Senát PČR? Spolek „asociálů“ vedených Tchajwancem!
Od Tchajwance nemůžeme chtít, aby znal český pravopis!
Osudy našeho Senátu PČR, této veskrze zbytečné instituce, jež se pasovala na jedinou záruku zachování svobody a demokracie u nás, sleduji od samého začátku. Tištěné SN byly tehdy u toho, když se konaly první volby do této komory Parlamentu ČR a účastnily se i předvolební kampaně na podzim roku 1996. Přinesli jsme hned po volbách rozhovor s doyenem právě zvolených senátorů, Ing. J. Musialem (ČSSD), který zahajoval ustavující schůzi tohoto zákonodárného sboru.
Já sám jsem tenkrát dělal rozhovor s jedním z kandidátů do Senátu ve volebním obvodu Prahy 10 – Ing. JUDr. Jaroslavem Andělem. Byl to úctyhodný kmet, který byl pronásledován komunistickým režimem, strávil několik let ve vězení a posléze žil dlouhá léta v exilu ve Švýcarsku. JUDr. J. Anděl tehdy kandidoval za Demokratickou unii (DEU), jež dosáhla v těchto volbách solidního výsledku.
Excelentní právník J. Anděl se nakonec do Senátu PČR nedostal, přesto zůstal až do smrti věrný svému přesvědčení o tom, že bez vyrovnání se s komunistickou minulostí se v budování naší polistopadové demokracie nikam nedostaneme. Tak se i stalo. Nejlepším potvrzením pravdivosti jeho slov je fakt, že v čele naší vlády stojí jeden z normalizačních prominentů a bývalý agent StB, navíc pocházející z „husákovského“ Slovenska. Mimořádně ostrá slova adresoval J. Anděl tehdejšímu polistopadovému prezidentu republiky – známému ochránci komunistů a estébáků V. Havlovi.
Na J. Anděla jsem si vzpomněl právě v těchto dnech, kdy máme možnost sledovat nejrůznější politické „tanečky“ horní komory našeho Parlamentu ČR v souvislosti s neutěšenou vnitropolitickou situací i nevyváženou zahraniční politikou, do níž Senát PČR zasahuje zcela nekompetentně a v rozporu s běžnými pravidly. Nemám teď na mysli podivnou politiku ve vztahu k Číně, ale i poklonkování některých politiků ze Senátu i odjinud vůči USA. Od suverénního státu bychom spíše očekávali jasnější a důstojnější pozici.
Co by asi řekl Dr. Anděl politice, kterou nám v posledních měsících předvedl jak „umanutý“ budoucí cestovatel na Tchaj-wan, J. Kubera, tak i jeho nástupce ‒ bývalý středoškolský učitel M. Vystrčil? Zřejmě by ani jednoho z nich nepochválil. Také proto, že J. Kubera byl bývalým členem KSČ. Totéž jsem se před časem dočetl na internetu i o M. Vystrčilovi, který to však popírá. Po těch desítkách let od Listopadu 1989 se to obtížně prokazuje, protože řada dokumentů se mezitím „ztratila“ nebo byla účelově někam uschována, a pamětníci raději „ztratili“ paměť. To není nová situace: všichni to dobře známe ze svého okolí.
A protože jsem skoro celý profesní život působil jako učitel (podobně jako M. Vystrčil), mám dodnes v živé paměti ono známé „převlékání kabátů“ (těch politických) či odhazování legitimací KSČ po r. 1989. I to, kterak se z uvědomělých soudružek učitelek předmětu „Občanská výchova“ stávaly neméně uvědomělé stoupenkyně „demokracie“, nebo kterak se doslova přes noc bývalé soudružky ruštinářky (ty musely být obzvláště politicky „kované“) „rekvalifikovaly“ na učitelky německého či anglického jazyka. Dávno, dávno tomu. Raději jsme na to všichni zapomněli. Je to tak lepší – pro všechny. Vždyť jsme Češi, že ano? A kdo neskáče, není Čech!
Nebudu vršit kritiku na M. Vystrčila. Považuji ho za slušného člověka, který se stal nástrojem jistých politických kruhů za účelem splnění jejich „zadání“. Naštěstí se mu podařilo obhájit funkci předsedy Senátu PČR. Přesto všichni dobře víme, že to žádná „výhra“ nebyla a není: ani pro něho, ani pro nás – občany a voliče. V souvislosti s M. Vystrčilem se přesto neodpustím jednu „kousavou“ poznámku: Kdopak mu poradil, aby se během své zahraniční návštěvy prohlásil za Tchajwance? Copak ho nenapadlo, že jeho hloupá věta bude srovnávána s historickým výrokem amerického prezidenta J. F. Kennedyho? Také v politice platí, že dvakrát nelze vstoupit do téže řeky.
Daleko víc než to mně vadí ovšem jiná skutečnost. Stranou ponechám fakt, že M. Vystrčil ke svým hostitelům mluvil česky. I tady jakékoliv srovnávání „kulhá“. Dokonce i exprezident V. Havel se svou řeč před americkým Kongresem „nabifloval“ anglicky. Těch pár anglických slůvek by snad na Tchaj-wanu zvládl i on – středoškolský učitel M. Vystrčil. Horší ovšem je, že si nechal vedle řečnického pultu postavit ceduli s českým nápisem, který nemá nic společného se současnou podobou pravopisu češtiny. Snad i v tom chtěl „předběhnout“ naši dobu a být „světový“ – americký. Nápis zněl: „Činy Jsou Nejlepší Slova“ – bez tečky na konci věty. Za to by u nás doma dostal od každého češtináře nedostatečnou. Bez pardonu.
Zajímalo by mě proto, který „trouba“ tu ceduli zhotovil. Doopravdy se nenašel nikdo, kdo by M. Vystrčila upozornil na to, že to nemá se současnou češtinou nic společného? Kdyby to bylo anglicky, pak by se proti tomu nedalo v zásadě nic namítat. Dnešní americká angličtina skutečně umožňuje (a toleruje), aby téměř každé slovo mohlo začínat velkým písmenem. Čeština ovšem nic takového nezná a ani to nepřipouští. V tomto směru patříme spíše ke konzervativnějším zemím, které si váží svého jazyka – jako základního atributu národa.
Po první vlně nadšení z návštěvy na Tchaj-wanu, kterou si předseda Senátu PČR náležitě užíval, je v posledních dnech čím dál patrnější, že je Miloš Vystrčil nějak zamlklý, smutný, jakoby bez života. Počáteční elán z něho jaksi vyprchal. Lepší už to nebude. Spíše horší. A protože jsou Češi „smějící se bestie“, jistě si za těch pár týdnů od návratu do vlasti užil dost jízlivých poznámek, nadávek a odsudků. Možná neprávem, protože se ocitl v nesprávnou dobu na nesprávném místě.
Dnes je přece skoro každému nad slunce jasnější, že na Tchaj-wan jezdit neměl. Byl to jen politický „truc“, který nikomu nic dobrého nepřinesl. Ani jemu ne. A krátce po volbách to „schytal“ od svých kritiků také za to, že podpořil I. Valentu, který svůj senátorský post neobhájil, ale dostal se aspoň do zastupitelstva Zlínského kraje – na společné kandidátce s Trikolórou V. Klause ml. A to je ten smrtelný hřích, kterého se tento stále ještě naivní předseda Senátu PČR dopustil. Snad mu to Pánbůh odpustí. Miloš chtěl zůstat dobrým člověkem a být za „slušňáka“, ale neuvědomil si, že v politice to funguje trochu jinak…
─────
Důchodci svých 5000 Kč nakonec dostanou!
O senátoru J. Doubravovi jsem ještě nikdy nepsal, protože k jeho „světonázoru“ jsem měl vždycky daleko a nekonvenoval mi ani jeho příliš jadrný styl vyjadřování. Navíc je to pravidelný přispěvatel dezinformačních „Parlamentních listů“. Toho internetového periodika, které v těchto dnech přineslo „exkluzivní“ rozhovor R. Panenky s prezidentem M. Zemanem, v němž u příležitosti výročí 17. 11. 1989 „poplival“ všechny a všechno.
Ale protože ještě neodezněla vzrušená debata našich zákonodárců ohledně tzv. rouškovného důchodcům ve výši 5000 Kč, zaujalo mě, co jsem se díky článku zmíněného senátora dozvěděl. Jedná se prý o pokus ČT zaplést jeho osobu do skupiny těch senátorů, kteří odmítli souhlasit s tím, aby tato částka byla seniorům vyplacena. (K tomu jen dodávám, že v porovnání s celkovou „sekerou“, kterou naši poslanci zasekli v rámci rozpočtu na příští rok je nějakých 5000 Kč pro dva miliony důchodců pouhé plivnutí do moře.)
Senátor J. Doubrava ve své obraně proti pomluvám uvádí: „Klika divných lidí ve zdravotním výboru Senátu nedoporučila, aby senioři získali od státu jednorázových 5000 Kč. Ale naštěstí byli přehlasováni. Seniorům peníze nechtěli poskytnout senátoři výboru: Lumír Kantor – předseda; Alena Dernerová, Rostislav Koštial, Jan Žaloudík – místopředsedové; Marek Hilšer, Jitka Chalánková, Pavel Karpíšek – členové. Je to příklad toho, že Senát je bohužel plný nevyrovnaných lidí. Jejich nenávist vůči vládě Babiše je tak velká, že se neštítí ničeho. Největší hlupáci proto chtěli torpédovat i sociální dávku 5000 Kč pro seniory. Chtěli si vzít staré lidi jako rukojmí. Bylo to odporné.“ (prvnízuprávy.cz, 16. 11. 6:20)
Tolik senátor J. Doubrava, jenž nám popravdě vyjmenoval ty, kteří berou nehorázný plat za své „nicnedělání“ a obstruování při schvalování potřebných zákonů. Další potvrzení o tom, že Senát je naprosto zbytečný a že by měl být co nejdříve rozpuštěn – bez náhrady. Přiznám se, že některá jména, uvedená v příspěvku J. Doubravy, mě nijak nepřekvapila. Snad jen M. Hilšer, kterému jsem v prezidentské volbě v r. 2018 dal svůj hlas. Příště už to neudělám. A ti ostatní? Kantor je lidovec (tady platí heslo: „Lidovec do domu, hůl do ruky.“) a Žaloudík je jeden z těch mudrlantů, kteří odmítali nošení roušek. Zkrátka: politický a lidský odpad. Nic jiného. Je dobré zapamatovat si ta jména. Kvůli budoucnosti.
Nakonec všechno dobře dopadlo. Ještě na svém zasedání před státním svátkem 17. 11. 2020 se Senát PČR usnesl, že o tzv. rouškovném nebude hlasovat a že návrh poslanců postoupí k podpisu prezidentu republiky. Důchodci tak svých 5000 Kč dostanou ještě před Vánocemi. To je dobrá zpráva. Chtělo by to ještě zvolat – jako v „Prodané nevěstě“: „Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila“. Jenom ti zlí lidé ze Senátu, kteří jistě znovu zvoleni nebudou (kdo by takové gaunery a parazity ještě volil?), by se měli nad sebou zamyslet. Ale protože Pánbůh je spravedlivý a všechno to vidí a slyší, nepochybuji o tom, že tito jedinci budou potrestáni ještě tady na zemi, nikoli až po smrti. Hanba jim!
16. 11. 2020
‒ RJ ‒
