Svobodné noviny na internetu

Motto: „Demokracie, toť diskuse a – práce, hlavně práce.“ (T. G. Masaryk)

Berlíňan není totéž co Tchajwanec!

Nepochybuji o tom, že si toho všiml již kdekdo z našich spoluobčanů. Politici naši, ale i ti „světoví“, totiž podléhají občas pokušení zapsat se do dějin nějakým tím dobře zapamatovatelným výrokem. K těm všeobecně známým se před mnoha desítkami let zařadil výrok amerického prezidenta J. F. Kennedyho: „Jsem Berlíňan.“ Toto prohlášení se od té doby stalo trvalou součástí světové politiky a žije si svým vlastním životem.

Ne každému se ovšem podaří být originálním v době, která originalitě nepřeje a je chudá jak na politické osobnosti, tak i na jejich výroky. Takovou dobu právě teď prožíváme. A tak jsme svědky toho, že se někteří politici s nižším IQ, kteří si s oblibou pletou jména států, začnou „opičit“ jeden po druhém. Obvykle to končí neslavně: hyperinflací rádoby „bonmotů“.

Této tragické chyby, jež bývá v politice smrtící, se u nás nedávno dopustil jistý politik ODS, který o sobě během návštěvy Tchajwanu prohlásil: „Jsem Tchajwanec!“ Když ta slova pronášel, jistě tento nešťastník netušil, že se tím do našich dějin zapíše jen jako další z mnoha politických „kašpárků“ – bez rolniček.

Právě dnes (24. 3. 2022) jsem se na internetu dočetl o tom, že společným kandidátem Fialova „slepence“ na funkci příštího prezidenta republiky by mohl být (místo bývalého komunistického lampasáka P. Pavla) právě M. Vystrčil, tento „statečný bojovník“ za zbavení pravomocí hospitalizovaného M. Zemana. Hlava státu ho kvůli tomu označila za „hyenu“ a prostřednictvím právníka KPR podala žalobu na okruh osob, které ho chtěly odstavit od politiky.

Výše zmíněnou „nominaci“ nepovažuji za dobrý nápad. Před časem totiž byla na internetu zveřejněna informace o tom, že někdejší středoškolský učitel M. Vystrčil byl členem předlistopadové KSČ. Tímto prohlášením se tehdy bránil odstranění z funkce v krajském zastupitelstvu na Vysočině jistý funkcionář, a to z důvodu údajného členství v Lidových milicích.

[Milicionáři, jak známo, sice představovali za minulého režimu „ozbrojenou pěst dělnické třídy“, ale aktivní komunisté bývali často nebezpečnější než tito ozbrojení soudruzi, kteří pouze plnili rozkazy svých nadřízených. A jak známo, nejnebezpečnější bývá v každém režimu, tedy i v tom současném, „iniciativní blb“.  Těch máme v politice víc, než je zdrávo. Přitom je lhostejné, v jaké funkci se dotyčná osoba momentálně nachází.]

Dnes tolik oslavovaný Jaroslav Kubera z Teplic, který vykonával funkci předsedy Senátu PČR před M. Vystrčilem, byl rovněž členem předlistopadové KSČ. A ejhle! Stačilo pár let a stal se z něho „puncovaný“ bojovník proti Putinovi i proti Číně. Víme to všichni, hlavně ti starší občané: „překabátění komunisté“ patřili vždy k těm největším bojovníkům proti „rudokožcům“. Když noví „loutkovodiči“ poručí, začnou se u nás dít neuvěřitelné věci. Dá se bojovat proti komukoliv: dnes proti tomu a zítra zase proti úplně někomu jinému.

Popisek: Předseda Senátu PČR M. Vystrčil (ODS) je nejen „Tchajwanec“, ale zřejmě i velký „znalec českého jazyka“. Jako bývalý středoškolský učitel by se za ten citát na řečnickém pultíku měl stydět až do konce života. A za sebe taky!

─────

Prvních 120 volů můžeme do Němec odeslat již letos!

Když se tak dívám na to, co se děje na naší vnitropolitické scéně, kde se to hemží nejrůznějšími politickými cizopasníky, „převlékači kabátů“ a novými vyznavači „odkazu svatého V. Havla“, říkám si: Je nejvyšší čas, abychom obnovili dávnou tradici z časů sv. Václava a začali znovu vyvážet do Němec (k soudruhu O. Scholzovi) onen dohodnutý kontingent 120 volů. Začít by se mohlo již letos, a to Poslaneckou sněmovnou. Pak by na řadu přišel zbytečný Senát, doplněný o to Fialovo panoptikum ze Strakovy akademie.

V době přemyslovského knížete sv. Václava I. (924-935) se jednalo o užitečná dobytčata, která se používala při zemědělských pracích i pro dopravu těžkých nákladů. Dnes pod tímto pojmem (= vůl) rozumíme hlavně ony neužitečné tvory, kteří se nacpali do politiky, aby nemuseli pracovat a mohli dostávat nezaslouženě vysoký plat za své hloupé žvanění a nicnedělání. Ten, kdo nás těchto „vyžírek“ zbaví, zasloužil by si dostat od prezidenta republiky nejvyšší státní vyznamenání.

Popisek: Na tomto obraze romantického malíře z 19. století je zachycena známá scéna ze „starých pověstí českých“, jak ji zaznamenal náš nejstarší český kronikář Kosmas (†1125). Poselstvo kněžny Libuše přijelo do vesnice Stadice (okr. Ústí nad Labem), kde žil bájný Přemysl Oráč. Tohoto muže, s nímž se zřejmě tato Krokova dcera znala dávno před touto událostí, si vyvolila za svého manžela a příštího českého panovníka. Poslové zastihli Přemysla ve chvíli, kdy se svými voly obdělával pole za vesnicí. Protože věc spěchala a Přemysl měl být k Libuši přiveden neprodleně, byl příští zakladatel panovnické dynastie v Čechách nucen práci přerušit a vydat se do Prahy – na bělouši, kterého mu za tím účelem nechala Libuše přivést. V levé části obrazu stojící domácí zvířata jsou jiní „volové“, než ti, kteří se dnes roztahují všude v naší politice. S nimi by Přemysl Oráč sotva nějaké pole „pooral“, zato oni dokonale za posledních 30 let „zvorali“, co se dalo.

─────

Vesnický „podučitel“ ze Suché Lozi se netají svými plány…

Na Václavovu každoroční dodávku 120 volů do Němec jsem si vzpomněl v souvislosti s článkem, který byl dne 23. 3. 2022 publikován na serveru „deník.cz“. Titulek příslušného článku zněl: „Revoluce v českém školství. Do sedmi let se bude učit jinak, plánuje Gazdík“. (K tomu jen dodávám: Kde bude konec tomuto vesnickému učiteli s několika lety pedagogické praxe za těch sedm let? Místo v propadlišti dějin má zajištěno již nyní. Ani si kvůli tomu nemusí podávat kolkovanou žádost!)

Dotyčný článek jsem si přečetl velmi pozorně, avšak nikde v jeho textu jsem nenarazil na přímý citát současného ministra školství. Sdělení z titulku tohoto článku nejspíš vyplynulo z materiálů MŠMT, z oněch „fantasmagorických“ představ některých dnešních sociálních inženýrů, kteří by rádi „přeorali“ naše školství k obrazu svému. Zřejmě vycházejí z faktu, že za starého Rakouska se tehdejšímu ministerstvu školství říkalo „ministerstvo orby“.

Je však docela možné, že ony plány na „revoluci“ v našem školství nevymyslel P. Gazdík (v tom krátkém čase by to ani nestihl), ale jeho předchůdce – R. Plaga (dříve ANO 2011). Sdělení uvedeného článku totiž vyznívá tak, jako by tím „myslitelem“ byl P. Gazdík. Musím se jmenovaného učitele ze zapadlého pohraničního kraje zastat: tak pronikavým myslitelem ještě není, ale brzy by se jím mohl stát. (Gazdík je v každém případě jedním z předních kandidátů do onoho výše zmíněného kontingentu tažných zvířat do Němec.)

─────

Magické číslovky mají velkou moc…

Toto konstatování neplatí jen v pohádkách, ale i v běžném životě. „Za devatero horami a devatero řekami…“, „Tři přání“ nebo „Tři oříšky pro Popelku“, případně „Sedmero krkavců“… Kdo by to neznal, že ano? Pohádky zkrátka mají stále své kouzlo – navzdory měnícím se politickým poměrům. Patří ke kulturnímu dědictví, které tu s námi zůstává. Ani komunisté s tím nedokázali nic udělat.

Důvod, proč jsem se rozhodl na tu pitomost, kterou jakýsi novinář z „deníku.cz“ vložil do úst P. Gazdíka (STAN), upozornit, je prostý. Zaujal mě totiž onen časový úsek sedmi let. Numerologové by nám jistě dokázali vysvětlit, v čem spočívá význam onoho magického čísla „sedm“. V této souvislosti bych rád upozornil na „efekt“ nechtěného výroku: Dotyčná osoba něco prohlásí, aniž si uvědomí, že je to ve skutečnosti hloupost, někdy dokonce nebetyčná blbost, která bude jaksi automaticky asociovat jinou skutečnost, případně jinou minulou událost.

Něco podobného se stalo přibližně před rokem. Tehdy jsem kritizoval nešikovný výrok, jehož se dopustil T. Petříček (ČSSD), někdejší ministr zahraničí v Babišově vládě. (Zlí jazykové tohoto politika označují za „Pocheho sekretářku“. Tady platí: sekretářky mají vařit „kafe“ a psát na stroji nebo na počítači, nikoli se plést do politiky.) Článek byl publikován pod titulkem: Když dva říkají totéž: cynismus a nevkus (SN č. 4/2021, vloženo 14. 4. 2021, ZDE).

Ve zmíněném článku jsem kritizoval uvedeného politika ČSSD, kterého nechal jeho stranický šéf J. Hamáček vyhodit jak ze stranického vedení, tak i z vlády, a to za zcela nevhodné použití slovního spojení: „jdu s hlavou vztyčenou“. Většina z nás si s tímto výrokem spojuje statečnou nekomunistickou političku – JUDr. M. Horákovou. Tato slova pocházejí z jejího dopisu na rozloučenou, který byl napsán dvě hodiny předtím, než byla popravena na šibenici (27. 6. 1950).

Podobnost oněch dvou výroků byla nechtěná a zároveň krajně nešťastná: dobrý politik si na takové věci dává pozor. Petříček ovšem nikdy dobrým politikem nebyl a není jím ani dnes: zůstal jen „Pocheho sekretářkou“. Svým výrokem totiž chtěl vyjádřit to, že odchází z politiky (poté, kdy ho J. Hamáček vyhodil) „se vztyčenou hlavou“. V každém případě je to lepší, než kdyby mu tu hlavu někdo usekl, nebo kdyby ji měl zabořenou do něčího zadku, třeba toho bruselského.

Zkrátka: když dva říkají (nebo píší) totéž, nemusí se jednat o tutéž věc. Tak je tomu i v případě výroku o sedmileté době, během níž se podle představ současného ministra školství mají odehrát zásadní změny v naší vzdělávací soustavě. Již v této chvíli berou za své jak plány Fialovy vlády ohledně šetření, tak i všechny ostatní záměry, které tato vláda vytroubila do světa pod dojmem volebního „vítězství“ (= spíše podvodu) z října loňského roku. V této chvíli již neplatí nic. Válka na Ukrajině změnila úplně všechno.

Nečekaný příchod statisíců uprchlíků z východu do ČR nutně promění i poměry v našem školství. To totiž není „dimenzováno“ na tak velký příliv nových žáků ani není připraveno na „náhradní“ řešení, se kterým se budeme muset všichni nějak popasovat: rodiče, učitelé i ostatní občané. Pro kreativitu bude jistě prostoru dost. Jediné, čeho se nemusí dostávat, bude ochota pomáhat a uskrovňovat se. Z toho důvodu považuji všechny Gazdíkovy plány za neuskutečnitelné. Již v této chvíli je to všechno „passé“.

„Uřídit“ MŠMT bude nyní úkol mimořádně obtížný. Chtělo by to skutečného „krizového manažera“, nikoli pologramotného, nedovzdělaného a málo zkušeného vesnického učitele, který toho o školství mnoho neví. Obávám se, že si s tím neporadí ani jinak zkušený praktik R. Plaga.

Z toho důvodu se zdá, že P. Gazdík (STAN) bude nejspíše první osobou z Fialovy vlády, která je „na odstřel“. Jistě o jeho politickém konci brzy uslyšíme. Vzhledem k nekončícím skandálům okolo „rodné strany“ tohoto politika to bude velice brzy. Jinak to totiž ani dopadnout nemůže. Jestlipak má P. Fiala za P. Gazdíka již nějakou „náhradu“? My všichni bychom si zasloužili, aby to byl skutečný učitel, nikoli jen vesnický „podučitel“!

─────

Malý historický exkurs

Informace o tom, že nový ministr školství hodlá během sedmi let provést zásadní proměnu naší vzdělávací soustavy (měli jsme tady v minulosti taky jednoho takového „borce“, Z. Nejedlého, který naše školství „zmršil“ takovým způsobem, že jsme se z toho dodnes nevzpamatovali), mne přivedla k malé vzpomínce na nedávnou minulost.

Právě před 80 lety, dne 20. 1. 1942, se totiž konala na břehu jezera poblíž Berlína, v Grossen-Wannsee, jedna zajímavá konference. (Na jednání byl přítomen i R. Heydrich.) Jejím jediným bodem byla koordinace tzv. konečného řešení židovské otázky („Endlösung“). Následoval proces systematické, „průmyslové“, likvidace Židů z celé tehdejší Evropy. Kdo nestačil utéci včas, nejlépe do zámoří, skončil v plynových komorách Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborech.

Němečtí nacisté, kteří měli obzvláštní zálibu v systematičnosti, nezapomínali ve svém fanatickém tažení za světovládou „nordické rasy“ ani na národy, které považovali za rasově nevhodné a rovněž určené k postupné likvidaci – hned po Židech a Romech. A tak již na podzim 1941 přišel nástupce říšského kancléře K. von Neuratha, SS-Obergruppenführer a generál Policie Reinhard Heydrich (27. 9. 1941 přijel do Prahy, aby převzal tento úřad po svém předchůdci) s myšlenkou „konečného řešení české otázky“.

Svou představu o tom, jak by to mělo proběhnout, sdělil zastupující říšský protektor na neveřejném setkání s nacistickými špičkami v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava (v přítomnost státního tajemníka a pozdějšího německého státního ministra v Protektorátu – K. H. Franka), jež se konalo dne 2. 10. 1941, tři dny po Heydrichově nástupu do funkce, v Zasedací síni Černínského paláce v Praze. (V této budově, která dnes patří Ministerstvu zahraničí ČR, tehdy sídlili oba mocní muži: R. Heydrich i K. H. Frank.)

Výtah z nejpodstatnějších myšlenek Heydrichova „konečného řešení české otázky“ je připojen jako příloha na konci tohoto článku. Nejdůležitější části tohoto projevu jsou zvýrazněny tučným písmem. Z celého Heydrichova vystoupení v Černínském paláci je zřejmé, že se jednalo o člověka, jehož myšlení bylo ryze pragmatické a předvídající případná úskalí při realizaci takto náročné a složité „operace“.

Milovník šermu a vážné hudby R. Heydrich dokázal dovedně klamat tělem i dobře skrývanými úmysly: byl nejen úskočný, ale i náležitě cynický – jako typický nacista. Jeho věrnost ideologii NSDAP připomínala mnohé pozdější pravověrné komunisty: také on se bál, že jeho nepřátelé na něho něco „vyhrabou“, aby mu zabránili v uskutečnění smělých plánů na nadějně se rozvíjející politickou kariéru. I v jeho případě se potvrdila platnost známého úsloví: „Žádný strom neroste do nebe.“ Obávaný „Řezník z Prahy“ skončil na pitevním stole pražské nemocnice na Bulovce. Jak potupný konec pro člověka, který měl slíbeno, že se v nejbližších týdnech stane říšským protektorem v Paříži!

Ale shrňme si to! Heydrichův plán měl tři body: 1. „Rasově vhodné“ osoby, nejlépe děti s modrýma očima a s plavými vlasy, poněmčit. 2. „Rasově nevhodné“ osoby sterilizovat, aby nemohly mít děti, ale využívat jejich pracovní síly pro potřeby Třetí říše, protože lidé „na práci“ jsou potřeba v každém režimu. (Dobře to věděli i komunisté, a proto zřizovali tábory nucených prací, v SSSR „Gulag“.) 3. Všechny ostatní osoby, včetně ideových odpůrců nacistického režimu („dobré rasy“), zastřelit nebo fyzicky zlikvidovat jiným způsobem. (Němci pro tento postup používali eufemismus: „zvláštní zacházení“.)

A nyní to nejpodstatnější, proč jsem se rozhodl na tento problém upozornit: poněmčení „rasově vhodných“ jedinců se mělo odehrát v relativně krátkém čase ‒ během sedmi let. Že to tak doopravdy fungovalo, potvrzuje osud některých dětí z vypálené obce Lidice u Kladna, které se dostaly na vychování do německých rodin. Kdyby válka neskončila porážkou nacistů, byly by z těchto dětí Němci – k nerozeznání od těch ostatních. Nacistické plány naštěstí nevyšly. A to je dobře.

26. 3. 2022

‒ RJ ‒

─────

Příloha:

PROJEV zastupujícího říšského protektora, SS-Obergruppenführera a generála Policie R. HEYDRICHA ze dne 2. 10. 1941, pronesený na setkání nacistických špiček v Černínském paláci a zabývající se rovněž „konečným řešením české otázky“ (Úryvek)

„… Příslušníci strany (= NSDAP), pánové! Z rozkazu Vůdce jsem převzal před třemi dny vedení úřadu říšského protektora místo ochuravělého říšského protektora, říšského ministra von Neuratha. (…)

(…) A nyní, když máte před sebou celkový obraz, musí vám být jasné, že se českomoravský prostor natrvalo nesmí nikdy ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že je to jejich prostor… Musí nám být jasné, že v německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, srdcem, jež bylo v příznivých dobách vždy pevností němectví, že v dobách kolonizace byly stráží proti Východu, že koneckonců – jak to dokumentuje i vývoj na kulturním poli – bývaly v dobrých dobách vždy pevností, a jak to řekl Bismarck, ‚citadelou Evropy‘… Když se na to nyní podíváte pozorněji, bude vám bezesporu naprosto jasné, jakou osudovou dynamiku má tento prostor pro Německo a německé dějiny. V létech německých dějin, jež chceme nyní trochu probrat, přicházely rány dýkou ohrožující říši většinou z tohoto prostoru. (…)

(…) Je třeba pro nejbližší dobu války jasně Čechům ukázat: ať nás miluješ nebo ne, ať pomýšlíš na samostatný stát později nebo ne, důležité je, že přinejmenším teď uznáváš, že by to bylo pro tebe v tomto okamžiku jen škodlivé, kdybys vyvolal povstání anebo kladl odpor. To je aktivita a linie, kterou, myslím, musíme v tomto okamžiku sledovat. Ty lidi nezískáme, to nechceme, a ani by se nám to nepodařilo. Budeme jen prakticky všem vysvětlovat – propagandou a opatřeními atd. – docela jasně, že pro Čecha je reálně nejpříznivější, když v tomto okamžiku hodně pracuje, i když si tajně myslí, půjde-li to s Říší přece jen dolů, pak budu mít opět svou svobodu. To nám může být úplně jedno; hlavně když zůstane klidný, neboť my potřebujeme klid a ticho pro konečné získání tohoto prostoru…  Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu. K tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli plnit svou práci… Vzhledem k válce a z taktických důvodů nesmíme připustit, aby se Čech v jistých věcech rozzuřil a vybuchl, i když musíme být v tomto okamžiku z jistých taktických důvodů tvrdí, musíme přesto jednat tak, aby si Čech, nemá-li žádné jiné východisko, nemyslel, že teď právě musí vyvolat povstání. (…)

(…) Základní linie však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá koneckonců co pohledávat. – A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení.“ (…)

(…) Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Nechci však snad říci o konečném poněmčení tohoto prostoru: pokusíme se tedy podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimiž můžeme dnes maskovaně začít. Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotit veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového i národnostního. Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby. (…)

(…) Musíme mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé:

Jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit.

Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu? Jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na Východě je hodně místa. (…)

Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně přezkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v Říši či jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti… Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva… U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného než… postavit je nakonec ke zdi. (…)

(…) Kdy se to stane, to je otázka, kterou musí rozhodnout Vůdce. Avšak plánovat to a shromažďovat materiál, to jsou věci, s nimiž už můžeme začít.“

A jaký z toho plyne závěr? Heydrichovo „Endlösung“ (= konečné řešení) pro celý český národ by se dalo vyjádřit třemi body: 1. poněmčit; 2. sterilizovat; 3. zastřelit. Co se týkalo poněmčení „rasově vhodného obyvatelstva“, ke splnění tohoto záměru se počítalo s dobou sedmi let.

(Citace byla převzata z knihy Dušana Hamšíka a Jiřího Pražáka: Bomba pro Heydricha, Praha 1964, str. 64-79.)