Svobodné noviny na internetu

Stále žijeme z dědictví Velké francouzské revoluce

V závěru letošního roku naše sdělovací prostředky promarnily jedinečnou příležitost připomenout jedno „kulaté“ výročí z ruských dějin. Nejde totiž o události zneužitelné propagandou na obou stranách, té ruské i té evropské (proukrajinské), nýbrž o podání nezkresleného popisu toho, co se před 200 lety doopravdy odehrálo. Vždyť co by bylo Rusko, kdyby během těch dvou posledních století neprošlo revolucemi, jež změnily jak tuto říši, tak i okolní svět? Nebýt těchto dějinných zvratů, možná by Rusko – jako jedna ze světových mocností – dávno přestalo existovat. Nicméně ‒ „ruský medvěd“ stále ještě žije a nedá spát všem jeho odpůrcům.

Jak se dalo očekávat, 200. výročí povstání děkabristů v Rusku bylo až na výjimky (iDNES.cz, lidovky.cz – článek J. Justa) okázale ignorováno téměř všemi médii, obzvláště Českou televizí, jakož i televizemi komerčními. V táboře „roztleskávačů P. Fialy“, kteří v říjnu 2025 utrpěli v parlamentních volbách vpravdě historickou porážku, ani nejhlasitější kritikové všeho ruského, např. Mirka „Kachlovka“ Němcová, nevyužili této šance, jak si na ty „Russáky“ plivnout a „uvést na pravou míru“ ony události z dávné minulosti, o nichž se u nás raději cudně mlčí. Zkrátka: Když není co říci, bývá obvykle ticho.

Ještě než se pokusím ve stručnosti nastínit to, co se v Rusku po porážce císaře Napoleona I. (1815) odehrálo, musím upozornit na jeden zásadně důležitý historický fakt: Od konce 18. století, kdy došlo ve Francii k první ze čtyř revolucí, žijeme až dodnes z dědictví této revoluce. Jedná se o Velkou francouzskou revoluci (1789-1794), která otevřela generálu Napoleonovi cestu k moci a k dosažení císařské koruny.

Heslo této revoluce („Volnost, rovnost, bratrství“) našlo ohlas jak v Evropě, tak i na celém americkém kontinentu. V Jižní Americe podnítilo vlnu národně osvobozeneckých revolucí, jež vedly k vyhlášení prvních republik – v původně španělských koloniích. Jejich symbolickou postavou byl revolucionář S. Bolívar (1783-1830), venezuelský generál a politik šlechtického původu.

Ano, náš civilizační okruh, který jsme si zvykli označovat jako „euroatlantický“, stále žije z dědictví této Francouzské revoluce z konce 18. století. A není jistě náhodou, že díla francouzských osvícenců (Voltaire, Diderot) se stala inspirací pro všechny svobodomyslné jedince celého světa – Rusko nevyjímaje (např. pro A. S. Puškina). Nazíráno touto optikou je tedy i povstání děkabristů v Rusku v roce 1825 jakýmsi vzdáleným ohlasem výše zmíněné revoluce. I v programu těchto revolucionářů přece najdeme slova o svobodě, rovnoprávnosti občanů a jejich podílu na demokratické správě věcí veřejných.

Pro milovníky USA v této souvislosti připomenu, že 4. července 2026 uplyne 250 let od vyhlášení Deklarace nezávislosti třinácti amerických osad, jež vypověděly poslušnost své koloniální „matce“ – Velké Británii. Navzdory tomuto historickému „rozchodu“ stojí dodnes USA pevně po boku této někdejší koloniální velmoci.

─────

Pod vládou reakcionářů se revolucím nikdy nedařilo…

Poté, kdy byl francouzský císař Napoleon I. poražen u Waterloo (1815), vrátily vítězné státy (Prusko, Rusko, Rakousko) Evropu zpátky do předrevolučních časů. Na základě jednání Vídeňského kongresu (1815) došlo i k překreslení hranic řady států. Rusko tehdy získalo jako „odměnu“ za účast ve válkách proti Napoleonovi I. tzv. Království polské (= Kongresovka), což bylo území bývalého Varšavského knížectví. Tato nová součást carské říše byla spojena s Ruskem tzv. personální unií.

Ruský car, pruský král i rakouský císař, jakožto faktičtí vládcové nad porevoluční Evropou, vytvořili bezprostředně po Vídeňském kongresu spolek, založený na konzervativních a klerikálních hodnotách, pro který se vžilo označení „Svatá aliance“. Jeho hlavním úkolem bylo potlačovat všechny aktivity, jež by mohly v budoucnu vést ke vzniku lidových nepokojů – revolucí. V samotné Francii se po pádu Napoleona I. dostala znovu k moci revolucí odstavená panovnická dynastie v čele s Ludvíkem XVIII. Tento režim bývá označován jako „restaurace Bourbonů“.

Rovněž jeden z oněch vítězů nad Napoleonem I., ruský car Alexandr I. (1801-1825), se dostal k moci v době poměrně dramatické – po zavraždění cara Pavla I. I tento nový panovník Ruska, patřící k největším despotům své doby, opíral svou moc o armádu. V té době museli vojáci sloužit dlouhých 25 let. Car spolu s generálem A. A. Arakčejevem (1769-1834) vytvořili systém zvláštních vojenských osad, v nichž museli vojáci vykonávat jak vojenskou službu, tak i obdělávat půdu. Soustava těchto „vojenských“ vesnic se rozkládala při západní hranici ruské říše: od Baltu až k Černému moři.

Nelidské poměry v takto tyranizované společnosti vedly k častým povstáním nevolníků: např. jen v letech 1816-1820 došlo v Rusku k 87 povstáním. Kruté zacházení s poddanými zvyšovalo celkovou nespokojenost se stavem země. Přesto mělo feudálně-absolutistické Rusko, které beznadějně zaostávalo za okolním světem, k revoluci daleko. Zatímco v Rakousku došlo ke zrušení nevolnictví již v r. 1781, Rusko čekalo na totéž dalších osmdesát let: do roku 1861.

─────

Revoluční šlechtické spolky měly za cíl: připravit povstání

Již zmínění účastníci vítězného tažení proti Napoleonovi I. se mohli na vlastní oči přesvědčit o tom, že ve Francii, ale i v jiných zemích západní Evropy, se po vlně revolucí žije líp – bez nevolnictví, které se stalo zásadní brzdou hospodářského rozvoje. Řada z ruských důstojníků, kteří měli šlechtický původ, se proto zapojila po návratu do vlasti do činnosti tajných spolků. Ty se zabývaly myšlenkou, jak zbavit Rusko ekonomické stagnace, jeho celkového zaostávání a hlavně: nastolení podmínek pro důstojný život do té doby znevolněných obyvatel. Proto se republikánský model politického života stal lákavým vzorem i pro tyto „teoretické“ revolucionáře.

První z těchto revolučních spolků založil již v r. 1816 důstojník A. Muravjov a nazval jej „Svaz spásy“. Významným členem této organizace byl další z důstojníků – P. I. Pestěl. Zmíněná organizace si kladla za cíl: odstranit nevolnictví a samoděržaví (= absolutní moc cara). Začátkem roku 1818 se spolek „Svaz spásy“ proměnil ve „Svaz obecného blaha". (Inspirace Francouzskou revolucí z konce 18. století je tady naprosto zřejmá.) K tomuto nově vzniklému spolku měli tehdy blízko i někteří známí ruští intelektuálové, zejména A. S. Puškin nebo A. S. Gribojedov. Ve „Svazu obecného blaha“ se postupně prosadil republikánský směr.

V roce 1820 došlo k reorganizaci i v tomto svazu. Původní spolek byl rozpuštěn a místo něho byla vytvořena dvě střediska nové revoluční organizace: v hlavním městě Petrohradu (= Sankt Petěrburg) vzniklo jádro „Severního spolku“ (v čele s N. M. Muravjovem), kdežto v carském vojsku na Ukrajině se zformoval „Jižní spolek“ (v čele s P. I. Pestělem). Oba tyto spolky se již od samého začátku lišily v programových věcech. Zatímco revoluční představy „Severního spolku“ byly korigovány již samotným faktem, že působil v hlavním městě carské říše (vedoucí činitelé se drželi spíše „při zdi“), ruský (a ukrajinský) venkov dovoloval větší „rozlet“.

Návrh P. I. Pestěla („Ruská pravda“) chtěl z Ruska udělat demokratickou republiku, v níž by veškerá zákonodárná, soudní a výkonná moc byla předána voleným zástupcům lidu. Měla být zavedena občanská rovnoprávnost: politická práva měli získat všichni muži starší 20 let. Velkostatky měly být konfiskovány a občané měli mít možnost získat půdu ze zvláštního státního fondu. Dát svobodu do té doby znevolněným rolníkům a k tomu jim přidat ještě půdu – to samo o sobě překonávalo i to, co se odehrávalo v porevolučních zemích západní Evropy. Pestěl šel ve svých úvahách ještě dál: car i s rodinou měli být zabiti. (Možná tady je počátek pozdější vlny atentátů, jimž padl za oběť i pozdější car Alexandr II., „osvícený“ panovník, který v r. 1861 zrušil v Rusku nevolnictví.)

Jako velmi „krotký“ se v porovnání s republikánskou koncepcí „Jižního spolu“ jevil návrh V. M. Muravjova ze „Severního spolku“. Jednalo se o projekt konstitučně-monarchistického programu zvaného „Konstituce“. Tento dokument počítal s tím, že carova absolutní moc bude omezena základním zákonem. Do zákonodárného orgánu budou voleni zástupci lidu, nikoli však všichni. (Námezdně pracující obyvatelé neměli mít žádná politická práva.) Přímé hlasovací právo měli získat pouze ti, kdož vlastnili majetek alespoň v hodnotě 500 rublů ve stříbře.

Srovnáme-li oba výše popsané návrhy, vyplývá z nich, že oba spolky přijaly taktiku vojenské revoluce. Naopak nepočítaly s účastí širokých lidových vrstev na ní. Rovněž zástupci radikálnější „Jižního spolku“, kteří dokonce uvažovali o použití násilí při prosazování svých záměrů, dávali spíše přednost „španělské revoluci bez kapky krve“ (1808). Armáda v jejich pojetí měla plnit pouze roli nátlakové skupiny v procesu rozhodování o tom, kdo usedne na trůn.

V roce 1824 byl v obou těchto spolcích zahájen proces „sbližování programů“ – jako východisko k provedení příští revoluce. K ústupkům nakonec sáhly obě strany: např. „Severní spolek“ pod tlakem skupiny okolo básníka K. F. Rylejeva přiznával rolníkům právo na usedlost i příděl půdy, dokonce i rozšíření volebního práva snížením majetkového cenzu. Rylejevova skupina posléze převzala vedení „Severního spolku“.

Ke změnám došlo i v programu „Jižního spolku“, do něhož mezitím vstoupilo několik desítek důstojníků ze „Sdružení spojených Slovanů“. Tento spolek vznikl na Ukrajině v roce 1823. Kladl si za cíl: vytvořit federativní republiku z Rusů, Poláků, Čechů, Chorvatů, Dalmatinců, Srbů a Uhrů. Jelikož hrozilo nebezpečí, že činnost těchto tajných šlechtických spolků bude odhalena, stanovil P. I. Pestěl termín jejich společného veřejného vystoupení na jaro 1826. Pro provedení plánované revoluce mělo být rozhodující, aby došlo k uchopení moci v hlavním městě, a to s pomocí armády. Koordinátorem těchto aktivit se měl stát S. P. Trubeckoj, zástupce „Severního spolku“.

Navzdory zdlouhavým přípravám a „ladění not“ šlechtických revolucionářů, rozhodla o příštím osudu Ruska nečekaná událost: dosavadní císař Alexandr I. náhle zemřel dne 1. 12. 1825 v Petrohradě.  A protože po sobě nezanechal potomky, měl se jeho nástupcem stát nejstarší z jeho bratrů – Konstatntin. Ten v době úmrtí cara pobýval ve Varšavě, kde vykonával funkci místodržícího v Království polském, které se po r. 1815 stalo součástí Ruska.

─────

Nový car Mikuláš I. nezahálel a děkabristy „předběhl“…

Jelikož předpokládaný nástupce na ruský trůn, Konstantin, odmítl nabídku, aby se stal příštím carem, volba se logicky přesunula na mladšího bratra Mikuláše I. (1825-1855). I když tento „kandidát“ nebyl u carského vojska příliš oblíben, podařilo se mu náročnou situaci zvládnout bravurně. Část západoevropského tisku nového cara později, po porážce povstání, vyzdvihovala coby „hrdinu“, spočívala jeho „zásluha“ v něčem docela jiném. Dokázal totiž realisticky vyhodnotit politickou situaci a pohotově konat. Výsledek se dostavil téměř okamžitě. I v poměrech zkostnatělého, nehybného Ruska se počínání příštího cara Mikuláše I. jeví jako potvrzení toho, že „politika je umění možného“. Nový car se tomuto umění rychle naučil.

Po několika týdnech, kdy probíhalo dohadování mezi Varšavou a Petrohradem o tom, kdo bude příštím carem, se nakonec Mikuláš I. rozhodl na poslední chvíli. Dne 25. 12. 1825 (podle starého kalendáře 13. 12. 1825) oznámil, že nastoupí na ruský trůn. Již následujícího dne, 26. 12. (14. 12.) 1825 se v souvislosti s tím měla konat přísaha novému carovi. S tímto aktem hodlali spojit provedení svého povstání také členové „Severního spolku“ v Petrohradě. Ocitli se přímo v centru událostí. Proč toho nevyužít, že ano?

Tato názorově umírněná skupina děkabristů chtěla do svého povstání zapojit i armádu, s jejíž pomocí měl být proveden státní převrat. Přípravy celé akce řídil K. F. Rylejev. Vojáci carské armády, shromáždění na Senátním náměstí, měli odmítnout přísahu novému carovi. Hned nato měl senát (pod dohledem armády) proklamovat demokratické svobody, zrušit nevolnictví a oznámit svolání Ústavodárného shromáždění. Od senátorů se očekávalo, že vydají zvláštní manifest, proklamující tyto politické změny. Vojenské oddíly, shromážděné mezitím na Senátním náměstí, měly pouze posloužit jako politická nátlaková skupina. Současně s tím měl být obsazen Zimní palác a pozatýkáni členové carské rodiny; obsazena měla být i Petropavlovská pevnost a další důležité budovy v hlavním městě. Vedoucí činitelé „Severního spolku“ měli v úmyslu tento plán uskutečnit s pomocí vojsk petrohradské posádky.

Mnoho času nezbývalo ani „revolucionářům“, ani příštímu panovníkovi. Nakonec se ukázalo, že Mikuláš I. byl prozíravější a lépe připravený tuto situaci vyřešit než jeho protivníci. Car to potvrdil ostatně již tím, že den před onou přísahou (25. 12. 1825) nechal zatknout vůdce „Jižního spolku“ – P. I. Pestěla. Včas pochopil, že právě tato organizace je radikálnější než „Severní spolek“, s jehož představiteli bylo možno dohodnout se na nějakém kompromisu. Carův odhad situace se ukázal být v příštích hodinách jako více než realistický.

Mikuláš I. se rozhodl pro riskantní, ale jediný možný scénář, který mu zajistí převahu nad revolucionáři. Hru o čas, kterého bylo málo, nakonec vyhrál. Využil proto nočních a časně ranních hodin před již stanovenou přísahou (mělo k ní dojít v sedm hodin ráno) k tomu, aby v noci na 26. 12. 1825 ohlásil své nastolení na trůn Státní radě a aby přijal přísahu jejích členů. Senátoři pak byli svoláni na sedmou hodinu ranní: také oni složili přísahu novému carovi ještě před příchodem moskevského pluku na Senátní náměstí. Současně s těmito přísahami se podařilo v krátkém čase rozšířit po hlavním městě prohlášení nového cara Mikuláše I. o jeho nástupu na trůn. Tento manifest byl vytištěn dopředu. Po formální stránce splnil nový car všechno, co se od něj očekávalo.

Samotný ceremoniál přísahy na Senátním náměstí v Petrohradu, ohlášený původně na sedmou hodinu ranní, se opozdil, jelikož Mikuláš I. si k sobě nejdříve povolal velitele jednotlivých pluků. (Z vývoje událostí se dá usuzovat, že po jejich návratu k jednotkám již nikdo z nich nevydal rozkaz k přesunu na místo pro uskutečnění přísahy. Zkrátka: „pohovor“ u budoucího cara byl účinný.) Stalo se to, co se stát muselo. Na náměstí se ve skutečnosti shromáždilo pouze 800 vojáků z moskevského pluku – a nikdo další. Na místo se nedostavil ani „koordinátor“ této protestní akce – S. P. Trubeckoj, kterému byla přisouzena funkce „diktátora“ (po vzoru starověkých Řeků). Vojáci tam stáli několik hodin. Během tohoto času se k nim přidávali další lidé: jejich počet se rozrostl na 3000 osob. S tím se žádná revoluce uskutečnit nedala. Proto bylo o dalším osudu této revolty již dopředu rozhodnuto. „Revolucionáři“ nedostali žádnou šanci.

Mikuláš I. Pavlovič podnikl akci, s níž nikdo nepočítal. S jednotkami petrohradské posádky se mu podařilo obklíčit povstalce z moskevského pluku, kteří se shromáždili okolo pomníku Petra I. Stále se čekalo na případný, opožděný příchod dalších pluků carské armády, leč nikdo nepřišel. Přesto ani jedna z obou stran nechtěla vyvolat konflikt. Když už bylo zřejmé, že nikdo další na náměstí nepřijde, poslal Mikuláš I. k povstalcům svého gubernátora, aby s nimi vyjednával. Ti však na tak rychlou prohru nebyli připraveni. Jeden z takto ponížených důstojníků, P. G. Kachovskij, kterého nechal car později popravit, tohoto gubernátora zastřelil. Vyhlídky na kompromis vzaly zasvé.

Po dlouhých hodinách čekání, když už se začalo stmívat, přišla odveta. Ani car si nebyl situací zcela jist: pro jistotu nechal odvézt svou rodinu z Petrohradu pryč. Navíc rostly obavy z toho, aby se sympatizanti z řad obyčejných lidí do této akce nějak nezapletli. Ani v tomto případě totiž nebylo nutno pochybovat o tom, že řada z těchto jedinců přišla na Senátní náměstí z pouhé zvědavosti, jak to celé dopadne.

Teprve v pět hodin odpoledne, když už se začalo stmívat, vydal car rozkaz k palbě z děl. Kartáčová salva na vzdálenost 150-200 kroků otevřela oči všem. Po salvě první následovala ještě jedna. Na místě zůstaly stovky mrtvých a raněných vojáků. Po druhé salvě se ti, kteří to přežili, rozprchli do přilehlých ulic; někteří zamířili i na zamrzlou řeku Něvu. I tyto nešťastníky rozprášila salva dělostřelectva. Následovalo to, co muselo zákonitě přijít: začalo zatýkání účastníků povstání; v noci na 27. 12. 1825 byli zatčení revolucionáři postupně přiváděni do Zimního paláce. Stalo se to, s čím nikdo z organizátorů nepočítal. Příští car nenechal nic náhodě, a proto vyhrál.

─────

Povstání černigovského pluku – krvavá dohra nezdařeného povstání                      

Trvalo týden, než se členové „Jižního spolku“ na Ukrajině (6. 1. 1826) dozvěděli o nezdařeném pokusu o povstání „Severního spolku“ v Petrohradě. Také na jihu se zatýkalo a hrozilo nebezpečí, že celá tajná organizace bude rozbita. Po zatčení P. I. Pestěla se jeho stoupenci z černigovského pluku (ukrajinsky: Černihiv, na sv. Ukrajiny, poblíž hranic s Ruskem), pplk. S. J. Muravjov-Apostol a ppor. M. P. Bestužev-Rjumin, rozhodli okamžitě zahájit povstání podle předem vypracovaného programu této organizace. Dne 10. 1. 1826 povstala 5. rota černigovského pluku. Příštího dne, 11. 1. 1826, se k ní připojil celý tento pluk, jenž byl posádkou ve Vasilkovu. Muravjov se pokusil navázat spojení se členy spolku v jiných plucích 2. armády. Marně. Přičiněním sítě udavačů se carským úřadům podařilo narychlo změnit dislokaci těchto pluků.

Proti vzbouřencům z černigovskému pluku byly posléze vyslány jezdecké útvary gen. Gejsmara s dělostřelectvem. K rozhodujícímu střetnutí pak došlo dne 15. 1. 1826 u vesnice Kovalevka, 8-10 km na jih od Fastova. Podobně jako v Petrohradě byl i tentokrát použit stejný postup, který měl přinést žádoucí výsledek: také tady byli povstalci rozprášeni kartáčovými salvami dělostřelectva. Mnozí účastníci povstání při tom zahynuli, jiní byli zajati a uvězněni. Samotný S. I. Muravjov-Apostol byl raněn do hlavy a pak zajat se zbraní v ruce. Povstalci z „Jižního spolku“ se aspoň bránili, kdežto jejich kolegové ze „Severního spolku“ nedělali nic a jen pasivně čekali, jak to celé dopadne. Rozdíl mezi těmito dvěma spolky je zřejmý i nám – po těch dvou stech letech.

─────

V čem spočíval význam povstání děkabristů?

Šlechtičtí revolucionáři (spíše spiklenci), kteří se vzbouřili proti nevolnictví a samoděržaví, vystoupil v r. 1825 otevřeně a organizovaně, někteří (z „Jižního spolku“) dokonce se zbraní v ruce. Proto i dnes hodnocení této akce budí i po tak dlouhé době rozpaky. Problémem totiž nebyla ideová neujasněnost politického programu (ten byl naopak propracován velmi detailně), nýbrž odhodlání proměnit slova v činy.

Na neúspěchu celé akce se pravděpodobně podepsalo i specifické prostředí hlavního města. Jeho sociální složení hovoří samo za sebe. V Petrohradě žily v době tohoto povstání následující skupiny obyvatelstva: šlechticů zde bylo 9,5 %, vojáků 15,8 %, panských sloužících u carského dvora 21,7 % nebo příslušníků inteligence 14 %. V takovémto prostředí by se sotva dařilo revolučním myšlenkám. Spíše se nabízí to, co v konečném důsledku rozhodlo o nezdaru celé akce těchto revolucionářů: vyčkávání, nedůslednost, sklon uzavírat kompromisy, nedostatek odvahy, jakož i zbabělost. Všechny tyto vlastnosti vedou spolehlivě ke špatným koncům.

Nový ruský car Mikuláš I. (Nikolaj) Pavlovič (1825-1855), který v následujících letech vybudoval v Rusku policejní a byrokratický stát, se s organizátory povstání děkabristů krutě vypořádal. Jako by mu nestačily ty stovky zbytečně zmařených životů na Senátním náměstí v Petrohradě dne 26. 12. 1825. Pět hlavních organizátorů bylo dne 25. 7. (13. 7.) 1826 v Petrohradě popraveno na šibenici: P. I. Pestěl, K. F. Rylejev, S. I. Muravjov-Apostol, M. P. Bestužev-Rjumin a P. G. Kachovskij. Celkem 31 povstalců bylo uvězněno a dalších 253 osob posláno na nucené práce nebo do vyhnanství na Sibiř. Aktivní účastníky povstání držel car Mikuláš I. na Sibiři až do konce svého života. Tady už se nejednalo o pouhý strach z příští možné revoluce, nýbrž o docela obyčejnou mstu.

Největší politickou chybou těchto ruských revolucionářů bylo to, že nepočítali s účastí obyčejných lidí na příštích změnách ve své zemi. Dělo se tak navzdory tomu, že ve svém programu slibovali nastolení demokracie, zrušení neomezené moci cara, jakož i zavedení volebního práva pro muže. (O účasti žen nikdo z těchto „demokratů“ ani neuvažoval.) Přesto bylo jejich revoluční vystoupení na svou dobu velmi odvážným činem. Samotný car Mikuláš I. si toho byl vědom, ale aby dal najevo svou převahu, prohlásil o nich, že se jednalo o hrstku „pomatených buřičů“.

Při celkovém hodnocení této epizody z ruských dějin bychom měli vzít v úvahu i to, co soudil o děkabristech nejslavnější a neuznávanější ruský revolucionář – V. I. Uljanov-Lenin (1870-1924). Ten považoval děkabristy za první ruské revolucionáře, od nichž vedla přímá cesta k pozdějším ruským revolucím z let 1905-07 a 1917.

Na svou první skutečnou revoluci, nikoli jen nezdařený pokus o ni, museli obyvatelé carského Ruska čekat dlouhých osmdesát let. Těchto osm desetiletí představuje ono zpoždění zaostalého Ruska za ostatními státy Evropy. Stejně dlouhá doba uplynula od chvíle zrušení nevolnictví v Rakousku za vlády Josefa II. (1781) a obdobného rozhodnutí cara Alexandra II. (1861). Ten se i přes svou „pokrokovost“ nakonec stal obětí atentátu. Provedl jej jeden z členů hnutí „Narodnaja volja“ (= Lidová svoboda) v r. 1881.

Díky liberalizujícím se poměrům za vlády posledních Romanovců se podařilo ono obrovské zpoždění Ruska za okolním světem alespoň zmenšit: v době bolševické revoluce 1917 se jednalo již jen o zpoždění padesátileté. Nebýt všech těchto událostí, v mnohém tragických a bolestných, nestalo by se Rusko tou velmocí, jakou z dějin 20. století známe.

A úplně na závěr: Víte, proč se oněm šlechtickým revolucionářům z roku 1825 říká „děkabristé“? No přece proto, že své povstání uskutečnili v prosinci, v měsíci, který spojujeme hlavně se svátkem Vánoc. Tento měsíc se totiž rusky označuje jako „děkabr“.

Tož tak, milí čtenáři SN! Hezký závěr letošního roku, který nám přinesl naději v podobě nové vlády!

29. 12. 2025

‒ RJ ‒

Seznam vyobrazení:

1. Ruský car Mikuláš I. (= Nikolaj) Pavlovič (1825-1855) z dynastie Romanovců.

2. Vojáci z moskevského pluku, kteří se shromáždili dne 26. 12. (14. 12.) 1825 na Senátním náměstí v Petrohradě (= Sankt Petěrburg), čekají na vykonání přísahy novému caru – Mikuláši I. (Dobové vyobrazení)

3. Popravení děkabristé (zleva): Pavel Ivanovič Pestěl (1793-1826); Sergej Ivanovič Muravjov-Apostol (1796-1826) a Kondratij Fjodorovič Rylejev (1795-1826).