„Zemřel Jan Opletal a ještě jeden…“
Motto: „My sice odsuzujeme násilí, ale jsme ochotni dodávat zbraně.“ (K. Čapek)
Česká televize (ČT) přinesla během třetího listopadového víkendu poměrně obsáhlé zpravodajství z Prahy i z dalších míst ČR, které se týkalo státního svátku 17. listopadu. Větší pozornost přitom byla věnována začátku tzv. sametové revoluci (17. 11. 1989). Naopak o výročí 17. 11. 1939 jsme se toho dozvěděli poměrně málo. Také přítomnost televizních kamer u budovy Hlávkovy koleje, v níž byl v r. 1939 ubytován student medicíny J. Opletal, byla letos skromnější než v předchozích letech. Zkrátka: politické „tanečky“ okolo masakru na Národní třídě ze dne 17. 11. 1989 se ukázaly být vděčnějším tématem pro novináře i pro občany.
Nemám v úmyslu hodnotit všechno to „klouzání po povrchu“, které nám okolo letošního 17. listopadu předváděli pracovníci České televize. Někteří se u toho dokonce ochotně oblékli do něčeho „fialového“, aby potěšili našeho neúspěšného premiéra P. Fialu. Jemu to bylo stejně málo platné, jako mrtvému zimník. Když se někdo stane politickou mrtvolou, pak už je všechno jedno. Fiala si to zavinil sám: neměl nechat věci dojít tak daleko.
Rád bych pracovníky České televize za něco pochválil, ale není za co. Bylo to slaboučké jako desetkrát vyvařený čaj. Jako symbolickou tečku nám ČT nabídla ubohý, narychlo splácaný dvojrozhovor s „politologem“ Danielem Kroupou a jedním z jeho šesti dětí, ředitelem organizace „Post Bellum“ – Mikulášem Kroupou. (Televize nám prozradila i málo známou skutečnost, že právě M. Kroupa se angažuje ve věci humanitárních dodávek na Ukrajinu.)
Druhou dvojící pro „dvougenerační“ rozhovor byla novinářka (kdysi působila v levicovém internetovém deníku „A2larm“) Apolena Rychlíková a její otec, nedávno zvolený senátor a režisér Břetislav Rychlík. (To je ten, jenž již dlouhá léta patří k tzv. věčným petentům, kteří periodicky rozviřují stojaté vody našeho politického rybníka, aby se mohli zviditelňovat.) Zatímco Apolena Rychlíková patří spolu se Sašou Uhlovou k těm přemýšlivějším žurnalistkám, o jalovém tlachalovi z havlistické líhně B. Rychlíkovi nemohu říci nic pozitivního. Ostatně – i tato debata ukázala, že „odkaz“ V. Havla je pouhou „politickou veteší“, která již dnes nikoho nezajímá. Kdyby nebylo ČT, nikdo by si na Havla ani nevzpomněl.
Nemám rád politické „exhumace“ jakékoli druhu. Na Havla se zapomnělo poměrně rychle. Je to možná trochu nespravedlivé, ale tak už to v životě chodí. Když se kytička nezalévá, brzy uvadne a zajde. To, co mi na oné dvougenerační debatě scházelo a co nebylo vůbec připomenuto ani moderátory D. Takáčem a jeho kolegyní B. Kroužkovou, ani pozvanými hosty, byla skutečnost, že to byl V. Havel, kdo odmítal potrestat komunisty, zakázat jejich stranu a neumožnit jim vstup do veřejného života „svobodné a demokratické“ polistopadové republiky (ČSFR, ČR).
Exprezident V. Havel tvrdil nejen to, že „nejsme jako oni“, ale sám se obklopil na Hradě výhradně bývalými komunisty (jako poradci), včetně těch nejhorších „sekerníků“ z padesátých let 20. století (J. Pelikán, L. Lis aj.). Vyvolal tím doslova pobouření mezi bývalými politickými vězni komunistického režimu. Tehdejší oportunistické vedení Konfederace politických vězňů (gen. R. Pernický, JUDr. S. Drobný) se dokonce zasadilo o to, aby se Havel stal čestným předsedou této organizace. Byla to facka všem slušným bojovníkům proti komunistickému režimu, kteří přinesli ty největší oběti v boji za obnovu svobodu a demokracie u nás.
─────
Jako ukázkový příklad Havlova kryptokomunistického smýšlení a konání uvedu toto: Když v r. 1990 spáchal někdejší pražský tajemník KSČ A. Kapek poprvé sebevraždu, Havel ho navštívil přímo v nemocnici. O důvodech, proč to Kapek udělal, se můžeme dodnes jen dohadovat. Tento obávaný komunistický funkcionář totiž patřil k oněm pěti signatářům tzv. zvacího dopisu ze srpna 1968. Druhým důvodem této sebevraždy mohl být Kapkův strach z toho, že se veřejnost dozví o tom, že byl agentem CIA. Třebaže to vypadá na první pohled skoro jako fantasmagorie, je to bohužel pravda. Kapek se nakonec pokusil o sebevraždu ještě jednou, tentokrát úspěšně.
Podruhé V. Havel „zaperlil“ v r. 1992, když byly publikovány tzv. Cibulkovy seznamy spolupracovníků StB. Tvrdil tehdy, že kvůli tomu si někteří lidé sáhli za život. Dostal se nakonec kvůli tomu do ostrého konfliktu s tehdejšími redaktory antikomunistických „Necenzurovaných novin“ (Cibulka, Vydra). Z té doby pochází známý výrok na Havlovu adresu: „Vašku, jsi prase, jsi hovado!“ Tak ohodnotili bývalí kamarádi z disentu Havlovo nadbíhání komunistům po roce 1989.
Dnes se o tom všem cudně mlčí. Byl to totiž právě Havel, kdo pro potrestání minulého zla udělal nejmíň, ale navenek se tvářil jako velký bojovník proti komunismu. Toto pokrytectví zcela znehodnotilo „odkaz“ V. Havla. Po Listopadu 1989 Havel nepomohl ani svým kolegům z disentu: většina z nich přežívala nebo přímo živořila v nedůstojných podmínkách a od státu dostávala bídné důchody. Přesto si nikdo z bývalých chartistů nestěžoval. Řešení této situace nastalo až v souvislosti s odvážnou hladovkou J. Gruntoráda na konci roku 2023. Proto je dnes V. Havel již spolehlivě zapomenut.
─────
Je dobré a užitečné si tyto skutečnosti připomínat, když ČT tato fakta ignoruje již dlouhá léta. Tím Havlově památce nijak neprospívá: spíše naopak. Na straně druhé musím s povděkem (ne kvůli sobě, ale kvůli mladé generaci, která o tom skoro nic neví) konstatovat, že na základě mých upozornění se konečně dostalo satisfakce jednomu z bývalých vězňů nacistického i komunistického režimu – JUDr. Josefu Šárkovi.
ČT ho nejen ukázala na archivních záběrech z onoho 17. 11. 1989, kdy kráčel s československou vlajkou v čele studentského průvodu z Albertova na Vyšehrad, ale výslovně zmínila i skutečnost, že to byl právě on, kdo tuto vzpomínkovou manifestaci na Albertově zahajoval. Zkrátka: když se chce, tak to jde, milí soudruzi z Kavčích hor! Jen aby vám to vydrželo aspoň pár týdnů po letošním 17. listopadu! ČT se stále motá v kruhu svých liberálně-demokratických „narativů“, jakož i proukrajinské a proizraelské propagandy, že na své nové předsevzetí jistě brzy zapomene. S tím ansámblem, který se tam již mnoho let roztahuje, bude změna velmi obtížná.
Tady moje pochvala ovšem končí, protože jednotliví redaktoři ČT stále jedou ve „starých kolejích“. Již 16. 11. 2024 jsem byl nucen formou e-mailu upozornit redaktora O. Topinku na chybný údaj z jeho úst, který se týkal 9 popravených osob ze 17. 11. 1939. Nejednalo se o studenty, jak Topinka tvrdil, nýbrž o představitele studentských organizací. ČT24 následně chybu, na niž jsem upozornil, opravila a ve všech dalších zprávách to uváděla správně.
Ale protože v této televizi stále platí, že „levá ruka neví, co dělá ta pravá“, již následujícího dne, 17. 11. 2024, v reportáži z Ruzyňských kasáren redaktor P. Vašek opět hovořil pouze o 9 popravených studentech. Zkrátka: v ČT je to jako „u blbých“: jeden den to opraví, ale již následující den tutéž chybu zopakují. Důvod je prostý: Hoši a dívky, co spolu v ČT mluví (pouze s některými komunisty však nikoliv), si ani v digitální éře nedokáží (nebo snad nechtějí?) předat žádnou informaci, a proto raději opakují stále tytéž chyby. Ředitel J. Souček by měl příslušné pracovníky bez milosti vyhodit, protože boj s hloupostí je nekonečný a ani formální vzdělání s tím nic nenadělá.
A aby toho nebylo málo, musím ještě dodatečně opravit jeden omyl, kterého se O. Topinka dopustil. Nechtěl jsem kvůli tomu posílat další e-mail, a tak to raději uvádím až teď: Jan Opletal nebyl zastřelen, ale vážně postřelen. Na následky zranění zemřel poté, kdy byl v nemocnici operován. Během následné rekonvalescence se však dostavily komplikace v podobě zánětu pobřišnice, které se tomuto studentovi staly osudnými: J. Opletal zemřel dne 11. 11. 1939.
─────
V souvislosti s připomínkou událostí 17. 11. 1939 jsem zaznamenal v sobotu 16. 11. 2024 v pořadu „Regiony ČT24“ tuto kuriozitu. Dotyčná pracovnice ČT, která pořad uváděla spolu s I. Bártovou, jejíž jméno jsem si nestačil poznamenat (nikdy předtím jsem ji na obrazovce v pořadu z brněnského studia ČT neviděl) prohlásila toto: „… Zemřel Jan Opletal a ještě jeden…“
Přiznám se, že něco tak hloupého jsem již dlouho neslyšel. Pokud totiž dotyčný novinář (v tomto případě televizní moderátorka) nemá přesnou informaci, neměl/a by něco takového vůbec vypouštět z úst. Je to nejen hloupé, ale současně i urážející památku onoho zemřelého, byť jeho jméno nezaznělo. Tuto hloupou moderátorku bych z televize na hodinu vyhodil.
Nejen této moderátorce, ale i dalším nevzdělaným pracovníkům redakce zpravodajství ČT prozradím, co zřejmě nevědí. Ten „jeden“ (zastřelený) se jmenoval: Václav SEDLÁČEK. Pouze on byl při rozhánění demonstrantů k výročí vzniku ČSR dne 28. 10. 1939 zastřelen. Postřelených bylo nejspíš víc. Je totiž pravděpodobné, že vzhledem k politické situaci řada z těchto jedinců lékařské ošetření nevyhledala, aby se nevystavila případné represi ze strany německých okupantů.
Snad vás bude zajímat, proč se o této oběti protinacistické demonstrace z 28. 10. 1939 dodnes tak málo mluví a píše. Má to docela racionální základ. Ten souvisí s protiněmeckými náladami mezi obyvatelstvem jak v období tzv. Protektorátu, tak i v celé poválečné době (včetně komunistického režimu). Pekařský dělník Václav Sedláček byl totiž původem Němec, pocházející z Porýní-Vestfálska. Jeho rodina se po nástupu A. Hitlera k moci (1933) přestěhovala do tehdejšího Československa, a to do Ústí nad Labem-Předlic. Po odtržení pohraničních území v důsledku Mnichovské dohody (1938) se toto město ocitlo v Sudetech.
Po skončení války došlo nejen k odsunu tzv. československých (sudetských) Němců, nýbrž o této etnické menšině se pro jistotu raději přestalo mluvit. A když ano, pak jen v tom nejhorším. Obzvláště nelichotivě se o sudetských Němcích vyjadřovali komunisté. Již v meziválečné době se v nemilosti ocitl jeden ze spoluzakladatelů KSČ – sudetský Němec Karel Kreibich. Režim se díval přes prsty i na jiného „sudeťáka“ – protikomunistického politického aktivistu Pavla Wonku z Vrchlabí, který zemřel ve vězení v r. 1988 jako jedna z posledních obětí justiční zvůle před Listopadem 1989.
Václav SEDLÁČEK (22. 4. 1917 – 28. 10. 1939) se narodil v městečku Recklinghausenu u Dortmundu. Po Mnichovu (1938) se spolu s mladším bratrem Karlem přestěhoval od rodičů z Ústí nad Labem do Prahy. Tam se mu podařilo získat místo učně v pekárně Ladislava Vrbického na Smíchově. Vedle pracovních povinností se věnoval i činnosti v Sokole nebo v pravicové organizaci „Mládež Národního souručenství“. (Tato politická strana vznikla v Protektorátu dne 21. 3. 1939 jako masová základna prezidenta E. Háchy; měla se stát jakousi náhražkou za původní, prvorepublikové pravicové politické strany.)
V onen kritický den 28. 10. 1939, kdy se v centru Prahy konala demonstrace na počest vzniku ČSR z 28. 10. 1918, se V. Sedláček stal obětí střelby během rozhánění účastníků této demonstrace. Na tomto zásahu se podíleli jak němečtí vojáci, tak i čeští protektorátní četníci. Dvaadvacetiletý pekařský dělník Václav Sedláček byl smrtelně střelen přímo do srdce, a to v 18.25 hod. na křižovatce ulic Žitná a Ve Smečkách. Když k ležícímu tělu zhruba po pěti minutách dorazili četníci, byl již mrtev. Tělo V. Sedláčka bylo pak odvezeno kvůli pitvě do nemocnice na Karlově náměstí. Pohřeb zesnulého se konal dne 4. 11. 1939 na hřbitově v Braníku.
Přibližně na tomtéž místě se nacházel i 24letý student medicíny Jan OPLETAL (1. 1. 1915 – 11. 11. 1939). Ten pocházel ze Lhoty nad Moravou poblíž Nákla na Litovelsku. Po maturitě na reálném gymnáziu v Litovli na Olomoucku se J. Opletal v r. 1936 zapsal na Lékařskou fakultu UK v Praze.
Během rozhánění demonstrace v centru Prahy dne 28. 10. 1939 byl tento student vážně postřelen (nikoli zastřelen, jak tvrdila ČT) do břicha: utrpěl průstřel tlustého střeva a čtyři průstřely tenkého střeva. Zraněného J. Opletala ihned převezli do nemocnice na Karlově náměstí, kde byl operován. V průběhu rekonvalescence po tomto chirurgickém zákroku se přidaly komplikace: zánět pobřišnice. Na jeho následky pacient dne 11. 11. 1939 zemřel. Rakev se zesnulým byla v následujících dnech převezena do jeho rodiště. Pohřeb se uskutečnil dne 15. 11. 1939 na hřbitově v Nákle na Olomoucku, a to pod dohledem agentů Gestapa.
Až budou redaktoři a moderátoři České televize zase „zabrušovat“ do naší historie, měli by si předtím, než začnou ohromovat televizní diváky svými „vědomostmi“, zjistit potřebná fakta. V digitální éře by to neměl být problém. Přesto neuškodí, když zalistují v dobovém tisku nebo v odborných publikacích, které o tom vyšly. Až pak budou jejich informace trochu na úrovni a nebudou jimi dělat veřejnoprávnímu médiu ostudu. Škoda, že jen málo „nedouků“ z ČT tuto skutečnost chápe. Nevědí nic, ale rádi by rozdávali rozumy jiným, kteří toho vědí mnohonásobně víc než tito televizní „všeználkové“. K tomu jim přeji mnoho úspěchů!
Čest vaší práci, svazáci z ČT!
18. 11. 2024
‒ RJ ‒
─────
P. S.
Skloňování číslovek dělá redaktorům ČT stále problémy!
Dnes dopoledne (ČT24, 18. 11. 2024) jsem zaregistroval, že i meteoroložka Jaroslava (Jarina) Sochorová neumí skloňovat číslovku „pět set“. Použila tento gramaticky chybný tvar: „pět seti“, a to namísto správného: „pěti set“. Přitom se jedná o docela sympatickou redaktorku, jednu z mála, na kterou se dá dívat a která neprovokuje – na rozdíl od jiných. Vůbec nejhorším „pometlem“ mezi tzv. meteorology je jistá Milada Křížová. Jméno má jako z 19. století a vůbec neumí mluvit. Jak se k této profesi dostala, to je velká záhada. Čí je to dceruška nebo známá?
Abych to uzavřel: Číslovky jsou a nadále zůstávají slabou stránkou redaktorů a redaktorek ČT. Čím to asi bude, že to skoro nikdo z nich neumí? Kdo za to může? Že by to zavinili špatní učitelé, nebo spíš jejich žáci, kterým se nechtělo učit? Jednu výjimku přesto znám: Tou je Jakub Železný, který si to u televizních šéfů „pohnojil“ tak moc, že byl „stažen z obrazovky“. Kdyby to nebyl takový „fouňa“, mohl tam dodnes být.
Věděl bych o jiných „borcích“, kteří si zaslouží okamžitý vyhazov (Kubal, Řezníček, Takáč, Kroužková, Augustová, Václavek). Na to ovšem současný šéf J. Souček nemá „koule“. Ten „gordický uzel“ na Kavčích horách bude i tak nutno konečně rozetnout. Zatím se stále čeká na statečného rytíře, který se toho ujme. Najde se někdo takový?
18. 11. 2024
‒ RJ ‒
