Svobodné noviny na internetu

Ani Slováci nedostávají vždy úplné a pravdivé informace!

Na Slovensku se sice nekonají žádné protivládní demonstrace, jaké v českých zemích organizuje spolek „Milion chvilek pro demokracii“, který nemá s demokracií nic společného, ale informační situace se tam příliš neliší od toho, co známe z českých poměrů. Je to šíření neúplných, často velmi zkreslených a neověřovaných informací. Šíří se to celou Evropou a nikdo neví, odkud kdosi tahá za nitky. Manipulace s informacemi vždy souvisí se světovládnými snahami jistých politiků a bankéřů, kteří se sami považují za hlavní hybatele dějin.

Ale teď již k tématu, které mi přihrálo vysílání jedné slovenské rozhlasové stanice. Pokaždé, když pobývám na své chalupě na hranicích se Slovenskem, v obci Strání na Uherskobrodsku, dávám před českými médii přednost těm slovenským, a to televiznímu i rozhlasovému vysílání, jež je šířeno z vysílače Javorina (= Velká Javořina), který se tyčí přímo nad touto vesnicí.

Jednou z rozhlasových stanic, jež mají silnější signál než regionální vysílače Českého rozhlasu (ČRo), je i „Rádio Melodie“. Poslouchám je denně, protože nabízí mix „vzpomínkových“, česko-slovenských písniček z uplynulých desetiletí. Naštěstí se to vysílá bez ohledu na momentální úroveň vztahů mezi českou a slovenskou politickou reprezentací.

Občas ona jednostrannost bývá na škodu a někomu může lézt na nervy. Kdybych nebyl pamětník, nechápal bych, proč pořád hrají archivní písničky Mariky Gombitové. Ta letos slaví 70. narozeniny.  Momentálně to vypadá tak, jako by na Slovensku jinou zpěvačku neměli. Ale abych nebyl nespravedlivý: pravidelně tady hrají starší písničky K. Gotta, V. Neckáře, H. Zagorové, jakož i M. Davida či D. Jandy nebo P. Jandy.

Dnes, v pondělí 2. 11. 2026, na svátek Dušiček, jsem na zmíněné stanici „Melodie“ zachytil zajímavé povídání redaktorů o městě Partyzánske v Trenčínském kraji. Dotyčná moderátorka tam vypravovala o tom, že toto město, jako nejmladší slovenské město, založil ještě na konci tzv. První republiky zlínský podnikatel Jan Antonín Baťa (1898-1965). Na zdejším nádraží prý mohou návštěvníci vidět (zřejmě je to promítáno), kterak po nástupišti kráčí zakladatel tohoto města – již zmíněný J. A. Baťa.

Tato informace mě potěšila – jako pamětníka, historika i jako osobu, která část svého života prožila ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově). Ano, a tady jsme u jednoho z problémů, o němž nejspíš ani dotyčná moderátorka a její kolegové nic netuší. Jedná se totiž o přejmenovávání obcí a měst, které zejména po skončení Druhé světové války zažilo svůj „boom“. Nevyhnulo se tomu ani Slovensku, kde se tato „záliba“ československých komunistů projevila hlavně na území obývaném maďarským obyvatelstvem. Mnohé zdejší obce tehdy dostávaly nové názvy, například po významných představitelích slovenské kultury 19. století (Bernolákovo, Štúrovo, Hurbanovo, Sládkovičovo apod.).

─────

Město Partyzánske se dříve nazývalo Baťovany!

Jedním z takto přejmenovaných měst je i Partyzánske. Původní název doopravdy souvisel se zlínskou podnikatelskou rodinou Baťů. Zněl takto: Baťovany. J. A. Baťa tedy nemohl v r. 1938 založit město Partyzánske, protože partyzáni bojovali proti německým nacistům až na sklonku Druhé světové války, hlavně v období Slovenského národního povstání (SNP), a to v letech 1944-45. V této souvislosti se nemohu nezmínit o tom, že mezi tyto partyzány tehdy patřil i pozdější komunistický politik Alexander Dubček (1921-1992). Jeho bratr Július Dubček (1920-1945) v boji s Němci zahynul dne 22. 1. 1945; samotný A. Dubček byl tehdy zraněn.

Obuvnická firma v Baťovanech byla založena v srpnu 1938 – jako baťovské průmyslové středisko u Šimonovan. Mělo to být město pro 5 000 až 15 000 obyvatel; dnes zde žije okolo 20 000 občanů. Kromě typických „baťovských“ červených cihlových domků, jak je známe ze Zlína, byl zde vybudován i Kostol Božieho Srdca Ježíšovho od architekta V. Karfíka, tvůrce známého zlínského „mrakodrapu“ (= 21. budovy zlínské firmy Baťa). K přejmenování Baťovan na Partyzánske došlo dne 9. 2. 1949, a to na počest účasti místních obyvatel v SNP.

Založení Baťovan v dnešním Trenčínském kraji a Batizovců (= Svitu) u Popradu ve Vysokých Tatrách souviselo s expanzí obuvnické firmy Baťa nejen v rámci tehdejší ČSR, ale i v zahraničí. Ostatně – J. A. Baťa poté, kdy předal firmu ve Zlíně svým podřízeným ředitelům (jedním z nich byl i dědeček V. Havla – Hugo Vavrečka), přesídlil do Brazílie, kde žil až do své smrti v r. 1965. Tady dodnes žijí a pokračují v podnikání i jeho potomci. V poválečném Československu byl J. A. Baťa obviněn ze spolupráce s Němci a jeho majetek byl konfiskován. Na této nespravedlnosti se podíleli i jeho příbuzný – T. J. Baťa (1914-2008), žijící v Kanadě. Komplikované vztahy v rodině Baťově velmi barvitě líčí autor literatury faktu – M. Ivanov. Kniha má tento název: Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše (1998).

Upomínkou na jednu z dalších Baťových firem, jež rovněž vznikla ještě před Druhou světovou válkou, je jiné charakteristické jméno: Batizovce (jedná se o pozoruhodnou shodu názvů; obec Batizovce v okrese Poprad v Prešovském kraji se poprvé připomíná již v r. 1264; její název s Baťovou rodinou nijak nesouvisí). Pro tuto novou továrnu se od r. 1937 začalo používat označení: „Svit“. Ten se až do r. 1948 původně jmenoval Svätý Emil. V dobových dokumentech se setkáváme s různými názvy, např. Obec Veľká – Osada Svit. Závod dočasně používal i označení Batizovce. Dnešní Svit totiž z větší části ležel na pozemcích obce Veľká a z menší části na katastru sousedních Batizovců. Teprve po válce se obec Svit u Popradu osamostatnila – dne 7. 7. 1946.

Provoz v novém Baťově závodě pod Tatrami byl zahájen již v r. 1937. O dva roky později (1939) se do Svitu přestěhovala i výroba punčoch z Liptovského Mikuláše. Po válce se ve Svitu vyráběly silonové punčochy (populární „silonky“). Výstavbu města Svit prováděli stavbaři podle architektonického návrhu F. L. Gahury. V upomínku na Baťovu rodinu zde stojí dodnes jak původní socha T. Bati, tak i bysta J. A. Bati.

Možná to z mé strany může vypadat jako zbytečné puntičkářství, ale není tomu tak. Jde o fakta, která by měla být vždy zodpovědně a v úplnosti sdělována jak posluchačům rozhlasu, tak i televizním divákům. Problém spočívá v tom, že samotní redaktoři mají velmi málo informací a nedovedou si je obstarat vlastním přičiněním. Spoléhají pouze na to, co jim kdosi jiný připraví. Proto má naše žurnalistika tak nízkou úroveň.

Informaci o J. A. Baťovi jsem samozřejmě přivítal. Nejhorší je to, že se posluchači nic nedozvěděli ani o osudu tohoto podnikatele, ani o tom, proč se město Partyzánske nejmenuje Baťovany. Chtělo by to vysvětlit, ale redaktoři z dotyčné stanice si s tím nedali práci. Přitom se tyto informace dají snadno najít i na internetu.

Ale hlavně: Vůbec jsme se nedozvěděli, že město Partyzánske se původně jmenovalo Baťovany. Opravdu to dnešní mladé Slováky nezajímá? Nemyslím si to! Spíše je to otázka lenosti a pohodlnosti ze strany novinářů.

Nebudu radit slovenským přátelům, co s tím mají dělat. Hlavně se musí snažit, aby se tento nevyhovující stav zlepšil. Tak velkou neznalost si potomci J. A. Komenského přece nemohou dovolit!  (V Lednici u Púchova žil Komenského přítel M. Drabík, který byl na příkaz císaře Leopolda I. upálen na hlavním bratislavském náměstí jako kacíř v r. 1671. Komenský tohoto svého bývalého spolužáka ze Strážnice navštívil během cesty do Sedmihradska.)

2. 11. 2026

‒ RJ ‒

Seznam vyobrazení:

1. Jan Antonín Baťa (1898-1965), zlínský obuvnický podnikatel.

2. Obálka knihy M. Ivanova: Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše.