Svobodné noviny na internetu

Motto: „I nejlepší jména se zkazí, nejmenují-li se.“ (Alfius)

Po pětatřiceti letech nemusím změnit ani slovo…

Letošní 160. výročí smrti Jindřicha Fügnera, jednoho ze zakladatelů Sokola, prošlo téměř bez povšimnutí. Je to škoda, protože v našich dějinách bychom stěží hledali osobnost, v níž by se tak výrazně snoubily vlastnosti nejvřelejšího vlastence, liberálního demokrata a dělného humanisty. Toto „pozapomenutí“ svědčí o jednom: Je nejvyšší čas, abychom si opět znovu začali připomínat historické kořeny, na nichž chceme stavět naši obnovenou svobodu a demokracii. Že k nim patří i osobnost Jindřicha Fügnera, rodem Němce, ale životem a srdcem ryzího Čecha, to je nade vši pochybnost.

Jmenovaný se narodil dne 12. září 1822 v Praze v rodině pražského německého obchodníka Petra Fügnera, který uměl dobře česky. Jindřich prožil své dětství v Chvatěrubech nedaleko Velvar. PO studiu na novoměstském gymnáziu v Praze vstoupil jako praktikant do obchodnického světa. Soukromým studiem a dalšími cestami po Itálii, Anglii, Francii, Německu, Belgii, Nizozemí i zemích střední Evropy získal značné a mnohostranné vzdělání, osvojil si mimořádné jazykové znalosti a široký rozhled v obchodních záležitostech.

Zájem o politickou problematiku ho sblížil se stoupenci Mladé Itálie a Garibaldiho v Terstu i s belgickými revolucionáři z roku 1830. Výsledkem cest byl Fügnerův nepřekonatelný odpor vůči duchu habsburské monarchie. Po návratu do vlasti pracoval u svého otce v obchodě, který od roku 1849, tedy od svých 27 let, již zcela samostatně řídil. V roce 1853, ve svých 31 letech, se oženil s Kateřinou Tureckou, s níž měl dceru Renatu, pozdější manželku Dr. Miroslava Tyrše.

V roce 1855 převzal Fügner generální agenturu nové pojišťovací společnosti v Terstu a stal se členem obchodní komory. V roce 1859 pak založil první těsnopisný spolek v Praze, jehož předsedou byl až do února 1863, kdy veškerou svou energii soustředil na činnost Sokola. Touto myšlenkou se zabývali koncem roku 1861 M. Tyrš a J. Fügner, kteří se poprvé setkali v křivoklátských lesích v roce 1859.

Původně měla vzniknout tělocvičná jednota česko-německá. Když si však Němci založili svůj vlastní spolek, byl ustaven český SOKOL. Již od začátku zde byl nelehký úkol: postavit se do služeb národního obrození, dodávat odvahu a sebevědomí zakřiknutým českým lidem, zbavovat je ostychu veřejně mluvit a vystupovat česky.

Fügner byl na valné hromadě SOKOLA dne 3. března 1862 zvolen jeho prvním starostou. Sokolské myšlence věnoval nejen všechen svůj volný čas, nýbrž i celé své jmění. V červnu 1863 Fügner zakoupil u Žitné brány na Novém Městě pražském pozemek, na kterém vyrostla do jara 1864 budova první české sokolovny. Zde se v roce 1865 konaly z jeho podnětu první Šibřinky sokolské. Radost z úspěšně završeného díla však již Fügner nezakusil. V polovině roku 1865 onemocněl a dne 15. listopadu 1865 o 18.00 hodině ve věku 44 let zemřel.

Fügnerův pohřeb se stal skutečně celonárodní historickou událostí. Vždyť naše dějiny měly jen málo tak všestranně skvělých osobností. To si uvědomoval v oněch smutných dnech také Jan Neruda, který v článku Nad Fügnerovým katafalkem napsal:

„Nebohý národe! Kolik že jsi měl mužů takových, kteří by ti mohli víc věnovati, než cit svůj a myšlenky své, a kolik že jsi měl takových, kteří obdařeni statkem, nejen život svůj, ale i statek ten obětovali tvému blahu, nepočítajíce, neoučtujíce?! A první, který mezi tebou vyvstal, který dokázal, že také mezi námi může se zrodit muž hotový obětovat VŠE, který v šlechetnosti své vyrovnal se nejšlechetnějším synům bohatých velkých národů: první ten muž musil předčasně odejít. Kdo ti bude, lide můj, druhým Jindřichem Fügnerem, kdo dovede jako on zapomínat sebe, kdo…?“

V Jindřichu Fügnerovi měla naše vlast jednoho z nejšlechetnějších bojovníků, národ nejobětavějšího syna a jednota sokolská nejstarostlivějšího otce. Pochován je na Olšanském hřbitově.

­─────

Výše uvedený text byl napsán v roce 1990 pro jedno z prvních porevolučních periodik, „České listy“, v nichž jsem po dlouhých letech tzv. normalizace, jako osoba politicky nepohodlná, mohl konečně svobodně publikovat. Bylo to v době, kdy jsme se my všichni, občané okupovaného Československa, po dlouhých čtyřech desetiletích trvání komunistického režimu nadechli, abychom si konečně začali užívat svobody a demokracie. Pro ty mladší spoluobčany, kteří nic než omezování svobody a potlačování lidských práv nepoznali, se tím otevíral dosud nepoznaný svět, s nímž si někteří jedinci dokázali poradit jen velmi obtížně.

I já si pamatuji rok 1990, zejména jeho první polovinu (před parlamentními volbami z června 1990) jako nejsvobodnější období svého života. Od té doby až dodnes jsem se již nikdy necítil tak svobodný – jako tehdy. V porovnání s tím žijeme dnes v nové polosvobodě a v demokracii, jež kulhá na jednu nohu. Kdo má s čím srovnávat, ten ví, že proces obnovy svobody a demokracie po Listopadu 1989 se nám nepodařilo dovést do úspěšného konce. Zůstali jsme v půli cesty a máme tady jen karikaturu toho, po čem většina účastníků „sametové revoluce“ volala, zač „zvonila klíči“. Končící vláda P. Fialy je jen názorným potvrzením tohoto velkého neúspěchu a špatně maskované kamufláže. Když se k moci dostanou neschopní amatéři, nemůže to dopadnout dobře.

Toto ohlédnutí do naší nedávné minulosti jsem zvolil záměrně, aby bylo zřejmé, kam jsme se za těch 36 let posunuli, do jakého nového marasmu jsme se už zase propadli. Nedokázali jsme uklidit ten svinčík předešlého režimu – a už se nám začal hromadit ten nový, k jehož úklidu jsme si dosud nenašli čas a nesebrali ani odvahu tak učinit. Vytvářením nových a nových vrstev nepořádku a politického hnoje se sotva dočkáme lepší budoucnosti. Abychom si uvědomili, v jakých poměrech žijeme, je třeba si dnes a denně připomínat, odkud a kam kráčíme a čeho chceme dosáhnout. Konzervováním starých nepořádků ani schraňováním rekvizit minulých režimů se nikam nedostaneme, nýbrž se budeme jen dál propadat do beznaděje a zmaru.

Potřebujeme velké, autentické osobnosti, které budou „osvětlovat“ naši cestu vpřed. Nikoho takového dnes nemáme. Chybějí nám vzory k následování, chybí nám jasná, dopředu promyšlená cesta do budoucnosti. Věčná improvizace a tápání nás nikam nepřivedou. (Naše polistopadové reprezentace dokázaly svým politickým komediantstvím znehodnotit i odkaz TGM.) Ideje a vize se z naší politiky mezitím „vypařily“. Současní politici se mezi sebou jen perou o koryta, jež znamenají moc a peníze. To nemá se svobodou a demokracií nic společného. Dědictví Listopadu 1989 jsme dokázali zcela promarnit. Nemáme nic, dokonce nám chybí odvaha něco s tímto nevyhovujícím stavem udělat. To je smutná bilance posledních 36 let našeho politického vývoje.

­─────

Musíme proto začít znovu a lépe. Abychom to dokázali, je třeba hledat inspiraci u těch osobnosti z naší minulosti, které nám i po letech ignorování nebo překrucování naší historie mají stále co řídi. Jednou z těchto pozoruhodných postav naší moderní historie je i dvojice zakladatelů Sokola – Jindřich Fügner (1822-1865) a Miroslav Tyrš (1832-1884). O tom druhém se mohou čtenáři více dozvědět z článku, na nějž je uveden odkaz na konci této statě.

Co se týká Jindřicha Fügnera, dovolím si ještě doplnit pár údajů z jeho životopisu, o nichž se nezmiňuje výše uvedený článek z roku 1990. Neuškodí, připomeneme-li si některá fakta a hodnocení dvojice spoluzakladatelů Sokola – M. Tyrše a J. Fügnera, jak je v roce 1936 formuloval Fridolín Macháček v knize: „Tvůrcové dějin“ (4. díl, 1. část, str. 498-509). Mimo jiné se tam uvádí i toto:

Tyrš s Fügnerem se poprvé sešli v křivoklátských lesích v roce 1859. Fügner tam byl tehdy na letním bytě v myslivně u Svaté a mladý Tyrš v té době působil jako vychovatel v rodině Bartelmusů v Novém Jáchymově. Nemluvili spolu česky, nýbrž německy. Fügner, ač vlastenec, se prý do smrti pořádně česky nenaučil. Oba muží byli založeni romanticky, skepticky, ironicky a pesimisticky. Přesto vytvořili Sokol, zřízení překypující životem a chutí k němu.  Společně se po Tyršově návratu do Prahy na konci roku 1861 vnořili do proudu národního života a takřka rázem stáli v jeho popředí.

Založení Sokola hodnotí tento autor jako „zázrak“, a to jak v životě M. Tyrše, tak i jeho staršího kolegy – J. Fügnera. Ten pocházel z obchodnické rodiny a obchodnické povolání mu bylo předurčeno. V jinocha dospíval v prostředí klidném, všedním, konzervativním, ne-li zpátečnickém, kde se lpělo na staré německé a kastovní tradici. A přesto z tohoto prostředí vyrostl J. Fügner jako uvědomělý vlastenec, radikál a revolucionář tak rudý, jako jeho garibaldiovská košile, altruista, demokrat. (…) Z vlivu konzervativní většiny se mohl Fügner vymanit proto, že se v mládí od ní osobně odloučil na četných svých cestách. Již v mládí si všímal více politiky než obchodu. Více než obchodní přátelé ho zaučovali ctitelé Mladé Itálie a Garibaldiho v Terstu nebo ti belgičtí politikové, které povolala k vládě revoluce roku 1830. Fügner si z těchto cest přinesl nepřekonatelný, štítivý odpor proti duchu habsburské monarchie, proti zpátečnictví, což se projevovalo v jeho halasném, rozmáchlém revolucionářství. (Tamtéž, str. 501)

Fügner se stal prvním starostou Sokola a jeho přínosem je vše, co vytvořilo z tohoto tělocvičného spolku tvrz české demokracie a útulek čistého lidství a sociální práce. On zavedl v Sokole bratrské tykání. Svým vlastním nákladem postavil v posledních měsících svého života českou sokolovnu. Věnoval tomu celé své jmění. Těsně před smrtí tratil dobře placené místo, čímž vznikla Sokolu značná nesnáz pro nedoplacení stavebních účtů za sokolovnu. Fügnerův pohřeb v listopadu 1865, to bylo dojemné loučení s otcem, a byl to také první neoficiální slet sokolských jednot. (str. 505)

Rovněž vztah mezi Fügnerem a Tyršem, jenž se stal jeho zetěm, se příliš podobal vztahu mezi otcem se synem (v tom nejlepším slova smyslu). Ve své přednášce na téma: „Jindřich Fügner. Nástin života, zjevu a povahy“, kterou M. Tyrš přednesl na zasedání Sokola pražského dne 16. 11. 1882, o svém tchánovi řekl toto:

„V jedné věci shodnou se však ihned všichni, kteří jej blíže znali: Jindřich Fügner byl člověk neobyčejný! Toť první dojem, dojem rozhodný, který on na každého ihned a v prvním okamžení učinil. (…) Ano, Fügner byl v lesklém slova smyslu člověk neobyčejný a především též neobyčejně mnohostranný, tak mnohostranný, bratří, že jeden večer mi stačiti nemůže, abych jej přibližně Vám vylíčil a všechny ty četné, krásné, překvapující stránky srdce, ducha, povahy jeho vám vyznačil…“ (Úvahy a řeči Dr. Miroslava Tyrše. Pořádá Dr. Jos. E. Scheiner, svazek druhý, Praha 1894)

Následuje velmi podrobný popis Fügnerova zevního zjevu i charakteristika jeho osoby. Všechno toto vznikalo v dobách, kdy lidé měli ještě dost času zamýšlet se nad sebou, nad svými činy i nad společností jako takovou. V dobách, kdy se neostýchali o těchto věcech hovořit nahlas v okruhu těch, kteří byli ochotni, často s nadšením, top vyslechnout.

To my dnes žijeme v úplně jiné době a tyto potřebné vlastnosti nám chybí. Stali jsme se povrchními konzumenty všeho, co se okolo nás odehrává. K tomu nás donutilo zběsilé životní tempo. Přestáváme přemýšlet, naslouchat jeden druhému. Namísto diolů vedeme monology, které nikdo neposlouchá. Naše srdce jsou okoralá, mezilidské vztahy chladné a labilní. Zkrátka: žijeme ve světě nejistých, proměnlivých hodnot a vztahů, na nichž se budoucnost postavit nedá. Proto improvizujeme víc, než je zdrávo. Zvykli jsme si na život bez Boha, do jehož pozice se mnozí lidé sami ve své domýšlivosti stylizují. Proto je jen otázkou času, kdy a jak to všechno skončí. Možná to bude ze dne na den.

­─────

Životní příběh J. Fügnera a jeho zetě M. Tyrše jsou pozoruhodným příkladem, kterak lze prožít bohatý, smysluplný život, naplněný prací pro ostatní spoluobčany. Oba tito muži měli vzácný dar: dokázali držet prst na tepu doby a maximálně to zúročit. Dali do služeb národa vše, čeho byli schopni. I proto myšlenka Sokola, jíž zasvětili celý svůj život, přežila až do dnešních dnů – navzdory nepříznivým časům po smrti T. G. Masaryka, za německé okupace i během komunistické diktatury.

Všichni rozumní lidé se dnes, v této turbulentní době, shodnou v tom, že potřebujeme jako sůl osobnosti typu J. Fügnera, M. Tyrše. T. G. Masaryka, K. Kramáře, A. Rašína, ale i dalších velikánů našich moderních dějin. Je nejvyšší čas začít podobné osobnosti vyhledávat v anonymním davu a nebát se je vyzvednout na piedestal, aby se stali vzorem pro ostatní občany. Namísto toho se utápíme v žabomyších válkách a nedůstojných útocích na jiné jedince. Tudy cesta k lepší budoucnosti doopravdy nevede. Měli bychom to už konečně vzít na vědomí.

14. 11. 2025

‒ RJ ‒

Odkaz na článek o M. Tyršovi:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2024/dr.-miroslav-tyrs--spoluzakladatel-sokola.html

Seznam vyobrazení:

1. Jindřich Fügner (1822-1865).

2. První sokolovna v pražské Sokolské ulici čp. 1437/43, kterou dal postavit J. Fügner.

3. Pomník J. Fügnera a M. Tyrše na Olšanském hřbitově v Praze.

Další vyobrazení z dějin Sokola viz zde:

https://www.i-sn.cz/fotoalbum/150-let-sokola/