Václav Klaus st. – politický „kacíř“ dneška?
Vyslovíme-li dnes jméno bývalého prezidenta Václava Klause (staršího), nejčastěji se setkáme s negativní reakcí. Někdo o něm prohlásí: Dejte už konečně pokoj s tím „tuneldědkem“, který umožnil, aby „jeho kámoši rozkradli tuto republiku“. A ti ještě nesmiřitelnější procedí přes zuby cosi o Kikině či o Pružinském. Víc to nemá smysl rozvádět. V našich dějinách vždy platilo, že velké, nepřehlédnutelné osobnosti rozdělují společnost: mají jak své nekritické obdivovatele, tak i nesmiřitelné odpůrce. Dnes převažují spíše ti druzí.
V. Klause lze kritizovat za leccos, co vykonal po r. 1989. A jistě v něčem budeme mít i pravdu, třebaže neznáme všechna fakta, jež rozhodovala o našem dějinném směřování. Ale stejně tak lze bývalého prezidenta V. Klause za určité věci i pochválit. To, co já osobně považuji za největší Klausovu devizu, je fakt, že po odchodu z vrcholné politiky neustrnul, nenazul si bačkory a neposadil se k televizoru. Dál zůstal aktivním občanem a politikem. To je i v celoevropském měřítku věc poměrně nevídaná. Nejen v Evropě, ale i ve světě jsou dnes v čele jednotlivých států spíše ti politici, kteří „hrají“ druhou či třetí ligu. Zkrátka: žádní „lumeni“, osobností jako šafránu.
Je mimo jakoukoli pochybnost, že právě V. Klaus st. byl a zůstal jednou z mála autentických postav naší polistopadové politiky. Ze všech tří prezidentů se právě on snažil být opravdovým státníkem, nikoli jen pověstným kladečem věnců či mudrlantem, který do všechno mluví, ale ničemu nerozumí. A asi nebude náhodou, že ani jeho hodnocení ze strany občanů nedopadá tak špatně, jak by mohl někdo z negativních článků v médiích usuzovat.
─────
Právě v těchto dnech, těsně před 31. výročím „sametové revoluce 1989“, byly zveřejněny výsledky nejnovějšího průzkumu oblíbenosti našich polistopadových prezidentů republiky. Výsledek překvapil jen málokoho. Situace je dlouhodobě stabilní – beze změn a bez předbíhání. Jako první se umístil Václav Havel (1936-2011), jako druhý Václav Klaus (*1941) a jeho třetí současná hlava státu, volená na rozdíl od jeho předchůdců přímo občany ‒ Miloš Zeman (*1944).
Pro stoupence „pravdy a lásky“ další příležitost, jak oprášit památku svého „guru“. A také šance pro věčné nespokojence, aby si zanadávali na adresu těch dvou méně úspěšných prezidentů: Miloš z toho zase vyjde nejhůř. Možná bude mít větší štěstí než nešťastný protektorátní prezident E. Hácha, na něhož krátce před smrtí chodili močit ti, kteří jím pohrdali – coby „zrádcem národa“. Až si budeme za rok připomínat deset let od Havlova úmrtí, stálo by za to udělat speciální výzkum veřejného mínění o jeho úloze v našich dějinách. Těch jedinců, kteří si na něho vzpomenou, bude jistě jen nepatrné množství. Tak rychle se v Čechách zapomíná. Ale to už přece dobře víme…
Inu, co prezident – to jiný člověk, to odlišný životní příběh. V politice je ovšem důležité něco jiného. To vidíme například velice zřetelně v zavedených demokraciích západního světa. Tam je naprosto běžné, že se bývalí prezidenti či jiní špičkoví politici vyjadřují k dalšímu vývoji ve svých zemích, ale i jinde. Nejsou to jen uštěpačné poznámky na adresu jejich nástupců ve funkci, nýbrž i cenné rady, případně politické iniciativy k řešení aktuálních problémů světové politiky. V této „zprostředkovatelské“ roli obzvláště vyniká americký exprezident J. Carter (1977-1981), který nastoupil do svého úřadu krátce po aféře Watergate, po dočasném, nezvoleném prezidentu G. Fordovi (1974-1977).
Tradice našich, československých a českých prezidentů je ovšem historicky jiná. Za minulého (komunistického) režimu nebývalo zvykem, aby se manželky prezidentů ukazovaly na veřejnosti po boku svých známějších mužů. (A. Novotným počínaje a G. Husákem konče to bylo „tabu“.) Průlom nastal až po roce 1989 – s nástupem V. Havla. Ani pak však manželky prezidenta „nepřevýšily“ své muže. Spíše se o nich psalo a píše i dnes (např. o L. Klausové nebo o I. Zemanové) v bulvárním tisku. (Podobný průlom vnesl do strnulých poměrů SSSR M. S. Gorbačov – jeho manželka Raisa se stala ve své době pozoruhodnou politickou „celebritou“.)
Máme u nás ještě jednu „tradici“. Poté, kdy vysoce postavení politici ve své funkci skončí, obvykle se nad nimi „zavře voda“. Přestanou občany a voliče zajímat. Někdy upadnou v nemilost i ve své vlastní politické straně, která je do funkce navrhla. Sdělovací prostředky nanejvýš přinesou zprávu o jejich úmrtí. Českým specifikem je, že se nedokážeme postarat o další, důstojné místo v životě těchto bývalých politiků. Titul „emeritního profesora“ se i u nás používá, o „emeritních politicích“ však neslyšíme.
Jedná-li se o osobu, jež skončila ve funkci ještě v aktivním věku, musí si dotyčný jedinec najít své místo na slunci sám. Vzhledem k tomu, že během výkonu své funkce přichází často do styku s různými utajovanými skutečnosti, měl by mít stát eminentní zájem na tom, aby se nic z toho nedostalo „ven“. To se však neděje. A není dokonce výjimečné, že takové osoby začnou působit v soukromém sektoru, kde by se tyto informace mohly hodit. Stát však na to nedbá a nic s tím nedělá.
Opakovaně na svízelnou situaci bývalých premiérů české vlády upozorňuje J. Paroubek. Někdy si novináři začnou z těchto politiků dělat legraci: např. tím, že zveřejňují fotografie expremiéra B. Sobotky, kterak cestuje metrem – jako obyčejný smrtelník. Kdyby jezdil aspoň autem, ale „sockou“! Co k tomu říci? Novinářské hyeny.
─────
Ale teď už ke skutečnému důvodu, proč jsem se rozhodl o V. Klausovi st. napsat. Právě dnes, 17. 11. 2020, naše sdělovací prostředky přinesly informaci o tom, že k památníku 17. 11. 1989 v centru hlavního města přišel položit květiny na počest účastníků studentského „masakru“ na Národní třídě z r. 1989 také exprezident V. Klaus. A představte si: byl tam bez roušky (přesněji: s rouškou na půl žerdi). Už to prý vyšetřuje policie, protože „stále bdělí čeští vlastenci“ nelenili a naše dnešní, Hamáčkovy strážce zákona na to upozornili. Podobně jako mnozí jiní dříve udávali své spoluobčany estébákům a ještě dříve nacistickým strážcům „zákonnosti“ na úřadovnách Gestapa.
Mě však zaujalo něco úplně jiného: pár vět, které exprezident u tohoto památníku sdělil novinářům jako poselství našim současníkům, z nichž velká část se již narodila po r. 1989 nebo si život v tzv. reálném socialismu pamatuje jen ze svých dětských let. Klausovi a Zemanovi vrstevníci, z nichž mnozí byli přímými účastníky masových shromáždění na Václavském náměstí či na Letné v listopadu 1989, mají dnes jiné starosti: bojí se koronaviru a někteří z nich v domovech pro seniory podstupují testy na „covid-19“. Rovněž oni by měli zbystřit pozornost: Klaus totiž vyslovuje myšlenky, za něž by ho někteří jeho kritikové jistě rádi upálili na hranici (naštěstí jen virtuální) jako M. J. Husa. Naštěstí nemohou.
Klaus ve svém vyjádření k výročí událostí ze 17. 11. 1989 uvádí: „Letošní výročí pádu komunismu v ponuré atmosféře dnešní doby slavit není možné. Snad jen nostalgicky. Občané naší země, kteří by měli slavit, prožívají dnešní výročí zastrašeni, znejistěni, izolováni, omezeni ve veškerém svém konání. Mnozí se zakrytými obličeji. Rozmáhá se strach a vzájemné podezírání. Je vynucováno, abychom byli poslušni chaotických příkazů a zákazů. Nutí nás věřit věcem, kterým je uvěřit těžké. – Naděje na návrat k normálnímu, svobodnému životu, na který jsme si za uplynulá tři desetiletí zvykli, slábne. Zavádí se cenzura. Začíná být opět povolena pouze jedna pravda. Vítězí manipulace, moralizování a dělení společnosti na ty správné a politicky korektní, kteří i teď se vším souhlasí, a na ty, kteří si dovolují s lecčím nesouhlasit.“ (Echo24, 17. 11. 2020, 12:05)
─────
Aktivní občan, intelektuál a bystrý pozorovatel života okolo sebe, V. Klaus st., v několika větách vystihl podstatu našeho dnešního života. Jde spíše o „vegetování“ v nedůstojných podmínkách pro občany svobodného státu. Není třeba k tomu nic dodávat. Věci jsou jasné. A jasné je i to, kdo je kdo a co tím vlastně sleduje. Jak to souvisí s blížícími se volbami, poznáme, až k nim dojde, byť se toho někteří předsedové politických stran bojí jako čert kříže (ČSSD, KSČM, KDU-ČSL, TOP 09).
Pravda totiž vždycky vyplave na povrch jako olej na hladinu vody. To je to, oč tu momentálně běží. Pak bude rázem všechno jasnější. Divadelní masky budou odhozeny a naši politici odkryjí své karty. Mnozí naivní občané se dožijí nemilého překvapení, koho že to vlastně ve své důvěřivosti zvolili a co se z úctyhodných politiků mezitím „vyklubalo“.
Avšak ani to není nic nového. Již skvělý spisovatel a vynikající prvorepublikový novinář K. Čapek (1890-1938) měl v tom jasno dávno. Napsal: „Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.“
Začal jsem u V. Klause a skončil jsem u K. Čapka. Je to vlastně jedno, protože oba nám mají co říci. Chce to jen jediné: nebýt líný a nad jejich poselstvím se zamyslet. Je to v zájmu nás všech. V zájmu zachování svobody a demokracie, které nám před 31 lety tak trochu náhodou a bez velkého přičinění spadly z nebe. Nebojme se je zvednout ze země a začít je konečně naplňovat. Nikoli jalovými slovy, ale opravdovými skutky!
17. 11. 2020
‒ RJ ‒
