„Vnitřní hrozba“? Co mi to jen připomíná…?
[K nedávno zveřejněnému článku s názvem Nahlásit dezinformace prý není práskačství! (SN č. 4/2022, vloženo 22. 4. 2022, ZDE) připojuji rozepsaný, ale dosud nedokončený text jiného článku, kterým jsem zhruba před třemi týdny reagoval na slova M. Pekarové-Adamové na téma: dezinformace.]
M. Pekarová-Adamová (TOP 09) pronesla dne 29. 3. 2022 na konferenci předsedů parlamentů členských států ve Slovinsku (Brdo při Kranju) toto: „Dezinformace a jejich šiřitelé představují nebezpečnou vnitřní hrozbu potřebné jednotě evropských zemí. Obdobné skupiny, které bojovaly proti očkování, bojují nyní proti uprchlíkům z Ukrajiny. Snaží se relativizovat příběh, který ve své podstatě není ničím jiným než zápasem mezi životem ve svobodě a životem v novodobém otroctví.“ (PL, 30. 3. 2022, 11:30)
Již před rokem, v souvislosti s náhle se objevivší „kauzou Vrbětice“, jsem upozornil na stránkách SN na znepokojivý a velmi nebezpečný jev: Do veřejných projevů našich politiků se začal vkrádat duch „padesátých let“ 20. století, spojený s atmosférou nedůvěry, vykonstruovaných obvinění z protistátní činnosti, které politicky poškodily naši společnost na dlouhá desetiletí. Už se zdálo, že jsme z toho ven – a ejhle: máme to tu zpět! Kdo to sem importoval odkudsi zvenčí, to zatím není jasné. Zato „rukopis“ autorů ano. Pochází totiž z „dílny“ tajných služeb. Ty se většinou nemění ani po desítkách let: jejich „modus operandi“ je pořád stejný. Někdy k pochopení stačí pouhé porovnání textů, jež jsou staré mnoho desítek let –, a jsme doma!
Přesně to jsem udělal téměř před rokem, v článku nazvaném: „Přiznání medvědice Máši“. V něm jsem srovnával atmosféru okolo soudního procesu s R. Slánským z roku 1952 a tu tehdy aktuální: okolo „kauzy Vrbětice“. (Bylo to jako „přes kopírák“.) Zatímco přiznání členů Slánského skupiny „protistátních spiklenců“ bylo vynuceno týdny trvajícími výslechy (s použitím brutálních, středověké inkviziční procesy připomínajících metod fyzického násilí), „důkazy“ v případě druhé „kauzy“ byly předloženy jakousi skupinou „investigativců“. V obou případech není jasné, do jaké míry jsou tyto „důkazy“ relevantní, ani to, zda nejsou zcela vymyšlené.
Zatímco historik je zvyklý na to, že jeho důkazy musí mít oporu v ověřitelných a nezpochybnitelných pramenných podkladech, v případě „kauzy“ vykonstruovaných soudních procesů z 50. let 20. století patřilo k těmto „důkazům“ pouhé přiznání vyšetřovaných osob. Těch bylo většinou dosaženo buď za použití výslechových metod spojených s použitím krutého fyzického a psychického násilí, nebo psychofarmak.
(Ta se objevila již při přípravě procesu s JUDr. M. Horákovou. Sovětští poradci chtěli mít jistotu, že to „klapne“ podle předem napsaného „scénáře“. Horáková se úmyslně odchýlila od naučeného textu svých odpovědí teprve během soudního přelíčení, které bylo přenášeno on-line rozhlasem a snímáno kameramany ze Zpravodajského filmu pod vedením režiséra P. Freimana. Tento režisér byl rovněž tvůrcem kontroverzního filmu z r. 1950 o faráři J. Toufarovi: „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení“.)
V případě „kauzy Vrbětice“ se však posouváme ještě někam úplně jinam: Tady stačí pouhé tvrzení malé skupinky novinářů, u nichž není jasné, jakými důkazy ve skutečnosti disponují, ani to, zda by tyto důkazy obstály před soudem. Vzhledem k tomu, že jsem je na vlastní oči neviděl, mám k nim přirozenou nedůvěru. Jako historik jsem totiž zvyklý pracovat s ověřitelnými fakty. Ta však v tomto případě žádná nevidím. Jsou zde pouze jakási tvrzení – bez důkazů.
Nebo že bychom už žili v oné slibované „době postfaktické“, kdy důkazů nebude třeba a kdy se lidé spokojí jen s pevnou vírou, že nás vedou ti správní „demokraté“? Také to už jsme tady jednou měli: Komunisté přece často říkávali: „Straně věřte, soudruzi!“ A také něco obdobného: „Raději se mýlit se stranou než proti ní.“ To bylo velmi aktuální právě v době procesu s R. Slánským.
Brzy se však ukázalo, o jak velký justiční i politický omyl ve skutečnosti šlo. Ve stranických dokumentech KSČ se tomu pak říkalo: vykonstruované soudní procesy. Obětí jednoho z nich byl i pozdější generální tajemník ÚV KSČ G. Husák, jenž byl souzen se skupinou tzv. slovenských buržoazních nacionalistů v r. 1954. V témže roce byli souzeni v obdobných vykonstruovaných procesech funkcionáři sociální demokracie (včetně B. Laušmana, uneseného tajně StB z Rakouska). Také předúnorová ČSL měla pár čestných, s komunistickým režimem nekolaborujících funkcionářů: J. Cuhra byl odsouzen do vězení dokonce dvakrát za sebou (1950, 1961).
─────
Text článku Přiznání medvědice Máši (SN č. 5/2021, vloženo 2. 5. 2021, ZDE) se při zpětném ohlédnutí jeví jako „jasnozřivý“. Dnes, pár měsíců od podzimních voleb z října 2021 a po 100 dnech Fialovy vlády je naprosto zřetelné, kam jsme se posunuli, byť (a o tom nepochybuji ani na minutu) nevědomky a kvůli malým politickým zkušenostem osob, jež se nově dostaly k moci víceméně náhodou.
„Demokratu“ Fialovi se podařil doslova „husarský“ kousek: pro samý „boj proti „nedemokratu“ a oligarchovi Babišovi přivedl tuto zemi až do stavu nové, plíživě nastupující totality – samozřejmě jiné, než byla ta Husákova před rokem 1989.
Společným znakem obou těchto režimů, Husákova i toho Fialova, je urputná snaha udržet si moc všemi prostředky. Z Fialovy strany i za použití okleštění svobody slova, např. účelovým zákazem některých, údajně proruských webů. (K takovému opatření nesáhla v letech Druhé světové války ani „bašta demokracie“ ‒ Velká Británie.)
„Politolog“ a vystudovaný učitel dějepisu P. Fiala by měl vědět, že pravdu nelze lidem „nadekretovat“: ta buď je, nebo není! Demokrat, který se bojí svobody slova, není demokrat. To mu vzkazuji já, profesionální historik i bývalý učitel dějepisu, ale totéž by jistě slyšel i od TGM, kdyby tento moudrý státník ještě žil. Smutné na celé věci je to, že takto se chovají lidé, kteří mají plná ústa odkazu TGM a V. Havla. (I ten byl, přes všechny své chyby, mnohem větším demokratem, než jsou všichni ti dnešní Fialovi „demokraté“ dohromady.)
Proč se k tomuto tématu vracím, a to v době, kdy celý civilizovaný svět trápí válka na Ukrajině? Proto, že kritizovaný stav se tu v plné nahotě vyjevil právě v době této války. Jedná se totiž o názorný příklad „deficitu demokracie“ v našich podmínkách. Ne že by té demokracie bylo u nás vždycky na rozdávání. Tak tomu nikdy nebylo, protože neduhy demokratického spravování věcí veřejných doprovázejí celý náš vývoj po roce 1989.
A teď ještě něco, co by si měli zapamatovat všichni ti, kteří se na náš vývoj po r. 1989 dívají jako na jakousi idylku, kdy tady už konečně zavládla svoboda a demokracie na věčné časy. Stavbu „budovy“ zvané demokracie, která začala po „sametové revoluci“ velice halasně a až nekriticky, se nám nikdy nepodařilo dokončit. Chybí nám střecha a také základy této stavby jsou poněkud vratké. Někdo by řekl: prohnilé.
Budovaly se totiž na tom, co zbylo z minulého režimu, od něhož jsme se nedokázali zcela „odstřihnout“. Nikdy jsme se důsledně nerozešli s osobami, které byly členy KSČ, ani s jedinci sloužícími minulému režimu v řadách StB, ozbrojených složek, kde se to komunisty a estébáky jen hemžilo, dále bývalých milicionářů, jakož i spolupracovníků tajných služeb našich i těch zahraničních, především sovětských. Ti všichni dodnes žijí mezi námi a někteří z nich aktivně působí dodnes ve státním aparátu.
Zatímco Fialova vláda vyhlašuje jakousi „deagrofertizaci“ státu (= očištění státního aparátu od lidí, které si tam dosadil A. Babiš), zapomínáme na to, že dodnes nemáme jasno v tom, kdo spolupracoval za války s nacisty, ani v tom, kdo všechno byl „namočen“ do spolupráce s komunistickými tajnými službami doma i v zahraničí. (Tisíce svazků StB zničila nebo byly rafinovaně někam ukryty k příštímu možnému použití – vydírání bývalých spolupracovníků.)
V době právě probíhající války na Ukrajině bychom neměli zapomínat na jedno poučení: V Rusku fungují pouze dvě struktury, na nichž stojí režim V. Putina ‒ tajné služby (FSB, GRU) a armáda. U nás jsme po r. 1989 na očistu od těchto elementů totalitního režimu zapomněli. Přesněji: naši „demokratičtí“ politici (včetně těch „chytráků“, kteří se tak rádi vykecávají v televizi) se na to vykašlali. Brzy na to „dojedeme“.
29. 3. 2022
‒ RJ ‒
─────
Vzkaz pro „Malého Brežněva z Kolína“
Pokud nevíte, kdo se skrývá pod tímto vtipným označením, rád vám to prozradím. Je to současný ministr vnitra ve Fialově vládě, V. Rakušan, který sice žádné odpovídající vzdělání (např. plzeňská práva) a praxi pro výkon takto náročné funkce nemá, zato disponuje velkým sebevědomím a houževnatostí. Tuto „výbavu“ budovatelů socialismu si pamatuji ještě z chlapeckých let: Tehdy se říkalo, že brzy „doženeme a předeženeme USA“, čímž prokážeme, že svět socialismu a míru je lepší než ten „prohnilý kapitalismus“, ovládaný židovskými bankéři z Wall Streetu. Však o těchto „paličích“ a „válečných štváčích“ psal již uvědomělý vojín Jasánek z Černých baronů. Kdo by neznal tohoto nadějného svazáckého básníka, z něhož i soudruh ministr A. Čepička měl nefalšovanou radost.
Zaujalo mě vyjádření čtenáře, který se podepsal jako „Fotr“. Ten zareagoval na nejnovější „iniciativu“ ministra V. Rakušana ve věci „nahlašování autorů dezinformací“ (= udávání spoluobčanů, kteří mají jiný než oficiální názor odsouhlasený vládou P. Fialy). Předesílám, že autor tohoto příspěvku panu ministrovi tyká, stejně jako pisatel předmětné výzvy Úřadu vlády. Proč bychom si netykali, že ano? Vždyť jsme všichni soudruzi a myslíme to s naší zemí dobře! To jsme často slýchávali před rokem 1989.
Předmětný vzkaz zní: „Jak se ti líbí hodnocení od signatáře Charty 77, že tato vláda je horší než komunisti? Musím se smát, když si vzpomenu na tvoje plky při výročí srpnového vpádu vojsk. Ty tvoje fabulace na téma »zadušená svoboda«. A teď nám tu předvádíš to, co tenkrát Sověti. Nechápu, proč ti vadí Rusové, když se chováš jako oni?“ (PL, 22. 4. 2022, 16:17:27)
Autora tohoto příspěvku doplním a zčásti poopravím. Na rozdíl od něho jsem tehdy V. Rakušana za jeho slova pochválil. No ‒ a ti Rusové mu vadí skutečně proto, že se celá ta Fialova „partička“ uzurpátorů moci dostala do stejně svízelné pozice jako tenkrát (1968) Sovětský svaz. Tak jednoduché to je, soudruzi, že by to mohl pochopit každý soudruh. A možná i ostatní občané…
Ať žije ta naše specifická, „česká“, demokracie v čele s „jediným správným premiérem“ z koalice SPOLU! Se soudruhem P. Fialou vstříc novým, dosud netušeným „světlým zítřkům“! Již naše generace bude žít v demokracii, jaká tady ještě nebyla! Nevěříte? Jen dočkejte času – jako husa klasu!
26. 4. 2022
‒ RJ ‒
Odkaz na článek, který je i po dvou letech aktuální a souvisí s dneškem:
