobu „jalového“ předsedování S. Drobného v čele KPV. S velkým pobavením jsem rok co rok sledoval, jak si delegáti sjezdu KPV mohou pokaždé ruce utleskat, když si odhlasují „absolutorium“ pro vedení své organizace. Navenek to působilo skoro starosvětsky, avšak ve skutečnosti to bylo jen směšné divadlo, zakrývající minimální činnost a samoúčelnou existenci.

K onomu každoročním „divadýlku“ patřily i ovace pro „Naděnku“ (= MUDr. Naděždu Kavalírovou). Teď budu „jedovatý“: který nekomunista dá své dceři komunistické jméno Naděžda? Bohužel i toto patřilo k onomu smutnému závěru existence KPV.

Napíšu to velice tvrdě, ale podle pravdy: Postavit si do čela ženu s tak problematickou minulostí, o níž se vědělo po celou tuto dobu, je nutno považovat za projev absolutního selhání, slabosti a bezvýchodnosti. Proto také KPV (až na několik pravidelně pořádaných akcí typu „Jáchymovské peklo“ nebo „Muklovská pouť na Hostýn“) nic zásadně důležitého po roce 1989 nevykonala. Celých třicet let existence KPV bylo obdobím „příštipkaření“, neúčasti na politickém životě země, dobou nerozvoje, stagnace a čekání na neodvratný konec.

Nechci být nespravedlivý a hodnotit všechno pouze negativně. Byly i věci, které se několika poctivým a pracovitým jedincům podařily – navzdory špatnému a neschopnému vedení KPV. Zvláštní ocenění si zaslouží bývalí redaktoři časopisu „Věrni zůstaneme“. Jako historik vysoce hodnotím zveřejněné materiály, které jsou cenným pramenem poznání pro budoucí zpracování dějin období po r. 1948. Velmi přínosná byla rovněž publikační činnost již zmíněných funkcionářů KPV – J. Málka a F. Šedivého.

Přesto: KPV mohla udělat víc, ale neudělala. Hlavní brzdou od samého začátku bylo nevhodné a slabé vedení, které nemělo ambici či sílu prosadit své zástupce do vedení státu: nejen do vlády, parlamentu či na jednotlivá ministerstva, ale i do funkce prezidenta republiky.  Namísto obhájce komunistů a estébáků, V. Havla, se měl prezidentem stát např. Miroslav Dolejší. A místo trapného komunistického „převlékače kabátů“, Slováka M. Čalfy, třeba Stanislav Stránský, spisovatel Jiří Stránský či exilový ekonom Milan Zelený. Nic z toho mocenská klika V. Havel – V. Klaus nedovolila. Proto jsme dnes tam, kde jsme.

●●●

Byla „Rudá carevna“ spolupracovnicí StB?

kavalirova-nadezda-kpv.jpgVůbec nejhorší osobou ve vedení KPV za celou dobu existence této organizace byla třetí předsedkyně – MUDr. Naděžda Kavalírová. Pokud si dobře pamatuji na to, jak byla vnímána členskou základnou již od 90. let 20. století, kdy patřila k nejužšímu vedení KPV, od samého začátku byla obviňována z komunistického stylu šéfování. Její kritikové o ní vždy hovořili jako o „rudé carevně“, třebaže toto označení poněkud kontrastovalo s jejím malým vzrůstem i protikomunistickou rétorikou. V jádru to byla „komunistka“.

Co mě vždycky v jejím případě udivovalo, byl fakt, že tuto ženu malého vzrůstu, ale velkého, až neúměrného, sebevědomí, respektovalo tolik rozumných a lidsky slušných mužů. A to navzdory tomu, že se mezi politickými vězni proslýchalo, že má velice podivnou minulost. Když se někdo jmenuje „Naděžda“, znamená to, že rodiče museli být „komunisté až na půdu“, byť bez stranické legitimace.

Před několika měsíci se objevila v naší redakční „schránce“ s elektronickou poštou zajímavá zpráva. Týkala se KPV a její bývalé předsedkyně N. Kavalírové. Informace z tohoto e-mailu nebyly pro lidi znalé problematiky politických vězňů komunistického režimu ve skutečnosti žádnou novinkou. Já osobně jsem N. Kavalírovou vnímal odjakživa jako osobu nedůvěryhodnou, jako někoho, kdo do toho spolku nepatří. Čas ukázal, že moje tušení bylo správné. Mám totiž „čuch“ na problematické lidi: zatím jsem se nikdy nezmýlil.

V životopise N. Kavalírové, rozené Morávkové, najdeme řadu velice zajímavých údajů, které se jaksi neslučují s osudem běžného politického vězně komunistického režimu. Kavalírová byla manželkou JUDr. Karla Kavalíra, jenž v 50. letech 20. století pracoval na tehdejším, komunistickém Ministerstvu spravedlnosti. Samotná Kavalírová byla v r. 1956 odsouzena k trestu 5 let vězení za údajnou „vlastizradu“, avšak již po 3 letech byla podmínečně propuštěna na svobodu. Tedy: ještě před velkou amnestií prezidenta A. Novotného (9. 5. 1960), která znamenala svobodu pro značnou část politických vězňů.

Tato skutečnost sama o sobě působí velice zvláštně a jedině političtí vězni tuší, co to může znamenat. Věc je o to podivnější, že i po amnestii z r. 1960 řada politických vězňů zůstávala i nadále za mřížemi. Ostatně – v 50. letech 20. století se za „vlastizradu“ (z ní byla obviněna i JUDr. M. Horáková) běžně dával „provaz“ (= trest smrti oběšením).

Je pro mne záhadou, jak mohli zkušení političtí vězni uvěřit „báchorkám“ N. Kavalírové o její údajné protistátní činnosti. Četl někdo z nich její vyšetřovací spis nebo aspoň rozsudek soudu? Dost o tom pochybuji. V takových případech se totiž naivní důvěra osudově nevyplácí. A položil si někdo z členů KPV vůbec otázku, proč se zrovna tato žena „prodrala“ (nebo byla kýmsi „prostrkána“) do vedení KPV?

A další „záhada“! Když byla N. Kavalírová propuštěna z vězení, pracovala prý několik let na Ministerstvu práce a sociálních věcí. V té době byla nejen členkou ROH a SČSP (= Svaz čs.-sovětského přátelství), ale i výboru ÚV Českého svazu žen, jemuž předsedala známá soudružka M. Kabrhelová. To snad ani nepotřebuje žádného komentáře!

Uvádím tyto skutečnosti pouze pro informaci hlavně mladé generace, která o době před rokem 1989 neví téměř nic. My, starší občané, jsme „v obraze“. Žena, odsouzená za vlastizradu, mohla pracovat na jednom z prestižních komunistických ministerstev?! To není vtip, nýbrž tvrdá realita – při „vymývání mozků“ důvěřivých občanů. Komunistické Československo ještě nebylo zemí neomezených možností. Tou se stala až Česká republika za vlády A. Babiše, za jeho „spasitelského“ působení v čele „Lepšího Česka“.

Další zajímavé informace o N. Kavalírové najdou čtenáři v článku, na nějž odkazuji v poznámce za touto statí. (Pozn. 1)

●●●

„Persona non grata“ Bohuslav Hubálek

Fakta, jež jsem uvedl v předchozích částech tohoto článku, se z velké části opírají o mou vlastní zkušenost, protože poměry v KPV, ÚDV i v ÚSTR jsem pozorně sledoval celých třicet let polistopadového vývoje. Musím zdůraznit, že i tištěné SN byly nedílnou součástí složitého procesu vyrovnávání se s tragickou minulostí, kterou měla na svědomí vládnoucí „státostrana“ – předlistopadová KSČ.

Kdo zažil 90. léta 20. století, ten jistě potvrdí, že tenkrát se ještě dalo ledacos změnit a udělat jinak, než se nakonec stalo. Totéž platilo zejména o „torpédování“ snah o vyrovnání se s dědictvím komunismu. Šlo to zpočátku ztuha a pak už vůbec ne. V zemi, kde bylo relativně nejvíce popravených politických vězňů komunistického režimu (okolo 250 osob), nebyla polistopadová justice schopna téměř nikoho poslat do vězení a dokonce ani uspořádat alespoň „morální soud“ nad komunismem. Bylo to tragické selhání všech politických elit, které se za posledních třicet let vystřídaly u dobře placených koryt.

Zatímco v 90. letech 20. století neměli politici odvahu cokoliv udělat se členy předlistopadové KSČ, kteří po r. 1989 odložili stranické legitimace a jali se obsazovat důležitá místa v nových politických uskupeních, nebo se rovnou pustili do „byznysu“, aby zúročili nakradené miliony a miliardy, po roce 2010 bylo již na jakékoliv vyrovnávání se s komunistickým marasmem pozdě.

Mezitím vyrostla nová generace, narozená již po r. 1989. Ke slovu se začali hlásit nejrůznější populisté a protofašisté z tzv. protisystémových stran, kteří jako pověstné hyeny čekali na to, až podvyživený „kobyla“ polistopadové demokracie dodýchá. Účast Babišova hnutí/strany „ANO 2011“ v Sobotkově vládě otevřela cestu bezbřehému populismu a vedla k nástupu té nejhorší garnitury politiků za celé polistopadové období. Za toto tragické selhání ČSSD a KDU-ČSL můžeme poděkovat B. Sobotkovi a P. Bělobrádkovi. Měli by za to skončit ve vězení.

A protože se našlo jen málo idealistů, kteří byli ochotni rozvíjet „odkaz“ Listopadové revoluce 1989, jsme na tom dnes se svobodou a demokracií hůř, než si kdo z nás, pamětníků událostí z konce 80. let 20. století, dokáže vůbec představit. Ze všeho nejhorší je pak skutečnost, že mladá generace, kterou rodiče vychovali v blahobytu, si existenci jakýchkoliv problémů nepřipouští. Žije v iluzi, že všechno bude jenom dobré.

Dnešní mladí lidé, kteří toho o minulosti vlastního národa vědí žalostně málo, jsou schopni se angažovat kvůli jakési popletené a afektované Grétě ze Švédska, která vidí jako jediný problém dnešního světa klimatické změny na naší planetě, ale již si neuvědomují, že daleko větší hrozbou je postupná eroze demokracie a podkopávání základů právního státu. K těmto jevům dochází v mimořádné intenzitě, nesrovnatelné s minulostí, právě po parlamentních volbách z října 2017. Až se naši mladí probudí ze své pohodlnosti a nečinnosti, ze svého spánku na vavřínech, bude pozdě jak na záchranu demokracie, tak i na účinný boj s klimatickými změnami.

Ano, i tyto problémy jsou přímým důsledkem toho, že jsme po r. 1989 nebyli schopni radikálního rozchodu s minulým režimem, o jehož rezidua zakopáváme dodnes. Nereformované komunisty z KSČM si dokonce „pěstujeme“ v parlamentu a necháváme je, aby vydírali vládu v čele s předlistopadovým komunistou a agentem StB – A. Babišem. Kdybychom v roce 1989 tušili, co nás čeká, raději bychom tenkrát těmi klíči nezvonili a nechali komunisty v klidu vládnout dál.

Přeháním. Geopolitické „šachy“, které ve 2. polovině 80. let 20. století rozehráli R. Reagan a M. Gorbačov, to ve skutečnosti nedovolovaly. Komunistický režim v zemích střední a východní Evropy musel být „stažen z oběhu“ i u nás, třebaže ČSSR byla předposlední zemí bývalého východního bloku. Za námi bylo už jen Rumunsko. Nerozumný diktátor N. Ceaşescu, který nechtěl svou funkci opustit, byl nakonec mimořádným vojenským tribunálem odsouzen k trestu smrti a následně zastřelen i se svou manželkou.

─────

hubalek-portret.jpgJedním z bývalých politických vězňů komunistického režimu, jenž se pokoušel o prosazení očisty polistopadové demokracie od bývalých komunistů a estébáků, byl Bohuslav HUBÁLEK (24. 1. 1933 – 23. 8. 2017). Navzdory opakovanému věznění v komunistických věznicích a koncentrácích se dožil úctyhodného věku 84 let. Bohužel – ani tak dlouhá doba nestačila k tomu, aby u nás došlo k důsledné dekomunizaci.

O B. Hubálkovi se zmiňuji již v 1. části tohoto článku. Přesto považuji za důležité podělit se s čtenáři SN o informace a zkušenosti, které jsem až dosud považoval za ryze soukromé. Na rozdíl od stovek bývalých politických vězňů má B. Hubálek poměrně podrobně zpracované heslo o své osobě ve Wikipedii. Podkladem byl pravděpodobně jeho vlastní životopis, který autor zveřejnil na své webu www.doklad-hubalek.cz s datem 3. 4. 2013. A protože s B. Hubálkem jsem jako šéfredaktor tištěných SN spolupracoval v letech 1996-2000, mohu řadu postřehů a svých zážitků doplnit, a to v zájmu historické pravdy, aby věci neupadly v zapomnění.

Začnu údaji z jeho vlastního životopisu. Byl synem B. Hubálka st. (1903-1949), který měl obchod s malířskými potřebami v Praze-Dejvicích. Když se otec po únorovém převratu 1948 zapojil do odbojové organizace „Praha-Žatec“, byl na jaře 1949 zatčen a nakonec Státním soudem v Praze odsouzen k trestu smrti (poprava se konala 18. 7. 1949).

Jeho syn, B. Hubálek ml. (1933-2017) byl opakovaně v době otcovy vyšetřovací vazby držen v koluzní vazbě. Později, v r. 1952, byl odsouzen do vězení za pokus o překročení hranic a „převaděčství“ osob, které utíkaly na Západ. Znovu se dostal do vězení v r. 1956 kvůli „podpoře“ maďarského protikomunistického povstání.

Po propuštění na svobodu žil B. Hubálek mimo Prahu a až do r. 1989 pracoval v dělnických profesích, což bývalo u politických vězňů obvyklé – na rozdíl od N. Kavalírové a dalších „prominentů“ s podivnou minulostí. S výjimkou roku 1968, kdy B. Hubálek zakládal místní organizaci KAN (= Klub angažovaných nestraníků) ve Varnsdorfu, kde tehdy bydlel, se nijak výrazně politicky neangažoval. Svůj protirežimní postoj si nicméně uchoval až do konce komunistického režimu, avšak principiálně odmítal podpis Charty 77 kvůli přítomnosti bývalých komunistů, někdejších ortodoxních stalinistů, v jejím vedení.

Protože jsme spolu o těchto záležitostech nejednou hovořili, vím o tom, že největší výhrady měl vůči osobě Jiřího Hájka, někdejšího ministra zahraničí z roku 1968, ale zejména proti novináři Jiřímu Rumlovi. Odmítání se pak přeneslo i na jeho syna Jana Rumla, který se politicky angažoval v ODS po r. 1989. V jeho případě šlo hlavně o naprosto diletantské působení na Ministerstvu vnitra.

Po roce 1989 B. Hubálek dokonce v archivu Československého (později Českého) rozhlasu pátral po dobových nahrávkách z přímého rozhlasového přenosu procesu s M. Horákovou a R. Slánským, které měl údajně Jiří Ruml reportovat. Když jsem se ho na to ptal, tvrdil mi, že nic nenašel, protože prý nahrávky záhadně zmizely.  (Asi jako mnohé jiné dokumenty, dokládající „temnou“ minulost těchto tzv. disidentů, podivných komunistických kamarádů V. Havla.)  Kdopak se o to „zmizení“ postaral, o tom se můžeme jen dohadovat.  Zdá se, že někdo z Havlových „kámošů“ to má ukryté v bankovním sejfu, kde je to bezpečnější než v domácím trezoru.

Po Listopadu 1989 vynesla B. Hubálka do politiky jeho spontánní angažovanost ve veřejném životě. Jako člen místní organizace Občanského fóra (OF) v Praze na sídlišti Prosek (bydlel jen pár ulic od V. Klause) byl již na začátku roku 1990 „katapultován“ do nejvyšších pater politiky. Stal se tehdy jedním z mála politických vězňů komunistického režimu, kteří byli kooptováni do parlamentu.

Zpočátku byl poslancem České národní rady (ČNR) za OF. Po prvních svobodných volbách v červnu 1990 byl zvolen poslancem za OF do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (FS) ČSFR. Poté, kdy se OF v r. 1991 rozpadlo, stal se členem poslaneckého klubu Občanské demokratické aliance (ODA), pak byl nezařazený (1991-1992). V dalších parlamentních volbách do FS (červen 1992), a to ještě před zánikem federace, kandidoval jako nestraník za Luxovu KDU-ČSL ve Středočeském kraji. Třebaže získal 3000 preferenčních hlasů, poslancem se přesto nestal, protože KDU-ČSL nepřekročila pětiprocentní hranici potřebnou pro vstup do parlamentu.

Tak to B. Hubálek uvádí ve svém vlastním životopise. K tomu doplňuji, že na tuto volební kampaň i později vzpomínal s velkou hořkostí, ba rozmrzelostí, a nešetřil při tom kritikou na adresu J. Luxe, předsedy KDU-ČSL. Mohu potvrdit, že Lux byl v té době značnou částí veřejností vnímán jako problematická politická figura, na kterou všichni nadávali. Bohužel jsem v okruhu pravicově naladěných politiků ani obyčejných občanů neslyšel o Luxovi nic pozitivního. Stranou nechávám podezření, publikované v Necenzurovaných novinách, které naznačovalo jeho možné napojení na ruské tajné služby. Tajemstvím obestřenou Luxovu smrt lze s těmito kontakty spojovat. Podivných úmrtí v 90. letech 20. století bylo ostatně v naší politice víc.

Hledání politické strany, v níž by B. Hubálek mohl zakotvit, bylo od samého začátku problémem. Již v r. 1991 se zúčastnil zakládajícího sjezdu Občanské demokratické strany (ODS) v čele s V. Klausem, avšak nakonec do této strany nevstoupil. Opět – jako v případě Charty 77 – kvůli přítomnosti bývalých členů KSČ. (Obdobnou zkušenost s tehdejší, „zárodečnou“ ODS učinil i další dlouholetý spolupracovník SN Ing. A. Bělohoubek, tehdejší poradce R. Battěka ve FS ČSFR. ODS byla od samého začátku kryptokomunistickou stranou, která si hrála na politickou „pravici“. Podobné to bylo s obnovenou ČSSD poté, kdy vedení této strany předal její tehdejší předseda J. Horák postkomunistickému populistovi M. Zemanovi.)

Za zvláště přínosné považuji aktivity B. Hubálka ohledně jeho snah o vyrovnání se s komunistickou minulostí. Ještě na půdě FS ČSFR se mu dne 13. 11. 1991 podařilo prosadit schválení zákona č. 480/1991 Sb. o době nesvobody 1948-1989, lidově zvaného „Lex Hubálek“. Peripetie okolo přípravy a schvalování tohoto zákona v rozsahu několika málo paragrafů popsal samotný autor tohoto zákona v článku „Zákony o vyrovnání s komunismem – zrcadlo dneška“. Původně byl publikován v SN č. 12/1996, str. 5 (viz rubrika „SN v PDF ke stažení“, vloženo 18. 7. 2016, ZDE).

V červnu 1992, kdy se konaly poslední parlamentní volby do FS ČSFR (před zánikem federace), ani později již B. Hubálek jako kandidát neuspěl. Přesněji: nebylo mu nabídnuto místo na kandidátce žádné z parlamentních stran. Ještě nějakou dobu se pokoušel o to, aby si udržel kontakty na poslance, kteří by si osvojili jeho návrhy na některé legislativní změny.

V r. 1993 se mu tímto způsobem podařilo prosadit návrh na novelizaci trestního zákona, která se týkala nepromlčitelnosti trestných činů, spojených s tzv. privatizací (platí od 1. 1. 1994).  Další Hubálkovy návrhy byly od té doby záměrně bojkotovány, protože ohrožovaly „koryta a korýtka“ mocných. Exposlanec B. Hubálek se díky tomu všemu stal vzácnou výjimkou mezi polistopadovými politiky: byl a zůstal nezkorumpovaným a nezkorumpovatelným člověkem, což se pochopitelně považovalo a považuje za „smrtelný hřích“.

Podobně tomu bylo s Hubálkovým nesmiřitelným postojem vůči „překabátěným“ komunistům, kteří se po Listopadu 1989 rozlezli do všech „demokratických“ stran, jakož i bývalým estébákům (= pracovníkům II. správy SNB). V r. 1998 B. Hubálek prostřednictvím zprávy ČTK, kterou si musel zaplatit ze svého starobního důchodu, například kritizoval skutečnost, že tito propuštění estébáci dostali „odchodné“ ve výši 82 milionů Kč. Komunisté a estébáci mu tuto „troufalost“ nikdy neodpustili.

Také tuto akci B. Hubálek tehdy, ve 2. polovině 90. let 20. století, v redakci SN hojně komentoval. Ze všeho nejvíc při tom kritizoval „vlažný“ postoj tehdejšího ministra vnitra za ODS Jana Rumla, kterého považoval za hlavního viníka této „špinavosti“. Hubálek tomu tenkrát ironicky říkal: „vyrovnání se s komunistickou minulostí à la Ruml“. Po celou tuto dobu, kdy byl členem redakčního týmu SN, byl právě J. Ruml častým terčem Hubálkovy kritiky – i v jednotlivých publikovaných článcích.

Třebaže jsem se s B. Hubálkem rozcházel v představách o dalším směřování tohoto nezávislého a necenzurovaného periodika, jakým SN byly, považuji dodnes léta naší spolupráce za přínosná a vzájemně obohacující. Některé Hubálkovy návrhy jsem akceptoval, jiné však rázně odmítl. Nakonec se naše cesty rozešly.

Od 1. 7. 2000 v reakci na názorové neshody si B. Hubálek založil vlastní internetovou stránku: www.doklad-hubalekcz. Web je aktivní dodnes – i téměř dva roky po smrti B. Hubálka, a to pravděpodobně zásluhou jeho syna – advokáta Mgr. B. Hubálka ml. Za uchovávání památky na svého otce si zaslouží poděkování. Kéž by se takto chovaly ke svým rodičům všechny děti!

Hodnotit výsledky a přínos této 17leté „internetové“ práce bývalého politického vězně B. Hubálka si netroufám, protože bych nejspíš nebyl objektivní. Z hlediska faktografického obsahuje obrovské množství často velice detailních údajů o tzv. pojednávaných osobách. (Na svém „rejstříku pojednávaných osob“ si B. Hubálek velmi zakládal.) Naprostá většina představuje kritické hodnocení osob z oblasti politiky, ale i ze sdělovacích prostředků, případně z jiných oblastí života. Někdy se autor bohužel dopouštěl spíše nepravdivých úvah, spekulací a domněnek. Nevynechal nakonec ani mou osobu.

Nerad to uvádím, ale musím: B. Hubálek si bohužel nevážil publikačního prostoru, jakého se mu v SN nadstandardně dostávalo – zdarma, ačkoliv já jsem se musel postarat o financování tohoto periodika. Na svém webu pak pomlouval mne i mé spolupracovníky ještě mnoho let poté, kdy se naše cesty rozešly. Ukázalo se, že stále platí známé úsloví o tom, že nevděk světem vládne.

Třebaže Hubálkovy příspěvky na jeho vlastním webu byly postupem času řidší a obsahově stereotypnější, musím přesto ocenit, že vytrval tak dlouho – až téměř do své smrti. Jeho poslední příspěvek z 25. 1. 2017 se týká udělení ocenění, na něž čekal celé období od Listopadu 1989. Nakonec se přece jen dočkal.

Zvláště úporné bylo Hubálkovo „válčení“ s vederním Konfederace politických vězňů (KPV). Tato organizace ho již v 90. letech 20. století ze svých řad vyloučila – jako „rebela“ a „kverulanta“. On se s tím nikdy nesmířil a revanšoval se funkcionářům KPV tím, že je všude, kde mohl, kritizoval a na svých webových stránkách i formou tiskových sdělení ČTK a dalším médiím zdůrazňoval zejména nemravnou, pravidelně vyplácenou dotaci na činnost KPV ze státního rozpočtu ve výši 6 750 000 Kč. (Naposledy tak učinil na svém webu dne 31. 12. 2015.)

Jak již bylo uvedeno na jiném místě tohoto článku, byl B. Hubálek ředitelem Střediska pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu při Ministerstvu spravedlnosti ČR ve dnech 14. 1. – 31. 12. 1994. Později byl členem poradního sboru ředitele ÚDV Mgr. I. Kratochvíla, který stál v čele této instituce v letech 1998-2007.

─────

Teprve dva roky po Hubálkově smrti (†23. 8. 2017) se na jeho internetové stránce objevilo faksimile „Osvědčení veterána protikomunistického odboje“, které mu bylo předáno dne 24. 1. 2017 „Etickou komisí ČR pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu“.

K mému velkému údivu jsou pod tímto dokumentem podepsáni lidé, o kterých B. Hubálek vždy hovořil kriticky, někdy dokonce s despektem. Výhrady k těmto osobám si ostatně lze vyhledat na jeho webové stránce pod příslušným heslem („pojednávané osoby“). Je to docela výmluvné. Nicméně – důležité je ocenění a nezáleží na tom, kdo je pod ním podepsán. Když jsem ta jména četl, mohl jsem si hlavu ukroutit nad tím, co dokáží někteří jedinci překousnout jenom proto, aby ten kus papíru (nic jiného to není) dostali. Ne každý je zásadový jako potomci gen. J. Mašína.

Dále tuto příhodu nebudu komentovat. Pouze jména dotyčných osob, o nichž je řeč, napíšu kurzívou, aby bylo jasno. Názor nechť si udělá každý čtenář sám. Jedná se o tyto osoby: předseda Etické komise ČR Mgr. Jiří Kaucký, místopředseda PhDr. Prokop Tomek, členové: JUDr. Stanislav Devátý, Ludmila Rakušanová, prof. PhDr. Jan Sokol, Mgr. Miloš Rejchrt, MUDr. Jiří Liška, Doc. JUDr. Petr Pithart, JUDr. Jan Kudrna.

hubalek-listopad.jpgA úplně na závěr: V souvislosti s blížícím se 30. výročím událostí z konce roku 1989 se nemohu nezmínit o účasti B. Hubálka v tehdejším studentském průvodu na Albertově. Dokládá to ostatně i jeho fotografie s roztaženým transparentem, na němž je napsáno: „Svobodu pravdivého slova!“ Na rozdíl od M. Zemana má B. Hubálek svou účast v těchto přelomových událostech pro naše moderní dějiny pečlivě zdokumentovanou.

Přesto ho nikdo nenavrhl ani na funkci prezidenta republiky, ani na udělení státního vyznamenání. Jistě by si jej zasloužil víc než některý ze Zemanových „kámošů“. Hubálek měl ovšem smůlu: nebyl v KSČ ani nepodepsal spolupráci s StB. Zdá se, že se všichni „navrhovatelé“ zalekli Hubálkovy zásadovosti (jeho kritikové mu často vytýkali „umanutost“) a jeho důsledného antikomunistického postoje.

Případ B. Hubálka je nejlepším potvrzením faktu, kam jsme se dostali při tom našem polistopadovém „bloudění“ za svobodou, demokracií a právním státem. Odpovědí by bylo dvouslovné vyjádření. Ale protože se jedná o neslušný výraz, raději jej nevyslovím ani nenapíšu. Čtenáři budou beztak vědět, co jsem měl na mysli.

25. 9. 2019

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

O případu údajné spolupráce N. Kavalírové s StB viz tento článek: https://www.sinagl.cz/domaci-zpravodajstvi/6978-zemrela-sefka-kpv-cr-kolaborantka-s-komunistickym-rezimem-mudr-nadezda-kavalirova.html

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Odvozovat od křestního jména politické zaměření? Směšné!!

(Věra Heidlerová, 14. 11. 2019 14:15)