Svobodné noviny na internetu

Třebaže účelem tohoto článku je připomenout jedno důležité výročí z našich starších dějin, dovolím si hned v úvodu tohoto textu upozornit na překvapivé zjištění České školní inspekce (ČŠI), o němž jsem se dočetl na internetu krátce předtím, než jsem začal psát tuto vzpomínkovou stať o kronikáři Kosmovi. V dotyčném materiálu ČŠI se konstatuje, že většina čerstvých absolventů našich základních škol neví nic o 21. 8. 1968. V zemi, kde „jede“ ve sdělovacích prostředcích antikomunistická a protiruská propaganda od rána do půlnoci, je to zjištění velice smutné, s jistým nádechem tragikomična. Čím víc se něco „hustí“ do hlav lidí, tím žalostnější pak bývá výsledek takového počínání.

Jelikož mám osobní zkušenost se vzděláváním mladé generace v oboru čeština – dějepis, dobře vím, že znalosti našich žáků ZŠ, ale i studentů SŠ, z dějepisu jsou tristní, ba zahanbující. Netýká se to pouze roku 1968, ale i starších úseků českých dějin. Není to jen důsledkem chybně nastavených proporcí u jednotlivých období světových a českých dějin v tzv. rámcových vzdělávacích programech těchto škol. Svoji roli tu sehrává i podceňování znalostí faktografie a naopak přeceňování toho, co je tak trochu s nadsázkou označováno jako „badatelský dějepis“: bez letopočtů a bez jmen historických osobností se z dějepisu stává „povídání o ničem“.

A samozřejmě: významnou roli v té naší „historické nevzdělanosti“ hrají veřejnoprávní média. Například Česká televize (ČT) nemá na vzdělávací pořady o našich dějinách čas, protože se věnuje výhradně provládní, proukrajinské a proizraelské propagandě. Bývaly časy, kdy tomu bylo jinak. V té době ovšem seděli ve funkcích v ČT na Kavčích horách úplně jiní lidé, kteří měli mozek v hlavě a dokázali jej používat k přemýšlení. Ti dnešní si pouze hlídají židličky pod svým zadkem, aby jim je nikdo neodnesl.

Ale abych ČT pouze nekritizoval. Před několika týdny tato televize zařadila do svého zpravodajství informaci o tom, že v Národní knihovně probíhá výstava, věnovaná rukopisům Kosmovy kroniky. Ono blížící se 900. výročí úmrtí kronikáře Kosmy (†1125) tam bylo sice okrajově rovněž zmíněno, avšak jinak jsme se o našem nejstarším kronikáři nedozvěděli vůbec nic. Tak totiž vypadá styl práce současné ČT: něco nakousnout – a nedoříci…

Jako bývalý učitel češtiny a dějepisu pamatuji časy, kdy nejen maturanti, ale i absolventi základních škol věděli, že KOSMAS (1045-1125) byl prvním známým českým kronikářem, autorem Kroniky české (Chronica Boëmorum). Ač se to jeví jako velká nadsázka, i v Kosmově případě platí, že svůj profesní a literární růst tento muž dovršil v závěrečné etapě svého života: v letech 1120-1125 vykonával funkci děkana pražské kapituly při kostele sv. Víta na Pražském hradě. Ve stejné době (1119-1125) pak vznikla i jeho Kronika česká.

Všechno toto vykonal onen starý muž v kmetském věku ‒ mezi 75.‒80. rokem svého věku, zatímco jeho současníci běžně umírali mezi třiceti a čtyřiceti lety věku. Kosmas zemřel dne 21. října 1125 v Praze. Kosmova kronika končí tímto zápisem, z něhož se dozvídáme o smrti autora tohoto díla následující: „Vězte všichni v Kristu věřící, že skladatel této Kroniky Kosmas, ctihodný děkan kostela pražského, zemřel dne 21. října téhož roku, v němž byl, jak známo, kníže Soběslav povýšen na stolec.“

O kronikáři Kosmovi toho víme velmi málo, a to nejen kvůli vrozené skromnosti a dobovému zvyku držet se v ústraní a pokud možno neprozrazovat svou identitu. Mnohá díla z počátků naší literatury jsou skutečně anonymní, avšak u Kosmy tomu bylo jinak: své jméno netajil a ke svému autorství se hrdě hlásil. Na druhé straně je ovšem nutno konstatovat, že všechno, co o tomto autorovi víme, má svůj původ v několika zmínkách v jeho kronice.

Tak se dozvídáme k r. 1125, že v tomto roce dovršil 80 let svého věku. Podobně své čtenáře informuje o své manželce, která se jmenovala Božetěcha (†23. 1. 1117) a s níž se oženil někdy v roce 1094, nebo o synovi (patrně jediném potomkovi z Kosmova manželství s Božetěchou) – Jindřichovi. Kosmas jméno syna uvádí ve své kronice k r. 1123, kdy spolu s pozdějším olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem (1126-1150) podnikl cestu do Jeruzaléma. Kosmův syn Jindřich navázal později na otcovu církevní kariéru a stal se rovněž kanovníkem; po r. 1148 byl i pražským proboštem. Spolu se zmíněným Jindřichem Zdíkem uskutečnil v r. 1147 křížovou výpravu proti Prusům.

U samotného kronikáře Kosmy známe jen některá fakta z jeho životopisu. Narodil se asi roku 1045, tedy ještě za vlády knížete Břetislava I. (1035-1055). Někteří historikové se domnívají, že Kosmas byl šlechtického původu. Každopádně musel pocházet z rodiny dostatečně zámožné, aby mu mohla zaplatit studium v cizině. I to vyžadovalo předchozí vzdělání: Kosmas nejprve absolvoval pražskou katedrální školu (někdy v 70. letech 11. století).

Za vyšším vzděláním bylo nutno putovat do ciziny – do západní Evropy. Kosmas proto odešel v r. 1074 studovat do školy při katedrále sv. Lamberta v Lutychu (Liège ve východní Belgii; od r. 718 zde bylo i sídlo biskupa). Tato škola patřila ve své době k nejlepším v Evropě. Češi s ní udržovali kontakt již od dob pražského biskupa Vojtěcha Slavníkovce (†997), který sám byl významným intelektuálem své doby. Kronikář Kosmas vzpomíná na osobu svého učitele, mistra Franka, jenž na zdejší škole působil v letech 1047-1083. Vzhledem k tomu, že Kosmův pobyt v cizině trval relativně dlouhou dobu (1074-1090), nelze vyloučit, že v té době pobýval i na jiných evropských školách. Jednoduše: o této etapě kronikářova života nevíme téměř nic.

Zpátky do Čech se Kosmas vrátil někdy okolo roku 1090. Záhy po návratu se stal kanovníkem pražské kapituly. Z toho lze soudit, že jeho otec, jehož jméno neznáme, měl zde nějaké postavení. O tom, že měl Kosmas v tomto směru dobře „nakročeno“, svědčí i pokračování jeho kněžské kariéry: okolo roku 1120 se stal děkanem kapituly u sv. Víta na Pražském hradě.

Svá studia v cizině Kosmas ukončil již jako muž středního věku. Ostatně – do Belgie odešel, když mu bylo 29 let. Díky studiu v cizině Kosmas získal po návratu do Prahy postavení vysokého církevního hodnostáře. Stal se dokonce rádcem a diplomatickým průvodcem pražských biskupů při jejich cestách do zahraničí. V roce 1091 cestoval spolu s pražským biskupem Kosmou (1091-1098) a olomouckým biskupem Ondřejem (1091-1096) do Mantovy, kde byli oba potvrzeni ve své hodnosti císařem Jindřichem IV. Oba tyto církevní hodnostáře opět doprovázel o tři roky později (1094) do Mohuče, kde byli oficiálně vysvěceni zdejším arcibiskupem, jemuž Čechy a Morava církevně podléhaly. Přibližně v té době, v roce 1094, se Kosmas oženil. Zda měl ze svého manželství s Božetěchou více dětí, nevíme. O jediném synu Jindřichovi se Kosmas sám zmiňuje ve své kronice k r. 1123.

Jako diplomatický průvodce vystupoval Kosmas i v pozdějších letech. V roce 1099 byl součástí průvodu dalšího pražského biskupa Heřmana (1099-1122) k ostřihomskému arcibiskupovi Serafinovi. Tady byl dne 11. 6. 1099 Kosmas i s novým biskupem vysvěcen na kněze. (Toto vysvěcení jistě souviselo s pozdějším Kosmovým povýšením na děkana pražské kapituly.)

I následujícího roku (1100) doprovázel Kosmas biskupa Heřmana při svěcení kostela sv. Petra na panství jeptišek kláštera sv. Jiří. (Jednalo se o „kostel sv. Petra pod mostem“ v Praze na Kampě nebo v dnešní Letenské ulici.) V roce 1110 byl Kosmas vyslán kapitulou ke knížeti Vladislavu I. (1109-1117), aby si stěžoval na olomouckého knížete Otu, jenž odňal pražskému kostelu tržní poplatky ve vsi Sekyřkostel u hradu Podivín na Moravě.

­─────

Na počátku dějin české literatury jsou díla vysoké umělecké hodnoty

Konstatování v mezititulku platí doslova. O počátcích našich dějin nás informují jednak analistická, jednak kronikářská díla cizí provenience, jakož i několik legend českého původu o sv. Václavovi a sv. Ludmile. Do stejného okruhu patří i nejstarší latinsky psaná kronika, jejímž autorem byl děkan pražské kapituly u sv. Víta na Pražském hradě – Kosmas (1045-1125). Letopisy typu Annales regni Francorum, Annales Xantenses či Annales Fuldenses, z nichž čerpáme informace o vývoji na našem území na konci 8. a v průběhu 9. století, nemáme. Podobně je tomu i se známou kronikou Reginona z Prümu (†915), jež patří k významným pramenům českých dějin, které osvětlují vývoj u nás v 10. století ‒ včetně osobnosti knížete Václava Svatého (†935).

Ještě jedna důležitá věc stojí za zmínku: Jak Kristiánova legenda (ohledně jejího datování byl veden v naší historiografii spor trvající dvě století: od dob G. Dobnera až po D. Třeštíka), tak i Kosmova kronika Čechů patří k dílům vysoké hodnoty literární, ale i historické. Nikdo z badatelů, kteří se v minulosti touto problematikou zabývali, nepředpokládal, že se právě na počátku dějin naší literatury objeví tato špičková díla. Proto se vynořilo tolik pochybností okolo datování Kristiánovy legendy (od konce 10. století až po 14. století). Málokdo z badatelů byl totiž ochoten připustit, že již v době vzniku Pražského biskupství (973) či založení Břevnovského kláštera (993), v němž měla tato legenda vzniknout, by mohlo být napsáno dílo tak vysoké literární úrovně.

Přesto si nelze odpustit ani pár kritických slov na adresu kronikáře Kosmy. Svým vzděláním, jehož dosáhl studiem na věhlasné škole v západní Evropě, přesvědčivě prokázal, že patří k literátům, kteří měli nejen potřebný rozhled, ale kteří se uměli inspirovat rovněž cizími vzory. Vždyť to, co Kosmas sám nazývá „báječným podáním starců“, má nepochybně svůj základ v dílech antických autorů, které tento kronikář rád citoval.

Jednu důležitou věc je třeba tomuto autorovi přesto vytknout: psal pouze o těch událostech, o nichž byl přesvědčen, že si to zaslouží. Na druhé straně bez uzardění zamlčel svým čtenářům celá dlouhá období, o nichž se mu psát nechtělo, možná i z politických důvodů. Tím, že Kosmas patřil k nemnoha vynikajícím intelektuálům své doby, dosáhl podobného efektu, jaký známe z naší doby. My tomuto mediálnímu „efektu“ dnes říkáme: „Co není v České televizi, jako by nebylo.“ Pro nejstarší dějiny to platí právě u Kosmovy kroniky, která vypravuje velké příběhy z počátků českých dějin. A přiznejme si: Češi měli vždy rádi „příběhy“. Zůstalo jim to dodnes.

K největším prohřeškům kronikáře Kosmy vůči našim dějinám patří fakt, že zamlčel celé dlouhé období existence Velké Moravy (Velkomoravské říše). O pohnutých událostech tohoto státního útvaru, k němuž dočasně patřily i Čechy, Kosmas z neznámých důvodů mlčí. Kdyby nebylo v jeho kronice zmínky o knížeti Bořivojovi I., jenž přijal křest na Moravě, nejspíš bychom se nic nedozvěděli ani o počátcích křesťanství v Čechách. Celé Kosmovo vypravování o nejstarších českých dějinách (= staré pověsti české), „pohanské“ éře těchto dějin, je zakončeno uvedením jediného letopočtu: roku 894. S tímto datem autor spojuje jak křest Bořivoje I., tak i smrt velkomoravského knížete (krále) Svatopluka I.

Kdybychom se rozhodli aplikovat na Kosmu naši současnou terminologii „boje proti dezinformacím“, museli bychom jej charakterizovat jako velkého „vypravěče“ historických pohádek a nejrůznějších vyfabulovaných „příběhů“. Samotný Kosmas je zřejmě autorem většiny pověstí o počátcích českých dějin (příchod praotce Čecha, Krok a jeho dcery, „Přemyslovská pověst“ o tom, kterak se kněžna Libuše setkala se svým pozdějším mužem – Přemyslem Oráčem). Kosmas byl nadšeným vypravěčem příběhů i z pozdějších etap vývoje v přemyslovských Čechách, např. o Břetislavovi a Jitce či o nepřátelství mezi vládnoucími Přemyslovci a konkurenčními Vršovci. Bez Kosmova přispění by české dějiny nebyly tak zajímavé a barvité.

Kdy Kosmas začal svou kroniku psát, není známo. Jisté je jedno: dílo tak široce koncipované, které mělo zahrnout celé dosavadní dějiny Čechů, vyžadovalo dlouhou a pracnou přípravu. Přitom ve skutečnosti ani netušíme, jak tato kronika vznikala ani kolikrát ji její autor musel přepracovávat, aby dostala svou konečnou podobu. To, co známe z mnoha pozdějších opisů této kroniky, je finální verze tohoto díla.

Historikové obvykle soudí, že Kosmas začal svou kroniku psát někdy okolo roku 1110. V té době měl mít již hotovou první knihu této kroniky. Tu věnoval (dedikoval) svému příteli – mistru Gervasiovi. Tato první kniha časově zachycuje nejstarší období českých dějin: od „báječného podání starců“ až po rok smrti knížete Oldřicha (1037). Zde je chybné datum: tento kníže zemřel v r. 1034. Podobná chyba se vyskytuje i u letopočtu 894: kníže Bořivoj I. byl v té době již několik let mrtev, stejně jako arcibiskup Metoděj, který ho měl pokřtít. Naproti tomu na datu úmrtí knížete Svatopluka I. se shodují i zahraniční letopisci.

Druhá kniha Kosmovy kroniky líčí události od nástupu knížete Břetislava I. (1034) až do nastoupení Břetislava II., syna krále Vratislava II. (1092). Tuto knihu autor věnoval Klimentovi (1120-1127), opatovi benediktinského kláštera v Břevnově.  Kosmas sám předesílá, že chce vypravovat to, „co jsme my sami viděli nebo co jsme slyšeli z hodnověrného vypravování očitých svědků“. Týká se to hlavně druhé části této knihy, v níž se popisují události, jichž byl Kosmas současníkem.

Třetí, závěrečná, kniha Kosmovy kroniky líčí české dějiny od roku 1093 až do smrti knížete Vladislava I. (†12. 4. 1125). Touto událostí Kosmas hodlal svou kroniku ukončit. Snad v té době již cítil i svůj blížící se konec. Ostatně – do psaní této knihy o současnosti se autorovi moc nechtělo. Uvědomoval si, že je lépe o současnících pomlčet, protože „pravda vždy plodí nenávist“. Jeho slova jsou nadčasová a platí i dnes, jak potvrzuje rozjitřená atmosféra po právě skončených parlamentních volbách z října 2025. Tuto třetí knihu Kosmas věnoval mělnickému proboštu Šebířovi (= Severus).

Kosmova kronika, od jejíhož dokončení uplynulo letos 900 let, se zachovala celkem v 15 rukopisech, jež jsou uloženy v mnoha našich i evropských knihovnách. Přitom ani jediný z těchto rukopisů není „originálem“, autografem, který přímo psala ruka kronikáře Kosmy. Ve všech případech se jedná o opisy různého stáří. K nejznámějším patří: Budyšínský rukopis (z přelomu 12. a 13. století; na jeho titulní stranu byl později vlepen obrázek Čecha a Lecha, zhotovený na konci 14. století; rukopis je uložen v knihovně Národního muzea v Praze); Lipský rukopis (z konce 12. století, zakoupen pro Lipskou univerzitní knihovnu); Drážďanský rukopis (ze 12.-13. století); Vídeňský rukopis (ze 13. století; nachází se v Národní knihovně ve Vídni); jakož i Štrasburský rukopis (z přelomu 12. a 13. století).

Kosmova kronika patří k velmi populárním dílům, jež vypravují o českých dějinách. Proto byla často vydávána tiskem – v cizině i u nás. Poprvé to bylo v roce 1602 v Hannoveru. Pro naši literaturu má velký význam pražské vydání od F. M. Pelcla a J. Dobrovského v edici „Scriptores rerum Bohemicarum“ (Praha, 1783), jakož i vydání J. Emlera ve II. svazku „Pramenů dějin českých“ s českým překladem od V. V. Tomka. Dosud nejlepší vydání této kroniky pořídil Bertold Bretholz (Berlín, 1923). Z něho vychází i překlad K. Hrdiny, a to v nejnovější edici nakladatelství Svoboda (Praha, 1972), na němž se podílela i M. Bláhová, spoluautorka tohoto edičního projektu.

Kosmovým jménem začíná řada 72 jmen české historie, která jsou napsána zlatým písmem pod okny Národního muzea v Praze. Co by dali dnešní politici za to, kdyby i jejich jméno tam bylo napsáno? Buďme spravedliví: nikdo z nich si to nezaslouží.

19. 10. 2025

PhDr. Rostislav Janošík

­─────

Seznam vyobrazení:

1. Kosmas, děkan pražské kapituly (1045-1125).

2. Kristiánova legenda. Obálka knihy J. Ludvíkovského z r. 1978; publikuje paralelně text latinský i jeho český překlad.

3. Kosmova kronika s vyobrazením Čecha a Lecha (z Budyšínského rukopisu).