Svobodné noviny na internetu

Ještě jednou si dovolím na stránkách SN rozevřít téma státního svátku. Tentokráte by ale nadpis mohl klidně znít: „Den boje“. Tak je totiž 17. listopad v našich kalendářích uváděn, byť s upřesněním, že jde o boj za svobodu a demokracii. Tak vám nevím… Připadá mi ten boj pomalu jako válka v Sýrii. Pořád se bojuje a míru nikde. Obě strany vesele dodávají zbraně, někdo z toho profituje a jako za odměnu posílá postiženému a krutě zkoušenému lidu humanitární pomoc.

V žádném případě však nechci paušalizovat či ronit krokodýlí slzy, že u nás se ta svoboda a ta demokracie ještě nevybojovala. Stále jsem jen nějak na pochybách. Neustále se mi vrací na mysl výsledek prvních „svobodných“ komunálních voleb v roce 1990. Jediný nezávislý kandidát v jihočeské metropoli získal 4090 hlasů, což byl po OF třetí největší počet, ale do zastupitelstva metropolitního města se nedostal. Zatímco komančové, kandidující na společné kandidátce za nadále rudou partaj, kteří získali 600-800 hlasů, se do zastupitelstva dostali. Podle umně připraveného zákona tehdejšího „tatíčka“ prezidenta. A teď se mnou polemizujte! Jsou jich pořád náležitě vyškolené (mstící) pluky.

Ale nechme toho! Voda teče, politické a předvolební oblbovací řeči se vedou. A novináři píší, píší a píší. „Česko oslavilo 27 let svobody s výhradami… Kritika Zemana a Babiše… Na Václaváku lidé zvoněním symbolicky probouzeli společnost…“ Takže závěr? Národ už zase spinká na vavřínech a prezidentských odkazech. Ještě ale není dobojováno. Novináři, znovu se chopte psacího náčiní! Pokud nejste uplaceni zcela k „mlčení“ či jen postupné „indoktrinaci“…

Nejprve se podívejme na jihočeskou scénu. S dostatečným časovým předstihem českobudějovičtí studenti avizovali konání „Mše při svíčkách“ ‒ jako poděkování za dar svobody. V klášterním kostele Panny Marie na Piaristickém náměstí v úterý 15. listopadu od 19 hod., když mši svatou celebroval P. Stanislav Brožka. Ten také ve své krátké promluvě připomněl listopadové události roku 1939 i roku 1989 s tím, co je to skutečná svoboda, jak s ní zacházet, jak se k ní chovat, jak si ji ubránit.

V památný „Den boje“ (17. 11.) jsem jako každoročně stepoval kolem Samsonovy kašny na českobudějovickém rynku. Sem tam nějaký rodič s děťátkem, pod bustou prezidenta Tomáše na radnici přesně osm svíčiček. Tu svou jsem připojil na tradiční místo u Samsona s pořízením snímku.

Smutno bylo, smutno. Připomněl jsem si všechny ty předchozí roky, povětšinu tu bylo jen pár jednotlivců, jen v některých letech, když se potřeboval předvolebně předvést některý kandidující senátor či poslanec, se připravila nějaká větší akce. Snadno by se daly spočítat. Dlouze by se dalo vyprávět. Hlavně těm žvanilům nebo písmákům… Vzhledem ke zdravotním obtížím jsem letošní pochůzku ukončil dříve a do katedrály k modlitbě odešel již před 17. hodinou. Z večerních zpráv jsem se potom (k žalu i úděsu) dozvěděl, že nějaké studio Jihočeského divadla uspořádalo vzpomínkou akci formou průvodu na náměstí. Následná fotografie v jihočeském tisku zobrazila hlouček dětí zapalujících další svíčky před radnicí. Počty o množství přítomných se značně rozcházely.

Co naděláte! Již předem ve středu Českobudějovický deník na titulní stránce vyzval bojovým heslem: „Neměnit svobodu za kus žvance.“ „Ptali jsme se Jihočechů, co z něj zbylo. Zklamání, promarněné šance, ale i víra, že pravda vítězí.“ Jo, to je přímo vono, kus žvance od německého majitele coby tiskového magnáta. Pod značkou (der) je pak vyvedena vzpomínka na ten čas minulý a dávno uplynulý pod názvem: „Za svobodu bojovalo plné náměstí.“

Snad abych tu značku změnil na (ú-der-ník). To byl opravdu úder. Tak znásilněná historie. Doslova: „V pondělí 20. listopadu přišli na náměstí občané v počtu několika stovek. V úterý 21. listopadu přišly dvě tisícovky lidí, ve středu 22. listopadu dokonce sedm tisíc.“

„Pic kozu do vazu“ by nejspíše řekli pánové Kemr nebo Sovák. Tady to bylo picnutí přímo do mozků nastupujících generací, vedoucí ke znásilňování historie. Kdyby se tak zeptal pamětníků!! Takže – prosím. Jen skromně dodávám, že už jsem to popsal několikrát, onehdy i v exilovém tisku v USA. Dokonce i v dopisech tehdejšímu rétorovi Rudolfu Hrušínskému do Národního divadla. Bohužel, stále se to nějak vytrácí vzhledem k bedlivé autocenzuře nějakého dalšího úderníka, který obhospodařuje spisy v muzejních či redakčních kobkách.

Autentická výpověď: Ve středu 15. 11. 1989 jsem se vrátil z Říma po kanonizaci sv. Anežky. V sobotu jsem o tom vyprávěl na jihočeském venkově. V neděli ani v pondělí se na českobudějovickém nedělo vůbec nic. Leda, že šel „kdosi ze schůze ochránců přírody“ a následně je to pojímáno jako demonstrace. V Praze se sešlo asi 200 tisíc demonstrujících. Teprve v úterý 21. 11. 1989 přišli stávkující studenti a z kašny se četl projev kardinála Františka Tomáška. Většinu přítomných jsme tvořili my ‒ z Temelína. Zástup nebyl příliš veliký, strach byl očividný. Na Mariánském totiž stály dva autobusy plně obsazené ozbrojenými příslušníky. Od 18.30 hodin pak probíhala poutní bohoslužba v klášterním kostele, kam řada lidí přešla. Ve středu po 18. hodině byl už na náměstí naprostý klid. S klidným svědomím dodám, že v poledne pršelo při denní teplotě +10 st. C, navečer již byla nula a začal padat sníh. Ve čtvrtek nás bylo v Praze na Václaváku údajně 300 tisíc. I zde ještě panovala nervozita a strach, zejména když se odcházelo a za mnohými okny svítily natáčející kamery. V pondělí 27. 11. 1989 se konala generální stávka, o den později jsem šel za svůj projev (ETE) na kobereček k soudruhu řediteli. Ve středu 29. 11. 1989 začalo v divadelním sále Metropol diskusní „Fórum“. I zde bylo přeplněno příslušníky v civilu… Tolik ve stručnosti.

František Růžička (Hlas svědomí)

Svíčky u radnice

Na rynku jak vymeteno

Pamětní světýlko a Samson se vzpomínajícími holuby