O. Stratilík se nez(s)tratil: iniciativně pracuje pro Z. Bakalu!
Ať zhynou všichni, kdož způsobili naši porážku ve volbách!
Ano, tak nějak vypadá podoba naší politiky po parlamentních volbách z října 2025. Dva nesmiřitelné, antagonistické politické tábory, které od sebe oddělují „foltýnovské“ příkopy, na jejichž kopání se podílelo mnoho českých „demokratů“ z řad „pravdoláskařů“ i obdivovatelů komunistického lampasáka a „převlékače uniforem“ P. Pavla. Jednota strany a lidu ještě nikdy nebyla tak nerozborná – jako nyní. Kdekdo již pochopil, že tudy cesta nevede, ale nikdo nemá odvahu zařadit zpátečku, 
omluvit se za všechna ta příkoří a hrubá slova, jež zazněla na adresu politických protivníků, a obnovit dialog mezi stranami a hnutími. Tak totiž má autentická demokracie vypadat a fungovat.
Latinský výraz „Pereat!“ (= Ať zhyne!) bude jistě znát každý, kdo absolvoval výuku latiny na střední škole. A jiní si možná vzpomenou i na jinou latinskou frázi, která se vztahovala k tzv. punským válkám, v nichž se římským vojskům podařilo v r. 146 př. Kr. dobýt hlavní město této říše v severní Africe – Kartágo. K tomu se pojí tato všeobecně známá věta římského senátora Cata staršího: „Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.“ (Ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam.) Ano, tak se i následně stalo.
Proč se vracím z naší současnosti až do této vzdálené minulosti, o níž velká část našich spoluobčanů téměř nic neví, nebo si to ze školy pamatuje jen velmi mlhavě? Protože zatvrzelost, ba „zabejčilost“, některých politiků z včerejší Fialovy koalice, kteří byli v říjnu 2025 poraženi ve volbách, silně připomíná zarputilost Římanů v jejich vytrvalém úsilí o ponížení a nakonec i o úplné zničení „konkurenční“ říše Punů (Kartaginců). Fialovci sice žádnou podobnou říši nevytvořili, nýbrž naopak dokázali zničit mnohé z toho, co se podařilo jejich politickým předchůdcům, avšak jejich bojovnost a hlavně nenávist, kterou již několik let okolo sebe šíří, je plně srovnatelná s tím, co prožívali Římané a Punové v době tzv. punských válek. Čili: žádné kompromisy, nýbrž jedině vítězství.
Těchto několik odstavců je úvod potřebný k pochopení toho, co se odehrává na naší politické scéně. Program „Antibabiš“ je totiž něco podobného jako bylo pro Římany Kartágo. Nesmiřitelný boj mohl skončit jediným výsledkem: vítězstvím pouze jedné z obou válčících stran. Kompromisy tehdy nebyly v módě. Starověk byl plný statečných mužů, ochotných obětovat svůj život za vítězství tehdejší „pravdy a spravedlnosti“. Dokud nebude Babiš politicky poražen (i za pomocí intrik a lží ze strany proradných novinářských poskoků ve službách miliardářů a všelijakých lobbistů) a vyhnán z politiky, mají tito novináři za úkol neustále ostřelovat politiky strany „Motoristé sobě“, kteří byli vyhodnoceni politology a politickými analytiky jako nejslabší článek řetězu. Proto ty každodenní útoky na Turka, Macinku, Klempíře, ale v omezené míře i na Červeného a Šťastného. Čeká se na to, kdy to sami vzdají a kdy vyklidí politické pole.
V politice se začínají odehrávat až takových komických scének, jako byla ta, jež doprovázela jednání české a slovenské vlády na zámku Nová Horka ve Studénce na Novojičínsku dne 31. 3. 2026. Dobrou náladu kazil pouze jeden nespokojený demonstrant ze Studénky, kterému kdosi dal do ruky profesionálně zhotovený transparent, vyrobený na kopírce s možností nadstandardního zvětšování. Pochybuji o tom, že tento dobrý muž věděl, co je na tom transparentu napsáno. To jistě nevymyslel on, ale někdo, kdo se styděl k tomuto „veledílu“ přihlásit, a tak tím pověřil tohoto nešťastníka.
Máme tu opět případ, kdy na jedné straně u Babiše a jeho vlády vadí úplně všechno, kdežto u opozice a věrchušky z Hradu nevadí vůbec nic. Ten dvojí metr (spíše však kilometr) se stává čím dál tím větším reputačním problémem. Lidi totiž lze ohlupovat pouze do jisté míry. Když se to přežene, pak už je to jen velký trapas.
Zkrátka „Politruk“ z Babišovy vlády (= patrně je tím myšlen gen. J. Zůna) vadí, kdežto „politručka“ E. Pavlová ani její muž, komunistický lampasák a rozvědčík, nevadí. Ještě má odvahu se ukazovat na oslavách 90. narozenin Zdeňka Svěráka. Když lidem chybí i poslední špetka soudnosti, nepomůže už vůbec nic. Dobře si prohlédněte onen transparent! Na tuto úroveň jsme nechali spadnout naši politickou kulturu. „Prezident Osvoboditel“ TGM musí rotovat v hrobě jako ventilátor. A „prezident Budovatel“ Dr. E. Beneš jakbysmet.
─────
Vraťme se k nové posile Bakalových médií – bývalému redaktorovi ČT O. Stratilíkovi. Ten od svých šéfů dostal za úkol pořádně v médiích vymáchat v „komunistické minulosti“ dalšího z té k likvidaci určené partičky politiků ze strany „Motoristé sobě“. Po F. Turkovi a P. Macinkovi přišel na řadu i jejich „guru“: bývalý zaměstnanec jednoho z hotelů v centru Prahy – Richard Chlad.
Stratilík publikoval na serveru „Aktuálně.cz“ několik článků na víceméně totéž téma. Pokaždé tam přidal několik další vět a byl z toho nový článek. Dohromady to nestojí za komentář, ale protože jsem kauzy Turka a Macinky sledoval dopodrobna, nevynechám ani kauzu „strejdy Ričrda“, jak mu autor důvěrně říká.
Ze všech článků mě zaujal ten, jemuž autor dal tento zajímavý titulek: „To nebyl nástěnkář.“ Archivy ÚV KSČ dokládají ideologickou činnost „strejdy Ričrda“ (Aktuálně.cz, 16. 3. 2026, 5:00). Stratilík zde používá stejných metod jako většina příslušníků generace „Husákových dětí“. O životě před rokem 1989 nevědí sice skoro nic. Žádné zážitky z této „šedivé“ doby ani nemohou mít, jelikož maximálně chodili do mateřské školy nebo na první stupeň základní školy. Vědí pouze to, co jim nakukali rodiče nebo prarodiče. Nejúsměvnější na celé věci je to, že jako „experta“ si Stratilík přizval ke spolupráci historika P. Blažka.
Zatímco Stratilík patří spíše k těm mladším příslušníkům zmíněné generace, kteří pár let před rokem 1989 tahali za sebou kačera, P. Blažek (*1973) v té době již jezdil na dětské koloběžce. Obě tyto skupiny „pamětníků“ vědí o této době úplný PRD.
Pokud by vás zajímalo, co v těch „tajných“ materiálech z ÚV KSČ bylo, pak se jednalo o prachobyčejnou přihlášku do KSČ. Richard Chlad (*14. 6. 1962), zaměstnanec Restaurací a jídelen v Praze 1, Václavské nám. 28 (hotel Tatran) si podal přihlášku do KSČ, aby se mu lépe žilo a pracovalo. Dělala to většina lidí, kteří chtěli v životě něčeho dosáhnout. Podle tvrzení autora prý Chlad hodlal zničit KSČ zevnitř: Tím, že do ní vstoupí a bude tam pracovat. Stratilík to okomentoval tak, že o něm prohlásil toto: „To nebyl nástěnkář“! A tak Chlad od něho dostal zajímavou „nálepku“: stal se „nástěnkářem“ a „ideologem KSČ“. Na jiném místě se o něm píše jako o: „normalizačním ideologovi SSM a politickém lektorovi KSČ“.
K tomu jako pamětník těch časů musím upřesnit, že takové „ideology SSM a politické lektory KSČ“ měli v každé základní organizaci SSM nebo KSČ. Nebylo to nic neobvyklého a nikdo to nebral moc vážně. Důležité bylo v nějaké podobné organizaci působit, mít příslušnou legitimaci, zúčastňovat se schůzí a dalších akcí a chodit na brigády a či jiné veřejně prospěšné akce. Nic „ideologického“ v tom nebylo: pouze trocha stranické disciplíny. Možná si to Stratilík spletl s tou nástěnkou, kterou pro své děti zhotovoval komunistický lampasák v podání herce M. Donutila ve filmu „Pelíšky“ (natočeno podle povídkové knihy P. Šabacha „Hovno hoří z r. 1994).
To, co rozpoutal svými několika články o R. Chladovi novinář O. Stratilík považuji za další, hodně hlasité plácnutí do vody. V zemi, kde bylo bezprostředně těsně před listopadem 1989 celkem 1 700 000 členů KSČ, je jeden uchazeč o členství (= R. Chlad) v této straně jen nepatrným zrníčkem písku na mořské pláži. Novinář, lump, který se nezastaví před žádnou špatností. Stratilík je možná obojí. Je totiž úsměvné, když někdo rozdává podobné nálepky, jak se o to pokusil on, aniž o té době něco ví, a to ještě v zemi, kde boj proti komunismu vedou hlavně bývalí komunisté nebo děti z komunistických rodin či uvědomělí členové a funkcionáři SSM.
Něco jiného je označit za „ideologa KSČ“ řadového člena této strany, a něco zcela odlišného pak to, když se s takovým „ideologem“ doopravdy v životě potkáte. V KSČ patřili k hlavním ideologům husákovské normalizace tito dva soudruzi: Jan Fojtík (autor „Poučení z krizového vývoje“ z r. 1970) a Vasil Biľak (jeden z pěti signatářů tzv. zvacího dopisu ze srpna 1968). Neumím si představit, že bych ty dva soudruhy mohl srovnávat s R. Chladem. Ti by jeho existenci nejspíš ani nezaznamenali, protože v tak početné straně představoval jen nepatrnou částečku stranického tělesa.
Na závěr tohoto článku si dovolím upozornit na jiný text, který byl zveřejněn v „profialovském“ internetovém deníku „Forum24“ o den později, než vyšel článek O. Stratilíka. Tento článek má poutavý titulek: Václav Kopecký: Stalinův učedník, který dokázal mluvit hodiny (Forum24. 17. 3. 2026). Autorem tohoto textu je Petr Duchoslav. Dovolím si ocitovat první odstavec zmíněného článku. Praví se v něm toto: „Byl ideologem a propagandistou, který bezmezně obdivoval Stalina. Dokázal hovořit dlouhé hodiny, i když často o ničem. A byl také zaníceným komunistou. Všechny tyto role si stačil odžit Václav Kopecký.“
Tato slova autora z mnou často kritizovaného deníku cituji rád. Přišla mi velice vhod, abych dokázal lépe argumentovat proti „špíně“, jež se v posledních týdnech vyvalila na politiky „Motoristů“ z našich „pravdomluvných“ médií. Je zřejmé, že Stratilíkovo hodnocení R. Chlada jako „nástěnkáře a ideologa KSČ“ je naprosto k smíchu. Podobných funkcionářů byly v našich organizacích SSM a KSČ stovky, možná tisíce. Avšak ideolog formátu V. Kopeckého byl jen jeden. Dokonce i jeho nástupci po roce 1969, kdy se do čela KSČ dostal G. Husák, představovali jen slabý odvar V. Kopeckého. Tento starý komunistický politik a novinář z doby před Druhou světovou válkou byl navíc velmi dobrým rétorem. Tím se nikdy nestal ani nudný J. Fojtík (rovněž novinář), ale už vůbec ne Slovák V. Biľak. Ten naopak velmi připomíná jiného Slováka v naší aktuální politice – A. Babiše.
Na Václava Kopeckého (1897-1961) prozradím ještě několik historických fakt, jež nejsou všeobecně známá. Ještě před válkou studoval na Právnické fakultě UK v Praze, avšak studia nedokončil. Po válce stál v čele Ministerstva informací, které mělo na starosti mimo jiné i cenzuru. ‒ Za války Kopecký i s rodinou pobýval spolu s Gottwaldem v SSSR, a to jako součást tzv. moskevského vedení KSČ. Patřil k malé skupince důvěrných přátel K. Gottwalda, kteří věděli o prodělaném infarktu i o jeho neléčené syfilidě. Zlí jazykové tvrdili, že v době moskevského pobytu se Kopecký pokusil Gottwalda „podrazit“ a „vyšoupnout“ ho z vedení strany. ‒ V r. 1949 byl V. Kopecký mezi ideově nejvěrnějšími politiky, kteří se zúčastnili položení základního kamene k budoucímu sousoší J. V. Stalina na Letné. V r. 1955 měl pak V. Kopecký hlavní projev při odhalování tohoto pomníku. V mocenské hierarchii patřil do předních řad vedoucích komunistů v zemi – hned po K. Gottwaldovi.
Osobní a profesní historie R. Chlada jistě tak bohatá a bouřlivá nebyla. Proto není žádný důvod dělat z přihlášky jednoho člena KSČ takové pozdvižení. Co vy na to, vážení čtenáři?
31. 3. 2026
‒ RJ ‒
Odkaz na články o R. Chladovi:
