Svobodné noviny na internetu

Neúplné informace novinářů o tzv. Číhošťském zázraku i o P. J. Toufarovi

Naše sdělovací prostředky se v průběhu posledních tří měsíců dvakrát zabývaly osobností P. Josefa Toufara (1902-1950). Poprvé to bylo v prosinci 2019 v souvislosti s připomínkou 70. výročí tzv. Číhošťského zázraku. Podruhé je to nyní, a to kvůli blížícímu se 70. výročí tragického úmrtí tohoto římskokatolického faráře z obce Číhošť na Havlíčkobrodsku (původně: okres Ledeč nad Sázavou).

V obou případech byly podnětem k mediálnímu zájmu nikoli samotné události z 11. 12. 1949 (= záhadné pohyby kříže na oltáři v průběhu mše svaté) či osoba J. Toufara, ale spíše veřejná akce na počest těchto jubileí. Dne 15. 12. 2019 se konala vzpomínková mše v gotickém kostele Nanebevzetí Panny Marie v Číhošti. V těchto dnech, 22. 2. 2020, pak konference, doprovázená mší svatou, k 70. výročí násilné smrti J. Toufara ‒ v klášteře v Želivi na Pelhřimovsku.

Většina článků, které byly publikovány k 70. výročí tzv. Číhošťského zázraku, pouze připomněla základní fakta, byť pro širší veřejnost nepříliš známá. K nejlépe zpracovaným patřil článek R. Oppelta na serveru „iDNES.cz“ (15. 12. 2019, 12:07). Tento článek byl zveřejněn nicméně až několik dní po tomto výročí. Třebaže se autor snažil z jednotlivých střípků mozaiky poskládat obrázek té doby i samotného faráře J. Toufara z Číhošti, pár kamínků v té pomyslné mozaice chybělo.

Také v těchto dnech, krátce před 70. výročím Toufarovy tragické smrti, je podezřele ticho. Pouze Česká televize (ČT) se zhostila vzpomínky na tuto událost se ctí. Ve večerním pořadu „Události, komentáře“ (21. 2. 2020) připomněli Toufarovu smrt oba moderátoři: J. Železný a D. Písařovicová. Přímý vstup do tohoto pořadu měl i redaktor M. Donát, a to z místa konání zmíněné konference – ze Želivi. Pár slov pronesl i autor knihy o J. Toufarovi – publicista M. Doležal.

Redaktor M. Donát správně připomněl málo známý fakt, že totiž dva dny po J. Toufarovi (pro něho si příslušníci StB přijeli dne 28. 1. 1950) byl zatčen i opat kláštera v Želivi – Bohumil Vít Tajovský (1912-1999). Stejně jako J. Toufar byl i Tajovský vyslýchán estébáky ve věznici Valdice (Kartouzy) u Jičína. V dubnu 1950 jej pak Státní soud poslal na 20 let do vězení. Údaj redaktora M. Donáta ještě doplním: Poté, kdy oddíly StB v noci z 13. na 14. 4. 1950 přepadly mužské kláštery po celém území ČSR, byl v Želivi zřízen jeden z tzv. internačních klášterů. (Právě zde byl internován rovněž pozdější pražský arcibiskup F. Tomášek.)

Česká televize (ČT) se vrátila ke konferenci v Želivi ještě v pořadu „Týden v regionech“ (22. 2. 2020). V něm dostal větší prostor publicista M. Doležal, který podrobněji pohovořil o tzv. Číhošťském zázraku i o faráři J. Toufarovi. Třebaže se již delší dobu netajím svými výhradami vůči práci naší veřejnoprávní televize, tentokrát musím pracovníky ČT pochválit za velmi dobře odvedenou práci. To, co pokazili svou „přepísknutou“ kampaní v souvislosti s aférou „Válková-Urválek“, se tentokrát pokusili napravit. Pachuť přesto zůstala.

Zvláště oceňuji to, že redaktor J. Železný nechal na obrazovce za stolem moderátora promítat (bez komentáře) ukázky z dobového propagandistického filmu „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“. Na těchto záběrech je zachycena údajná policejní „rekonstrukce“. (Ta skutečná se prováděla v laboratořích StB později a nic z toho, co bylo ve filmu předvedeno, se nepotvrdilo.)

Důmyslný systém pák, pružin a táhel, jejichž prostřednictvím měl číhošťský farář pohybovat s křížkem na oltáři, byl sice divákům filmu předložen jako fakt, ale nikdy se nepotvrdilo, že tomu tak skutečně bylo. Všechno nasvědčuje tomu, že k tomuto zinscenování, jak je ve filmu zachyceno, došlo až po Toufarově smrti. „Kněz“ na filmových záběrech není totiž J. Toufar, nýbrž prokurátor JUDr. K. Čížek.

K nesrovnalostem, jež se v souvislosti s tzv. Číhošťským zázrakem a osobou J. Toufara objevily v našich sdělovacích prostředcích v prosinci 2019, jsem chtěl napsat vysvětlující článek, ale nakonec jsem se rozhodl tato fakta připojit ke vzpomínkovému článku k 70. výročí Toufarovy tragické smrti, tedy k této stati.

●●●

Našim „demokratům“ se J. Toufar nehodí do krámu?

Letošní rok je jedinečnou příležitostí k připomenutí dvou důležitých výročí osobností, jež se zařadily mezi první oběti krutovlády a justiční zvůle komunistického režimu bezprostředně po Únoru 1948: číhošťského faráře P. Josefa Toufara (1902-1950) a národně socialistické političky JUDr. Milady Horákové (1901-1950).

Lze předpokládat, že alespoň část našich sdělovacích prostředků se těmto jubileím bude věnovat. Co je však zarážející a nepochopitelné, je fakt, že žádná z tzv. tradičních, demokratických stran si popularizaci životních příběhů těchto dvou statečných odpůrců komunistického režimu nevzala na starost. Byla by to ta nejlepší „kampaň“ před letošními krajskými a senátními volbami. Zdá se, že naši „demokraté“ mají úplně jiné starosti, než je připomínání památky obětí komunistického režimu.

Platí to zejména pro KDU-ČSL, někdejší křesťanskou stranu, která dnes není schopna oslovit ani nábožensky založenou část svého původního elektorátu. Tuto stranu jsem plným právem kritizoval za to, že ignorovala loňské 120. výročí narozenin kardinála F. Tomáška, jakož i 70. výročí tzv. Číhošťského zázraku. Mlčení této strany pokračuje i nyní – v předvečer 70. výročí tragické smrti P. J. Toufara. Tato strana se svými nepochopitelnými aktivitami odepsala sama. Voliči jí brzy vystaví „stopku“.

Některé dílčí výhrady a připomínky k událostem okolo tzv. Číhošťského zázraku jsem uvedl již ve svém článku nazvaném „Tzv. Číhošťský zázrak“ (SN č. 12/2019, vloženo 21. 12. 2019, ZDE). O samotném faráři J. Toufarovi pojednává můj starší článek s názvem „65 let od mučednické smrti P. Josefa Toufara“ (SN č. 2/2015, vloženo 25. 2. 2015, ZDE). V příloze k tomuto druhému článku jsou zveřejněna dobová svědectví o způsobu, jakým byli J. Toufar a další kněží ve věznici Valdice mučeni, dokonce prý v přítomnosti sovětských poradců.

U faráře J. Toufara prý estébáci používali tzv. Dzeržinského zpovědnici (= vrážení gumové hadice, napojené na vodovodní kohoutek, do konečníku a vhánění proudu vody do střev: tento postup mohl vést k potrhání střev). Stejně tak bylo údajně používáno tzv. kadidlo: posuvný svícen, jímž byli vyslýchaní vězni, připoutaní za ruce a nohy, páleni plamenem svíčky na genitáliích. Obě tato zařízení byla zřejmě v souvislosti s Toufarovou smrtí demontována.

Toufarův kolega, B. V. Tajovský, který byl vězněn v sousední cele, slyšel Toufarův nářek v důsledku mučení. Toufar prý volal: „Nebijte mě, já jsem nic neudělal!“ Opat želivského kláštera ve svých pamětech tvrdil, že k perforaci žaludečního vředu u J. Toufara mohlo dojít po požití horkého čaje, který dozorci vězňům dávali. Prý v něm byla jakási chemikálie, jež mohla rozleptat žaludeční stěnu, případně vést k prasknutí onoho vředu. Tajovský sám se pití tohoto čaje vyhýbal: nepozorovaně si jej lil za oblečení a nechal stékat po těle. Jeho tvrzení nemusí být daleko od pravdy: estébákům šlo především o likvidaci těchto nepohodlných osob – jakýmkoliv způsobem.

─────

V době, kdy píšu tento článek, informuje o výročí Toufarova úmrtí pouze server „deník.cz“ (22. 2. 2020, 14:14), a to v článku „Od zázraku ke kruté smrti. Před 70 lety estébáci utýrali faráře Toufara“. V článku jsou bohužel opět nepřesnosti. Tvrdí se v něm např. toto: „Toufar umírá ve valdické věznici na následky mučení.“ Není to pravda. Farář J. Toufar byl dne 25. 2. 1950 urychleně v bezvědomí převezen do Borůvkova sanatoria v Praze (Legerova ulice), kde navzdory provedené operaci ve 20.35 hod. zemřel. Pitva jeho těla byla provedena tamtéž dne 27. 2. 1950. Následujícího dne bylo Toufarovo tělo pohřbeno do hromadného hrobu na hřbitově v Ďáblicích.

●●●

Jaká byla celá pravda o „vině“ a smrti P. J. Toufara?

Číhošťský farář J. Toufar byl Státní bezpečností (StB) zatčen dne 28. 1. 1950. Koncem ledna 1950 byla z příslušníků instruktážní skupiny StB vytvořena tzv. vyšetřovací skupina. Jejím vedoucím se stal ppor. Ladislav Mácha; dalšími členy byli: Cvíček, Řezníček, Hrabák, Hrabina, Němec a Zikmund.

Jmenovaní vyšetřovatelé StB byli odesláni do věznice ve Valdicích (= Kartouzy), která je v dobových dokumentech z důvodu utajení nazývána „Starou Vsí“. Tito příslušníci StB se od svých nadřízených dozvěděli pouze to, že je čeká vyšetřování „vážného politického a protistátního aktu“. S přesným zadáním seznámil náčelník StB O. Závodský pouze vedoucího vyšetřovací skupiny – ppor. L. Máchu. Vše se dělo v rámci „konspirace“, aby nemohlo docházet k úniku informací.

Okolnosti průběhu vyšetřování kauzy J. Toufara popsal až po více než deseti letech, v r. 1962, jeden z členů této skupiny, štábní strážmistr Miloš Hrabina těmito slovy: „Přímo na místě byly rozděleny úkoly tak, že já s Hrabákem jsme dostali vyšetřování Toufara, Machalky, Tajovského.“ Vyšetřování prý probíhalo „regulérním“ způsobem, ale chyběly údajně materiály, jež by dokumentovaly trestnou činnost zajištěných osob. Proto se prý po vzoru SSSR více stavělo na vlastním přiznání obviněného. Jinými slovy: na přiznání vynuceném použitím fyzického násilí.

Výslechy J. Toufara tzv. regulérním způsobem (= bez použití násilí) probíhaly ve dnech 1., 2., 3., 7. a 9. 2. 1950. Jak informoval L. Mácha svého nadřízeného, O. Závodského, k obratu došlo ve středu 15. 2. 1950, kdy se prý J. Toufar částečně přiznal. Nicméně – příslušný protokol ve spisu chybí. Proč asi?

V téže zprávě, kterou L. Mácha sepsal někdy po 23. 2. 1950, tvrdí, že se J. Toufar dvakrát pokusil o sebevraždu oběšením. Přitom se údajně „potloukl na obličeji a na těle, jak sebou mlátil“. Trochu podivná historka či spíše účelové tvrzení, jež nelze ověřit. Mrtvý Toufar by to sotva mohl potvrdit. Spíše to vypadá tak, že faráře J. Toufara někdo škrtil a pak pořádně zmlátil, což pochopitelně zanechalo stopy na jeho těle. S odstupem několika dní by to bylo nepřehlédnutelné, jak dosvědčují svědkové, kteří tělo mrtvého J. Toufara viděli.

Poté, kdy bylo zřejmé, že Toufarův zdravotní stav je vážný a že by to nemusel přežít, dostal zřejmě jeho vyšetřovatel (a mučitel) L. Mácha strach z případného vyšetřování a postihu. V tom se skutečně nemýlil. Zodpovědnosti za farářovu smrt ho nezbavili ani jeho nadřízení. A „opletačky“ s tím měl až do své smrti.

Začátkem 4. týdne vyšetřování, dne 20. 2. 1950, se konal další výslech J. Toufara – po několikadenní pauze. Když farář odmítal vypovídat, byl prý dán znovu do temnice. A protože tlak ze strany nadřízených na Ministerstvu vnitra i ve vedení KSČ sílil, bylo dne 22. 2. 1950 použito proti Toufarovi „všech prostředků“ (= obušku), a to tak, aby údajně vyšetřovaný neutrpěl zranění s následky.

Ještě předtím, než došlo k použití násilí, přijel do Valdic dne 18. 2. 1950 také zástupce náčelníka oddělení politického zpravodajství StB Josef Čech, který sám J. Toufara vyslýchal. (Rovněž tento zápis se nedochoval.) V době Pražského jara 1968 k tomu J. Čech sdělil vyšetřovateli Vyšší vojenské prokuratury v Táboře, že „zatčení Toufara bylo nezákonné a nebyly důkazy o jeho trestné činnosti“.

Zmíněnému výslechu byl podle tvrzení J. Čecha přítomen i náčelník referátu katolické církve mjr. B. Košař. Toufar prý opakoval, že on pohyb kříže neviděl, ale že se o něm dozvěděl od věřících. Byl přesvědčen o tom, že je to zázrak. Čech údajně po tomto prohlášení na Toufara řval, avšak fyzického násilí nepoužil. Tolik pozdní prohlášení jedné ze zúčastněných osob.

●●●

Když všemocná strana nařídí, „bicí komando“ StB to zařídí…

Tzv. Číhošťským zázrakem se nabývaly bezprostředně po Toufarově zatčení nejvyšší orgány vládnoucí KSČ. Dne 30. 1. 1950 o této záležitosti jednalo dokonce předsednictvo ÚV KSČ za účasti samotného předsedy strany – K. Gottwalda. Tento stranický orgán vzal na vědomí zprávu, kterou přednesl předseda církevní komise A. Čepička, s tím, „aby se vyšetřování urychleně skončilo a provedlo exemplární potrestání“.

Nejvyšší čs. soudruhy tlačil čas: o církevních záležitostech mělo jednat předsednictvo ÚV KSČ dne 27. 2. 1950. Na tiskové konferenci dne 6. 3. 1950 ministr vnitra V. Nosek v rozporu s pravdou pak prohlásil, že se Toufar při výslechu přiznal k tomu, že „pohyb křížku provedl sám“. Číhošťský zázrak byl prohlášen za začátek „dalekosáhlé rozvratné provokace vysoké katolické hierarchie ve službách Vatikánu“. Výsledkem bylo vyhoštění zástupce nunciatury Mons. Ottavia de Livy z ČSR dne 16. 3. 1950.

─────

Od Toufarova zatčení uběhl téměř jeden měsíc a tlak ze strany K. Gottwalda a jeho zetě A. Čepičky (= ministr spravedlnosti) zesiloval. Vyšetřovatel L. Mácha se proto rozhodl vynutit na Toufarovi jeho přiznání za použití nejtvrdšího násilí. (Mácha tomu ve svých pozdějších vyjádřeních říkal: exekuce.) K tomu došlo během výslechu dne 22. 2. 1950. O den později, 23. 2. 1950, byl sepsán protokol, v němž je popsán „mechanismus“ pohybu křížku na oltáři kostela v Číhošti. Byl to zřejmě výsledek práce tzv. technické skupiny StB, vedené Janem Bokrem.

Sám tvůrce tohoto „mechanismu“ v roce 1968 vyšetřovatelům vojenské prokuratury přiznal: „My jsme to zkoušeli všelijak, ale nemohli jsme to dát dohromady tak, aby to bylo ovladatelné z kazatelny.“ Dodejme: tak znělo zadání, které tato skupina dostala od svých nadřízených. Dokumentární film, natočený někdy na přelomu února a března 1950, tedy již po Toufarově smrti, ukazoval něco jiného: křížek byl ovládán z kazatelny. Ve skutečnosti se jednalo o manipulaci několika osob: jak muže převlečeného za kněze na kazatelně, tak ještě jiného člověka, který tím křížkem pohyboval. Bokrův závěr již v r. 1962 zněl: museli k tomu být dva lidé, nikoli jen kněz na kazatelně.

Podle expertizy Kriminalistického ústavu v Praze byla autorem textu, tedy protokolu, v němž se Toufar přiznává k manipulaci s křížkem na oltáři, jiná osoba než u protokolů za začátku února 1950. Do spisu to mohl de facto vložit kdokoliv z vyšetřovatelů StB nebo jejich nadřízených. Protokol ze dne 23. 2. 1950 navíc obsahuje velice výmluvný dovětek, jehož autorem měl být rovněž J. Toufar: „…úplné mé doznání, které jsem učinil dobrovolně, abych svému nitru ulevil. Vyslýchající orgány se mnou jednaly slušně…“ (Připomíná to atmosféru čarodějnických procesů z 2. poloviny 17. století na panství Velké Losiny.)

Je zřejmé, že pokud tuto větu J. Toufar skutečně pronesl, musel být v naprosto zoufalém stavu (fyzickém i psychickém), kdy byl ochoten podepsat cokoliv. Spíše to však vypadá tak, že tato formulace byla do protokolu dopsána dodatečně, a to v době, kdy již bylo jasné, že po použití násilí J. Toufar nepřežije, nebo dokonce po jeho smrti.

Zkrátka: celá pravda o událostech těsně před Toufarovou smrtí je dodnes obestřena mlhou. Při vyšetřování v roce 1968, kdy estébáci nevěděli, co s nimi bude (nebýt sovětských tanků, jistě by mnozí z nich skončili ve vězení nebo možná i na šibenici), se někteří členové „bicího komanda“ rozhodli „kápnout božskou“. Během konfrontace s bývalým členem instruktážní skupiny při Hlavní správě StB Řezníčkem totiž vyšetřovatel L. Mácha prohlásil toto: „Násilí vůči Toufarovi, které označuji jako exekuci, jsem se zúčastnil já (= Mácha), Řezníček, Němec, možná též Zikmund. To nevím jistě.“

●●●

Ztýraný farář při neúspěšném nočním filmování

Jak dosvědčili přímí účastníci událostí okolo násilné smrti číhošťského faráře J. Toufara, měsíc trvající vyšetřovací vazba změnila podobu tohoto duchovního pastýře k nepoznání. Velmi výmluvně o tom vypověděl v r. 1968 orgánům vojenské prokuratury v Táboře bývalý pracovník z kanceláře náčelníka StB Robert Skerl toto: „Pamatuji se, že Toufar byl mohutný chlap. Připadal mi jako sedlák. Byl mlčenlivý a zdál se mi zcela zdravý.“

Estébák R. Skerl se pohyboval v blízkosti J. Toufara od jeho zatčení až do konce jeho života. Na příkaz stranických představitelů z Prahy se musel zúčastnit i nočního filmování (tzv. rekonstrukce) v číhošťském kostele (23.-24. 2. 1950) a následujícího dne Toufara převážel do Borůvkova sanatoria v Praze. Když pak Toufar zemřel, doprovázel vůz s mrtvým tělem číhošťského faráře až na hřbitov v Ďáblicích. Tam byl Toufar pohřben dne 28. 2. 1950. Skerl dokonce pořídil náčrtek umístění jeho hrobu. Dá-li se to tak říci, farář J. Toufar se stal Skerlovým „osudovým“ mužem. Doslova.

Umírajícího faráře J. Toufara po jeho převozu z Valdic do Prahy popsal R. Skerl takto: „Toufar vypadal strašně zle. Nepodobal se ani člověku. Byl celý zchátralý, hubený, tváře měl propadlé, strhané rysy v obličeji, oteklé a rozpraskané rty. A měl takovou divnou barvu v obličeji a stejně tak i na těle. Přesně řečeno: byl celý žlutý. V obličeji měl nějaké modřiny. Modřiny jsem viděl i na těle. Pamatuji se, že především na rukou a na stehnech. Myslím, že i na zádech. Bylo mi jasné, že byl hodně zbit.“ Tak prý viděl faráře dne 25. 2. 1950 v odpoledních hodinách – v den Toufarova úmrtí.

Co se týká údajné filmové „rekonstrukce“, jejíž záběry měly být použity pro dokumentární film o tzv. Číhošťském zázraku, mjr. B. Košař o tom vypověděl v r. 1962 toto: „Vedle pracovníků techniky (= technické skupiny, která měla za úkol zajistit ovládání křížku na oltáři z kazatelny) byli přítomni Čech, Mácha. (…) Byl dán příkaz celou rekonstrukci provést ve vší tichosti. (…) Toufar byl přivezen ve velmi zuboženém stavu. (…) Byl podroben velkému fyzickému týrání a vím, že nemohl na kazatelnu ani vylézt a musel být podpírán. (…) Toufarovi musela být každou chvíli otírána tvář, neboť neustále krvácel z úst a krev mu vytékala z koutků.“

Vedoucí technické skupiny Jan Bokr, který se filmování zúčastnil, v r. 1968 o zdravotním stavu J. Toufara při této rekonstrukci vypověděl: „Potřetí jsem byl v Číhošti v době, kdy Čs. zpravodajský film natáčel celý krátkometrážní film ‚Číhošťský zázrak‘ (= film byl dán do distribuce pod jiným názvem: „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“) i s komparsem lidí z Prahy. Při této příležitosti představoval zde faráře jeden pracovník III. správy MV (= Ministerstva vnitra). (…) Páter Toufar tam byl jenom asi půl hodiny. A znovu říkám, že byl ve velmi zbědovaném stavu. Počtvrté tam byl jenom filmový štáb.“ (Pozn.1)

Z uvedené výpovědi vyplývá, že J. Toufar byl na filmování sice přivezen, ale nakonec ho zastoupila úplně jiná osoba, která se oblékla do kněžského roucha. (U kovaných komunistů to musela být propagandistická „lahůdka“: ateista coby kněz. To nevymyslíš!) Z filmových záběrů uvedeného dokumentárního filmu je vidět, jak pomocí estébáky zhotoveného mechanismu údajný kněz ovládá pohyby křížku na oltáři, a to přímo z kazatelny.

Přitom farář Toufar po celou dobu vyšetřování (až do své smrti) existenci tohoto mechanismu i svoji účast na tomto „podvodu“ popíral. Nic nenasvědčuje tomu, že by neříkal pravdu. Toufar sám se vyšetřovateli L. Máchovi nikdy k manipulaci s křížkem nepřiznal. A zdá se, že ani netušil, že právě ona estébácká „technická skupina“ tam ještě před jeho přivezením z Valdic do číhošťského kostela tento „mechanismus“ nainstalovala.

S výše uvedenými výpověďmi pracovníků StB z 60. let 20. století (zdá se, že se estébákům zázračně vrátila paměť a vzpomněli si na to, jak to tehdy doopravdy bylo) korespondují také zjištění, k nimž došlo teprve před několika lety. Historik P. Koura totiž nedávno objevil v Národním filmovém archivu několik sekund filmových záběrů J. Toufara z onoho „filmování“. Je zajímavé, že StB tyto materiály nezničila. Oněch pár sekvencí filmu se proto uchovalo až dodnes, třebaže nikdy nebyly použity pro připravovaný propagandistický film.

A ještě malé upřesnění a doplnění: Oním údajným pracovníkem III. správy MV byl ve skutečnosti prokurátor JUDr. Karel Čížek, který měl vyšetřování kauzy Toufara, Machalky a Tajovského na starosti. Soudruzi nakonec svízelnou situaci vyřešili po svém. Komunistický prokurátor se převlékl za kněze, aby splnil zadání, které bylo vyšetřovací skupině StB přiděleno. Falešný kněz přes důmyslný mechanismus dokázal pohybovat křížkem na oltáři. Žádný zázrak, ale podvod, organizovaný přímo Vatikánem! To byl závěr, který si měl odnést divák onoho dokumentárního filmu. Úkol byl splněn.

Filmování se tenkrát nezúčastnil nikdo z místních obyvatel: byl přivezen kompars až z Prahy. Když byl pak film dokončen a promítán v kinech po celé republice, na příkaz shora jej nesměli vidět obyvatelé Číhoště ani okolních vesnic. Proč? Odpověď se nabízí sama: Každý by totiž poznal, že „kněz“ na kazatelně není J. Toufar, ale nějaký neznámý člověk. Koho by napadlo, že je to prokurátor?

Navzdory vynaloženému úsilí mnoha lidí, kteří se na natáčení podíleli, ohlas tohoto dokumentárního filmu, který měl být použit v boji proti římskokatolické církvi, byl minimální. Filmaři natočili zcela nevěrohodný materiál. Již měsíc po Toufarově smrti to všechno „vyšumělo“ do ztracena.

Dalekosáhlé plány, jež držitelé moci chtěli využít ve svém tažení proti církevní hierarchii, překazila nakonec nečekaná smrt číhošťského faráře. Gottwald a Čepička ho potřebovali živého, aby na jeho osudu mohli před celým národem předvést protistátní rejdy „agentů Vatikánu, řízených přímo z amerického Wall streetu“. Estébák L. Mácha to přehnal a spolu se svými kumpány J. Toufara umlátil k smrti. Tento malér nebyl horlivému vykonavateli „třídní spravedlnosti“ nikdy ze strany jeho soukmenovců prominut. S cejchem vraha žil Mácha až do svých 95 let.

●●●

Toufar se sice přiznal, avšak nikoli k zinscenování „zázraku“…

Jak již bylo uvedeno, dne 15. 2. 1950 se J. Toufar v rámci „regulérního“ výslechu prý ppor. L. Máchovi částečně přiznal, jak sám vyšetřovatel StB uvedl ve svém „hlášení“ nadřízenému O. Závodskému. Přiznal (nebo byl nucen se přiznat v důsledku vynucených svědectví) nikoli k manipulaci s křížkem na oltáři číhošťského kostela (přes provázky, táhla a pružiny přímo z kazatelny), ale k něčemu zcela jinému. Byl to jakýsi vedlejší „produkt“ vyšetřovacího úsilí L. Máchy. Mělo se jednat o údajné sexuální zneužívání školních dětí.

Teprve mnohem později, již ve změněné politické atmosféře 60. let 20. století, se ukázalo, že výpovědi několika místních chlapců nebyly pravdivé. Vyšetřovatelé StB jich dosáhli vyhrožováním a nátlakem na rodiče těchto domnělých „obětí“ Toufarova „chtíče“. Pravda bývá nezřídka málo zajímavá, a proto je třeba ji poněkud zpestřit. Komunisté, jak známo, vždy ctili zásadu N. Machiavelliho: Účel světí prostředky. Důležitý je přece cíl, nikoli prostředky, které k němu vedly!

Vyšetřovatel L. Mácha toto „přiznání“ vydával za svůj velký úspěch. Bez toho by proti J. Toufarovi neměl v ruce vůbec nic. Co by mu na to pak řekli jeho nadřízení? Ještě po letech, kdy měl L. Mácha za sebou několik vyšetřování kvůli nedovolenému použití fyzického násilí vůči faráři J. Toufarovi, tento estébák tvrdil, že pouze plnil rozkazy svých nadřízených. (Podobně argumentovali nacističtí zločinci po prohrané válce před soudními tribunály.) I když – to nejspíš skutečně odpovídalo pravdě, protože násilnický režim opíral svou moc o brutalitu, pošlapávání lidských práv a falešné pojetí spravedlnosti v duchu teorie třídního boje.

Protože i soudruzi v nejvyšších patrech politiky si byli dobře vědomi nezákonnosti svého jednání, dávali si dobrý pozor na to, aby nebyly k dispozici žádné písemné doklady o jimi spáchané trestné činnosti: Některé rozkazy, včetně těch, jež se týkaly J. Toufara, se zásadně nedávaly písemně, ale pouze ústně. Přesto z pozdějších výpovědí pracovníků StB víme, že za příkazy k vynucení Toufarova přiznání násilím stáli tito politici: ministr vnitra V. Nosek, šéf StB O. Závodský, jakož i církevní tajemník a ministr spravedlnosti v jedné osobě ‒ A. Čepička.

Případ násilné smrti faráře J. Toufara byl bezprostředně po těchto tragických událostech opakovaně prošetřován. Mácha byl poprvé vyšetřován již v letech 1951-52, pak znovu v r. 1963 a opět v roce 1968, kdy se veřejnost po letech mlčení dozvídala celou pravdu o nezákonnostech 50. let 20. století.

Zejména v období tzv. Pražského jara 1968 byla situace okolo tohoto komunistického zločinu natolik bouřlivá, že Máchovi hrozilo uvěznění. Z vyšetřovací vazby byl propuštěn teprve v prosinci 1968. Důvodem nebyl fakt, že by se této trestné činnosti nedopustil, nýbrž to, že byl jeho opovrženíhodný čin promlčen. Navíc: po příjezdu sovětských tanků se zastavilo mnoho mezitím otevřených rehabilitačních řízení s oběťmi komunistické justice.

V této dramatické etapě svého života se L. Mácha obrátil dokonce o pomoc na prezidenta republiky A. Novotného, který měl zvláštní slabost pro estébácké zločince. (Novotný držel ochrannou ruku i nad bývalým šéfem StB O. Závodským. Tohoto komunistického zločince nechal za zády Novotného tajně popravit ministr vnitra R. Barák. Týž muž, který vyšťoural na Novotného, že za okupace spolupracoval s Gestapem. Novotný se mu za to pomstil tím, že ho nechal zavřít za hospodářskou kriminalitu.)

Ve svém dopise A. Novotnému vyšetřovatel L. Mácha uvádí: „Splnil jsem rozkaz tehdejšího ministra vnitra (= V. Noska), kterým jsem byl donucen tvrdě zakročit proti takovému kriminálnímu a protistátnímu zločinci, jako byl farář Toufar, který počínaje homosexuálním zneužíváním školních dětí a konče provokací proti státu s křížkem v Číhošti, přesvědčivě ukázal, o jakou zrůdu společnosti jde.“  (Pozn. 2)

Vskutku komické! Komunistický vyvrhel, zločinec a vrah L. Mácha píše o „zločinci“ a „zrůdě“ J. Toufarovi! Ani slovo pochybností, žádná sebereflexe a už vůbec ne pocit viny za zbytečnou smrt nevinného člověka, duchovního pastýře, kterého měli jeho farníci rádi a jenž se těšil všeobecné úctě spoluobčanů. Protože Toufar byl nejen kněz, ale i příkladný občan, hájící svobodu a demokracii, o něž chtěli komunisté obyvatele ČSR okrást. Bohužel – na dlouhých čtyřicet let se jim to podařilo.

23. 2. 2020

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky:

1. Věrni zůstaneme, únor 2002/2, str. 11-14.

2. Číhošťský zázrak farář nevysvětlil, StB jej umučila, Věrni zůstaneme, březen 2004/3, str. 13.

Seznam vyobrazení:

1. P. Josef Toufar, farář z Číhošti na Havlíčkobrodsku.

2. Kostel v Číhošti, v němž došlo dne 11. 12. 1949 k tzv. Číhošťskému zázraku.

3. Estébák L. Mácha (1923-2018), zodpovědný za smrt J. Toufara.

(Pokračování)