Svobodné noviny na internetu

Domnívám se, že není výstižnějšího nadpisu. Jsem přesvědčen, že říká naprosto vše. Od roku 1989, toho „památného“, uplynulo mnoho vody i zbytečně promrhaného času. Doba je bezesporu naprosto mimořádná. Každý z nás ví své, každý ze svého úhlu pohledu. Nemám v úmyslu zabývat se v této stati vnitrostátní ani světovou politikou. Jde mi pouze o letmý pohled na události včerejšího podvečera v jihočeské metropoli.

V kalendáři je to den označený červeně jako státní svátek – Den boje za svobodu a demokracii. Po rozhlasových vlnách od rána opakované upozornění na památnou připomínku v 17 hodin 11 minut. Po 16. hodině se náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích začíná pomalu zaplňovat. Dokonce lze zahlédnout i jedinou třepotající se vlajku, kterou mává pán s dvěma malými dětmi. Po obvodu náměstí množství prodejních míst, fronty na kávu, svařák a další „adventní“ nápoje. Množství postávajících u pultíků raději nepočítat.

V katedrále svatého Mikuláše půl hodinka duchovního usebrání s možností vykonat svátost smíření a následného přijetí svatého přijímání… V 17 hodin radniční hodiny odklinkají celou, dohraje zvonkohra, rozeznívají se kostelní zvony. Z osvětlené Černé věže visí dlouhá státní vlajka. Na střeše radnice se objevují první světla a potemnělé osoby: shromažďují se zde členové souboru opery Jihočeského divadla. Přesně v 17.11 hod. zaznívá státní hymna. Kde domov můj…? Poté následuje krátký potlesk a tiché vylidňování. Asistence dvou policejních aut, poblíže několik postávajících černých těžkooděnců a pomocných „žlutooděnců“. Vozidla, zaparkovaná kolem celého středu náměstí, postupně odjíždějí, další asistence městských strážníčků ani netřeba. Převážná většina přítomných má roušky, takže není viditelné, zda někomu ukápla slzička štěstí a radosti, nebo bezradnosti a rozpačitosti.

Zůstávám proto u sebe samého. Rok co rok jsem udržoval tradici a přišel zapálit svíčku ke kašně Samsona, který byl nejbližším svědkem tehdejších událostí. Bohužel, rok od roku se počet pamětníků snižoval. Za několik let byl již nulový. Jen v době volební nebo u příležitosti „kulatého“ výročí se přišlo vypovídat hejno politicky ambiciózních. Je mi teskno z takového vzpomínání, ale i letos ta moje svíčička u Samsona zaplála. V několika posledních letech se z iniciativy Jihočeského divadla konal „Pochod za demokracii“. Ale to už byla spíše demonstrace proti ústavním institucím… Smutno. Smutné vzpomínání, takže také pomalu mířím k domovu. Podle mne ta skutečná demokracie skončila ještě dříve, než vlastně začala.

Před radniční budovou zůstávají jen mladí, žáci a studenti. Několik z nich drží rozvinutou státní vlajku, před nimi bezpočet zapálených světýlek a z dalších vytvořený nápis: DEMOKRACIE. Za ním několik plakátků. „Stop šikaně“. „Otevřete školy“… A zase ta smutná, až teskná připomínka…

Ještě nebyl konec prázdnin, vystupoval jsem z trolejbusu MHD. V blízkosti telefonující mladá dívenka. „Roušku nosit nebudu, není výjimečný stav, nikdo mi to nemůže nařídit. A jestli nám ještě zavřou hospody v nočních hodinách, tak je to úplně v prde…“ Když jsem procházel kolem obchodního centra, na volném prostranství větší sešlost mladých hochů s prkny, občerstvení podávané z jedné plechovky, která kolovala od úst k ústům. Něco podobného v nedalekém parku. Nikde o tom nepsali, žádná TV o tom neřekla slovo. Ani Mr. Voříšek (TV Prima) nebo R. Koranteng (TV Nova). Veřejné tajemství – tzv. Kýbl párty. Doprovázená halasným výsměchem, aby školy zůstaly od 1. září zavřené! Asi se to záhy s jejich přispěním podařilo. To bylo radosti. A k tomu kolující zvěsti po internetu: „Žádné příspěvky důchodcům, zavřete je doma, ať nikam nechodí, nejlépe když vymřou, aby nám už neškodili…“

Tak snad už jen silný prášek na spaní a všechno zaspat. Na věky.

František Růžička, České Budějovice (Hlas svědomí)

Pohled před radnici

Jediná svíčka u Samsonovy kašny