Jdi na obsah Jdi na menu
 


Filozof a politik Ivan Sviták

31. 10. 2024

Motto: „Dnes si národ myslí, že se vrací do Evropy, ale ve skutečnosti se propadáme do třetího světa.“ (Ivan Sviták: Po Divokém západě Divoký východ?, Rudé právo, 12. 6. 1991)

Bez levice se nedá dobře a standardně vládnout

Dnes, v neděli 20. října 2024, uplynulo třicet let od smrti nefalšovaného levicového intelektuála (na rozdíl od všelijakých pozérů a pseudointelektuálů typu P. Fialy), kterého můžeme bez rozpaků označit za „enfant terrible“ české politické levice ‒ Ivana SVITÁKA. U člověka tak složitého ideového vývoje by to vydalo na několik životů. Přesto se dožil pouhých 69 let. Z poúnorového nadšení pro „budování lepších zítřků“ brzy vystřízlivěl a jako většina intelektuálů své doby dospěl až k reformnímu komunismu, jenž zahynul pod pásy sovětských tanků v srpnu 1968. Proto i tento intelektuál raději volil odchod do emigrace.

Po celou tu dobu přemýšlel a výsledky svých politických úvah vtělil do několika knižních publikací. Po návratu do vlasti ještě stihl tato díla poskytnout i českým čtenářům. Bystrý a přemýšlivý levicový myslitel stačil ještě rozpoznat, že zvolená cesta ekonomické transformace, kterou se havlovská ČSFR (posléze ČR) vydala, není tím „pravým ořechovým“. Ideologicky jednostranný koncept vývoje, v němž se s levicí příliš nepočítalo, byl již v té době v rozporu s tím, co představovala evropská integrace v podobě EHS, z níž se později zrodila dnešní Evropská unie.

Již v těch časech bylo ideologicky nezaslepeným politikům jasno v tom, že EU je především levičácký projekt, u něhož po více než 30 letech od Maastrichtu víme, že ta nejlepší léta má dávno za sebou. Kdysi nadějný projekt ekonomické integrace po skončení Druhé světové války se dostal snahou o vybudování jakýchsi Spojených států evropských do slepé uličky. Ocitl se v úpadkové fázi vývoje, z níž vedou jen dvě cesty: buď návrat k původní celní unii, jak tomu bylo v počátcích této integrace, nebo rozpad EU a obnovení někdejší plné samostatnosti členských států.

Mužem, o němž píšu, byl břitký ironik a kritik – filozof (nikoli jen marxisticko-leninský) Ivan SVITÁK (1925-1994). Pro toho, kdo pamatuje jeho politické souboje s prosazovateli oné polistopadové „jediné správné cesty“ pro naši transformující se ekonomiku i společnost, bylo již tehdy jasno: Pro autentickou, tvůrčí levici, hledající nové cesty vývoje na předem „nalajnovaném“ politickém hřišti, to nebude snadné. A taky nebylo.

V těch dobách se teprve připravoval politický „start“ M. Zemana, jenž byl instalován do funkce předsedy „obnovené“ Čs. sociální demokracie (ČSSD). Zeman tehdy využil příznivé společenské atmosféry, jakož i „poptávky“ po silné, masové levicové straně: ze sedmiprocentní Horákovy ČSSD „vytáhl“ tuto okrajovou stranu až ke třiceti procentům voličské podpory. (Později se totéž podařilo ještě jednou J. Paroubkovi.) Toho se I. Sviták již nedožil. A naštěstí ani podivné „opoziční smlouvy“, jež se stala pokusem o změnu tradičního volebního systému poměrného zastoupení v napodobeninu laciného „amerického“ konceptu střídání dvou dominantních stran u moci: ODS („pravice“) a ČSSD („levice“).

O dědictví „opoziční smlouvy“, jež zdeformovala náš volební systém a zakonzervovala všechny nešvary z „divokých devadesátek“, zakopáváme v naší politice dodnes. Doslova „exhumací“ tohoto historicky překonaného modelu vládnutí se stal nástup Fialovy vlády po parlamentních volbách z října 2021. Dějiny tak potvrdily „pravdu“, k níž se nikdo z vedoucích funkcionářů ODS nechce znát: Všechny vlády, v nichž hrála rozhodující roli strana „modrých ptáků (strak)“ s výjimkou první Klausovy vlády z let 1992-1996, končily nezdarem, předčasně, aniž dokončily svůj řádný mandát.

Dnes se tato situace opakuje v „bledě modrém“, a to v podání neschopného, jalového žvanila z Brna – P. Fialy. ODS, která si je dobře vědoma svého historického „prokletí“, odmítá Fialu nahradit někým schopnějším a přijatelnějším. V politice, ale i v životě hrají rozhodující roli nikoli řeči, ale činy. Těch P. Fiala není schopen: jeho politika je nekoncepční, ideově ustrnulá, impotentní a v konečném důsledku škodící této zemi. Jak to skutečně ve Fialově kabinetu vypadá, „vykecal“ po vyhození Pirátské strany z vlády jeden ze čtyř poslanců této někdejší strany Pětikoalice – J. Michálek. Ten prohlásil, že premiérem této vlády není Fiala, ale Stanjura.

Ale to přece všichni dobře víme již od samého začátku! Stanjura je nejsilnější „figurou“ této vlády nejen proto, že drží „státní kasu“. Bez jeho souhlasu se v této vládě neodehraje vůbec nic. To jen Fiala se stále někde schovává a tváří se, že s tím „malérem na pokračování“ nemá nic společného. Má ovšem smůlu: nikdo mu už nevěří a věřit nebude. S tím chce vládnout ještě celý další rok? V zemi krále Kazisvěta by se mu to mohlo podařit, ale v zemi věčně nespokojených a rebelujících Čechů sotva.

Není jistě náhodou, že „repríza“ vlády v čele s ODS se odehrála v době, kdy sami voliči vystavili „stopku“ dvěma oficiálním, „historickým“, stranám levice: ČSSD a KSČM. Od října 2021 se u nás vládne bez levice a většině politiků, ale i voličů, jak se zdá, to vůbec nevadí. Přesto by jim to vadit mělo. Překvapuje mě proto, že ani „politologu“ P. Fialovi, pokud jím vůbec je, tato nenormální situace nedělá vrásky na čele. Svět P. Fialy se ostatně celkově odlišuje od toho našeho. Nejspíš mají pravdu ti kritikové a komentátoři, kteří o Fialovi hovoří jako o mimozemšťanovi, jenž k nám zavítal z jiné planety.

Co se týká naší politické levice (ČSSD, KSČM), ani při opakovaných pokusech uspět v dalších volbách, a to během posledních tří let, nebyly tyto strany úspěšné. ČSSD je již ve stadiu klinické smrti, kdy ani finanční „injekce“ od miliardáře J. Barty nepomáhají. S KSČM to není o moc lepší, byť v evropských a částečně i v krajských volbách uspěl projekt „Stačilo!“, jehož hlavní tváří se stala K. Konečná, předsedkyně KSČM. Stále totiž není jasné, zda v tomto případě nejde pouze o dobře zamaskovaný pokus dostat zpátky na politickou scénu zkompromitované funkcionáře KSČM z éry M. Grebeníčka nebo V. Filipa.

V nedávných volbách se totiž na kandidátkách uskupení „Stačilo!“ objevilo jak jméno bývalého předsedy této strany V. Filipa, tak i někdejšího ústeckého hejtmana J. Bubeníčka. Až budeme mít více informací o tom, co projekt „Stačilo!“ ve skutečnosti znamená, konečně se objasní i další směřování této levicové formace. Tápe v tom i jinak zkušený politický matador, slovenský „populista“ A. Babiš, který bude po příštích volbách potřebovat koaličního partnera. ODS totiž dává okatě najevo, že je jí bližší „košile“ (= STAN) než „kabát“ (= ANO 2011). Babiš bude mít na vybranou jak na „levici“ (Stačilo!), tak i na „pravici“ (SPD, Motoristé sobě), případně u politicky indiferentní strany „Přísaha“ R. Šlachty.

─────

Třicet let po smrti filozofa I. Svitáka (†1994) zůstává na „levici“ pusto a prázdno, zkrátka: politická „nuda“. ČSSD má již svá nejlepší léta za sebou (se ziskem 30 a více procent ve volbách). Po opakovaném „přepřahání“ v čele této strany (Sobotka, Hamáček, Šmarda, Maláčová) se SOCDEM stále ještě nedokázala odrazit ode dna. Žádný zásadní ideový střet, jakkoliv byl ve své době spíš hraný než opravdový, který by nás posunul někam kupředu, se nekoná. Momentálně probíhají „námluvy“ mezi dvěma předsedkyněmi levicových uskupení: K. Konečnou a J. Maláčovou. Všude okolo sebe vidíme víceméně totéž, co je na hony vzdáleno činnosti samostatně se rozhodujících stran: jen napodobování cizích vzorů, papouškování toho, co vymysleli jiní „myslitelé“, nebo nechutné lezení do zadku mocným. Pokaždé jiným.

Premiér P. Fiala se po neúspěšných krajských a senátních volbách pokouší o jakousi „revizi“ své jednostranně orientované politiky. Po třech letech mu tuto „revizi“ či „změnu kurzu“ sotva někdo uvěří. Ten, kdo kráčí ode zdi ke zdi, budí z principu nedůvěru. Ani u Fialy tomu není jinak. Nažehlený panák s pečlivě učesanou pěšinkou nemá šanci nikoho přesvědčit o tom, že už konečně bude dělat „politiku pro české občany“, nikoli pro Ukrajinu. Fialovi se podařilo – jistě nechtěně – promarnit velkou část svého mandátu na pouhé podbízení se a poklonkování Bruselu, Washingtonu či Kyjevu. Pro občany a voliče ČR měli Fiala a jeho ministři pouze nejrůznější omezení, předem neohlášené daně, snižování životní úrovně, okradení důchodců a znehodnocení úspor občanů.

S touto „bilancí“ se již nedají vyhrát žádné volby, dokonce ani „uhrát“ výsledek, který nebude naprostým fiaskem. „Mimozemšťan“ P. Fiala stále nepochopil, že jeho jméno se nebude v příštích dějinách této země vyskytovat: ani v médiích, ani v letopisech. Přijdou naopak jiní „borci, kteří se nezakecají“.  Fiala totiž kecal víc, než bylo zdrávo.

Tento neúspěšný premiér si „svůj boj“ prohrál sám: svou hlouposti, nepatřičnou domýšlivostí, nerozumným prosazováním programu „AntiBabiš“ (počítá s ním i pro nadcházející období po volbách 2025), neschopností zrušit nefunkční koalici SPOLU, jež systematicky stahuje ODS ke dnu, jakož i neochotou vyměnit alespoň část neschopných ministrů své vlády. (Již pár týdnů po jmenování premiérem navrhoval M. Zeman výměnu skoro poloviny Fialovy vlády – bez úspěchu.)

„Konzervování“ toho, co se ukázalo být omylem, není dobrá cesta alespoň k důstojnému odchodu z politické scény po příštích volbách. Fiala je proto odsouzen dějinami skončit s velkou ostudou. Nic jiného se totiž po všech těch politických „kotrmelcích“ očekávat nedá. Nebýt totálního fiaska s Bartošovou digitalizací stavebního řízení, zůstal by smradlavý „politický rybník“ u Strakovy akademie dál pokrytý žabincem ‒ bez známek života. V jiné zemi by Fialu a jeho ministry hnali občané sukovicemi, že by nestačili utíkat. U nás se neděje nic, protože prolhaný žvanil Fiala nestojí nikomu za to, aby si s ním špinil ruce. Tak končívají ti nejhorší „neumětelové“ a ubožáci v dějinách.

Zdá se, že je nám souzeno, abychom se zbývajícími měsíci vládnutí tohoto tragického panoptika nějak protrpěli. Ztratíme tak čtyři roky, během nichž se dalo udělat mnohé pro zdárný přechod do doby, kdy se naše ekonomika bude muset připravit na příchod nových technologií a kdy zřejmě zažijeme dosud neznámé důsledky změn v pracovně-právních vztazích, a to v souvislosti s nástupem umělé inteligence. Zatím o všech těchto záležitostech pouze teoretizujeme, aniž si dokážeme představit, co to ve skutečnosti bude v praxi znamenat. Máme před sebou „revoluci“, o niž netušíme vůbec nic.

Proto je nutno dobře se připravit na příští parlamentní volby. „Politická mapa“ se v důsledku těchto voleb pravděpodobně zcela zásadním způsobem promění. Fialova koalice (jako celek i její jednotlivé strany) zmizí a objeví se naopak nová uskupení i nové povolební koalice, jež si dnes zatím neumíme nebo nechceme představit. Stále totiž platí, že politika je umění možného, nikoli „recyklace“ toho, co se tady posledních 35 let odehrává.

●●●

Levicový filozof, který nikoho nezajímá?

S článkem o I. Svitákovi jsem nespěchal, protože jsem stále čekal na to, že snad aspoň některý ze zpravodajských webů (televize k tomu odvahu nenašly) na toto životní jubileum upozorní. Čekal jsem marně. Nakonec to dopadlo jako obvykle: jedině SN, jako jedno z posledních nezávislých a necenzurovaných periodik, se ujaly úkolu, aby život a dílo této osobnosti 20. století připomněly.

Činíme tak hlavně kvůli nejmladší generaci, která toho o našich moderních dějinách mnoho neví, ale i pro generaci střední, mnou často a po právu kritizované „Husákovy děti“, jež se rády ztotožňují s obdobím rozplizlých „osmdesátek“, čímž zkreslují obraz tzv. komunistického režimu.  Ano, „osmdesátky“ nejsou totéž, co představovalo období „rudého teroru“ (1948-56), kdy bylo popraveno z politických důvodů nejvíce „nepřátel socialismu“. Komunistický režim byl nejhorší na samém začátku, pak ztrácel na své „revolučnosti“ i přitažlivosti pro mladou generaci. „Osmdesátky“ se pak staly již jen bezzubou, úpadkovou fází vývoje tzv. socialismu, jež předznamenávala blížící se konec této etapy našich novodobých dějin.

svitak-ivan.jpgTak tedy: kdo byl Ivan Sviták? Narodil se dne 10. 10. 1925 v Hranicích na Moravě. Zemřel dne 20. 10. 1994 v Praze. Internetová encyklopedie Wikipedie ho charakterizuje jako českého filozofa, básníka a politika, který se hlásil k marxistickému humanismu a k tradicím reformního československého socialismu.

Tento budoucí filozof a politik vyrůstal v Hukvaldech, kde žil jeho děd, Leopold Sviták (1856-1931), známý konstruktér automobilů. (Podílel se na vzniku našeho prvního automobilu „Praesident“ v Kopřivnici.) Rodiče I. Svitáka zpočátku bydleli v Holoubkově u Rokycan. V r. 1938 se přestěhovali do Prahy. Tady jejich syn začal studovat na gymnáziu v Dejvicích. V letech 1943-1944 byl totálně nasazen v pražském podniku ČKD.

Po skončení války se I. Sviták rozhodl věnovat filozofii, jež ho zaujala. Vystudoval nicméně Právnickou fakultu UK v Praze (1945-49) a zapsal se i na přednášky na tehdejší Vysoké škole politických a hospodářských věd (= dnešní VŠE), která existovala v letech 1949-1953 a měla za úkol vychovávat „kádry“ pro nový režim. Ještě před komunistickým převratem působil I. Sviták v letech 1945-48 jako člen ústřední komise mládeže při Čs. sociální demokracii; v rámci této strany reprezentoval radikální levicové křídlo. Po únorovém převratu 1948 přešel do řad KSČ.

Již v roce 1949 získal I. Sviták titul doktora filozofie. Od téhož roku přednášel dějiny filozofie na zmíněné Vysoké škole politických a hospodářských věd (VŠPHV). Po zániku této školy (1953) se stal vědeckým pracovníkem Filozofického ústavu ČSAV (1954-1968); zde získal titul kandidáta věd. V této době se věnoval historii filozofického myšlení i otázkám ateismu, později se zaměřil na vztah umění a moci. Po krátké etapě poúnorového nadšení pro stalinismus se I. Sviták již v r. 1956, bezprostředně po XX. sjezdu KSSS, stal jedním z prvních kritiků dogmatického pojetí marxismu.

V důsledku tohoto svého „prozření“ se z něho stala osoba pro režim nebezpečná. V r. 1964 byl jako „revizionista“ propuštěn z ČSAV a vyloučen dokonce i z KSČ. Stalo se tak poté, kdy byly v časopise „Tvář“ uveřejněny výňatky z jeho spisu Nevědecká antropologie. V dalších letech Sviták spolupracoval s Filmovým ústavem (1964-1968). Tady v roce 1968 publikoval esej s názvem: Lidský smysl kultury: zabýval se v něm úlohou kultury v moderní společnosti.

V době Pražského jara 1968 se rovněž filozof I. Sviták zapojil do reformního hnutí, k němuž ideově dospěl poté, kdy si prošel etapou revizionistického „vystřízlivění“ ze stalinského dogmatismu z počátku 50. let 20. století. K pozoruhodným akcím, které byly motivovány návratem ke svobodě slova na jaře 1968, patřila stať, publikovaná v časopise „Student“, v níž upozornil na dosud nevysvětlené okolnosti smrti ministra zahraničí Jana Masaryka (1886-1948). Z nich vyvodil závěr, že tento nekomunistický politik byl pravděpodobně zavražděn – jako osoba nepohodlná nastupující komunistické totalitě (Viz odkaz za tímto článkem.)

Spontánní politický vývoj v měsících předcházejících invazi vojsk Varšavské smlouvy (21. 8. 1968) přivedl I. Svitáka k tomu, že se zapojil do činnosti tehdy ustaveného nekomunistického uskupení zvaného „Klub angažovaných nestraníků“ (KAN). V této době navázal kontakty i s přípravným výborem obnovené Čs. sociální demokracie (ČSSD) a neváhal veřejně podporovat vznik této nekomunistické levicové strany. Pro odpor většiny Dubčekových „reformátorů“ (v prvé řadě brněnského krajského tajemníka KSČ J. Špačka) k ustavení této strany nikdy nedošlo. Podobně neúspěchem skončil i pokus o povolení činnosti organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu – K 231.

univerzita-v-chico--usa.jpgJiž krátce po srpnové vojenské invazi stačil I. Sviták ještě v srpnu 1968 emigrovat do Rakouska. Díky přímluvě Z. Brzezińského získal již ve školním roce 1968/69 stáž na „Columbia University“ v USA. Mezitím byl v původní vlasti zbaven čs. státního občanství (1970) a v nepřítomnosti byl o rok později (1971) odsouzen „za poškozování důležitých zájmů ČSSR" na osm let odnětí svobody. V dalších letech (1970-1990) Sviták působil v Kalifornii: tam pracoval jako hostující a od r. 1971 řádný vysokoškolský učitel na „California State University“ ve stotisícovém kalifornském městě Chico, které leží na sever od Sacramenta. Zabýval se mimo jiné analýzou pokusů o reformu komunistického systému; své závěry publikoval v exilových časopisech.

Po tzv. sametové revoluci z konce roku 1989 I. Sviták neváhal a urychleně se již v březnu 1990 vrátil do Československa, jež se zbavilo nadvlády komunistů. Začal znovu pracovat ve Filozofickém ústavu ČSAV (1990-1992). Zapojil se rovněž do politických aktivit z počátku 90. let 20. století. Angažoval se i v obnovené ČSSD (vedené tehdy poúnorovým exulantem prof. J. Horákem), avšak brzy se s touto stranou rozešel. Ve volbách do Federálního shromáždění ČSFR v roce 1992 byl zvolen poslancem Sněmovny lidu, a to za koalici „Levý blok“. Jeho volebním obvodem byl Severomoravský kraj. Stal se i členem Rady „Levého bloku“. (V době všeobecného volání po zákazu činnosti KSČ se postkomunistická KSČM rafinovaně „schovala“ pod nevinnou značku „Levého bloku“.) Sviták se v té době navzdory politickým změnám netajil svými výhradami k tehdejšímu vývoji po r. 1989. I nadále zůstával stoupencem myšlenky „demokratického socialismu“. Ve Federálním shromáždění ČSFR setrval až do zániku Československa v prosinci 1992.

Smrt I. Svitáka (†20. 10. 1994) krátce po rozdělení společného státu se zdá být stejně symbolická jako v případě obdobného úmrtí A. Dubčeka (†7. 11.1992) nebo dalšího „muže roku 1968“ – premiéra O. Černíka (†19. 10. 1994). V obou případech se jednalo autonehody.

Sviták byl mimořádně aktivní a pracovitý levicový intelektuál a sympatizant s českou politickou levicí. Hned po návratu do Československa postupně vydal některé knihy, které byly napsány v době jeho pobytu v Americe. Jsou to tato díla: Národ na křižovatce: dialektika dějin (Praha 1989); Budoucnost bez komunismu (Praha 1990); Kulatý čtverec: dialektika demokratizace. Úvahy a statě, články z let 1968-1969 (Praha 1990); Ztracené iluze: výroční zpráva o sametové revoluci (Praha 1990); Cesta odnikud nikam (Praha 1991); Devět životů: konkrétní dialektika (Praha 1992).

Levicový filozof a politik I. Sviták provokoval svými originálními myšlenkami komunistickou moc do té míry, že s výjimkou roku 1968 byly některé jeho práce zabaveny, aby nemohly působit na veřejné mínění. Již v r. 1969 byly zabaveny knihy Hlavou proti zdi nebo Nevědecká antropologie (obě byly vydány v nakladatelství Čs. spisovatel), stejně jako kniha President (Profil, 1969) či Alternativní stanoviska (Melantrich, 1970). Jako samizdat bylo vydáno dílo Nový horizont (1968).

Na začátku amerického pobytu I. Sviták publikoval tuto práci: Nové obzory, dialektika realismu (1968-69, Columbia University N. Y). V nakladatelství „Index“ v Kolíně nad Rýnem pak vyšly tyto dvě Svitákovy knihy: Dialektika moci (1970) a Dialektika pravdy (1984). Českého vydání se nikdy nedočkala práce o reformním procesu v ČSSR za Pražského jara 1968: The Czechoslovak Experiment (Columbia N. Y., 1971).

●●●

Jako doplněk k tomuto přehledu o životě a díle I. Svitáka připojuji text článku „Excentrik“ I. Sviták včera a dnes. Tato stať vznikla v dubnu 1994. V té době někdo netušil, že tento filozof a občasný politik má před sebou pouhý půl rok života. Fakta v tomto článku obsažená vhodně doplňují předchozí informace.

Sviták byl a zůstal „bouřlivákem“ až do konce svého života. Se současnou línou a zpohodlnělou politickou levicí se něco podobného srovnávat nedá. Namísto miliardáře J. Barty by dnešní SOCDEM potřebovala I. Svitáka. Kde ho však vzít, když už třicet let není mezi námi?

─────

„Excentrik“ I. Sviták včera a dnes

Motto: „Proměny názorů na minulost nemění minulost samu, pokání hříšníků i obětí patří do zpovědnic.“ (I. Sviták, Rudé právo, 17. 4. 1993)

Profesor Ivan SVITÁK patří po desítky let k osobnostem, které u někoho vyvolávají rozpaky, u jiného docela obyčejný strach a zděšení z toho, že by se snad levice ještě někdy mohla dostat k moci. Je to v pravém slova smyslu „enfant terrible“ naší politické scény, i když za dva roky oslaví sedmdesátku.

V loňském roce vyšla jeho autobiografická kniha s příznačným názvem: Devět životů (s podtitulkem: Konkrétní dialektika). V této knize I. Sviták líčí svou životní cestu, ale zdá se, že už mu paměť jaksi neslouží.

─────

Co se špatnou pamětí?

Tento bývalý poslanec FS za Levý blok začal po svém návratu z exilu na jaře 1990 vytvářet kolem své osoby jakousi legendu: o sociálním demokratovi, který se po únoru 1948 dostal do spárů totalitní KSČ. Ta ho po r. 1956 vyvrhla ze svých řad jako nenapravitelného revizionistu, jenž nakonec „vyfasoval“ v nepřítomnosti od husákovského normalizačního režimu osm let vězení a skončil v americkém exilu.

Ve svém životopise Sviták uvádí, že v únoru1948 protestoval jako funkcionář Čs. sociálně demokratické mládeže proti vylučování studentů ze škol. Přesto následujících sedm let prý přednášel klasickou filozofii jako lektor na vysoké škole.

Ve zmíněné knize Devět životů o tom na str. 100 píše: „Léta mezi osvobozením Prahy a Stalinovou smrtí v březnu 1953 byla pro mne dobou intenzívního studia, studentské politiky a prvních zkušeností na vysokých školách…“

Otázkou zůstává, jak mohl člověk s tak nonkonformními názory, za jakého se dnes vydává, působit na tehdy silně zideologizovaných vysokých školách, dokonce v prominentním postavení „vykladače“ filozofie. Je totiž lhostejné, zda klasické, nebo marxistické.

─────

Stalin – náš vzor

O tom, že se nezabýval pouze ideologicky neškodnými antickými nebo pozdějšími filozofy, nýbrž že aktivně „formoval“ světový názor studentů, svědčí mimo jiné dva Svitákovy příspěvky, otištěné na počátku 50. let [20. století] ve vysokoškolském časopise ČSM ‒ Předvoj.

V článku Jak pracuje J. V. Stalin I. Sviták, spolupracovník okresní poradny a studovny KSČ – vysoké školy Praha, uvádí: „… ale předně třeba říci, že Stalinovou methodou v nejširším slova smyslu je dialektika. Stalin je mistr dialektické methody. (…) J. V. Stalin je předně největším tvůrčím marxistou. Tvořivost, typická antidogmatičnost, používající učení klasiků jako návodu k jednání, to je jeden z charakteristických znaků, jenž se vine celým Stalinovým dílem. (…) Dalším charakteristickým znakem Stalinovy dialektiky je jeho umění najít hlavní článek. (…) Ze Stalinova umění uchopit hlavní článek vyplývá i křišťálová jasnost jeho prací, umění vytýčit perspektivu a svázat ji s hlavním úkolem. (…) Výrazným rysem Stalinovy methody je i smysl pro nové. (…) Smysl pro nové, vlastnost bolševika, byl úspěšným pomocníkem ve Stalinově práci a stal se i jedním z nejdůležitějších rysů jeho pracovní methody. (…) Jedním z rysů stalinské pracovní methody je tedy vytrvalé a soustavné sebevzdělávání. (…) Tak Stalin dbal o šíření znalosti marxismu a dokázal i z vězení udělat vysokou školu bolševické propagace, jež je neodlučitelnou součástí Stalinovy pracovní methody. (…) Stalin pracoval vždy plánovitě, organisovaně. (…) Ve všem, co Stalin konal a koná, projevovala se vždy bolševická cílevědomost. Je to právě vědomí práce pro stranu, pro pracující lid, pro lidstvo, které nám vysvětluje Stalinovu gigantickou osobnost. Veliký cíl vytváří velikou energii a velikou osobnost vůdce pracujících mas celého světa. (…) Stalin napsal obrovské, každému bolševiku drahocenné dílo, ne ačkoli žil uprostřed politického ruchu, ale právě proto, že tak žil. (…) Proto osvojit si stalinskou pracovní methodu, bolševický styl práce, to bude náš nejlepší závazek ke dni, v němž vzpomeneme, že již sedmdesát dvě léta nosí naše země velikána, moudrého učitele pracujících celého světa – Josefa Vissarionoviče Stalina.“ (Předvoj, roč. V, 1951-52, str. 75-76)

Divíte se tomu, že tato slova mohl napsat dnešní kritik byrokratické diktatury a stalinismu I. Sviták? Já taky.

─────

Učme se z díla K. Gottwalda!

Každý svou hřivnou přispíval v 50. letech [20. století] k budování komunismu. Například P. Kohout psal své oslavné rýmovačky na Stalina a jiné mocné, M. Uhde tvořil básně typu „Do bitev půjde před řadami“ a I. Sviták zase propagoval život a dílo K. Gottwalda. Buďme však spravedliví: nebyl sám.

Ve svém článku O hrdém vlastenectví a internacionalismu Klementa Gottwalda píše: „Ale imperialisté se u nás nebudou těšit z pohledu na shrbený hřbet českého pracujícího člověka, naopak přičiníme se, aby soptili hněvem nad hrdým čelem. A pracovat k tomuto cíli je jedním z čestných úkolů dnešního vysokoškoláka.

A zde je vlastně i úkol všech pracovníků na vysokých školách. Vést k studiu díla Klementa Gottwalda, této učebnice proletářského vlastenectví a internacionalismu, využít tohoto živého kompasu pro pochopení naší národní minulosti i budoucnosti. A tak se uskuteční i ušlechtilá snaha dávného českého myslitele, aby národní škola se stala ‚dílnou lidskosti‘!“  (Předvoj, roč. V, 1951-52, str. 176)

─────

Komunista zůstal komunistou

Sviták vždy vybočoval z řady. Bylo tomu tak v roce 1968, ale i po listopadu 1989. Dlouho se nedokázal zařadit ani po „sametové revoluci“. Stal se „nestravitelným“ i pro kryptokomunisty z OH, ODS a dalších „pravicových“ stran včetně podivného socialisty na prezidentském stolci – V. Havla.

Nepodařilo se ho zlikvidovat ani „uklidit“ na dobře placenou funkci. Zůstal vykřičníkem v naší rozbouřené době. Nakonec zakotvil na kandidátce Levého bloku v červnových volbách 1992. Přes všechny peripetie, kterými během svého života prošel, se znovu sblížil s komunistickou levicí.

V době srpnového puče 1991 v SSSR se spolu se Z. Mlynářem projevil jako pragmatik: přijal změnu v podobě Janajevova Státního výboru pro výjimečný stav. Nebyl jediný, kdo uvěřil v nezvratnost vývoje: svou „vstřícnost“ vůči novému režimu v Rusku projevil také V. Klaus. Proč asi?

Tato epizoda ze Svitákova polistopadového účinkování na naší politické scéně je snad jediným okamžikem, kdy se oba muži, Sviták i Klaus, dokázali na něčem shodnout. Ve všech ostatních záležitostech, zejména v hodnocení ekonomické reformy à la Klaus, se zásadně rozcházejí.

Svitákovy výpady na adresu V. Klause se staly zpestřením jinak nezáživných zasedání „likvidačního“ Federálního shromáždění ve druhé polovině roku 1992. Břitkostí svého humoru začal I. Sviták vážně konkurovat jinému kolegovi z parlamentu – bývalému prognostikovi M. Zemanovi.

─────

Excentrické bonmoty

Z četných článků I. Svitáka z let 1991-1992 jsem vybral bonmoty a citáty nejcharakterističtější. Jejich údernost nechť posoudí čtenáři sami:

● „Klausova ekonomická reforma je mrtvě narozené dítě, uměle udržované při životě západními úvěry a demagogií televize.“

● „Více Klause republice přivede stát do márnice.“

● „Pro pidimužíky pidistran je moudrost neprodejná.“

● „Soudě podle novinových stánků, doba hlav a zdravého rozumu byla vystřídána dobou zadků.“

● „Nechat bankrotovat státní podniky je hospodářský zločin proti národu, nikoli reforma. Je to důsledek choroby nemyšlení, jež je horší než AIDS, šířené stykem s médii. Na naši televizi, tuto velmoc blbosti, se můžete dívat jen s prezervativem na hlavě.“

● „Ministr Klaus získal svou inspiraci ke kupónové privatizaci z pohádky o perníkové chaloupce. Chce si nás vykrmit kupóny jako ježibaba Jeníčka a Mařenku. Jenže Jeníček vyleze na strom a uvidí v dálce světélko socialismu. Děti pak utečou z její perníkové chaloupky, ale předtím šoupnou ježibabu Klause do téže pece, v níž on chce upéct nás.“

● „Nepotřebujeme debolševizaci prováděnou těmi, kteří nikdy pro lidská práva ani nehnuli prstem. Potřebujeme odblbení vládního sdělovacího monopolu informací.“

● „Tchoř pravice nerozprašuje kolínskou. Páchne rozkladem státu.“

● „Ptáci mají malý mozek. To nejstupidnější by bylo očekávat od ptákotvorné pravice fair play a spoléhat na zdravý rozum, který pravice nemá.“

● „Klaus je absolutní hrobař, řečeno s básníkem, ekonomiky, státu, hodnot.“

● „Naše dobrovolná ekonomická germanizace bude mít stejně negativní důsledky jako naše dobrovolná sovětizace.“

● „Konečný soud nad naším státem nevynesou dva mistři popravčí, ale zdravý rozum, který je dříve či později zbaví moci. Národ pochopí, že honba na viníky přestala působit a že ani restaurace kapitalismu nebude trvat na věčné časy.“

‒ RJ ‒

(duben 1994)

 

Seznam vyobrazení:

1. Ivan Sviták (1925-1994).

2. Kalifornská univerzita ve městě Chico, na níž I. Sviták působil.

─────

Svitákův „Podnět Generální prokuratuře“ byl zveřejněn v tomto článku:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2021/zahadna-smrt-jana-masaryka-stale-neobjasnena-.html

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář