Tři „perličky“, které nám nadělili: Mikuláš, čert a anděl…
Utekla před komunisty. Dnes se s nimi „kamarádí“…
Blíží se konec roku. Mnozí lidé proto propadli pokušení napravit všechny chyby svého dosavadního života. Uvěřili tomu, že atmosféra Vánoc je tím nejvhodnějším časem pro vzájemné usmíření, obrušování hran tam, kde to dosud skřípalo, ale i pro odpuštění ještě včera neodpustitelných hříchů a poklesků.
Zdá se, že do tohoto stavu se dostala i architektka Eva Jiřičná, která desítky let žije ve Velké Británii. V jednom z rozhovorů, který poskytla našim médiím, tvrdila, že na Západ emigrovala proto, že jí komunisté bránili v jejím uplatnění. Tato věhlasná architektka, o jejíž existenci jsem po dlouhá desetiletí před rokem 1989 neměl ani tušení, je jen o pár let starší než já: Narodila se v roce 1939 ve Zlíně, kdežto já o 11 let později v Malenovicích u tehdejšího Gottwaldova (dřívějšího a dnešního Zlína). I přes ten malý věkový rozdíl byl pro nás oba rozhodujícím životním mezníkem rok 1968. Jiřičná měla velké štěstí v tom, že její stáž ve Velké Británii v roce 1968 (ještě před invazí) se plynule proměnila v nové místo trvalého pobytu.
Můj život tak „idylický“ nebyl. Na rozdíl od paní architektky jsem po Srpnu 1968 nikam neemigroval. Byl jsem naopak nucen pocítit na vlastní kůži, co to je třídní nenávist ze strany kolaborantské garnitury, která svou moc odvozovala od podpory vojenské invaze z 21. 8. 1968 a následné více než dvacetileté okupace vojsky SSSR. Kdo to nezažil, tomu se to dá jen velice obtížně vysvětlit.
Jakožto nenapravitelný odpůrce komunistického režimu a sovětských okupantů jsem byl před 55 lety kvůli kritickým postojům k událostem ze srpna 1968 odsouzen, a to podle narychlo přijatého § 100 trestního zákona („pobuřování“), k podmíněnému trestu odnětí svobody na šest měsíců. Do vězení jsem nastoupit nemusel, avšak tento „flastr“ se se mnou táhl (i po formálním zahlazení trestu) nejen po celou dobu studia na vysoké škole, ale i po jeho skončení ‒ formou špatného posudku z „alma mater“. Normalizátorům z FF UK, kde se to uvědomělými komunisty a agenty StB jen hemžilo, se naštěstí nepodařilo mě ze školy vyloučit, byť se o to dvakrát neúspěšně pokusili. Ale protože jsme tenkrát žili doopravdy v době plné paradoxů, před vyhazovem mě zachránili (jaksi mimo „plán“) někteří „pravověrní“ komunisté. Ti, kteří tvrdili a zároveň o tom byli pevně přesvědčeni, že mladým lidem by měla být dána šance na nápravu.
Proto když se dnes, po těch desítkách let od oněch událostí, ohlížím za svým životem, naléhavě si uvědomuji, že dnešní „inkvizitoři“ z okruhu Fialovy koalice by mně podobnou šanci nedali. Proto jsem osudu vděčen za tuto životní zkušenost, která mi pomohla překonávat větší či menší obtíže po desítky let. Díky tomu jsem se zocelil a přestal věřit lidem. Obzvláště nedůvěřivý jsem zůstal vůči těm, kteří se dovedou jen přetvařovat a obracet politické kabáty podle toho, jak se to momentálně hodí.
Jednoho takového, mimořádně zdatného, „kabátníka“ máme na Hradě. A nejen to. Tento bývalý člen KSČ již krátce po nástupu do funkce udělil vysoké státní vyznamenání mimo jiné rovněž E. Jiřičné. Nevím, zda si to dnes 86letá architektka ze Zlína uvědomila, ale její emigrace v tomto kontextu jaksi nedává smysl. Kdysi utíkala před komunisty, ale nakonec se neostýchala přijmout ocenění od jednoho z nich. Ano, není to jen tak bezvýznamný partajník, jakých tady bylo přes půl druhého milionu, nýbrž dobře kovaný synáček z vojenské rodiny.
Nechce se mi věřit, že by se v okruhu E. Jiřičné nenašel nikdo, kdo by jí dokázal vysvětlit, koho si naši občané (v dočasném pomatení smyslů) zvolili na Hrad – jako prezidenta republiky. Nebo je už tato žena natolik zaslepená, že uvěřila pohádce o „věčném usmíření“ v naší společnosti po Listopadu 1989? V tom případě žije ve velkém bludu: k žádnému nedošlo. Každý, kdo měl možnost sledovat letošní předvolební kampaň, musí objektivně uznat, že tak vyhrocené poměry a taková míra nepřátelství a nenávisti tady od roku 1989 ještě nebyly.
Komunistický rozvědčík P. Pavel jen pokračuje ve své falešné hře, jejíž součástí bylo koketování s J. Kánskou, dcerou komunisty popravené M. Horákové, jakož i s podivně a neoprávněně vyznamenanou Z. Mašínovou, sestrou bratrů Ctirada a Josefa Mašínových, která žádnou protikomunistickou bojovnicí nikdy nebyla. Na tyto „přešlapy“ si P. Pavel již dává pozor, ale lákadlu v podobě vyznamenané architektky z Velké Británie neodolal. Možná si doopravdy myslí, že jsou všichni lidé u nás pitomci, kteří si ničeho nevšimnou.
Leč nezůstalo jen u vyznamenání pro E. Jiřičnou. Jak se právě dočítám v článku od jednoho z nejvykřičenějších „presstitutů“ z řad našich rychlokvašených novinářů, šéfredaktora internetového časopisu „Super.cz“ (5. 12. 2025, 9:09), Lukáše Vltavského (článek má titulek: První dáma na otevření Obláčku Evy Jiřičné: Proč vynesla tak temný model, zaznělo na adresu Pavlové), zúčastnila se naše „hradní politručka“ E. Pavlová, akce, kterou pořádala již zmíněná architektka v Plzni. Jedná se o otevření centra pro pacienty s poruchou krvetvorby. Jistě jde o chvályhodný projekt.
I tento případ potvrzuje, že prezidentský pár se snaží, seč může, napravovat svou špatnou pověst, ale moc se mu to nedaří. S komunistickou minulostí to ani jinak dopadnout nemůže. Těm dvěma „převlékačům politických kabátů a uniforem“ se nedivím. Nejsou sami: jednoho dokonce hodlá Babiš navrhnout na ministra obrany.
Po více než 35 letech od Listopadu 1989 nás stále pronásleduje komunistická minulost těch, kteří by rádi rozhodovali o osudu nás všech. Bohužel ‒ nemáme republiku plnou osobností typu TGM. Kéž bychom je měli! Přesto nejsem sám, kdo si nepřeje, aby tyto osoby s temnou minulostí o čemkoli rozhodovaly. Ať se jdou živit něčím jiným! V politice potřebujeme čestné občany s čistým štítem, nikoli „převlékače kabátů a uniforem“. Nechápu tedy, proč se zmíněná architektka na konci svého života opakovaně kompromituje s bývalým komunistou, prezidentem republiky, i jeho stejně „provařenou“ komunistickou manželkou, údajnou „první dámou“. To mi hlava nebere.
Obracím se proto na někoho rozumného, kdo se pohybuje v okruhu E. Jiřičné, aby jí její politické pomýlení vysvětlil. Zdá se, že jasno ve věci neměla a nemá ani J. Kánská, ani E. Jiřičná. Je mi jich upřímně líto. Kdyby neemigrovaly, určitě by se podobného omylu nedopustily. K bývalým komunistům, kteří jen převlékají politické kabáty a uniformy, by pak nebyly tak smířlivé, jak se jim to přihodilo. Napravit se to již nedá. Pouze neopakovat tytéž chyby.
Odkaz na článek o E. Jiřičné:
─────
Magor Turek ve vládě vadí, ale Jurečkův „vánoční večírek“ nikoliv?
K napsání tohoto článku mě inspiroval text, publikovaný na webu „Stream.cz“ dne 5. 12. 2025. Článek má tento výmluvný titulek: Magory nemůžeme mít ve vládě, řekl Jurečka k Turkovi. Má mandát od voličů, zastal se ho Rajchl.
Už samotná debata na toto téma je tak trochu „mimo mísu“. Copak J. Rajchlovi nedochází, že s tak problematickými osobami, jako je Jurečka, se nedebatuje? Předsedovi strany PRO se bohužel již po několika týdnech od voleb přihodilo něco, na co „dojel“ svého času např. jeden z bývalých členů SPD – Jiří Kobza.
Když jsem mu před časem písemně vytknul, že by neměl chodit do televizních debat s osobami, jež naprosto nepřijatelným způsobem napadají své politické konkurenty, odpověděl mi, že účastníky debaty si nevybírá on, ale televize. Jemu šlo hlavně o to, aby se mohl předvádět před televizními kamerami. Dnes už ho v televizi nikde neuvidíme. Skončil i ve své straně, protože předseda T. Okamura jej odmítl dát na kandidátku. Zkrátka: život politiků je proměnlivý jako počasí: Dnes svítí slunce, ale již zítra může pršet nebo sněžit.
Komentář k debatě mezi dosluhujícím ministrem práce a sociálních věcí, M. Jurečkou, a předsedou strany PRO a nově zvoleným poslancem Sněmovny, J. Rajchlem, obstarali místo mě samotní čtenáři uvedeného webu. Stačí si to přečíst: je to velmi poučné. Já bych k tomu nemusel dodávat ani jedinou větu. Přesto to udělám, protože účinkování zmíněného politika KDU-ČSL, této skrz naskrz prohnilé partaje, která je již dlouhou dobu v „záporných číslech“ (nikdo ji nevolí, a proto zneužila koalici SPOLU k tomu, aby se dál přiživovala v politice), považuji za největší selhání naší politiky po Listopadu 1989.
Strana, jež kolaborovala více než 40 let s vládnoucí, totalitní KSČ, si z nepochopitelných pohnutek osobuje právo rozhodovat o našich osudech a navzdory odmítnutí ze strany voličů se dál tlačí do sdělovacích prostředků a soustavně otravuje atmosféru ve společnosti. To je nejen bezohlednost a bezočivost, nýbrž ten nejhorší politický hnůj, jaký tady máme.
Dopracovali jsme to tak daleko, že dobrovolně pouštíme do politiky jedince, kteří nemají ani to nejmenší právo o čemkoliv rozhodovat. Chybí jim totiž to nejzákladnější a nejdůležitější, čím by měl politik disponovat: čest, rovná páteř, důvěra veřejnosti a hlavně dosažené výsledky. Nic z toho tito jedinci nemají. Proto bychom je měli z politiky vypoklonkovat a poslat tam, kam patří: na smetiště dějin a pak na Úřady práce, aby se konečně začali živit poctivě jako ostatní občané.
K samotné diskusi mám jednu zásadní výhradu. Nerozumím tomu, proč J. Rajchl, hájící zájmy nespokojené části našich občanů, přijímá pozvání k debatám s takovými odpudivými jedinci, jako je M. Jurečka. Zdá se, že tento politik neví to, co ví většina čtenářů, kteří připojili svůj komentář k dotyčnému článku.
Skoro každý z nich připomíná nepochopitelné chování tohoto ministra, údajného křesťana, dne 21. 12. 2023, kdy došlo k tragické střelbě jednoho ze studentů FF UK na skupinu studentů a pedagogům této fakulty. Výsledkem této tragické události bylo 14 mrtvých osob. Třebaže Jurečka věděl o tom, co se stalo, neukončil již probíhající vánoční večírek na svém ministerstvu, ale po mimořádném zasedání vlády (kvůli této události) se na onen večírek vrátil a tam tancoval až do rána. Kdyby jenom to! Ještě mnoho týdnů o této události mlžil a lhal.
Neznám z evropské ani ze světové politiky žádný podobný, tak odstrašující případ pokleslé politické morálky, jakou tento ministr předvedl. Ještě horší je však to, že nebyl okamžitě odvolán z funkce ve Fialově vládě ani z vedení strany, jíž předsedal. K jeho nezvolení do čela KDU-ČSL došlo teprve mnoho měsíců po této události.
Naštěstí máme u nás dost soudných občanů, kterým je jasné to, co není schopen pochopit onen nemorální spolek politických trafikantů, který si říká KDU-ČSL. Tyto zoufalce sice nikdo nevolí, ale stále mají dostatečné množství kariéristů, kteří se tlačí do médií a obtěžují svými rádoby moralizujícími kecy slušné občany. (K nejagresivnějším a nejdrzejším patří dosluhující ministr P. Hladík.) Tuto svoloč bychom měli napříště nejen nevolit, ale natrvalo vyhnat z politiky, v níž se jim tak zalíbilo. Jak by ne, když nemusí pracovat, ale dostávají nezaslouženě desetitisícové platy za nicnedělání.
Nepamatuji takový propad morálky našich politiků, jaký momentálně reprezentují lidovci. Je to ten nejhorší hnus, jaký jsme tady za 36 let polistopadového režimu měli. Copak to těm lidem nedochází? A kdo znovu v říjnu 2025 zvolil Jurečku do Poslanecké sněmovny? Opravdu to tito občané, jimž chybí jakákoliv sebereflexe, myslí vážně? Kam chtějí zatáhnout naši zemi, že jim tento „fialový hnus“ nevadí? Je to desetkrát horší marasmus, než jaký tady vytvářeli čtyři desítky let komunisté. Ostatně – lidovci byli po celou tu dobu (1948-1989) jejich učenlivými žáky. Dnes zúročují všechno to špatné, co se od svých „rudých učitelů“ naučili. Hanba jim!
„Kejdáku“ Jurečko, zmiz z politiky! Nejlepší by bylo, kdyby byl tento politický „odpad“ odvezen k jejich loutkovodičům, kteří mají na svědomí všechno zlo, způsobené nezodpovědnou, protičeskou a protilidovou Fialovou vládou. V ní patřil Jurečka k těm nejhorším gaunerům, nejagilnějším ministrům a vykonavatelům těch největších prasáren, jaké jsme tady kdy měli. Důsledky této asociální politiky bude nová vláda napravovat dlouhá léta. Za jedno volební období se to sotva stihne.
Fialova koalice by měla být postavena před soud, jako kdysi byla protektorátní vláda z doby Druhé světové války. Ale protože V. Havel zrušil trest smrti, aby podobná individua, jako Jurečka, mohla dál parazitovat na našich občanech a škodit všude, kde se dá, navrhuji, aby celá tato vláda byla poslána na třicet let na hrad Mírov (o chlebu a o vodě). Tam budou její členové mít dostatek času, aby zpytovali svědomí. Pak je pohltí peklo, které se na tyto darebáky již těší.
Je úsměvné, když tato odporná postavička, tento pologramotný vesnický hlupák z Hané, kádruje F. Turka ‒ coby osobu nevhodnou do nové vlády. No ‒ hlavně že tam až dosud, dokonce dva roky po onom vánočním večírku stále dřepí, jako by se nechumelilo, organizátor této akce! Kdyby se to stalo v kterékoli civilizované zemi, nebyl by tam takový politik ani den. I to cosi vypovídá o tom, jak „kvalitní“ demokracii u nás máme. Fialo a Jurečko, styďte se! Jste největší darebáci v naší novodobé historii!
Rajchlovi se upřímně divím, že mu nevadí debatovat s takovým pochybným individuem, jako je Jurečka. Každý slušný člověk se musí s odporem odvrátit od této kreatury. Doufejme, že po nástupu nové vlády přestane „dotační byznys“ pro takové vykutálené dacany, jako je Jurečka a jeho bratr. To, co bylo vyplaceno, bychom měli požadovat zpátky. Právě lidovci patřili v uplynulých letech k největším křiklounům, kteří požadovali vrácení dotací od A. Babiše. (Aktivně jim v tom přizvukovali Piráti.) I oni mají co vracet. Měli bychom na to přísně a důsledně dohlédnout! Musí vrátit peníze do posledního haléře ‒ a pak rovnou do vězení!
6. 12. 2025
‒ RJ ‒
Odkaz na článek o M. Jurečkovi:
─────
„Oligarchie není demokracie,“ hlásají levicoví aktivisté. Mají pravdu!
Třetí příklad, na nějž chci upozornit a který se dostal do našeho současného politického zmatku těsně před jmenováním nové vlády (po více než dvou měsících od říjnových parlamentních voleb), se týká tématu na výsost ideologického. Připouštím, že do předvánoční atmosféry se to příliš nehodí, ale velice vhodně to dokládá fakt, jak se naše politika vzdálila od prosazování původních ideových cílů, které občané i politické strany spojovali se „sametovou revolucí“ 1989. (Politická očekávání bývají vždy větší a optimističtější, než jak to nakonec dopadne.)
S tím, jak se vzdalujeme od zatím posledního historického mezníku, jímž je politická změna z konce roku 1989, kterou jsme si zvykli označovat jako Listopad 1989, naše politické strany a hnutí stále okázaleji kašlou na ideovou stránku politiky. Kdo to sleduje a kdo zároveň něco ví o vzniku a fungování politických stran v moderních dějinách (český parlamentarismus je tady něco málo přes 150 let), ten nevychází z údivu. Rozdíl mezi jednotlivými stranami je přitom u nás minimální. Jedná se v naprosté většině o jakýsi „eintopf“: ideový rozdíl mezi stranami byl v uplynulých desetiletích téměř beze zbytku smazán. Všichni „melou“ o tomtéž, avšak s „levicí“ a „pravicí“ to nemá již společného vůbec nic. Chtělo by to „přepsat“ učebnice politologie, nebo stávající „hlásné trouby“ současného režimu poslat na Úřady práce.
Na politické scéně jsme se stali svědky podivného, ideového „rovnostářství“: všichni usilují v podstatě o totéž, kdežto občan se ocitl až na úplně posledním místě. Hlavně jde o „koryta“ a o další pohodlný život stranických byrokratů. V každé straně mají dost a dost svých „papalášů“, kteří spotřebují hodně peněz. A o ty prachy tady jde především. Tomu se podřizuje jak praktická politika jednotlivých stran, tak i strategie do budoucna. Právě zbytečné ohledy na tyto „papaláše“ a další postavičky, které je nutno ze stranické pokladny živit, přivedly většinu polistopadových stran do takové ideové bídy, že dnes zápasí doslova o holé přežití. Názorným příkladem je situace v ODS, která se bezprostředně po volbách proměnila ve snadnou, zcela bezmocnou kořist současných politických predátorů: teď už bude tato partaj pouze klesat k pětiprocentní hranici, pod níž brzy zmizí. Dobře jim tak, „modrým ptákům“!
Rozhodujícím úkolem dnešní politiky se stala „záchrana“ stávajících politických subjektů. Dokonce i těch, které již fakticky přestaly existovat. Zářným příkladem této totálně „vyprázdněné“ politiky je KDU-ČSL. Tato strana je dnes již jen „virtuální“. Kdy přestala fakticky existovat, není ještě zcela jasné. Nebyla tomu věnována pozornost médií a naši „investigativní“ novináři se po tom sami raději nepídili, aby nešlápli vedle, kdyby náhodou narazili na skutečnou pravdu. Ono je totiž pohodlnější psát výhradně o nekonfliktních tématech.
Zkrátka: nikomu se nechtělo do toho, aby ohlásil „smrt“ této strany. Proto se to všechno již mnoho let kamufluje koalicí SPOLU, která právě v těchto dnech potichu „umřela“. Bylo to od samého začátku „mrtvě narozené dítě“, jak jsem psal již v době vzniku této koalice. Teprve nyní se dozvídáme, jaká byla celá pravda okolo tohoto podivného uskupení, které „podkuřovači“ našemu brněnskému „profesůrkovi“ označovali za jeho „politické dítě“. Zkrátka: z politiky se stala virtuální realita. Žijeme v době „postfaktické“, kdy na skutečných faktech přestalo záležet.
V těchto dnech byl na stránkách „Deníku Referendum“, jehož jsem si vždy cenil kvůli jasné ideové, levicové, ukotvenosti, publikován článek jednoho z mladých přispěvatelů tohoto periodika, Matěje Moravanského, s názvem: Studenti budou protestovat proti Motoristům na ministerstvu životního prostředí (Deník Referendum, 5. 12. 2025, 10:45).
K onomu načasování této akce jen malou poznámku. Je jedno, kdo bude sedět na tomto ministerstvu, jež v posledních letech plnilo na více než sto procent „bruselskou“ agendu. Plnilo ji v některých případech skoro „v předstihu“, jelikož ani v Bruselu často nebylo o dané problematice příliš jasno či definitivně rozhodnuto. (Debaty okolo Green Dealu pokračují a zdaleka nekončí.)
Nevytýkám našim mladým aktivistům, že jsou v pohotovosti a že reagují na věci, které se jim nelíbí. Je to logické a k mládí to patří. Vadí mi pouze to, že se vlamují do otevřených dveří a dávají až okatě najevo, že jediná „pravicová“ strana, kterou u nás momentálně reprezentují „Motoristé sobě“, jim vadí. No – v českém levicovém politickém prostředí, kde jsou rozdíly mezi stranami minimální (či spíše žádné), musí vadit všechno odlišné. Teprve další vývoj, jakož i „zkouška ohněm“, kterou se stane angažmá „Motoristů“ v Babišově vládě, ukáží, zda tato strana je skutečně „pravicová“. Ani já o tom skálopevně přesvědčen nejsem.
Daleko víc než samotná, ohlášená demonstrace levicových aktivistů proti obsazení Ministerstva životního prostředí některým z politiků „Motoristů“, mě zaujal transparent, který byl u tohoto článku publikován formou fotografie z nějaké demonstrace. Je na něm tento nápis: „Oligarchie není demokracie.“ Ano, tak to skutečně je. Dokonce i z čistě „politologického“ hlediska. Jen u nás chybí dostatek odvahy, aby to politici takto – po pravdě – konstatovali.
Jsem rád, že aspoň naši mladí lidé, studenti, kteří teprve poznávají svět okolo sebe a pokoušejí se nahlížet do různých neosvětlených zákoutí naší politiky, „kde je smrádek, ale teploučko“, se netají tím, že se jim právě tato skutečnost nelíbí. Přece každý, kdo si nechce lhát do kapsy, to již dávno musel poznat. Zejména po nástupu Fialovy koalice (nejde jen o vládu, ale i o parlamentní většinu, která této vládě pomáhala prosazovat asociální zákony, „válcovat“ opozici v parlamentu a tlačit na sílu něco, co bude stejně brzy novou koalicí zrušeno) je den ode dne zřejmější, že tady již dávno nemáme demokracii, ale že nám vládnou zástupci oligarchie. (Spíše se jedná o ke všemu svolné a ochotné „poskoky“, kteří slouží jejich zájmům.)
Nejsou to oligarchové typu A. Babiše nebo odpudivé zjevy ukrajinských oligarchů, kteří si již dlouhou dobu ulévají miliony a miliardy na bezpečný Západ (součástí jejich rozmařilého života jsou i zlaté toalety), ale „malí oligarchové“ českého typu. Tak jako za komunistického režimu jsme tady měli „malé K. Gottwaldy“ v okresních či větších městech, byl i „český kapitalismus“ za První republiky a krátce po válce jen systémem „malých a o něco větších Baťů“. Těch úspěšných, ale i neúspěšných, kteří pak krátce po r. 1945 ochotně přivítali znárodnění a pohlcení svých majetků „komunálem“ ‒ před hrozícím bankrotem.
Nerad to konstatuji, ale musím. Stále u nás chybí odvaha přiznat si pravdu: v čem, v jakém hybridním systému, to vlastně žijeme? Náš současný „blahobyt“, jehož součástí je skoro milion osob v exekuci a další dva miliony lidí na hranici bídy (z desetimilionové země, v níž poskytujeme útočiště skoro dalšímu milionu Ukrajinců, utečenců před válkou), lze jen obtížně označit za stav, s ním můžeme být spokojeni.
Ostatně – nejspolehlivějším kritériem pro posouzení životní úrovně Čechů je situace, že i po více než 30 letech od Listopadu 1989 jsme stále na třetině mezd zaměstnanců v Německu. Za 36 let polistopadového vývoje jsme se neposunuli ani o milimetr kupředu. Proč jsme na tom tak špatně? Nejspíš proto, že se u nás krade mnohem víc, než jsme ochotni si přiznat. Budu přesnější: kradou naši politici a my se tváříme, že to nevidíme. Právě tato skutečnost by nás měla znepokojovat, leč není tomu tak. Sebeuspokojení bývá totiž nejen v životě, ale i v politice tím nejhorším, co nás může postihnout.
Jak to všechno souvisí s oním, výše zmíněným transparentem? Je to jednoduché. Během této doby jsme totiž potichu opustili demokracii a nahradili ji vládou všelijakých Fialů, Stanjurů, Jurečků, Válků a dalších nýmandů a „babráků“, kteří dělali a dělají jediné: až do roztrhání těla slouží zájmům jistých, dobře zakonspirovaných oligarchů. Dokonce se tím ani netají. Kolik milionů či miliard (v korunách, eurech či dolarech) si tito slouhové cizích zájmů „ulili“ stranou, to se jistě brzy dozvíme, až se po tom nová vláda začne pídit.
V Čechách, jak známo, se nikdy nic dlouho neutají. Fialova kampelička, Dozimetr či kauza bitcoinů, to jsou jen některé „zkušební balonky“, jimiž se tato vláda prozradila. Někteří její členové byli už tak netrpěliví, že to nemohli dál vydržet ani tutlat. A jistě nezůstane jen u toho. Když se kácí les, létají při tom obvykle i třísky. Do této doby loajální úředníci na ministerstvech, „kteří jim u toho svítili“, taky brzy začnou mluvit. Však už někteří začali – v souvislosti s nejasnostmi okolo nezodpovědného a lajdácky sestaveného návrhu na státní rozpočet pro rok 2026.
Ano, i já jsem přesvědčen o tom, že rok 2026, který již klepe na dveře, se stane dílčím historickým předělem na naší cestě do budoucnosti. Že odhalí celou pravdu, a to nejen o Fialově vládě „oligarchů“. Proto se upřímně raduji i z onoho transparentu našich levicových aktivistů. Tentokrát mi doopravdy nevadí, že jsou levicoví. Vždyť celá naše historie za posledních 150 let byla a je ve znamení politické levice – jako hegemona dějin.
Chtělo by to nicméně dotáhnout do konce a splnit ještě jednu podmínku: Aby tito mladí lidé přestali sami naskakovat na propagandu, kterou jim podsouvají právě ti, kteří těmto oligarchům po celou dobu svého vládního angažmá sloužili a slouží. Jak známo, pod svícnem, bývá tma. Doporučuji, aby si pořídili buď baterku, nebo „čelovku“. Pak lépe nahlédnou, v čem se až dosud mýlili.
Chtělo by to ještě víc otevřít oči, milý Matěji Moravanský! Ten pseudonym., který si autor dotyčného článku zvolil, je mně sympatický proto, že i já pocházím z Moravy. Pouze ti Brňáci z Fialovy koalice poškodili obraz této části tisíciletého českého státu, jehož součástí Morava byla a je, tak neuvěřitelným způsobem, že se v příštích letech o ní moc mluvit nebude.
„Moravo, Moravo, Moravičko milá…“ Pamatuji si, že se jako vtip ještě za časů společného státu říkávalo, že ona pauza mezi českou a slovenskou částí československé státní hymny je vlastně čas vyhrazený pro tuto „moravskou hymnu“. Ta ovšem nikdy nezazněla, protože nikdo neměl odvahu ji tam vložit, aby nenarušil vztahy mezi bratrskými národy Čechů a Slováků.
Po zániku Velkomoravské říše (907) se Morava stala nedílnou součástí Českého státu, knížectví a následně království. Stalo se tak údajně za vlády knížete Oldřicha nebo jeho syna Břetislava I. v letech 1018-1030. Ve stejné době bylo Slovensko připojeno k Uherskému státu: Slováci žili pod nadvládou Maďarů, někdejších kočovníků, kteří pronikli do Karpatské kotliny okolo roku 894, dlouhých 900 let.
Pod vlivem „civilizovanějších“ Slovanů, kteří žili v rámci Velkomoravské říše, přijali Maďaři (Uhři) křesťanství. Jejich první král, Štěpán I. Svatý (973-1038), byl pokřtěn (nebo biřmován) osobně pražským biskupem Vojtěchem Slavníkovcem (†997). Jsou to tedy i křesťanské počátky Čechů, Slováků, Maďarů a Poláků, které spojují tyto čtyři státy ve střední Evropě (V4). Již tehdy se jednalo o unikátní raně středověký projekt křesťanské Evropy. Mějme to na paměti a važme si toho, co nás spojuje!
Kdy zmíněná píseň o Moravě vznikla a kdy zlidověla, není přesně zjištěno. Zcela jistě se zpívala již v době, kdy došlo k „bitvě tří císařů“ u Slavkova (1805). Český obrozenecký sběratel lidové slovesnosti, František Ladislav Čelakovský (1799-1852), její text publikoval v r. 1822 v prvním díle svých „Slovanských písní“. Celý text písně zněl takto: „Moravo, Moravo, Moravičko milá, / co z tebe pochází chasa roztomilá, / chasa roztomilá a děvčátka hezký, / a děvčátka hezký, ty mluví jen česky, / které jsou škaredy, ty mluví německy.“
7. 12. 2025
‒ RJ ‒
Odkaz na článek o protestní akci kvůli „Motoristům“:
─────
Seznam vyobrazení:
1. Zlínský mrakodrap, 21. budova firmy Baťa, unikátní projekt architekta V. Karfíka, dnes sídlo Krajského úřadu ve Zlíně.
2. Architektka-emigrantka E. Jiřičná a „komunistická politručka“ E. Pavlová.
3. Ferda ucítí magora na dva kilometry (karikatura).
4. Jurečka a Rajchl v debatě na CNN Prima News.
5. Fialova koalice ve vězeňském oblečení (karikatura).
6. Transparent „Oligarchie není demokracie“.
