Tolik „soudruhů“ bylo naposledy v Řezáčově „Nástupu“…
Hned v úvodu považuji za nutné představit mladším čtenářům autora, jehož jméno je uvedeno v titulku. Spisovatel Václav Řezáč (1901-1956), vlastním jménem Václav Voňavka, býval před rokem 1989 součástí oficiálních dějin české literatury: jednak jako tvůrce knih pro děti a mládež (Kluci, hurá za ním; Poplach v Kovářské uličce; Čarovné dědictví), jednak jako autor psychologických próz (Černé světlo; Svědek, Rozhraní). Po letech spisovatelské a žurnalistické práce dostal příležitost i od nastupujícího komunistického režimu: měl se podílet na položení základů české socialistické prózy. Činil tak z pozice národního správce nakladatelství Fr. Borový, ELK a Máj. Po sloučení těchto podniků byl pak v r. 1949 jmenován ředitelem nakladatelství Československý spisovatel; tuto funkci vykonával až do své předčasné smrti.
Ačkoliv autorů psychologické prózy i tvůrců knih pro děti a mládež bylo u nás za První republiky nebo v letech tzv. Protektorátu poměrně hodně, s angažovanou prózou o přeměnách československé společnosti po Únoru 1948 zase tolik zkušeností nebylo. Pokud se něco naší poválečné literatuře vytýkalo, bylo to právě malé odhodlání autorů věnovat se tomuto ožehavému tématu. Ne že by nebylo o čem psát: pouze ta odvaha pravdivě popsat společenské a politické poměry většině literárních tvůrců chyběla. Možná tomu tak bylo i proto, že stačilo málo – a dotyčný člověk mohl skončit ve vězení, jak se to přihodilo např. Petru Pujmanovi, synovi slavné spisovatelky M. Pujmanové.
Václav Řezáč po válce pochopil naléhavost úkolů své doby, a proto se hned po Únoru 1948 pustil do práce. Ujal se náročného úkolu: umělecky ztvárnit změny ve společnosti po r. 1945. Původně hodlal napsat trilogii, kterou by dovedl až do současnosti. Z ní stačil vydat pouze dva romány: Nástup (1951) a Bitva (1954). Třetí román zůstal nedokončen. Aktivní pomocnicí mu byla i jeho manželka – Ema Řezáčová (1903-1997), která je autorkou několika dramat o přerodu vesnice za komunistického režimu (Třetí vrstva; Tichá vesnice; Panenská jablka) a povídkových knih s budovatelskou tematikou (Nový svět; Proudy).
Spisovateli V. Řezáčovi je vytýkána schematičnost, tak typická pro literaturu tzv. socialistického realismu, v níž převažovalo ideologické zadání nad uměleckým ztvárněním dané problematiky. Schematické bylo jak zobrazení doby (černobílé vidění světa), tak i charakteristika hrdinů. Například hlavní hrdina románu „Nástup“, „klaďas“ Jiří Bagár, který přichází na Kadaňsko jako poválečný „kolonizátor“ (po odsunu německého obyvatelstva), je zobrazen jako muž, jenž řeší svůj „vnitřní boj“ s dobou a jejími aktéry tím, že si pokaždé ukroutí knoflík na svém oděvu.
Zatímco „Nástup“ zachycuje vývoj v českém pohraničí od osvobození v květnu 1945 až do odchodu Rudé armády zpátky do SSSR koncem roku 1945 (jedná se o tzv. divoký odsun sudetských Němců a na něj navazující oficiální odsun na základě rozhodnutí Postupimské konference), román „Bitva“ vypravuje o nesmiřitelném politickém zápasu čs. společnosti od voleb 1946 až do Února 1948. Samozřejmě – časový záběr obou románů je odlišný: v „Nástupu“ šlo o popsání problematiky odsunu Němců z ČSR, kdežto „Bitva“ již popisuje složitost té doby, kdy ještě nebylo rozhodnuto o tom, kdo se v poválečné Třetí republice dostane k moci. Ani V. Řezáčovi neunikl jeden tradiční problém: obliba Čechů v převlékání politických kabátů a uniforem. Trvá to až do dnešních dnů.
Co je však nejcharakterističtější pro román „Nástup“? Je to poměrně chudičký jazyk této prózy, který svou schematičností a černobílým viděním světa plně zrcadlí tuto rozporuplnou dobu. Zatímco Řezáčovy psychologické prózy jsou psány bohatou, květnatou češtinou, která se dobře čte, do čtení Řezáčových budovatelských próz se čtenář musí nutit, aby u toho vydržel a neodložil ono angažované dílo hned po několika stránkách.
Nejčastějším slovem, na které v tomto románu narazíme, je výraz „soudruh“. Je to ve skutečnosti náhrada za slovo „občan“. Řezáč toto slovo nepoužívá proto, aby zesměšňoval dobu, o níž psal, a to na rozdíl od M. Švandrlíka (Černí baroni) či J. Škvoreckého (Tankový prapor), nýbrž jako doklad o životě v této době. Kdo by dbal na krásu jazyka, když byla nová světová válka na spadnutí, že ano?
A protože jsem před desítkami let, kdy jsem působil jako učitel českého jazyka a literatury na střední škole, musel i tato díla číst, jelikož to bylo v učebních osnovách, dodnes si pamatuji, že skoro na každé stránce této knihy bylo alespoň jedenkrát uvedeno slovo „soudruh“. Když jsem před pár dny narazil na článek P. Šafra v deníku „Forum24“, okamžitě se mi tyto dvě věci v hlavě spojily. To přece nemůže být náhoda – řekl jsem si! A začal jsem počítat, kolikrát to Šafr ve svém, jinak poměrně krátkém, článku použil. Možná tomu nebudete věřit – jako já. Bylo to celkem sedmkrát v textu, který má rozsah 35 řádků. To by si zasloužilo zápis do Guinnessovy knihy rekordů!
Abych poskytl čtenářům ukázku z tohoto zatím nedostižného politického pamfletu P. Šafra (V. Havel by ho za to nejspíš nepochválil – už kvůli té češtině, jakou je to psáno), nabízím jim první odstavec tohoto textu. I tam je těch „soudruhů“ víc než dost. A navíc ještě soudružka Kateřina Konečná. Po „kolaborantech“, „ruských filckách“ nebo „Putinových švábech“ je to další „vrchol“ jazykového umění našich „fialovců“.
Divím se vystudovanému češtináři P. Fialovi, že se tímto způsobem kompromituje a že se nechává zaplétat do osidel těch, kteří se k němu stále ještě hlásí, byť je již dlouhou dobu politickou mrtvolou. A protože žijeme v dynamické době, zítra se budou titíž jedinci hlásit k někomu úplně jinému. Však je dobře známe, ty české „převlékače kabátů a uniforem“! Jednoho z nich máme na Hradě. „Jenom blbec nemění své názory,“ prohlásil svého času exprezident republiky M. Zeman.
Zde je onen odstavec (perex): „PŘEDVOLEBNÍ DENÍK / Asi už znáte pana Daniela Sterzika, jehož trefná přezdívka, na níž (správně má být: na niž) je hrdý, zní Vidlák. Soudruh Vidlák je předsedou komunistického projektu Stačilo!, jehož tváří je soudružka Kateřina Konečná. Soudruh Vidlák je hlasatelem lží a demagogií, které nahrávají zločinnému režimu Vladimíra Putina v Rusku. Soudruh Vidlák také upřímně nenávidí vládu Petra Fialy, což je ve skutečnosti pro tuto vládu velmi příznivá vizitka.“
[Celý Šafrův článek s názvem „6 měsíců do voleb: Úkolem této doby je zastavit Vidláky. Ohrožují Českou republiku“ (Forum24, 10. 4. 2025) si lze přečíst kliknutím na odkaz za tímto textem.]
Pokud byste nevěděli, kdo je hlavním ohrožením naší svobody a demokracie, je to představitel „vesnického fašismu“, „vidlákismu“, bloger Daniel Sterzik z Miroslavi na Znojemsku. O něm předminulý týden natočila podivnou, málo uchopitelnou reportáž pro Českou televizi Zuzana Černá: pořad „Reportéři ČT“ (viz následující odkaz).
https://www.vidlakovykydy.cz/clanky/reporteri-ct-ve-vidlakove
12. 4. 2025
‒ RJ ‒
─────
P. S.
„Teď je čas stát na správné straně…,“ říká P. Fiala
Jen co jsem dopsal tento článek, deník „Forum24“ nám pohotově nabídl text další, ještě „výživnější“. O tom, kterak Sterzik s Konečnou prý hodlají obnovovat JZD. Jsem zvědav, kolik dalších, podobných „jobovek“ si budeme muset na stránkách této hlásné trouby „fialového hnusu“ ještě přečíst, než budou parlamentní volby. Odhaduji, že to bude jedna z nejdelších předvolebních kampaní, jaké jsem po změně režimu zažil. Pouze „fialovcům“ je jasné, proč všechny tyto dehonestační útoky a difamační kampaně proti hnutí „Stačilo!“ podnikají. Strach politiků koalice SPOLU z volební porážky musí být veliký, převeliký…
12. 4. 2025
‒ RJ ‒
