ČT24: nové zmatky, ale i pravopisné a faktografické chyby
Po sérii kritických článků na adresu ČT, které jsem publikoval v uplynulých týdnech na stránkách SN a o nichž bylo informováno písemně i vedení ČT v čele s J. Součkem, se zdálo, že by mohlo konečně dojít k nápravě. Poslední hodiny nicméně potvrdily, že se jedná o pouhou kouřovou clonu. Všechno je při starém. Ani pár nových tváří ten celkově pochmurný, ba žalostný stav nedokázalo zmírnit. Jsme tam, kde jsme byli.
Zprvu jsem to přikládal šoku z velikonočního příměří na ukrajinské frontě i z náhlého skonu papeže Františka. ČT24 mě dne 22. 4. 2025 znovu přesvědčila o tom, že zůstává i nadále šiřitelkou nesprávného pravopisu i chybných údajů, zejména z oblasti historie.
Všechno to začalo zmatkem s uvedením chybného času v dopoledním zpravodajském bloku („Studio 6“). Při ohlášení zpráv v 9.00 hod. se uprostřed obrazovky objevila tato číslice: 7:00. Leč nezůstalo jen u toho. Již o tři čtvrtě hodiny později, během rozhovoru redaktora J. Kvasničky se sochařem D. Trubačem (ČT24, 22. 4. 2025, 9:45), který vzpomínal na setkání s papežem Františkem na podzim roku 2019, a to v souvislosti s tehdejším 20. výročím svatořečení Anežky České ve Vatikánu, se v dolní části obrazovky objevil tento mluvnicky nesprávný tvar řadové číslovky: „70leté výročí“.
To je teď taková móda. Opakovaně na tuto chybu upozorňuji, ale stále marně. Tuto chybu tentokrát neudělal zmíněný sochař, ale ten, kdo to v tzv. newsroomu naťukal do klávesnice svého počítače. Následně se to pak objevilo na televizní obrazovce. Zkrátka: je to pořád dokola.
Do třetice ČT24 týž den odvysílala v rámci „Studia ČT24“ v 10:50 hod. jednu faktografickou chybu. Na jedné straně správně uvedla, že tuto osvobozovací akci v rámci Opavsko-ostravské operace (během osvobozování Opavy) provedla 60. armáda (velitelem byl genplk. P. A. Kuročkin), patřící do svazku IV. ukrajinského frontu, na straně druhé se dopustila zásadní chyby v označení celé této armády SSSR. Příslušný redaktor hovořil o „Sovětské armádě“. Ve skutečnosti se jednalo o „Rudou armádu“. Ta se teprve po skončení války transformovala a současně i přejmenovala na Sovětskou armádu (25. 2. 1946).
Inu, zmatky v ČT pokračují dál a není nikdo, kdo by tomu udělal přítrž. Opavsko, kterého se příslušná reportáž ČT týkala, má ještě z období tzv. normalizace vybudovaný Památník II. světové války v Hrabyni. Tam je dostatek dobové techniky, uniforem i fotografií, které průběh těchto bojů dokumentují. Všechno jim to kazí ČT, jejíž pracovníci si nedokáží ověřit historická fakta. Když je v hlavě pusto a prázdno, ani ta nejnovější technika to nezachrání!
●●●
80 let od osvobození, nebo 80. výročí osvobození?
Vzhledem k věku zaměstnanců redakce zpravodajství ČT, kteří jsou málo vzdělaní a neustále zápasí s českým pravopisem, se v těchto dnech častěji setkáváme s prvním typem pojmenování, které je uvedeno v mezititulku. Mluvnicky správnější je ovšem druhý tvar. Kolísání mezi oběma způsoby tohoto pojmenování prozrazuje, co nejspíš tušíme: nejistotu, jak se to má správně tvořit.
Číslovky a jejich skloňování patří i nadále k velkým problémům redaktorů a redaktorek ČT. Chyby tohoto druhu se stále vyskytují. Přesto jsem již zaznamenal dva případy, kdy si někteří redaktoři ČT24 začali dávat na toto skloňování větší pozor: tvary číslovek nejen pečlivě a správně vytvořili, ale při jejich čtení dokonce i správně a zřetelně artikulují. Toho pokroku dosáhli v posledních týdnech tito dva redaktoři: J. Pacner a O. Pražák. Nejspíš se inspirovali u J. Železného, který je ve skloňování číslovek televizní jedničkou.
A protože se již objevují tyto nadějné „výhonky“, z nichž by časem mohl vyrůst nový, košatý strom skutečné reprezentativní České televize, která bude zaměstnávat jen samé odborníky a slušné lidi, stalo se to, že jsem nad touto televizí ještě zcela nezlomil hůl, i když osud J. Součka se zdá být zpečetěn. Ani jeho konec nebude znamenat, že se tam poměry doopravdy zlepší. Tomu může uvěřit jen ten, kdo o tomto postsocialistickém molochu nic neví. I tak je to, co jsem zjistil, povzbudivá zpráva. Ti, kteří ještě včera dělali chyby jako na běžícím pásu, si to uvědomili a začali svou práci dělat zodpovědněji. Přesto se jedná jen o kapky v moři. Daleko víc je těch, kteří stále jedou ve starých kolejích a svou práci „flákají“.
Každý si musel všimnout, že hlavním tématem těchto dnů je 80. výročí osvobození. Nikdo sice po vzoru D. Nerudové netvrdí, že nás osvobodili Američané, avšak uznat na „plnou hubu“ zásluhy o toto osvobození Rudé armádě, k tomu zatím našel odvahu jen málokdo.
Jak jsem již uvedl v předchozí části tohoto článku, dne 22. 4. 2025 odvysílala ČT24 reportáž o osvobozování Opavy a následně i o osvobození Kravař na Opavsku (24. 4. 1945). Historik Kolář ze Zemského muzea v Opavě sice zmínil 60. armádu, ale v této reportáži ČT neuvedla správný název „Rudá armáda“, nýbrž až pozdější pojmenování „Sovětská armáda“. Stejně podivně působilo, když v reportáži o Opavsku, které patřilo k Sudetům, padla zmínka o bojích proti Němcům.
[K nim přece patřili nejen vojáci hitlerovského Wehrmachtu, nýbrž i zdejší obyvatelé. Řada zdejších mladých mužů bojovala za války na východní frontě. Já sám jsem na Ostravsku poznal lidi, kteří se dostali až ke Stalingradu. Nuceně narukovali do Wehrmachtu, aby neohrozili život svých rodin. To je odvrácená strana té doby, o níž se cudně mlčí. Mnozí z těchto jedinců byli po válce členy KSČ.]
Rovněž dne 25. 4. 2025 nám ČT24 opakovaně předvedla to, kterak mladí redaktoři v této historii Druhé světové války mají poněkud „zmatek“. Tak např. brněnský redaktor Petr Minařík, který jinak patří k těm lepším reportérům z jižní Moravy, věnoval svou reportáž (přímý vstup do vysílání) 80. výročí osvobození Brněnska. (Přihlásil se ze Slavkova u Brna s ukázkou bojové techniky.) Hovořil mimo jiné o osvobození od „nacistů“, ale zapomněl nám říci, že těmito nacisty byli Němci (jistě i mnozí z obyvatel „německého“ města Brna).
Zkrátka: to, co předvádí ČT24, je „tanec mezi vejci“. Brno (stejně tak i Jihlava) přece patřilo historicky spíše k „německým“ městům. Dokonce se to projevilo i v prvních poválečných volbách v r. 1946, kdy právě v Brně vyhráli národní socialisté, kdežto skoro všude po celé republice to byla KSČ. Pouze v části jižní a východní Moravy byli úspěšnější lidovci. To ostatně platí až do dneška.
Reportér P. Minařík měl „hokej“ nejen v těchto pojmech, ale působil dojmem, že ho k té reportáži přitáhli narychlo a bez přípravy. Podařil se mu ukázkový blábol: „… náročné to bylo pro lidé (místo: pro lidi)…“ Tohoto přebreptu se dopustil na ČT24 dne 25. 4 2025 v 10.45 hodin.
ČT24 se v souvislosti s Opavsko-ostravskou operací věnovala i účasti našich vojáků, kteří se zformovali v samostatnou vojenskou jednotku ještě na území SSSR. Jednalo se o 1. československou samostatnou tankovou brigádu. Ta vznikla dne 10. 8. 1944 a postupovala společně s Rudou armádou. Významně zasáhla do osvobozování Ostravy dne 30. 4. 1945.
Velitelem této brigády byl gen. Vladimír Janko (1917-1968). Stal se čestným občanem Ostravy. Po Únoru 1948 se mu podařilo přežít čistky v armádě (vedl boj s B. Reicinem, který nakonec skončil spolu s R. Slánským na popravišti. Janko byl rovněž politicky činný v KSČ (jako poslanec), později patřil k podporovatelům A. Novotného. Po útěku gen. J. Šejny spáchal dne 14. 3. 1968 sebevraždu. Pamatuji si, že se spekulovalo i o tom, že mohl být zapleten do smrti J. Masaryka.
Přiložená fotografie zachycuje tři z účastníků osvobozovacích bojů o Ostravu, kteří ukončili svou kariéru v hodnosti generálmajora. Na této fotografii jsou zachyceni i se zlatou hvězdou hrdiny SSSR. Zleva: Antonín Sochor (1914-1950), Josef Buršík (1911-2002) a Richard Tesařík (1915-1967). Posledně jmenovaný důstojník byl otcem hudebníků ze skupiny Yo Yo Band: Richarda Tesaříka a Vladimíra Tesaříka. Starší z bratrů se narodil v r. 1945 v Ostravě.
●●●
Obětí tragédie v Prlově bylo celkem 23!
ČT24 se letos – na rozdíl od předchozích let ‒ polepšila. Tím, že každý den připomíná výročí osvobození některého z našich měst, se patrně snaží napravit svou špatnou pověst, kdy se v této televizi o aktivní roli Rudé armády při osvobozování našeho území povinně mlčelo, protože se prý nesluší, aby se oslavovaly minulé zásluhy, když tímto osvoboditelem je dnešní agresor na Ukrajině.
Přesto i letos se vytrvale mlčí o tom, že za Druhé světové války bojovali společně proti Němcům, kteří dne 22. 6. 1941 vpadli na území SSSR bez vyhlášení války, Rusové i Ukrajinci – spolu s dalšími národy žijícími na rozsáhlém teritoriu SSSR. Účelové „přepisování dějin“ nepomůže ani současné Evropě, která trpí nedostatkem schopných a respektovaných politiků, ani vybydlené a zdecimované Ukrajině, jež se bude z této nesmyslně prodlužované války vzpamatovávat desítky let.
Jak se zdá, i Česká republika se stala zemí, kde se neobyčejně daří nedostatečně vzdělaným, leč ideologicky tvárným „přepisovačům dějin“. Nemusejí znát nic. Stačí, když o tom budou skálopevně přesvědčeni. Zažili jsme to již v 50. letech 20. století, ale nedokázali jsme se z toho poučit. Dobře nám tak!
V předních řadách těchto nemyslících a dogmatických jedinců stojí někteří redaktoři a propagandisté České televize (ČT), kde se momentálně rozhoduje o odvolání současného ředitele J. Součka. Jednoho z těch poskoků, kteří se pokoušeli lézt do zadku koalici i opozici. Strach z porážky ve volbách letos na podzim je u stoupenců „liberální demokracie“ tak velký, že pro jistotu chtějí Součka nahradit ještě poslušnější „loutkou“, než je on sám. Rozumnější by bylo Českou televizi bez náhrady zrušit.
A protože v ČT momentálně vládne velká nejistota, můžeme denně vidět to, co bylo ještě před rokem nemyslitelné. A tak se můžeme dozvídat i o Ostravsko-ostravské operaci. Dne 26. 4. 2025, kdy si připomínáme osvobození Brna vojsky maršála R. J. Malinovského, nám ČT24 nabídla ukázky z inscenovaných vojenských přestřelek mezi sovětskými a německými vojáky během osvobozování Ostravy. Řeč byla i o známém mostu Miloše Sýkory, který spojuje Moravskou a Slezskou Ostravu.
Ano, jistý posun v přístupu k historii je v rámci ČT patrný. Na druhé straně si nelze nevšimnout, že ta „pravda“ leze z některých redaktorů a redaktorek ČT jako z „chlupaté deky“: je to neupřímné a čiší z toho povinnost být aspoň trochu objektivní a korektní. Přesto se nebudu tvářit, že je všechno v pořádku. ČT24 sice informuje i o osvobozování našeho území Rudou armádou, avšak v těch několika odvysílaných reportážích se vždycky objeví nějaká chyba. Kromě nesprávného používání výrazu „Sovětská armáda“ jsou to stále i chyby ve faktografii.
Jak avizuje mezititulek této části článku, budu se věnovat tématu, s nímž jsem přišel do kontaktu již před padesáti lety. Tehdy jsem krátce po skončení vysoké školy nastoupil na své první pracovní místo – jako muzejní historik ve Vsetíně. Toto muzeum (nazývalo se: Vlastivědný ústav Vsetín) se specializovalo na problematiku 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky. S činností těchto partyzánů souviselo i řádění německých okupantů v závěru Druhé světové války: vypalování vesnic a pasekářských osad na moravsko-slovenském pomezí kvůli spolupráci obyvatelstva s partyzány.
Zmíněná skupina měla zpočátku ve svém čele por. J. Ušiaka (1914-1944); po jeho smrti převzal velení sovětský kpt. I. P. Stěpanov (1904-1945) a poté, kdy byl zastřelen (možná omylem, možná úmyslně), se do čela této brigády dostal mjr. D. B. Murzin (1921-2012), který byl tatarské národnosti. Všechny excesy, které Němce vedly nakonec k „potrestání“ místních podporovatelů těchto partyzánů, padají na hlavu právě Murzina. Riskantní chování partyzánů (někdy jich ve vesnici bylo i několik desítek), nakonec přivedlo místní obyvatele do neštěstí a skončilo vypálením těchto vesnic.
Kromě Murzinovy partyzánské brigády operovalo v regionu Hostýnských a Vizovických vrchů několik místních partyzánských oddílů. Jedním z nich byla i skupina z Prlova, které velel Tomáš Polčák-Šebík. Tvořili ji tito občané Prlova: Tomáš Polčák-Šebík, Tomáš Polčák-Vizovský, Jan Turýn-Janovský, Jan Kratina-Růsek, Tomáš Tomšů, Pavel Řezníček, Jiřina Turýnová, Jan Kratina, Jan Hovořák, Tomáš Trlica, Jaroslav Tomšů, Jan Hnilica, Tomáš Tomanec, Jan Heto, Tomáš Ondrášek, Antonín Ondrášek, Antonín Juráň a Leopold Štach. (Část z nich se Němcům podařilo při „zátahu“ z 23. 4. 1945 zadržet a popravit.)
ČT24 nám těsně před Velikonocemi nabídla reportáž J. Kvasničky z obce Prlova, a to v souvislosti s uctěním památky obětí německého řádění ze dne 23. 4. 1945. Kromě slavnostního shromáždění zdejších obyvatel jsme v reportáži mohli zhlédnout i rozhovor J. Kvasničky s D. Gargulákem. V této reportáži bylo jasně konstatováno, že obětí zmíněného řádění z 23. 4. 1945 bylo celkem 23.
O to větší bylo mé překvapení, když ČT24 dne 23. 4. 2025 odvysílala krátkou informaci (v rámci rubriky věnované 80. výročí osvobození) o tom, že Němci v Prlově zavraždili 21 lidí. Tato informace byla odvysílána mimo obvyklý čas – tentokrát až po poledni: někdy mezi 12:00 a 13:00 hod. K tomuto časovému posunu došlo v důsledku přímého přenosu z Vatikánu, a to v souvislosti s přípravami pohřbu papeže Františka.
Musím zdůraznit, že chybu neudělal redaktor J. Kvasnička, nýbrž někdo jiný, jehož jméno neznám, protože krátké informace k 80. výročí osvobození uvádí ČT24 pouze formou písemného sdělení na obrazovce, na něž navazuje pár dobových filmových záběrů. Je to tedy zcela anonymní.
Ptáte-li se, jak mohlo dojít k takové chybě, odpovím toto: V ČT stále platí, že levá roka neví, co dělá ta pravá. Řediteli J. Součkovi se nepodařilo tento letitý šlendrián napravit. Obávám se, že poměry v ČT jsou již natolik prohnilé, že šanci na nápravu nemá nikdo z příštích ředitelů. Řešení je jediné: ČT zrušit a personál poslat na Úřady práce.
─────
Aby byly údaje o řádění Němců za konci války v Prlově úplné, dovoluji si ocitovat část textu z poslední, 3. části, svého, deset let starého článku s názvem: 70. výročí vypálení Prlova; byl zveřejněn na stránkách SN dne 11. 5. 2015. Celý text je možno nalézt na tomto odkazu (článek byl mezitím přesunut do rubriky „Archiv“, kde je k dispozici – bez fotografií):
„Jak již bylo uvedeno v 1. části tohoto článku, tři partyzáni z Prlova (Leopold Štach, Tomáš Heto a Antonín Ondrášek) byli týž den oběšeni poblíž Bratřejova. Kromě 15 upálených, 3 oběšených partyzánů a později usmrceného Tomáše Ondráška ml. byl ještě zabit Josef Vařák při akci proti Ploštině (19. 4. 1945), jakož i Jiří Turýn ve Vizovicích (2. 5. 1945). Posledními oběťmi z Prlova byli Růžena Šopová a Karel Vařák, kteří zahynuli na Vařákových Pasekách (2. 5. 1945). Celkový počet obětí prlovské tragédie činí 23 osob. (…)
Pamětní deska v obci uvádí celkem 23 jmen obětí prlovské tragédie, a to v abecedním pořadí: 1. Heto Jaroslav (23 let); 2. Heto Tomáš (32 let); 3. Juráň Antonín (26 let); 4. Kovář Oldřich (31 let); 5. Ondrášek Antonín (25 let); 6. Ondrášek Jan (24 let); 7. Ondrášek Jaroslav (22 let); 8. Ondrášek Tomáš st. (56 let); 9. Ondrášek Tomáš ml. (35 let); 10. Ondrášková Anna (21 let); 11. Ondrášková Anežka (17 let); 12. Růsek Antonín (19 let); 13. Růsková Marie (22 let); 14. Štach Leopold (31 let); 15. Šopová Rozina [Růžena] (25 let); 16. Trlica Josef (21 let); 17. Turýn Jan (54 let); 18. Turýnová Anna (55 let); 19. Turýn Jiří (50 let); 20. Vařák Josef (24 let); 21. Vařák Karel (20 let); 22. Žák Bohuslav (34 let); 23. Žáková Terezie (43 let).
Ne všichni, jejichž jména jsou uvedena na této pamětní desce, zemřeli v osudný den 23. 4. 1945. První obětí byl již 19. 4. 1945 Josef Vařák, který se stal nedobrovolným svědkem „trestní akce“ nacistů proti Ploštině. Jeho mrtvé tělo bylo nalezeno až po několika dnech, v neděli 22. 4. 1945, v Pozděchově pod kostelem – v lese zvaném „Klínovica“.
Dne 2. 5. 1945 byli zabiti při přepadení Vařákových Pasek u Lačnova dva prlovští občané: Karel Vařák a Růžena Šopová. Téhož dne (2. 5. 1945) Němci zastřelili ve Vizovicích Jiřího Turýna, kterého při nutili 23. 4. 1945, aby odvedl zkonfiskovaný dobytek osob, určených k popravě, do Vizovic. Turýn tento úkol splnil, avšak poté byl uvězněn, několik dní mučen a nakonec zastřelen.
Poslední obětí se stal Tomáš Ondrášek ml., kterému se 23. 4. 1945 podařilo zachránit z hořícího domu. Po odchodu Němců z obce byl místními obyvateli ošetřen a převezen do nemocnice ve Vsetíně, kde hop však zatklo Gestapo. Několik dní byl vězněn a až na konci války ho Němci zabili a pohřbili v Hošťálkové.
Celkem 15 osob bylo nahnáno do osmi hořících domů, kde byli zaživa upáleni. Výjimku představovali pouze první tři popravení: Josef Trlica, Antonín Juráň a Jan Ondrášek. To byli oběšeni ve stodole, jež byla součástí usedlosti čp. 11, patřící Tomáši Trlicovi.
Samostatnou, exemplární, exekuci si vyžádali dva maďarští důstojníci, kteří doprovázeli velitele prlovské akce K. W. Tuttera. Ti totiž během výslechu v místním hostinci poznali zdejší aktivní partyzány: Antonína Ondráška, Leopolda Štacha a Tomáše Heta. Tito mladí muži byli oběšeni na jabloních u obce Bratřejov, kde několik dní předtím přepadli auto s maďarskými vojáky. Zuřivost pomstychtivých Maďarů byla taková, že do zmučených těl oběšenců ještě i po smrti stříleli. V jedné lebce popraveného bylo po skončení války nalezeno až 23 projektilů.
Mezi 15 upálenými osobami byl také jeden občan sousedního Bratřejova – Oldřich Kovář. Tohoto mladého muže potkali provokatéři z oddílu „Josef“, převlečení za slovenské vojáky-dezertéry, dne 22. 4. 1945 na cestě z Vizovic do Prlova a ptali se ho na partyzány. Zneužili jeho důvěřivosti (podobně jako v případě Marie Růskové), později ho zatkli a následujícího dne (23. 4. 1945) po výslechu přivezli do Prlova, kde byl upálen ve stavení čp. 11.“
Podrobný popis událostí z 23. 4. 1945, při nichž byl vypálen Prlov a povražděna část jeho obyvatel (ten zbytek zdejších občanů se na to musel pro výstrahu dívat), zachycuje „Pamětní kniha obce Prlova“ – viz tento odkaz:
https://www.i-sn.cz/clanky/dokumenty-doby/pametni-kniha-obce-prlova--rok-1945-.html
O dramatických událostech z konce války v tomto regionu viz tyto odkazy:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-4-2020/vypaleni-valasskych-obci-nacisty-na-konci-valky.html
28. 4. 2025
‒ RJ ‒
Seznam vyobrazení:
1. Hrabyně, národní památník II. světové války.
2. Vojáci 1. čs. tankové brigády v SSSR, kteří se zúčastnili osvobozování Ostravy dne 30. 4. 1945.
3. Příslušníci 1. čs. partyzánské brigády J. Žižky pod vedením mjr. D. B. Murzina (uprostřed s bradkou).
4. Prlov, pomník občanům umučeným německými okupanty dne 23. 4. 1945.
