Svobodné noviny na internetu

Europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL), jehož strana je v těchto týdnech již spolehlivě v „záporných“ číslech, ale chová se tak, jako by měla dvacet procent preferencí, patří k největším ostudám naší polistopadové politiky – hned po „komunistickém rozvědčíkovi z Hradu“. O tomto kariéristovi ze zbytečné strany, plné zbytečných politiků, které již nikdo nevolí a volit nebude, se mluví a píše neustále. A naše prorežimní média mu dávají z nepochopitelných důvodů prostor, třebaže nemá co říci – a navíc pokaždé sklouzne do nespisovné formy jazyka, protože nedokáže udržet „nit“ a přeskakuje z jedné myšlenky na druhou.

Pokaždé, když tohoto politického nešťastníka vidím nebo slyším, kladu si stále stejnou otázku: Kdo toto individuum mohl zvolit, aby reprezentovalo náš stát v Evropě? Opravdu nikomu nevadí, že dělá jenom ostudu a poškozuje ještě víc hodně pošramocený obraz naší země – jako společenství svobodných a demokraticky smýšlejících občanů?

Hodnocením neustálých, téměř každodenních politických „výkřiků“ tohoto zoufalce z dohasínající koalice SPOLU, která byla ukázkovým příkladem toho, že náš „profesůrek“ z Brna šlápnul do hodně páchnoucího lejna, se doopravdy nehodlám zabývat. Nestojí totiž za to, jelikož patří k tomu nejhoršímu, co naše polistopadová politika byla schopna vyprodukovat. Momentálně se pohybujeme ve druhém „suterénu“ a máme našlápnuto k tomu, abychom se v příštích letech propadli ještě hlouběji.

Nezávidím příštím historikům, kteří se touto etapou našich dějin budou jednou zabývat. Jsme svědky obrovského úpadku, jaký tady ještě nebyl. Postavy zoufalců z koalice SPOLU nejlépe dokumentují hloubku tohoto pádu do politické bezvýznamnosti. [V každé z pěti stran této narychlo spíchnuté „koalice“ je nějaká hodně „vydařená“ postavička, někde je jich dokonce několik: Fiala, Stanjura (ODS), Jakob, Válek (TOP 09), Jurečka, Výborný (KDU-ČSL), Šebelová, Urbanová (STAN) nebo „Piráti“ Hřib, Richterová, Demetrashvili.]

O nekompetentních a celkově zmatených výrocích T. Zdechovského by se dala napsat obsáhlá kniha – jako dokument o lidské hlouposti, pokrytectví a fanfarónství zároveň. U lidsky a politicky nekotvených osob tomu tak bývá. Lépe než ztrácet čas komentováním podobných blábolů je: nezabývat se tím. Proč? Protože hlupáků je na světě víc než polního kvítí na louce.

Kdo sleduje články v internetovém deníku „Forum24“, který v dobách svých začátků psal výhradně o „agrobaronu“ A. Babišovi (jako největší hrozbě pro naši demokracii), ale v posledních čtyřech letech se stal obyčejnou „hlásnou troubou“ Fialovy koalice, nemohl si toho nevšimnout: Dnes k nejhorším pisálkům tohoto webu patří: Šafr (spolu se Šafrovou-Hovorkovou), zbloudilí „historikové“ Šmejkal a Hlaváček, jakož i „zběhlý kněz“ Jandourek. Z někdejšího kritického média se stala docela obyčejná, prorežimní žumpa, která se neštítí ničeho: lže, manipuluje, překresluje historii a vypravuje nám zcela vymyšlené pohádky. (Kdyby to byly pohádky podle B. Němcové nebo K. J. Erbena, i já bych si je rád poslechl nebo přečetl.)

Po celý letošní rok, kdy se deník „Forum24“ postavil do předních řad propagandistů Fialova režimu (jedná se o neostalinistický, neonormalizační režim se znaky oligarchie), výše jmenovaní Šafrovi „pisálkové“ nedělají nic jiného, než že plivají jedovaté sliny na ty politiky i občany, kteří se jim nelíbí, protože hájí své názory, o jejichž pravdivosti jsou skálopevně přesvědčeni. A není jistě náhodou, že k těmto „nepodvoleným“, kteří „fialové diktatuře“ nejvíce vadí, patří dřívější „antivaxeři“, pozdější kritikové asociálního vládnutí Fialovy partičky zmatkařů a neumětelů – až po otevřené odmítače války na Ukrajině, kteří navíc nemají pochopení pro vyvěšování ukrajinských vlajek na státní budovy.

Po říjnových volbách 2025 máme naštěstí tuto dobu plnou chaosu již za sebou. Přesto nebezpečí není ještě plně zažehnáno: zoufalci typu Pavla, Fialy, Rakušana, Černochové, Řehky či Foltýna stále nezmizeli v propadlišti dějin, ale dál otravují ovzduší u nás. Své zklamání z výsledků voleb, jakož i svou nejasnou politickou budoucnost se snaží „přetavit“ do nějaké nové „reality“. Rádi by získali jakékoli nové „angažmá“, ale nikdo o ně nestojí. Byli a zůstali pouze špatnými „herci“. „Šmírou“, kterou slušní a spořádaní občané vždy, v každé době, pohrdali. Tak je tomu i dnes. Až dosud se podíleli na vytváření zmatku na naší politické scéně. Vymýšleli pseudokauzy typu F. Turka nebo údajného střetu zájmů A. Babiše v bláhové naději, že se jim podaří nahlodat nebo zcela rozložit jednotu těch, kteří zvítězili ve volbách v říjnu letošního roku.

Když se jim to nepodařilo a když je nechal na holičkách i prezident republiky P. Pavel, který si racionálně spočítal, že by se mu to nemuselo vyplatit u blížících se prezidentských voleb (přesto je málo pravděpodobné, že by tohoto „převlékače kabátů a uniforem“ ještě někdo volil), svolávají aspoň zbytečné a teatrální tiskové konference, aby demonstrovali svůj odpor vůči T. Okamurovi, který tyto „zemské škůdce“ odmítl vzít s sebou na první zahraniční cestu na Slovensko. Tento typ cest totiž nemá sloužit k demonstrování toho, jak je česká společnost politicky rozdělena, nýbrž naopak: Potřebujeme vyslat pozitivní signál k východnímu sousedovi, s nímž nás spojují naše tisícileté dějiny. „Český vlastenec“ z Japonska, T. Okamura, to pochopil, kdežto ve volbách poražení „fialovci“ nikoliv.

Není jistě žádným překvapením, že do řad těchto zneuznaných představitelů Fialovy „opozice“ patří i europoslanec T. Zdechovský (KDU-ČSL). Ten se v této instituci chová dokonce ještě „pravověrněji“ než samotní představitelé ODS, kteří jej vynesli na svých zádech k dobře placenému místečku v Bruselu a ve Štrasburku. Být multimilionářem z peněz daňových poplatníků, to se vždycky hodí, že ano? Takové štěstí se přihodí jenom málokomu.

A protože T. Zdechovský vždycky, často s předstihem, dokáže odhadovat, odkud v příští chvíli zafouká politický vítr (lidovci na to měli v celých stoletých dějinách své partaje dobrý „čuch“), zavětřil i tentokrát a, jak jinak, pohotově se postavil „na tu správnou stranu“. Tentokrát se jednalo o jeho vyjádření k událostem ze 17. 11. 1989. Náš europoslanec totiž zareagoval na výrok slovenského premiéra R. Fica, který se přímočaře vyjádřil o „sametové revoluci“ z roku 1989 jako o „komunistickém puči“.

Není to sice úplně přesné, ale k historické pravdě to nemá daleko. Vždyť kdekdo u nás již za těch 36 let pochopil, že v r. 1989 se nejednalo ani o žádnou revoluci, ba ani o převrat, nýbrž o docela obyčejné předání politické moci z rukou jedné vládnoucí garnitury (= komunistů) do rukou předem připravené a pečlivě zpravodajskými službami vybrané skupinky nových vládců, kteří těmto poraženým komunistům v dalších letech nesmí zkřivit ani vlas. (Až na pár výjimek tomu tak doopravdy bylo.) S předáním moci se současně pojila i beztrestnost pro ty, kteří tady v letech 1948-89 vládli a kteří měli na svědomí i oněch 248 justičních vražd politických odpůrců (M. Horáková, H. Píka, S. Broj atd.).

O zmíněném prohlášení T. Zdechovského se obsáhle rozepsal k tomu určený Šafrův „pisálek“, kterého jsem již několikrát ve svých článcích kritizoval, I. Pánik. Jeho článek má tento titulek: Nepřijatelný a hluboce urážlivý. Český europoslanec odsoudil Ficův výrok, mluví o pošlapání památky (Forum24, 16. 11. 2025).

Fico svými slovy reagoval na ostentativní odchod skupiny středoškolských studentů v Popradu, kteří svou akci doprovodili cinkáním klíčů. Copak ti „mlíčňáci“ asi věděli o událostech z konce roku 1989? Zřejmě stejný PRD jako naši „revolucionáři“ od Pirátů nebo ze STAN: Hřib měl v r. 1989 osm let, cizinka Demetrashviliová ještě nebyla ani na světě.)

O pádu komunistického režimu řekl Fico toto: „Špičky komunistické strany včetně tajných služeb pochopily, že země není konkurenceschopná. Tak udělaly rozhodnutí a pustily to. Bylo to kontrolováno, bylo to řízeno. Pokud režim, který měl k dispozici armádu, zbraně a všechno, co chtěl, tak vydrží dalších 15 let bez jakýchkoliv problémů.“ (Denník N, 14. 11. 2025, 14:07)

Samozřejmě – dalo by se pokračovat. Kdo v té době žil a měl oči a uši otevřené, ten si dobře uvědomoval, že komunisté sice „melou z posledního“, ale takto by mohli pokračovat ještě dalších deset či dvacet let. I já sám jsem byl v té době o tomtéž přesvědčen. Ten, kdo to „urychlil“, se chtěl vyhnout narůstajícím problémům a postupnému rozvalu režimu, jenž se navenek tvářil jako „monolit“.

S velkým časovým odstupem, který nás dělí od událostí z konce roku 1989, mě pokaždé upřímně pobaví, když si přečtu něco „zasvěceného“, např. od L. Kudrny či jiného „borce“ z generace tzv. Husákových dětí, kteří v té době „tahali za sebou kačera“ a nic o tom z vlastní zkušenosti nevědí. (Kromě toho, co jim řekli rodiče a prarodiče.) To jsou totiž ti největší „odborníci“ na naši nedávnou minulost. Škoda, že si svou nekompetentnost neuvědomují. Pouze se tím zesměšňují v očích veřejnosti.

Po M. Jurečkovi nebo J. Bartoškovi teď přichází další „myslitel“, který nám, nepoučeným občanům, vysvětlí, jak to tehdy bylo. Nikdo z nich sice u toho nebyl, ale to nevadí, protože tito jedinci a zvěstovatelé „jediné správné pravdy“ od kohosi neznámého dostali zaručeně spolehlivé informace o tom, cože se to tehdy stalo. Takových „odborníků na všechno“ máme dnes tolik, že bychom je mohli expedovat do celého světa. Byla by to zajímavá „komodita“.

Jak se dalo čekat, T. Zdechovský nelenil a na síti X napsal toto: „Výrok slovenského premiéra Roberta Fica, že 17. listopad 1989 byl ‚normální komunistický puč‘, je nepřijatelný, nepravdivý a hluboce urážející pro všechny, kteří se zasloužili o pád totalitního režimu.“ (Síť X, 15. 11. 2025, 7:43) 

Nechápu, proč se europoslanec T. Zdechovský, který rovněž v té době „za sebou tahal kačera“, rozčiluje. Vždyť ani on žádnou zásluhu o politickou změnu z konce roku 1989 nemá! Podobně, jako ji nemá Fiala a spolu s ním i celá ta jeho partička žvanilů, zbabělců a válečných štváčů. Právě tito lidé si ještě nedávno dělali legraci z toho, jak prý malý Vašík Klausů (v době Pražského povstání 1945 měl čtyři roky) pomáhal stavět barikády. Těmto osobám šlo vždy o jediné: poplivat každého, kdo se jim nelíbí a kdo s nimi „nestojí na té správné straně“.

V dalších částech svého sdělení Zdechovský uvádí: „Listopad 1989 nebyl žádným pučem, ale autentickým lidovým povstáním proti komunistické diktatuře. Byl to masový občanský odpor, vyjadřující jasnou touhu po svobodě, demokracii, právním státě a lidské důstojnosti. Studenti, disidenti i obyčejní lidé riskovali své životy, aby se naše země vymanila z područí strany, která omezovala svobody, zavírala lidi za názory a ničila lidské životy.“ (Moje otázka autorovi těchto řádek: Proč si tedy občané, tak moc trpící pod komunistickým jhem, zvolili za prezidenta republiky „komunistického rozvědčíka“ Pávka? Marně hledám logiku, ale nenacházím ji.)

Nu což! Čte se to hezky, ale není to autentické. Jelikož „tvorbu“ T. Zdechovského  ‒ jako češtinář i jako publicista – sleduji nejméně posledních deset let, musím upozornit na toto: První, co mě napadne, je otázka: Odkud to ten hoch opsal? To přece nejsou jeho slova. On má úplně jinou slovní zásobu. Sám jsem ho za to již mnohokrát ve svých článcích kritizoval. Jako bývalý učitel češtiny s více než třicetiletou praxí o tom cosi vím. Čtenáře deníku „Forum24“ jistě lze obalamutit čímkoliv, mě však nikoliv. To nepsal Zdechovský, ale někdo úplně jiný, kdo mu to dal k dispozici, aby to použil.

Zdechovského vyjádření na síti X pokračuje těmito slovy: „Je velmi nebezpečné, když podobné výroky zaznívají z úst nejvyšších představitelů vlády sousedního státu. (…) Svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí a jejich zlehčování nebo přepisování historie nemůžeme nechat bez reakce. (…) 17. listopad byl a vždy bude symbolem odvahy, občanské statečnosti a touhy po lepší budoucnosti. A tuto pravdu nemůže změnit žádná politická manipulace.“ (Síť X, 15. 11. 2025, 7:43) 

Za jiných okolností bych se i já, jako jedna z mnoha tisícovek obětí perzekuce ze strany komunistického režimu, pod tato slova, která byla publikována na sociální síti  (na postu T. Zdechovského), rád podepsal, ale nemohu. Pro mě to není autentické, důvěryhodné, protože ani údajný autor těchto slov není z mého pohledu hodnověrnou osobou.

Je to politický komediant, který – jak se stalo u lidovců zvykem – se řídí starým známým heslem: „Kam vítr, tam plášť“. Lidovci se vždycky chovali jako farizejové. To jim zůstalo po celou stoletou historii této strany. (V posledních dnech se dokonce začalo spekulovat o tom, že by KDU-ČSL spolu s Kubovými „odpadlíky“ mohla nahradit SPD a Motoristy v připravované vládě A. Babiše.)

Z čistě praktických důvodů zopakuji část onoho vyjádření o roce 1989. Zdechovský (nebo skutečný autor tohoto textu) tam uvádí toto: „Listopad 1989 nebyl žádným pučem, ale autentickým lidovým povstáním proti komunistické diktatuře. Byl to masový občanský odpor, vyjadřující jasnou touhu po svobodě, demokracii, právním státě a lidské důstojnosti. Studenti, disidenti i obyčejní lidé riskovali své životy, aby se naše země vymanila z područí strany, která omezovala svobody, zavírala lidi za názory a ničila lidské životy.“

Ten, kdo to napsal, o těchto událostech buď neví vůbec nic, nebo pouze papouškuje něco, co mu kdosi podstrčil, aby to publikoval. Pravdivá není ani jedna věta. Jak jsem již napsal a jak potvrzuje mimo jiné i P. Pithart, jeden z přímých účastníků událostí tzv. sametové revoluce 1989, nejednalo se ani o puč, ani o revoluci, ani o převrat, ale výhradně o předem vyjednané předání politické moci: z rukou komunistů do rukou předem připravené garnitury signatářů Charty 77 (ne kohokoliv, ale pouze některých, „spolehlivých“ chartistů).

Kdo něco ví o tom, jak probíhaly protestní akce na Václavském náměstí nebo na Letné v listopadu 1989, ten se musí smát při čtení slov o „masovém občanském odporu“. Lidé toužili po uvolnění poměrů, ale restauraci kapitalismu volné soutěže 19. století si nepřál nikdo. Je to podobné, jako bezprostředně po skončení Druhé světové války: nikdo netoužil po návratu časů První republiky s masovou nezaměstnaností a nízkou životní úrovní obyvatelstva. Kdo to tvrdí, docela obyčejně lže.

Levicové strany ve volbách v roce 1946 zvítězily proto, že usilovaly (měly to ve svém programu) o narovnání poměrů a zajištění lepšího a spravedlivějšího života pro nejchudší vrstvy obyvatelstva. Nemajetných tady byla naprostá většina, kdežto milionářů a miliardářů doslova hrstka. Dnes na tom nejsme jinak. Akorát přibylo nenažranců, kteří jsou navíc nevychovaní a neslušně u těch svých koryt mlaskají. To je celá pravda o historických „paralelách“ včerejška a dneška.

­─────

Tvrzení o tom, že Listopad 1989 byl „autentickým lidovým povstáním proti komunistické diktatuře“, je naprostá fantasmagorie. O nějakém lidovém povstání nemůže být ani řeč. Taková povstání probíhala ve středověku a bývala spontánní, nepřipravená, živelná. Vždy končila krveprolitím. (Tzv. husitská revoluce měla spíš povahu „občanské války“ motivované nábožensky.) Tuto definici naplňují tzv. nevolnická povstání proti vrchnosti v době pobělohorské. Charakter povstání měly i ozbrojené akce během revoluce v Praze v červnu 1848. Naproti tomu označování vzniku ČSR dne 28. 10. 1918 za revoluci, stejně jako tzv. únorového vítězství pracujícího lidu z r. 1948, je nesprávné, třebaže tyto události byly doprovázeny rovněž mohutnými shromážděními lidu.

To, že byly v Listopadu 1989 ulice a náměstí plné nespokojených občanů, není ještě revoluce. Ne každá politická změna totiž bývá revolucí. Existují i „revoluce shora“, které provádějí momentální držitelé moci, aby si ji i nadále udrželi, nikoli jen ty „zdola“. V Listopadu 1989 se jednalo spíše o souběh mnoha okolností, které doprovázely ono již zmíněné předem vyjednané předání moci. Plná náměstí a zaplněná Letenská pláň posloužily spíše jako vhodná politická kulisa pro předem připravenou změnu režimu. Já tomuto procesu, který měl geopolitickou povahu, pracovně říkám: „stažení komunismu z oběhu“.

A co se týká oné diktatury? Takovou diktaturou komunistický režim byl pouze v počáteční fázi, zhruba v letech 1948-1956, pro kterou historici používají termín: „doba rudého teroru“. To, co známe pod označením „reálný socialismus“, byla ve skutečnosti jen málo efektivní a ekonomicky nevýkonná byrokratická diktatura pod vládou KSČ. Byl to tzv. socialismus na papíře, hodně vzdálený od toho, jak by měl skutečný socialismus vypadat. Podobně na tom byla i obhajoba idejí marxismu-leninismu: šlo spíše o mlácení prázdné slámy, aby si někteří soudruzi zasloužili svůj plat. Degenerace komunistického režimu v letech tzv. normalizace sama vedla k těm koncům, které za tyto neschopné soudruhy vyřešila „sametová revoluce“. Ta vlastně onen socialismus „zachránila“. V té době to byl již jen „vybydlený barák s oprýskanou fasádou“.

Jak se ukazuje, stále u nás žije dost lidí, kteří věří všelijakým povídačkám a utopiím. Někteří té iluzi propadli do té míry, až uvěřili tomu, že svými sbírkami na rakety „Dana“ zachraňují Evropu a svět před totální zkázou, která jim hrozí z Ruska, jež je „na kolenou“. Pravda ovšem bývá většinou mnohem jednodušší a občas i krutá. Tito nešťastníci sbírají peníze, aby si někteří „borci“ na Ukrajině mohli pořizovat zlaté toalety. Ve světových dějinách to není žádná novinka. Všechno tady už bylo.

Na shledanou v lepších časech!

5. 12. 2025

‒ RJ ‒