Aktivistům z ČT je i TGM dobrý k šíření bludů o tzv. Rukopisech
Motto: „Mnoho negace – toť smrt.“ (T. G. Masaryk)
ČT nám nabídla smradlavé tvarůžky coby voňavou delikatesu…
Ač jsem tu frázi použil již mnohokrát, tentokrát je to pravda pravdoucí. Opravdu jsem ten pořad zhlédl čistě náhodou, a to při přepínání programů kvůli relaci o počasí. To mě totiž zajímá mnohem víc než všechny ty bláboly, které jinak tato hlásná trouba bruselského progresivismu vysílá.
Dotyčnou reportáž o právě probíhající výstavě o TGM a jeho „boji proti fake news“, v níž vedou zasvěcený rozhovor mně neznámá redaktorka ČT s autorkou této výstavy, odvysílala ČT24 dne 29. 10. 2026 krátce před 18.00 hodinou. Zachytil jsem až tu část, v níž se hovořilo o „statečném“ boji TGM proti tzv. dezinformacím.
O TGM se dnes, 37 let od Listopadu 1989, stále hovoří s velkou úctou, ačkoli tak tomu nebývalo vždy. Dokonce i komunisté ještě krátce po Únoru 1948 pěli samou chválu na tohoto prvního prezidenta ČSR. V souvislosti s tragickou smrtí Jana Masaryka o něm psali a hovořili jako o „velkém synovi velikého otce“. (Tak oplakával jeho smrt generální tajemník KSČ R. Slánský, později odhalený jako protistátní spiklenec, usilující o zavraždění K. Gottwalda.) O tři roky později (1951) byli TGM i jeho nejbližší spolupracovník, E. Beneš, těmi nejhoršími vyvrheli národa, od nichž by si pes ani kůrku nevzal.
Proč o tom píšu, byť to ani vzdáleně nesouvisí se současnou „válkou“ o televizní a rozhlasové poplatky? Protože od médií „veřejné služby“, jak se tímto titulem ČT ráda zaštiťuje, občané (voliči, televizní diváci) právem očekávají, že nebudou lhát a že budou šířit do éteru jen zaručené a spolehlivě ověřované informace. V posledním desetiletí se jim to daří rok od roku hůř a hůř. Svůj díl viny na tom má i každodenní propaganda o válce na Ukrajině, ale i na Blízkém východě, v níž se ČT rozhodla nekriticky postavit na stranu jedné z válčících zemí. I tady platí, že každý fanoušek (nejen sportovní) se sám a dobrovolně vzdává možnosti být objektivní. Když se lže příliš dlouho a každý den od rána do půlnoci, už to není zábavné, ale jen a jen trapné.
ČT24 v souvislosti s TGM uvedla dva, často zmiňované příklady, kdy se tento vysokoškolský pedagog, působící na univerzitě ve Vídni, nebál otevřeně a statečně postavit proti názorům, které považoval za nesprávné. Tím prvním bylo označení tzv. Rukopisů královédvorského a zelenohorského (RKZ) za padělky vzniklé až někdy na počátku 19. století. Druhý čin, kdy se TGM rozhodl jít „proti všem“, souvisel s tzv. hilsneriádou (1899).
Ale protože 19. století, kdy se to všechno odehrávalo, bylo obdobím nesmírně bohatým na historické události, ale i na tvorbu uměleckou, jakož i na technický a vědecký pokrok, z jehož výdobytků těžíme dodnes, je to všechno tak trochu relativní. Kdyby se tito aktivní jedinci nechali překřičet jinými svými současníky, časem by všechno pokryla vrstva prachu.
Jenže: 19. století přineslo jak dvě průmyslové revoluce, tak i počátek moderních národů tehdejší Evropy (včetně toho českého a slovenského) a s nimi související úsilí porobených etnik o emancipaci. Počátky kapitalistického způsobu výroby pak znamenaly nebývalý rozvoj i v oblasti sociální: Průmyslový proletariát se nejen bránil vykořisťování ze strany továrníků, nýbrž se i prostřednictvím politických stran a odborových organizací postupně domohl i svých sociálních a politických práv.
A pokud se jedná o TGM, navzdory tomu, že vypadal jako přísný a odměřený intelektuál, postavil se tento Čech, hovořící a píšící i německy, na stranu neprivilegovaných obyvatel českých zemí. Čím však byl TGM především? Antiklerikálem. Náboženské tmářství a ohlupování lidí ze zaostalého venkova totiž považoval na největší zlo, za brzdu společenského pokroku.
Doslova průlomem do „zabetonovaných“ poměrů bylo Masarykovo vítězství ve volbách do říšské rady v r. 1907 nad klerikálem Vilémem Povondrou ve volebním obvodu Rožnov pod Radhoštěm. Masaryk tehdy, 23. 5. 1907, získal celkem 4136 hlasů, kdežto jeho politický soupeř Povondra pouhých 3334 hlasů. Valašské noviny (roč. I, 25. 5. 1907, č. 23, str. 1) tehdy napsaly: „Morava, Moravička milá, zvolila si za poslance prof. Masaryka.“
Ano, nepříliš oblíbený pražský profesor společenských věd s cvikrem na nose a se stojatým límečkem u košile, T. G. Masaryk, dokázal porazit svého soupeře v religiózním regionu Valašska. Tam, kde jej téměř nikdo neznal. Přesto Masaryka předcházela pověst muže, jenž jde za svým cílem – bez ohledu na překážky. To nakonec rozhodlo v jeho prospěch.
Na rozdíl od dnešních politiků, kteří se moc nepředřou, ale dostávají za to nadstandardní plat, se TGM nemohl spoléhat na to, že to za něj vyhraje Česká televize. Ta totiž ještě neexistovala a na začátek rozhlasového vysílání se muselo čekat až do roku 1923. Masaryk měl jednu nespornou výhodu: Protože byl dostatečně zocelen životem, nebál se občanů a dokázal jim srozumitelným jazykem vysvětlit, o co v politice hodlá usilovat. Uměl být přesvědčivý a uvěřitelný. To dnešní politici v naprosté většině nedovedou a ani se o to nesnaží.
O tom, že to TGM myslel s výkonem svého poslaneckého mandátu na Valašsku vážně, svědčí mimo jiné tato zpráva týdeníku „Palacký“ (= dřívější „Valašské noviny“) z 11. 7. 1908. V ní se uvádí: „Prof. Masaryk chtěl bydleti se svou rodinou o prázdninách ve středu svého volebního okresu ve Val. Meziříčí. Přes veliké úsilí jeho přátel nebylo lze najíti vhodného bytu mimo vilu Kulhánkovu, jejíž majitel však nesvolil, aby prof. M. v jeho vile bydlel. Prof. Masaryk však přece chce druhou polovici září a začátek října, nebude-li ovšem zasedati říšská rada, stráviti ve svém okrese, aby se osobně o potřebách svého okresu informoval.“ (Palacký, roč. II, 11. 7. 1908, č. 8, str. 4)
Situace dnešních politiků je ovšem mnohem lepší než v dobách poslancování TGM ve Vídni. Nejenže jim Poslanecká sněmovna platí pronájem kanceláří v jejich volebním obvodu, ale mohou čerpat ještě další náhrady spojené s výkonem mandátu. Přesto pouze některé z těchto zákonodárců během jejich návštěvních hodin v této kanceláři zastihneme.
─────
Ale vraťme se k TGM a jeho „boji proti dezinformacím“. Protože na rozdíl od autorky zmíněné výstavy jsem se Masarykovým bojem proti RKZ poměrně důkladně zabýval, nestačil jsem se divit tomu, co všechno tato „odbornice“ do televizní kamery tvrdila. Daleko důležitější však je to, co nám, televizním divákům, zamlčela. Ostatně – to je osvědčený styl práce České televize (ČT): něco „nakousnout“ a zbytek „vymlčet“.
Před deseti lety, v únoru 2016, jsem o kauze RKZ zveřejnil na stránkách SN poměrně obsáhlý článek pod tímto názvem: Spor o pravost tzv. Rukopisů. Celý jeho text (včetně vyobrazení) je k dispozici kliknutím na odkazy za tímto článkem. Čtenáři se z něj dozvědí nejen o tom, jak dlouhý a složitý byl vědecký spor, jenž se týkal určení stáří RKZ, ale především to, že tento spor není dodnes uzavřen. Stále totiž existují badatelé, kteří tvrdí, že alespoň Rukopis královédvorský by mohl být památkou pravou, jež vznikla v době, do níž se sama hlásí.

[Podobně se vyvíjel i jiný spor, který se táhl více než 200 let: od poslední třetiny 18. století až téměř do konce 20. století. Jednalo se o tzv. Kristiánovu legendu, kterou historici datovali do širokého časového pásma od konce 10. století až na počátek 14. století. Mezitím byl spor uzavřen s tímto závěrem: Tato literární památka patří do doby okolo založení Břevnovského kláštera (993). Jejím autorem byl mnich Kristián-Křišťan (†995), údajný bratr českého knížete Boleslava II. Tato, latinsky psaná svatováclavská legenda byla sepsána někdy v letech 992-994. Historik Dušan Třeštík, náš přední odborník na nejstarší etapu dějin českého státu, se problematikou této legendy zabýval v 6. kapitole (Kristián) své knihy „Počátky Přemyslovců“ (Nakladatelství LN, Praha 1997, str. 117-137).]
Na příhodě s reportáží ČT24 z 29. 10. 2026 je zajímavé to, s jakou samozřejmostí přistoupili pracovníci ČT k tomuto tématu. Nezaznělo totiž ani slovo o tom, že je otázka stáří RKZ dosud neuzavřena. A nejen to. Nedozvěděli jsme se nic ani o tom, že dodnes existují badatelé, kteří se stanoviskem TGM (ohledně tzv. Rukopisů) nesouhlasí a tvrdí pravý opak. Jestliže se ČT rozhodla tímto způsobem prezentovat výsledky vědeckého poznání naší doby, pak se jí to doopravdy nepovedlo.
TGM nevycházel ze svých vlastních zjištění, nýbrž se spolehl na výsledky bádání jiných osob. Navíc: nebyl ani historikem, ani jazykovědcem. V této době, ale i později jsme u nás měli mnohem větší odborníky na tuto problematiku, než byl filozof a sociolog TGM. Dnes by si tento „odborník širokého rozhledu“ spíše rozuměl s našimi rádoby politology typu P. Fialy. Zatímco historici a jazykovědci jsou zvyklí pracovat s fakty, politologové spíše s úvahami a spekulacemi. Na jedné straně autentická věda, na straně druhé líbivá „pavěda“.
Ale protože problematika datování RKZ je doopravdy velmi složitá, uvedu jednu málo známou událost, která je popisována v RK. Jedná se o popis opevnění Pražského hradu, na němž Přemyslovci měli své sídlo po celé 10. století, v době, kdy se jej zmocnil polský kníže Boleslav Chrabrý (1003). Ten využil nesvárů mezi potomky Boleslava II. (Boleslav III., Jaromír, Oldřich) a nejenže dobyl Prahu, nýbrž dočasně připojil český stát k tomu polskému.
Popis bojů o Pražský hrad (= vypuzení Poláků z Prahy v září 1004), jak je uveden v Rukopise královédvorském (RK), konkrétně v básni „Oldřich“, odpovídá totiž nálezové situaci na této ostrožně nad Vltavou, a to z výzkumu ukrajinského archeologa Ivana Borkovského z 20. a 30. let 20. století. Most, o němž vypravuje báseň „Oldřich“, se týká nikoli Vltavy, nýbrž souvisí s bezpečnostním systémem přemyslovského hradiště na Pražském hradě. (Dotyčný most byl prý záměrně přetržen a lidé na něm se nacházející spadli do hlubokého příkopu.) Byl při tom smrtelně zraněn i Slavníkovec Soběbor, který po vyvraždění Slavníkovců (995) našel útočiště u polského knížete. Zmíněný most vedl k velké bráně Pražského hradu. Jeho existenci výzkum I. Borkovského spolehlivě potvrdil.
Tato shoda popisu pevnostního systému Pražského hradu, jak je uveden v básni RK s názvem „Oldřich“, představuje velmi pádný argument pro pravost RK. Ten, kdo to napsal, musel vycházet ze svědectví někoho, kdo tuto situaci tehdy viděl na vlastní oči. Navzdory pozdějším terénním úpravám na Pražském hradě nemohl totiž nikdo tušit, že se tam jednou bude provádět archeologický výzkum, který tuto nálezovou situaci potvrdí. Zkrátka: náhoda tomu chtěla, že se to podařilo. Uvádím to nejen jako zajímavost, ale také proto, že suma našich vědomostí o minulosti nemusí být konečná. Vždy se mohou objevit nové skutečnosti, o jejichž existenci se předtím nevědělo.
Odkazuji čtenáře SN na svůj deset let starý článek s názvem Spor o pravost tzv. Rukopisů (1. část – 24. 2. 2016, 2. část – 23. 3. 2016). Autorce výstavy o TGM, jakož i nevzdělané redaktorce ČT, která s ní vedla rozhovor pro ČT24, doporučuji, aby se příště lépe seznámily s dosavadní odbornou literaturou k tomuto tématu. Těch titulů je poměrně dlouhý seznam. Proto vypravovat do televizní kamery ve 21. století pohádky o tom, kterak TGM s konečnou platností vyřešil otázku pravosti RKZ, je nejen troufalé a nehorázné, nýbrž představuje velkou lež, doslova „atentát na pravdu“.
Abych dokumentoval¨, jak to bylo s odborností TGM v případě RKZ, uvedu názor spisovatelky Elišky Krásnohorské (1847-1926): „Co pak říci o »důkazech« páně Masarykových? Vysypal jich pomocí svých apoštolů asi z tuctu oborů takovou haldu, a tak zábavných, tak osvícených i tak laciných, že nevíme, pro kterou přednost více se jim obdivovati.“
Zdánlivá „neúcta“ a „přezíravost“ vůči genialitě TGM je plně na místě. Význam prvního prezidenta ČSR bývá u nás již tradičně přeceňován. Máme v našich dějinách větší osobnosti, než byl TGM. A rovněž větší vlastence, byť i oni hovořili a psali německy. Historik F. Palacký stojí rozhodně výš než TGM. O tom nemůže být žádných pochybností.
14. 11. 2026
‒ RJ ‒
Odkazy na články o RKZ:
