Svobodné noviny na internetu

Po Listopadu 1989 se i nadále propadáme do ateistického bahna…

„Pražská kavárna“, ale i ta brněnská v čele s příjemcem dotací B. Polívkou, se ještě nevzpamatovaly z porážky politického komedianta P. Fialy a jeho roztleskávačů z Brna a už je tu další událost. Tentokrát by jim mohlo udělat radost, že se na věčnost odebral jeden z těch, kteří jim pořádně pil krev – bývalý pražský arcibiskup a kardinál Dominik DUKA.

Jeho životní zásady i hlásání skutečné, nikoli jen té líbivé, morálky spojované s gesty, která odpouštějí všechno špatné, co bylo vykonáno, dráždily pokrytce z našich havlistických kaváren v Praze, v Brně, ale i v Bratislavě (nesmím zapomenout na M. Vášáryovou nebo M. Kňažka) do té míry, že při oznámení Dukova úmrtí jsme mohli slyšet zvláštní „hromobití“. To začaly padat kameny ze srdcí všech těchto politických komediantů. Teď už se nemusejí přetvařovat ani cudně mlčet, když přijde řeč na bývalého kardinála. (Jiného nemáme a jistě dlouho mít nebudeme, protože v sekulárních a poloateistických Čechách není dost vhodných adeptů.)

Největší balvany spadly těm brněnským divadelníkům (Národní divadlo Brno), na něž svého času (2018) zesnulý kardinál D. Duka podal žalobu kvůli divadelní inscenaci nazvané „Naše násilí a vaše násilí“: v ní bylo hrubě zneváženo křesťanské náboženství. Dukovi odpůrci tomuto knězi nikdy neodpustili jeho odhodlání jít do střetu kvůli náboženským hodnotám, jež jako nejvyšší představitel římskokatolické církve u nás hájil. Je to logické a lze jen sotva co proti tomuto postoji namítnout. Kdo jiný než pražský arcibiskup a primas český by to taky měl udělat?

Ano, opustil nás navždy jeden z nejvýraznějších představitelů církve, od níž jsme si před 36 lety, v Listopadu 1989, slibovali, že se nasadí o duchovní a morální obrodu národa, který byl po dobu více než čtyřiceti let sužován nenávistnou, protináboženskou propagandou komunistů, kteří čerpali svá „moudra“ z poznatků sovětských soudruhů s mnohem delší zkušeností s ateistickou převýchovou neposlušného obyvatelstva.

­─────

Poslední rozloučení s kardinálem D. Dukou (1943-2025) se uskutečnilo v sobotu dne 15. 11. 2025 v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. Liturgický průvod na místo smutečního obřadu se vydal v 11.00 hod. z Arcibiskupského paláce. Na začátku obřadu se rozezněl legendární zvon Zikmund, jenž je největší v Čechách. U katafalku s rakví byla vystavena Dukova vyznamenání: mezi jinými i Řád bílého lva, který tomuto církevnímu hodnostáři a osobnímu příteli udělil prezident republiky M. Zeman. U rakve zesnulého se střídala čestná stráž.

Uvítací řeč pronesl pražský světící biskup Z. Wasserbauer. Hlavním celebrantem pak byl současný pražský arcibiskup – J. Graubner. Následně režisér J. Strach, o němž je známo, že je (na rozdíl od ostatní komediantské šmíry) věřící, přednesl úryvek z Písma svatého. Na mši byli přítomni jak čeští politici a příznivci zesnulého kardinála, tak i hosté ze zahraničí. V prvé řadě to byl papežský nuncius J. T. Okolo, dále čeští a moravští biskupové, jakož i maďarský primas. Z našich politiků zaujali místo v první řadě všichni tři žijící prezidenti republiky: současný P. Pavel (bez manželky) i oba jeho předchůdci – M. Zeman a V. Klaus (s manželkami).

Z politiků Fialovy koalice se obřadu zúčastnili: ministr M. Výborný (KDU-ČSL), zastupující celou vládu, dále ministryně obrany J. Černochová (ODS), nově zvolený předseda Poslanecké sněmovny T. Okamura, expremiér M. Topolánek, ale i současný kandidát na nového premiéra A. Babiš, jakož i slovenský ministr zahraničí J. Blanár. Největší „pánbíčkář“ z vlády v demisi, P. Fiala (ODS), chyběl. Asi měl něco důležitějšího na práci. Z celebrit se na obřad dostavila např. herečka J. Bohdalová i někdejší miss T. Kuchařová.

Naposledy se podobný obřad konal v souvislosti s úmrtím bývalého ministra zahraničí a předsedy TOP 09 – K. Schwarzenberga (1937-2023). Rovněž tehdy před mikrofonem promlouvali politici a příznivci tohoto aristokrata, např. kněz T. Halík. (Tentokrát jsem ho tam nezahlédl.) O tom, že se Duka netajil svými kritickými názory na dnešní politiku i na neutěšená stav společnosti, hovořil rovněž hlavní celebrant tohoto obřadu – pražský arcibiskup J. Graubner.

Jeho strohá, tvrdá a odměřená slova na Dukovu adresu potvrzují to, čeho si mohli všímat i občané, kteří sledují, co se ve vysokých církevních kruzích odehrává. Ti dva se moc v lásce neměli. (Dodnes lze na internetu dohledat zprávy sdělovacích prostředků o tom, že Arcibiskupství pražské, tedy J. Graubner, kritizovali Duku za jím uskutečněné akce – ve spolupráci s M. Zemanem a lidmi z Hradu. Proto je Graubnerova řeč na pohřbu pouze obyčejným pokrytectvím od jednoho normalizačního faráře z východní Moravy. Nic víc.)

Krátce před Dukovou smrtí právě z těchto míst zaznívala kritika na adresu D. Duky v souvislosti s jeho návštěvou Slovenska: Nejprve se omluvil Slovákům za politiku, kterou v posledních letech praktikovala Fialova vláda, a následně podnikl cestu do Ružomberoku – k hrobu kněze A. Hlinky. (To bylo moc i na některé čecháčky: ateistické husy a husáci začali syčet a kejhat. Kdo neutekl včas, tomu hrozilo, že bude poštípán.)

Pozornost médií vzápětí vyvolala charakteristika, kterou Graubner na Dukovu adresu přednesl. Od tohoto Dukova nástupce v arcibiskupském úřadu se mohlo jednat o obyčejnou žárlivost: vždyť Duka byl nejen viditelnější, ale i pohotovější a politicky aktivnější než neoblíbený Graubner. Navíc se často objevoval na veřejných akcích (např. na různých oslavách státních svátků nebo v Lidicích či v Terezíně, kde vystupoval s krátkými projevy), ale dával otevřeně najevo své sympatie k vojákům, policistům či hasičům.  Nebál se hovořit s lidmi a naslouchat jim.

Všeobecně známé byly jeho obědy pro bezdomovce, které ještě jako arcibiskup pořádal přímo v budově Arcibiskupského paláce. A samozřejmě: své kritiky Duka nejvíce „vytáčel“ osobními kontakty s bývalými prezidenty republiky V. Klausem a M. Zemanem. (Oproti těm dvěma byly Dukovy styky s P. Pavlem pouze příležitostné a spíše formální.)

A nyní k tomu, co o Dukovi řekl J. Graubner. Naši nepříliš chytří novináři (někteří jsou jen natvrdlí, kdežto jiní nevzdělaní a l tomu ještě pologramotní) z toho okamžitě vykonstruovali cosi „sexistického“, ačkoliv Graubner tím chtěl pouze zdůraznit Dukův konzervatismus a lpění na tradičních hodnotách církve. Graubner prohlásil toto: „Syn vojáka, který měl rád lidi v uniformě, a dominikán s dobrou formací, muž s povahou cholerika, rozeznatelný i v této zženštilé kultuře, bojovník za pravdu a svobodu.“

Zdá se, že tím měl J. Graubner na mysli to, co se neodvážil pojmenovat, totiž věznění za komunistického režimu. To všechno v protikladu k tuctovému venkovskému faráři z východní Moravy, J. Graubnerovi, kterému komunisté nevadili a on jim. Srovnávat tady doopravdy není co. Je to, jako byste chtěli srovnávat orla s vrabčákem. Graubner ve svém „hlubokomyslném“ projevu k tomu ještě dodal: „Byl vášnivý diskutér. Nebál se bavit s lidmi, kterými jiní pohrdali.“ (Tento nafoukanec v ornátu zřejmě do toho započítal i sebe.)

Ano, zesnulý kardinál D. Duka byl nejen „diskutér“, ale i stoupenec svobody slova. Krátce před smrtí se mimo jiné zastal i zavražděného amerického aktivisty Ch. Kirka, kterého dne 19. 11. 2025 ocenila i naše „Společnost pro svobodu projevu“ (SOSP), a to právě za podporu svobody slova. Spolu s tímto Američanem byla (rovněž in memoriam) tatáž cena udělena i D. Dukovi. Jistí jedinci to nemohou, zdá se, dodnes vydýchat.

Během smutečního obřadu pronesl krátký projev i bývalý prezident republiky V. Klaus, s nímž se D. Duka mnoho let přátelil – k nelibosti těch, kteří oba dva tyto muže neměli rádi. Klaus řekl: „Dnes si mnozí stěžují, že ve veřejném prostoru chybí velké osobnosti. Kardinál Duka takovou osobností byl.“ (Lidovky.cz, 15. 11. 2025, 14:00) K tomu dodávám, že Duku měla ráda celá Klausova rodina.

Obřad ve svatovítské katedrále pokračoval tím, že na housle zahrál vlastní skladbu Dukův přítel a spolurodák z Hradce Králové – houslový virtuóz J. Svěcený. Tato skladba končila melodií známé lidové písně „Okolo Hradce“.

V gotické katedrále sv. Víta, která se začala budovat za vlády Karla IV., následně zazněla státní hymna a ve 13.30 hod. byla rakev se zesnulým kardinálem přenesena do hrobky arcibiskupů (nést ji pomáhal i A. Vondra). Při smutečním obřadu zaznělo 27 úderů zvonu Zikmund. Tyto údery symbolizovaly počet let biskupské služby D. Duky.

Jmenovaný kardinál a bývalý pražský arci biskup D. Duka zemřel nad ránem v úterý dne 4. 11. 2025. Jeho zdravotní stav se zhoršil začátkem října 2025. Kdy musel být akutně operován. Dne 1. 11. 2025 byl Duka převezen do Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích, kde ve věku 82 let umírá. Rakev se zesnulým byla vystavena ve dnech 13. a 14. 11. 2025 v kostele Všech svatých na Pražském hradě.

Jak již bylo zmíněno, Duka měl mnoho nepřátel, kteří, mu nedokázali prominout jeho zásadový postoj k tzv. registrovanému partnerství. Proto byl vnímán „pražskou“, ale i „brněnskou kavárnou“ jako kontroverzní osoba. Jeho kritici se postarali o to, aby Dukovy „přestupky“ proti obecně přijímané morálce, byly dopodrobna popsány v hesle „Duka“ ve Wikipedii.

Posledním Dukovým „přestupkem“ krátce před jeho smrtí byla návštěva Slovenska. Zatímco jiným českým politikům a celebritám naši „kavárníci“ tleskali kvůli jejich vystupování na demonstracích proti Ficově vládě v Bratislavě (B. Polívka, I. Trojan, V. Rakušan), Dukovo gesto porozumění vůči A. Hlinkovi, nemohou někteří stoupenci ateisty V. Havla rozdýchat dodnes.

I to se dá vcelku snadno vysvětlit. Čechy jsou totiž již mnoho století „královstvím dvojího lidu“: Těch, kteří „stojí na té správné straně“ (spolu s P. Fialou), a těch druhých, kteří se odmítají podřizovat něčemu, co považují za nesprávné, ba škodlivé.

­─────

Životopis Dominika Duky

Kardinál Dominik DUKA, občanským jménem Jaroslav Václav Duka, narozený dne 26. dubna 1943 v Hradci Králové a zesnulý dne 4. listopadu 2025 v Praze, byl český římskokatolický kněz, dominikán, královéhradecký biskup (1998-2010) a následně 36. arcibiskup pražský (2010-2022), jakož i 24. Primas český.

Dne 22. 6. 1970 přijal kněžské svěcení. V roce 1986 byl jmenován provinciálem české provincie dominikánů (1986-1998). Poté se stal 24. biskupem královéhradeckým (1998-2010), apoštolským administrátorem litoměřické diecéze (2004-2008) a duchovním protektorem a generálním kaplanem orleánské obedience Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského (2012-2021). V dubnu 2010 byů zvolen za předsedu České biskupské konference. Papež Benedikt XVI. Jej při papežské konzistoři, konané dne 18. 2. 2012 v Římě, jmenoval kardinálem. Jeho doživotním titulárním kostelem je kostel sv. Marcelína a Petra v Lateránu.

Duka se narodil dne 26. 4. 1943 v Hradci Králové, v místní části zvané Slezské Předměstí. Pokřtěn byl dne 9. 5. 1943 v pouchovském kostele. (Pouchov = městská část Hradce Králové.) Dukův otec František byl v období Druhé světové války (= Protektorát Čechy y Morava) nejprve příslušníkem vládního vojska. V r. 1944 v Itálii dezertoval a přes Švýcarsko se dostal do Anglie, kde se stal zbrojířem 311. čs. bombardovací perutě RAF. Po Únoru 1948 byl spolu s dalšími „západními letci degradován na vojína a odsouzen do vězení: zpočátku byl vězněn v tzv. hradčanském „Domečku“ poblíž Lorety a pak v táboře nucených prací na Mírově. Po r. 1989 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti majora.

Poté, kdy byl F. Duka odsouzen a uvězněn, přišla jeho rodina o byt a byla vystěhována do Pouchova, kde syn Jaroslav od svých 12 let dělal ministranta. Zdejší kostel mu natolik přirostl k srdci, že se zde po dokončení studia bohosloví rozhodl v r. 1970 celebrovat svou první mši – tzv. primici.

Mladý Jaroslav Duka studoval na Gymnáziu J. K. Tyla v Hradci Králové. (Toto dřívější i dnešní gymnázium v době Dukova studia neslo úplně jiné označení. Tomuto typu střední ch škol se po Nejedlého reformě z r. 1953 říkalo: „jedenáctiletka“ nebo „dvanáctiletka“ či SVVŠ; teprve po r. 1968 byl obnoven původní název: gymnázium.) Jako dítě z politicky nespolehlivé rodiny byl nucen nastoupit do továrny ZVV, kde se vyučil strojním zámečníkem. Následně ho čekala základní vojenská služba v Trnavě na Slovensku.

Teprve po tomto „intermezzu“, během něhož se „seznamoval s dělnickou třídou“, což byl v té době obvyklý postup komunistické moci vůči „třídním nepřátelům“, bylo Dukovi dovoleno nastoupit ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. V době začínajícího Pražského jara, v lednu 1968, byl Duka přijat do tajného noviciátu řádu dominikánů; v této souvislosti přijal řeholní jméno: Dominik. Na kněze jej vysvětil dne 22. 6. 1970 samotný litoměřický biskup – kardinál Štěpán Trochta (1905-1974).

Po dosažení kněžského svěcení se i před J. Dukou otevírala nelehká cesta k uplatnění v duchovní službě. Rovněž on se musel potýkat s problémem státního souhlasu k výkonu této profese. Ten visel nad každým duchovním ze strany komunistického režimu jako Damoklův meč. Komunisté ztížili Dukovi jeho profesní „start“ již tím, že jej poslali do pohraničních farností pražské arcidiecéze (Chlum sv. Maří nad Ohří, Jáchymov, Nové Mitrovice). V době, kdy normalizační pronásledování vrcholilo (1975), byl Dukovi odňat onen státní souhlas k výkonu kněžského povolání.

Ale protože ani represivní složky komunistického režimu neměly (a ani nemohly mít) všechno pod kontrolou, pokračoval Duka ve své duchovní dráze v oblasti „tajné církve“: stal se novicmistrem řádu dominikánů. Dočasné uvolnění politické situace z roku 1968 bylo pryč a po okupaci z 21. 8. 1968 se kolaborantský režim v čele s G. Husákem snažil vrátit poměry do původního stavu naprosté kontroly státu ve vztahu k církvím. A tak bylo jen otázkou času, kdy i tento duchovní skončí ve vězení. Po zatčení a odsouzení do vězení (1981-82) si Duka odpykával svůj trest ve věznici Plzeň-Bory, kde byl v r. 1949 popraven div. gen. H. Píka. Nějakou dobu sdílel Duka vězeňskou celu s pozdějším prezidentem republiky V. Havlem nebo s plk. Z. Čeřovským, jehož manželka Ludmila po emigraci na Západ působila v rádiu „Svobodná Evropa“ v Mnichově.

[Důstojníka ČSLA, Ing. Zbyňka Čeřovského (1931-2024), brigádního generála v. v., zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy z 21. 8. 1968 ve funkci zástupce velitele letiště v Hradci Králové. Kvůli odmítavému postoji k okupaci byl Čeřovský odvolán z velitelských funkcí, vyloučen z KSČ a propuštěn z armády. Stal se občanem druhé kategorie. V r. 1976 se pak na základě křivého obvinění dostal na 4 měsíce do vězení. K novému odsouzení na 10 měsíců došlo v r. 1978. Když pak podepsal Chartu 77, byl Čeřovský celkem čtyřikrát vyhozen ze zaměstnání: skončil jako pomocný dělník. O tom, jak prožíval rok 1968, podal svědectví v knize „Přepadení“ (Votobia, Olomouc 2001). V rámci akce StB „Asanace“ Čeřovský byl i s rodinou vystěhován do Německa.].

Po propuštění z vězení Duka až do roku 1989 pracoval ve Škodě Plzeň jako rýsovač. Vedle toho pokračoval ve svých aktivitách v „podzemní církvi“. V r. 1986 byl tajně ustanoven provinciálem Českomoravské dominikánské provincie; tento úřad zastával celkem dvanáct let. Po změně režimu, od roku 1990, působil ve funkci provinciála dominikánského řádu již veřejně. Souběžně s tím vyučoval na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci. Podílel se i na překladu Jeruzalémské bible do češtiny. Do širokého spektra jeho aktivit patřila i funkce šéfredaktora dominikánské revue zvané „Revue Salve“.

Dne 6. 6. 1998 byl D. Duka jmenován biskupem Královéhradecké diecéze; biskupské svěcení přijal dne 26. 9. 1998. V této funkci nahradil svého předchůdce, 23. biskupa královéhradeckého – Karla Otčenáška (13. 4. 1920 – 23. 5. 2011), jenž stál v čele této diecéze v letech 1990-1998.

[Karel Otčenášek je významným, leč stále nedoceněným představitelem římskokatolické církve, který si prošel pronásledováním ze strany komunistického režimu v té nejhorší době: od přepadení klášterů v dubnu 1950 (byl dva a půl roku internován v klášteře v Želivi a pak až do r. 1962 vězněn za velezradu v těchto věznicích: Pardubice, Hradec Králové, Mírov, Leopoldov, Kartouzy. Po propuštění z vězení pracoval v dělnických profesích.  Teprve od r. 1965 mu bylo dovoleno působit (se státním souhlasem) jako faráři Trmicích (1965-68), v Hradci Králové-Plotišti nad Labem (1968-73) a opět v Trmicích (1973-1990). Poté, kdy byl v r. 1968 soudně rehabilitován, mohl být K. Otčenášek dne 27. 1. 1990 uveden do úřadu 23. sídelního biskupa královéhradeckého. Tuto funkci vykonával do 26. 9. 1998, kdy jej vystřídal právě D. Duka. – Otčenášek patřil k těm duchovním, kterým dal komunistický režim na vlastní kůži pocítit, kdo je v této zemi po roce 19487 pánem. Není pochyb o tom, že i komunisté si dobře uvědomovali, jak nesmyslné bylo jejich tažení proti církvi a obyčejným věřícím. Podobně jako po propuštění z vězení nechali publikovat spisovatele z okruhu katolických autorů nebo představitelů tzv. ruralismu, nechali komunisté po Srpnu 1968 působit i některé dříve perzekvované kněží. Tak jako nebylo možno pozavírat všechny odpůrce komunistického režimu do vězení, nebylo možné je ani pronásledovat do nekonečna.]

V době výkonu funkce královéhradeckého biskupa se D. Duka osvědčil i jako „náhradník“ za jiné církevní hodnostáře, kteří nemohli ze zdravotních důvodů své funkce plnohodnotně vykonávat. Proto byl Duka dne 4. 11. 2004 jmenován apoštolským administrátorem Litoměřické diecéze (po dobu nemoci biskupa Pavla Posáda, až do jmenování jeho nástupce – Jana Baxanta v r. 2008.)

Poté, kdy zemřel pražský arcibiskup Miloslav Vlk (1932-2010), stal se D. Duka novým pražským arcibiskupem. Do této funkce byl jmenován dne 13. 2. 2010. Svého úřadu se ujal dne 10. 4. 2010 – po intronizaci v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě.

Dne 6. 1. 2012 oznámil papež Benedikt XVI., že Duku spolu s dalšími 21 duchovními ustanoví kardinálem. To se stalo dne 18. 2. 2012 v bazilice sv. Petra ve Vatikánu. Svou první mši v této funkci sloužil D. Duka dne 25. 2. 2012 v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. (Zdá se, že datum nebylo novým arcibiskupem zvoleno náhodou. Dne 25. 2. 1948 se totiž ujali nadvlády nad ČSR komunisté. V týž den o dva roky později (1950) zemřel na následky krutých vyšetřovacích metod ze strany StB číhošťský farář P. J. Toufar. Duka ve svém kázání vzpomněl na tohoto kněze-mučedníka.)

V den svých 75. narozenin, 26. 4. 2018, D. Duka rezignoval na funkci pražského arcibiskupa. Jeho nástupcem jmenoval papež František dne 13. 5. 2022 dosavadního olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. (Úřadu se ujal dne 2. 7. 2022.) Dukův zdravotní stav se zhoršil na podzim 2025. V říjnu 2022 musel být kardinál akutně operován a následně převezen do ÚVN ve Střešovicích. Tam dne 4. 11. 2025 zemřel. Jeho pohřeb se konal dne 15. 11. 2025 v katedrále sv. Víta na Pražském hradě.

Čest jeho památce!

23. 11. 2025

‒ RJ ‒

­─────

Seznam vyobrazení:

1. Kardinál Dominik Duka (1943-2025).

2. Záběr z inscenace hry Olivera Frljiče „Naše násilí a vaše násilí“, která byla uvedena na prknech Národního divadla v Brně v květnu 2018. Fotografie zachycuje spontánní protest členů spolku „Slušní lidé“ přímo na jevišti tohoto divadla. (Členové spolku jsou oblečeni do modrých triček s nápisem „Slušní lidé“.) Na autora hry i na ředitele tohoto divadla podal D. Duka soudní žalobu. Fialova vláda i přes tuto ostudu jmenovala dotyčného ředitele divadla, M. Glassera, novým příštím ředitelem pražského Národního divadla. Jedná se o jasnou politickou provokaci.

3. Pohřeb D. Duky v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě dne 15. 11. 2025.

4. Brigádní generál v. v. Ing. Zbyněk Čeřovský (1931-2024), Dukův spoluvězeň z věznice v Plzni na Borech.

5. Karel Otčenášek (1920-2011), předchůdce D. Duky ve funkci biskupa královéhradeckého.