Svobodné noviny na internetu

Máme za sebou docela složitý týden, plný turbulencí kolem aktérů vládní krize. Těch aktérů je víc, než bychom si za normálních okolností dovedli představit. My, občané tohoto státu, jsme jen pasivními diváky divadelního kusu, který jsme si nepředplatili, ale jsme nuceni ho zhlédnout.

V této krizi, ač se to na první pohled nemusí tak jevit, nejde jen o konflikt mezi premiérem a jeho vicepremiérem, ale o souběžně probíhající a po dlouhá léta doutnající konflikt mezi předsedou hlavní vládní strany (ČSSD) a prezidentem republiky, někdejším expředsedou téže strany.

Jedná se o mnohovrstevnatý politický konflikt, a proto jeho projevy navenek vypadají tak zmateně. Je to bezesporu také důsledek léta neřešených problémů a chybějící kultivace politického prostředí u nás. A rovněž celkového úpadku společnosti po roce 1989: morálního, kulturního, ale i jazykového.

Problémů ovšem máme mnohem víc. Jen ty osobnosti nám jaksi chybí. Máme totiž jen samé politické figurky na šachovnici, ale osobnosti žádné, i když většina politiků si myslí, že oni těmi osobnostmi jsou. Nejsou. Tomu odpovídá i jejich momentální chování v této vládní krizi.

Jednu dobu se zdálo, že by takovou osobností mohl být M. Zeman. To je minulost. Aspoň po mezinárodní ostudě, kterou prezident předvedl při demisi-nedemisi premiéra Sobotky dne 4. 5. 2017. Zeman je už od tohoto okamžiku „politickou mrtvolou“. Nebude to nejspíš tak dlouho trvat a z tohoto zchátralého starce bude nebožtík skutečný.

Takže: momentálně jsme bez politických osobností. Ale i to se dá přežít. Za vlády KSČ jsme taky žádné osobnosti neměli – jen samé stranické šíbry, trapné politické postavičky, řitní alpinisty a ke všemu ochotné kariéristy.

V tomto směru jsme se za 27 let nového režimu daleko neposunuli. Jsme na tom skoro stejně jako před Listopadem 1989. Jen někteří politici nám začali z toho blahobytu, který tady budují nikoli pro občany, ale výhradně pro sebe, tloustnout.  A to tak, že vypadají jako dobře vykrmená prasátka. (Jmenovat nebudu: stačí se jen dívat na politiky v televizi a bude každému jasné, o koho se jedná.) No, zabijačka by se mohla konat brzy…

Jedním z problémů, který „vyhřezl“ na povrch, jaksi nechtěně a nedopatřením, v souvislosti s touto vládní krizi, je fakt, že již řadu let se jistí politici pokoušejí proměnit naši politickou scénu ve svůj soukromý boxerský ring, na němž by si chtěli určovali pravidla sami. Rádi by si „zprivatizovali“ stát z peněz daňových poplatníků. To připustit nelze!

Ať si takový „ring“ jdou budovat jinam, třeba do nějakého daňového ráje, nebo na opuštěný tichomořský ostrov! Nikoli tady, kde platí pravidla rovné soutěže politických stran, kde je náš veřejný prostor. To je nejen neslučitelné s principy demokracie a právního státu, ale i s přáním většiny občanů.

Vždyť občan je ten, kdo je politickým suverénem demokratického státu! Jedině on musí vždy a za všech okolností být v této hierarchii na prvním místě! Není-li tomu tak, přestáváme se pohybovat v mantinelech demokracie a ocitáme se někde úplně někde jinde: v „banánové republice“ latinskoamerického střihu.

To, o čem tady píši, je situace, jež vznikla po příchodu A. Babiše a jeho „protestního“ hnutí ANO 2011 do českého politického prostoru. Chcete-li: do vrcholné české politiky ‒ do parlamentu a do vlády.

Nejsme ani na divokém Západě, ale ani na divokém Východě. Stále ještě žijeme u nás doma, kde by si jistí jedinci chtěli podle svého přání upravovat pravidla hry. V takovém případě musí tyto osoby někdo (kdo asi, když ne stát?) klepnout přes prsty. A když to nebude stačit, poslat je tam, kam patří – do vězení.

To je stručné poučení z vládní krize, kterou tady kdosi rozehrál jako dopředu promyšlenou šachovou partii. Rozehrál, ale už nebude mít šanci ji dohrát. Protože my, občané tohoto státu, mu to nedovolíme.

I když to na první pohled vypadá jako neřešitelný propletenec, není tomu tak. Tento gordický uzel se dá vyřešit jediným způsobem: rozetnout ho. Je to podobné, jako když je tělo vážně nemocného člověka ohroženo na životě nádorem: ten je třeba z těla vyjmout, aby pacient mohl žít.

Je to jen a jen na nás – na občanech. Nenechme si vnutit pravidla hry, která by se někomu, nějakému potulnému politickému kejklíři, hodila do jeho krámu! Buďme suverénními občany, kteří si do správy věcí veřejných nenechají od nikoho nekompetentního zasahovat!

Je to opravdu jen na nás! Protože jen my poneseme následky za své chybné rozhodnutí, případně za svou nečinnost v době, kdy bylo naší povinností konat. Konejme tedy! Je nejvyšší čas udělat pro záchranu svobody a demokracie v naší zemi to, co se od suverénních občanů očekává!

Ačkoliv to může znít jako anachronismus, dnes rozhodujeme o tom, jakými cestami se bude ubírat tento stát v příštích desetiletích. To není nějaká novinářská nadsázka. Je to politická realita, nikoli reality show, ve kterou by to jistí manipulátoři rádi proměnili.

V těchto dnech rozhodujeme o své budoucnosti. A tu si nesmíme nechat vzít! Je to podobné jako ve dnech únorové vládní krize roku 1948. S tím rozdílem, že dnes již jsou občané natolik politicky zlenivělí, že jim to nedochází a neuvědomují si, že brzy mohou přijít o všechno: o svobodu, o demokracii, ale i o majetek.

Nemáme dnes ulice a náměstí měst a obcí plné lidí (jako naposledy na konci roku 1989). Jsme opravdu v politicky a ekonomicky úplně jiné situaci než v roce 1948. Ale pouze zdánlivě. Důsledky chybných politických rozhodnutí mohou být stejně tragické jako v roce „únorového vítězství pracujícího lidu nad reakcí“, jak to kdysi nazývali komunisté.

Buďme proto ve střehu! Buďme připraveni! Nedovolme, aby někdo jiný rozhodoval za nás! Jen pak zůstaneme suverény ve své zemi. Mohlo by se nám totiž stát toto: mezitím „co jsme spali“, probudili jsme se náhle ve státě úplně jiném. Ve státě zprivatizovaném různými Babiši a jejich přisluhovači.

I ty přisluhovače (či spíše: politické prostituty) jsme už u nás měli. Nejprve ty, kteří sloužili Němcům, a pak ty, kteří lezli do zadku Sovětům. Je to pořád stejná politická písnička.

Dělejme všechno pro to, aby se dějiny u nás nemohly opakovat!  Necháme-li si svůj vlastní stát zprivatizovat přivandrovalými a nezodpovědnými dobrodruhy, staneme se pouhými chudými podnájemníky ve vlastním domě! Takovou budoucnost si nezasloužíme ani my, ani naši potomci! Proto musíme konat a nedopustit to!

8. 5. 2017

PhDr. Rostislav Janošík