Svobodné noviny na internetu

Neprozradím jistě žádné tajemství, když budu konstatovat, že úroveň naší prvorepublikové žurnalistiky byla vysoká. Nebývale vysoká v porovnání s tím, co dnes předvádějí novináři z Babišovy „Mafry“.

Jejich články nevalné úrovně musím, jakožto bývalý učitel češtiny, hodnotit jako ubohé slátaniny, v nichž bývají i hrubé pravopisné chyby, o stylistických a jiných nedokonalostech textu ani nemluvě. Zkrátka: úpadek jaksepatří.

Jan Neruda, tento úctyhodný „kmet“ naší žurnalistiky, jenž zemřel v pouhých 57 letech, by koukal. Na co? Kam až lze klesnout. Nikoli z posledního patra do toho prvního, nýbrž do nejhlubšího suterénu.

Karel Schwarzenberg, čestný předseda TOP 09, okomentoval úroveň naší dnešní politiky, zejména to, co předvádí předseda hnutí ANO 2011, takto:  „Slova Babiše svědčí o poklesu české politické kultury z dosavadní čtyřky do hajzlu na dvoře tohoto pajzlu.“  

K tomu se dá jen stěží něco dodat. Snad jen toto: Tento stav zavinili naši polistopadoví politici ‒ bez rozdílu. Rukou společnou a nerozdílnou: z levice i z pravice. Jsou to oni, kdo by si teď měl drbat hlavu…

Již zmíněná žurnalistika za dob „tatíčka Masaryka“, který sám byl velice zdatným publicistou, měla ještě jednu zaznamenáníhodnou věc, jež se u nás již dávno vytratila: karikaturu. Nikoli tu z 50. let 20. století, která byla zneužívána k politické propagandě vládnoucích komunistů, nýbrž karikaturu jako takovou. Jsou to všechny ty obrázky, některé skoro expresionistické, na nichž jsou vyobrazeni naši přední spisovatelé té doby, kteří se dávno dostali do učebnic literatury.

Zkrátka: o něčem takovém si dnešní novináři a spisovatelé (lépe by bylo použít výraz „sepisovatelé“, protože ten je přesnější), mohou nechat jen zdát. Včetně těch „škrábalů“ z Mafry.

Když občas sleduji různé tiskové konference (novináři tomu vznešeně říkají: brífink) parlamentních politických stran, které se konají téměř denně a z nichž se dozvídáme i takové podružnosti ve stylu, kolikrát byl dotyčný politik na WC a zda zvedl prkýnko, svědčí to o jediném: o obrovském propadu naší žurnalistiky.

Již delší dobu si toho všímám – nikoli jen já. Naše žurnalistika se stala mediální žumpou: s televizní technikou na špičkové úrovni a perfektně vybavenými redakcemi novin a časopisů. Jen ta úroveň novinářů, to je naprostá katastrofa. Někteří z nich ani nedovedou psát a dělají chyby i v pouhém přepisu textu z nějaké převzaté předlohy. O jazykové úrovni ani nemluvě. Kdyby to četli J. Neruda nebo K. Čapek, asi by jen nechápavě kroutili hlavou nad tím, co se ještě vydává za češtinu.

Je to přesně jako s oním tolerováním Babišovy „českoslovenštiny“ v naší politice. V normální politice by se svou hatmatilkou vůbec nedostal šanci. Nikdo by se s ním nebavil, protože by to bylo hluboko pod politikovými (či podnikatelovými) rozlišovacími schopnostmi. Babiš by musel sbírat jen „drobty“ ze stolu politických mocných. Ale protože jsme se hluboko propadli jak v úrovni žurnalistiky, tak i politické kultury, tváříme se, že Babišovy excesy v politice jsou jen taková nevinná škobrtnutí začínajícího politika čili „politického nemehla“.

To slovo používám záměrně, protože tímto výrazem Babišovo politické hnutí (přesněji jeho politická divize firmy Agrofert) ve volební kampani 2013 označilo část české společnosti. Pomineme-li, že naše občany, byť jsou jakkoli nedokonalí, takto „nálepkuje“ cizinec, vlastně imigrant (česky: přivandrovalec), který by měl sedět v koutě a čekat, až domluví domorodci a až dostane slovo (dostane-li ho vůbec), je to na pováženou.

Naši politici a vlastně i část české společnosti, kterou označuji za „kobliháře“, svým chováním, totiž nepatřičnou tolerancí, naivitou a nerealistickými očekáváními, „legalizovali“ vše, co Babiš prováděl a provádí. Tím, že ho vzali „do holportu“ a vytvořili mu podmínky, aby tady mohl „politicky podnikat“.

Je to trestuhodné počínání, které by v civilizované a dobře fungující demokratické společnosti nemohlo projít. U nás ale prochází, protože máme slabé, či spíše změkčilé politiky. Takové politické „slečinky“.

V této souvislosti si dovolím použít přirovnání, pro někoho možná tvrdé, ale korektní: také „mnichované“ N. Chamberlain a E. Daladier byli v r. 1938 politicky naivní slaboši, kteří dělali „křoví“ A. Hitlerovi. Když už si s ním nevěděli rady, museli mu ustoupit a podřídit se jeho politickým zájmům.

Podobné je to s A. Babišem. Premiér B. Sobotka se začal proti němu otevřeně vyhraňovat teprve v okamžiku, když už začalo být naprosto zřejmé, že mu jeho vicepremiér přerostl přes hlavu a že si s ním nedokáže poradit. Zavinil si to samozřejmě sám: svou naivitou a očekáváním toho, co se nakonec nestalo. Takovým způsobem vždy končí slabí a naivní politici, když si k tělu pustí „tygra“.

Připomenu ještě jednu paralelu: Když v r. 1933 nastupoval do své funkce říšského kancléře A. Hitler, při jejím přebírání musel dodržet „protokol“: byl oblečen ve smokingu a měl na hlavě cylindr. Představa poněkud komická, ale bylo tomu skutečně tak. Tento způsob totiž vyžadovaly tehdejší zvyklosti, politická kultura Výmarské republiky. Jakkoli byla tato republika slabá, toto pravidlo platilo – jako nepsaný zákon. Až do nástupu Hitlera.

Pak už neplatilo nic. Kromě toho, co si prosadil tento neomezený Vůdce (Führer). Ale ani jeho zvyšující se pravomoci nespadly z nebe: postupně mu je odhlasoval německý parlament (Reichstag). Takže: Němci si „pohřbili“ po léta střeženou demokracii sami. Hitler byl v tomto „koncertu“ pouhým dirigentem. 

My, přesněji naši politici, dnes poněkud naivně kopírujeme meziválečné Německo v oné likvidaci demokracie. Je to trend obecný a týká se celé Evropy. Evropa začíná kráčet od demokracie k autoritářským režimům.  To je nebezpečný politický trend, který je nutno zastavit. V opačném případě je s naší svobodou a demokracií konec.

Je vcelku jedno, jak nazveme tyto silné politické figury, jako byl např. A. Hitler či J. V. Stalin. Někde se jim dnes říká: oligarchové. I tento jev známe z historie: zatímco u nás byli významní páni čili vyšší šlechtici (Rožmberkové, Pernštejnové apod.), v Uhrách zase magnáti a v Rusku bojaři. Vždy to však byli mocenští rivalové krále, kteří se dostávali do vedení státu v okamžiku, kdy na trůn usedl slabý panovník. Tak to ve světě chodí dodnes, i když už u nás království nemáme.

Dnes jsme na tom stejně jako někteří čeští králové ve středověku: Babiš je jen jedním z magnátů (oligarchů), kteří si hrají na „náhradního“ panovníka. Kdyby ten byl pevný v kramflecích, skončil by takový „odbojník“ na popravišti (Záviš z Falkenštejna) nebo na dlouhá léta ve vězení (Jindřich z Lipé). České dějiny pamatují nejrůznější případy.

To, co se odehrává u nás dnes, je jen taková lapálie. To, že ji nedokáže veřejnost „zpracovat“ (komunikovat) a správně vyhodnotit, je především otázka zkušeností, ale i znalostí a toho, čemu se říká: poučení z dějin.

Političtí „predátoři“ typu A. Babiše vždy končili na popravišti. Byli-li to šlechtici, pak jim usekli hlavu. Pokud takový „odbojník“ byl jen plebejec, stačila na jeho odklizení šibenice. Nehrajme si na útlocitné slečinky! V politice jde vždy v prvé řadě o peníze a hned pak o život – o tu hlavu na krku. O to, zda tam i nadále zůstane, nebo se odkutálí pod popravčí špalek. 

Naším hlavním dnešním problémem je skutečnost, že jsme za dlouhá desetiletí nebyli otevřeně konfrontováni s válečnými událostmi a s faktem, že svoboda je vždy vykupována lidskými životy. Nikoli tak, že si ji koupíme jako ovoce či zeleninu někde na tržišti. Konzumerismus pronikl do politiky i do našeho běžného života natolik, že jsme se začali mylně domnívat, že všechno si lze koupit, jen na to mít peníze.

Z této filozofie vychází také A. Babiš. A mnozí lidé mu to stále ještě „baští“. Jsou to hlavně oni „kobliháři“, lidé bez většího politického rozhledu, většinou s nižším vzděláním, ale i dnešní „maloměšťáci“, jinak na první pohled spořádání občané, jejichž ideálem je plný stůl jídla a pití. Proviňují se pouze tím, že vyznávají žebříček hodnot, na němž se polámalo několik „šprušlí“.

O nekonečné naivitě a prostoduchosti zbytku společnosti ani nemluvě. Všechny tyto problémy jsou totiž způsobeny obrovským úpadkem společnosti, rezignací na obhajobu základních hodnot, především svobody jedince a všeho, co k ní patří.

ANO (nikoli ANO 2011). Za naši současnou politickou krizi mohou nejen nevhodní politikové, ale také my všichni, občané tohoto státu. Tím, že jsme rezignovali na svá základní politická práva. Tím, že část lidí nechodí k volbám. Tím, že se mladá generace téměř nezajímá o život společnosti a žije si jen v tom svém světě virtuálním. Tím, že nepřemýšlíme a přenecháváme prostor takovým jedincům, jako je A. Babiš.

Je to především naše chyba a nemá smysl si nalhávat něco jiného. To, co spojením všech těchto faktorů vzniká, je politický propletenec, v němž se už popravdě nikdo ani nevyzná. A to proto, že nikdo nezná pravidla hry a nikdo je nevyžaduje. Demokracie bez pravidel – to je cesta rovnou do pekla. Nikoli jen do pekel. Do pekla (toho pohádkového), kde se hříšníci vaří v kotlích a čerti je u těch kotlů hlídají, aby nemohli vylézt ven. Až tam jsme se dostali. 

Když se lidé mají dobře, a my se dobře máme, i když se to někomu nezdá, „nevědí roupama, co dělat“. To je náš případ. Pak začnou z nudy či z jiné pohnutky dělat hlouposti a vymýšlet pitomosti. I to je náš případ. Pak přijde někdo takový, jako je Babiš, a většina společnosti zůstane paf, protože pro něco takového nebyla vychována a na něco takového není připravena. Lidé si nevědí rady s tím, co mají dělat. Chybí jim obranný mechanismus. Takový, jaký je znám z lidského organismu – imunita.

Přesně takto se chovají již dlouhou dobu někteří naši politici. Dobrý politik se vždy v minulosti poznal podle toho, zda uměl, či neuměl vyřešit složitou situaci, např. zda obstál ve vládní krizi.

V tomto smyslu začal B. Sobotka teprve získávat ostruhy. Na rozdíl od něho je A. Babiš politik-amatér. Se vším všudy, co k tomu patří. Je to v podstatě „chaot“, který každý den říká něco jiného. Lhář, který lže dnes a denně, takže si už nepamatuje, o čem lhal včera a předevčírem. Zaplétá se do stále nových verzí svých politických pohádek. Jen se vymlouvá a lže.

To na udržení v politice nestačí. Tak jako každý zloděj, který o svých zlodějnách lže a vodí policii za nos, také takto se chovající politik nemůže skončit jinde než ve vězení. Je-li takový politik ještě navíc osoba s vazbami na kriminální prostředí, není co řešit. Kruh se uzavírá.

─────

Až sem jsme se dostali od původního tématu, kterým je médii neustále přetřásaný skandál kolem Babišova vydavatelského domu „Mafra“.

Vznik této značky (firmy) je výsledkem práce předlistopadových novinářů „Mladé fronty“, někdejšího mládežnického deníku, který u nás vycházel od roku 1945. Je to dost dlouhá historie, kterou však lze s potřebným odstupem času docela dobře hodnotit.

Když po „sametu“ „Mladá fronta“ skončila jako deník bývalého Socialistického svazu mládeže (v jeho čele stál V. Mohorita), část původních novinářů si tento majetek SSM „zprivatizovala“. Nikoli po „babišovsku“, ale po svém. Také kolem této privatizace byla spousta rámusu – a oprávněného. Ne všechno totiž bylo košer.

Z původní sestavy redaktorů, vesměs průměrných a podprůměrných pisálků, stojí za zmínku dva, které jsem i já považoval vždy za velmi dobré novináře: M. Komárek (dnes poslanec za hnutí ANO 2011) a průkopník naší internetové žurnalistiky O. Neff (Neviditelný pes), syn spisovatele V. Neffa.

Kolik novinářů se od „privatizace“ MF (dnes Mafry) v deníku MF Dnes vystřídalo, nevím. Budou to určitě za ta léta stovky, protože časté výměny šéfredaktorů vedly vždy i k „cirkulaci“ novinářů: přebíhali z jedné redakce do druhé (někteří i několikrát za sebou). Tak je tomu je i dnes – po odchodu některých z nich z Mafry. Také mediálně známí novináři a „manažeři“ F. Nachtigall, M. Přibil či J. Plesl přišli před časem do tohoto deníku odjinud.

Přílišná fluktuace neprospívá žádnému podniku: ani redakcím novin. Proto úroveň dnešního tisku (včetně internetových verzí těchto periodik) nestojí za mnoho. Bez ohledu na to, co si o sobě a o své práci myslí páni redaktoři a jejich šéfové. Vím o tom své – jako češtinář i jako publicista. Mě rohlíkem nikdo neopije. Mám totiž s novinařinou vlastní zkušenost, která je k nezaplacení.

Je věcí osobní cti, aby novináři z Mafry vyvodili důsledky z počínání svých šéfů, kolegů, ale i z počínání svého vlastního. Bez toho se slušně a spokojeně žít nedá. Pryč jsou ty doby, kdy se novináři chlubili tím, že jsou svědomím národa. Kdeže loňské sněhy jsou!

Až si to tito novináři srovnají v hlavě a dospějí k závěru, že tak už to dál nejde, „zavřou ten krám a půjdou o dům dál“. Tak se to dělá. Ti slušní a pracovití, kteří poctivě dělali svou práci a nenechali se k ničemu zneužít, mají dveře do všech zavedených deníků i časopisů jistě otevřené. Ti neslušní se ocitnou v „karanténě“.

Dost možná i zbloudilý M. Komárek, dříve docela solidní novinář, se vrátí od Babiše a od dobře placeného poslancování za jeho podivné, nedemokratické  hnutí/stranu ANO 2011 zase k novinářské práci, která mu vždycky šla velmi dobře. I s jeho politickými „škraloupy“ (článek o K. Gottwaldovi, který byl tolikrát přetřásán v tisku, jakož i ten o Babišovi, coby pochybném podnikateli).

Zkrátka a dobře: Každý máme nějakou minulost: někdo lepší, jiný horší. Ale žít se chce a musí. Třeba kvůli rodině a dětem. I o tom by měli dnešního novináři z Mafry přemýšlet, až si budou hledat jiné místo. Protože život nekončí…

Jak kdysi napsal, krátce po Mnichovu 1938, spisovatel a novinář K. Čapek: „Režimy se mění, avšak národy zůstávají.“ Mohli bychom to parafrázovat: Národ se občas nechá někým zblbnout, ale po nějaké době přijde vystřízlivění a návrat k tomu původnímu. Návrat domů. Tam, kam patříme. Pro novináře z Mafry to znamená: návrat k poctivé a slušné žurnalistice bez dohledu politických „karabáčníků“ a jejich náhočních.

Milí kolegové, novináři! Přeji vám mnoho zdaru ve vašich nových působištích. Začněte brzy, protože tento národ to potřebuje!

─────

Uvědomuji si, že jsem se poněkud odchýlil od původního tématu, uvedeného v titulku tohoto článku. Nemělo by tomu tak být. Jako učitel češtiny jsem za takový stylistický poklesek dával studentům nejméně o stupeň horší známku. Také sám sobě ji za to udělím. To jen pro pořádek a kvůli spravedlnosti, protože ve škole to bez ní nejde.

Ale přesto: myšlenkám, dešti ani větru neporučíte. To jen komunisté si kdysi mysleli, že ano. A ti čínští, za nimiž brzy zamíří náš neomylný a nápady vždy sršící pan prezident, to prý provádějí dokonce v praxi. Naposledy to dokázali během olympijských her v Pekingu v r. 2008.

A co se týká těch Krychtálků, nerad bych se opakoval, a proto raději odkáži na svůj článek „Lze porazit A. Babiše? Ano! – 2. část“. (ZDE) Tam je uvedeno všechno, včetně historických údajů, které se k tomuto jménu vztahují.

Když totiž občas sleduji nějakou tiskovou konferenci v televizi a slyším ty naivní otázky novinářů, kteří z historie nevědí vůbec nic, pak se u mě vždy projeví taková ta profesionální deformace všech učitelů: rozdat něco ze svého „moudra“. Nic ve zlém. Nejsem až zas tak přísný pan profesor. Jsem si dobře vědom toho, že nikdo nemůže vědět úplně všechno (ani já nejsem takový génius), ale měl by vědět aspoň něco.

V poslední době mne nejvíce rozesmála mladičká redaktorka ČT P. Tuháčková, která si během „socanského“ 39. sjezdu spletla hymnu EU s tou slovenskou. Bylo to shodou okolností právě během návštěvy slovenského předsedy vlády R. Fica na tomto sjezdu. No, byl to docela pěkný trapas.

Za takový „přešlap“ by kdekoli na Západě tato redaktorka dostala na hodinu „padáka“. U nás, protože tu máme tu „babišovskou“ demokracii, kdy se toleruje úplně všechno (včetně té Babišovy husákovské „českoslovenštiny“), se nestalo vůbec nic. Každý se tváří, že je všechno v pořádku. Pak se tedy nemůžeme divit, že jsme na tom tak, jak na tom jsme. Je to jen důsledek setrvalého stavu, zahnívajících vod českého politického rybníka. Nic víc a nic míň.

A jak končí tato pohádka o kapřících v tom našem politickém rybníce? No přece takto: „Jestli je rybáři (či velrybáři?) nevylovili a nedodali na vánoční trh, budou se vesele prohánět v tom rybníce dál. Až do příštích Vánoc. A někteří ještě i do těch dalších.“ Konec pohádky. Dobrou noc, děti!

9. 5. 2017

PhDr. Rostislav Janošík