Svobodné noviny na internetu

Motto: „Straně věřte, soudruzi!“ (Heslo, jímž se po r. 1948 řídila KSČ)

Nepoučitelná KDU-ČSL: jen opakuje staré chyby…

Většina našich politických stran, zejména lidé z vedení těchto politických uskupení, zapomíná na to, že i strany jsou „živým“ organismem: vznikají, procházejí vývojem a zanikají. Mnozí z těchto stranických „kormidelníků“ se přesto chovají, jako by právě ty jejich partaje to tady měly propachtované „na věčné časy“ a mohly si dělat, co je napadne. V tom spočívá tragický omyl, který vede k fatálním chybám, za něž se platí ta nejkrutější daň – v podobě úpadku a hrozícího zániku. Kdysi se i KSČ chovala natolik arogantně a zpupně, že sama sebe považovala za „nesmrtelnou“ a přeurčenou k věčnému vládnutí. Dodnes si tak počínají jen dvě strany komunistického typu: v Číně a v KLDR.

Řadu prvků té druhé jmenované země (mohli bychom to nazvat „kimirsenizací“) má ve své genetické výbavě jak ODS, tak i KDU-ČSL. Je to např. téměř stoprocentní volba P. Fialy staronovým předsedou. U lidovců to dopadlo poněkud jinak: M. Jurečku zvolilo pouhých 81 procent účastníků sjezdu. Vzhledem k tomu, že delegáti bývají právě v této straně pečlivě vybíráni, aby sjezd a hlavně volba nového vedení měly hladký průběh, je to výsledek docela špatný. Téměř pětina delegátů, kteří jistě tlumočili stanovisko svých kmenových organizací strany, Jurečku totiž odmítla podpořit. A to tam nebyl k vidění mezi delegáty nikdo z potencionálních konkurentů na post předsedy (Čunek, Juránek, Svoboda). To je zdvižený prst: „Pozor, hochu! Ještě pár kiksů a půjdeš od válu!“

Když byl před dvěma lety (2020) M. Jurečka poprvé zvolen předsedou KDU-ČSL, stalo se tak po krátkém působení M. Výborného v čele strany. Ten byl v r. 2019 zvolen na základě kandidátské řeči, v níž zkritizoval své kolegy, kteří s ním kandidovali a s nimiž byl od r. 2017 v poslaneckém klubu této strany. Jednalo se o jasný politický „faul“. U lidovců to není ovšem nic nového: okopávají se navzájem a ženou se za individuální kariérou – hlava nehlava. Nejlepším příkladem je právě M. Výborný, který po smrti manželky v r. 2019 sliboval, že se chce věnovat svým třem dětem, aby vzápětí vysedával téměř nepřetržitě v PS ve Sněmovní ulici v Praze, zatímco jeho děti pobývaly v Heřmanově Městci. (Kdopak se tam o ně staral?)

Co se tohoto lidoveckého pokrytce týká, před řadou měsíců jsem upozornil na jeho lež a podvod při hlasování v PS – ještě před podzimními volbami. Výsledek: sebereflexe žádná. Noví poslanci (2/3 z nich jsou skutečně noví a staré praktiky ještě nestačili „odkoukat“ od zkušenějších kolegů) si tohoto nemorálního tvora zvolili dokonce za šéfa poslaneckého klubu. (Asi o jeho maléru nevěděli, nebo za to dostali „lízátko“.) Výborného „kauza“ je dostatečně známa, přesto to nikomu z těch „gigantů“ nevadí. A tito jedinci by nám chtěli kázat morálku a učit nás demokracii? To je doopravdy „chucpe“. Poslanče M. Výborný, styďte se, jste-li toho schopen, a raději odstupte! Již včera bylo pozdě.

─────

„Se starými prostitutkami nový bo*del neuděláš“

O chování J. Bartoška psát nebudu. Již několikrát jsem to udělal. Stačí si přečíst moje starší články. Popravdě: takový jedinec nemá ve vrcholné politice co pohledávat. Oba pokusy J. Bartoška při volbě nového předsedy KDU-ČSL (2019, 2020) zatím pokaždé skončily neúspěchem. Proto tak trochu překvapilo, že tentokrát uspěl – jako kandidát na I. místopředsedu strany. „Vyšoupl“ tak svou kolegyni Š. Jelínkovou, na kterou se tak rád (jako vždy pokrytecky, protože lidovci to ani jinak nedovedou) usmívá.

Jednalo se o jasný „podraz“ a vzkaz ostatním lidem z vedení strany. To je u lidovců běžná „metoda práce. Proto jsou u občanů neoblíbení a nevolitelní. Nic na tom nemůže změnit fakt, že byli vždy rádi u „koryt“, a to za každého režimu: v letech 1948-1989 v Národní frontě vedené KSČ, po r. 1989 pak s každým, kdo je vzal do své vládní „partičky“.

To, co vidíme v těchto dnech, je jen trapný pokus v tomto trendu pokračovat. Slabý a zbabělý P. Fiala si jejich zástupce nechal vnutit do své koalice SPOLU a ocitl se v nezáviděníhodné pozici – jako turista, který nese na zádech batoh plný kamení v podobě politických „přívěsků“: TOP 09 a KDU-ČSL. Dobře mu tak! Může si za to sám! Neměl by však zapomínat na jednu věc: někdy i soumar padne pod tíhou nákladu, který musí nést.

Podobný balvan, který zase musí táhnout za sebou KDU-ČSL, představuje minulost této strany. Její kolaborace s kdekým je v politice jako „Kainovo znamení“. Lidovcům sice nikdo nevěří, ale měnící se situace na politické scéně občas neumožňuje jiné řešení, než je vzít do vládní „partičky“. Znovu se potvrdilo, že politici mají krátkou paměť a že „zapomněli“ (nebo jim to bylo doporučeno?) na to, jak se lidovci kdysi chovali v rámci tzv. Čtyřkoalice. Inu, liška mění kožich, ale nikoliv své zvyky.

To se opakovalo znovu i po podzimních volbách z loňského roku. Každému přece musí být jasné, že 23 lidoveckých mandátů byl podvod – na úkor dvou zbývajících koaličních partnerů. Uvedu příklad ze Zlínského kraje, kde jsem volby pozorně sledoval: do PS se „prokroužkovali“ tři kandidáti za KDU-ČSL (Benešík, Dufek. Teleky), kdežto z ODS se tam dostal („s odřenýma ušima“) jediný stranický kandidát (Blaha) a z TOP 09 vůbec nikdo! Přitom platila dohoda o „poměrném“ zastoupení kandidátů tří stran. Tu však v konečném výsledku někteří členové koalice SPOLU jednoduše nedodrželi. Podobný stav byl i v dalších volebních obvodech. Lidovci jsou bohužel stejně nevypočitatelný a nespolehlivý politický partner po celé polistopadové období. Po zkušenostech z loňských voleb si proto každý rozmyslí, aby s nimi šel do nějaké příští koalice. Zachoval by se tak pouze „politický“ sebevrah.

Zkrátka: lidovci zcela nekolegiálně „překroužkovali“ své koaliční partnery, podobně jak to udělali voliči STAN vůči Pirátům. „Masochismus“ P. Fialy, ale i I. Bartoše by mohl být jejich soukromou záležitostí (Fiala je spíš „narcis“, kdežto Bartoš docela obyčejný, neoriginální „dredař“), ale v politice to funguje trochu jinak než v běžném životě. Výsledkem je pak to, co vidíme na naší politické scéně: dojemné poplácávání po ramenou mezi lidmi, kteří by si sotva sedli k jednomu stolu. Míra přetvářky je v politice daleko za hranicemi myslitelného.

Nedivme se proto tomu divadýlku, které lidovci předvedli na svém sjezdu! Nejlepším potvrzením napjaté atmosféry mezi delegáty byly strnulé obličeje, téměř žádné úsměvy a pár velice vlažných potlesků. Mám-li to srovnat s tím, co si pamatuji z předchozího sjezdu KDU-ČSL v hotelu Ambassador v lednu 2020, je v tom diametrální rozdíl: něco jako „nebe a dudy“.

─────

První dojmy jsou vždy lepší než novináři „přežvýkaná“ moudra

Právě skončil sjezd KDU-ČSL, pohrobka prvorepublikové a národně-frontovní ČSL. Lidovci, jejichž strana sdružuje ke dni konání sjezdu celkem 20 504 členů, se ani za ty desítky let vůbec nezměnili. Pouze se z nich stala strana ideově zcela vyprázdněná a personálně natolik zdevastovaná, že si nedokáže do svého čela postavit aspoň trochu důvěryhodný „tým“.

Úmyslně volím toto označení, protože pojem „předsednictvo“ nepovažuji za vhodný ani za odpovídající danému stavu. Zvolená „partička“ kámošů totiž neodráží objektivní zastoupení jednotlivých regionů ve vedení strany. Měla by v tom být parita a „spravedlnost“. Převaha voličů z Jihomoravského a Zlínského kraje, kde je obyvatelstvo tradičně, „historicky“, religiózní, nemůže zdůvodňovat fakt, že ve vedení převažují zástupci z moravských regionů, zatímco české kraje zastupuje jediný místopředseda, byť „první“ – J. Bartošek. Chybí tomu proporcionalita. Tak to zkrátka být nemá! To tvrdím jako Moravák! Stejný nepoměr vidíme i ve Fialově vládě: je tu nejen převaha lidí z Moravy, ale zejména z Brna.

Zatímco vítám volbu ostravského L. Curyla (to, že sedí jedním zadkem na několika židlích, považuji za problém politický i morální), za lepšího zástupce města Brna, než je P. Hladík, který byl celé minulé období „neviditelný“, považuji spíše J. Miholu nebo S. Juránka. Podobně místo další „neviditelné“ šéfky senátního klubu, Š. Jelínkové, bych na jejím místě raději viděl exhejtmana J. Čunka, kterého většina pozorovatelů vně KDU-ČSL považuje za jediného autentického lidovce. (Čím to asi bude?) Co se týká českých regionů, zástupcem východních Čech by mohl být např. R. Línek. Také Praha by si zasloužila nějakého reprezentanta, byť lidovci v Praze nikdy příliš úspěšní nebyli – až na H. Okamuru z voleb v r. 2021. Což takhle V. Šolle nebo C. Svoboda?

To je moje čistě formální výhrada k volbě předsednictva, které nepovažuji za skutečného reprezentanta této strany, ale za nahodilý shluk lidí, kteří šli kolem příslušného hotelu, když se v něm právě konal onen lidovecký sjezd. Můj dojem z tohoto víkendového sjezdu, jemuž se budu věnovat podrobněji v samostatném, analytickém článku, je velmi rozpačitý.

Přemýšlel jsem o tom, jak to letošní „sněmování“ lidovců nazvat poté, kdy nově zvoleného předsedu zkritizoval i jeho vlastní bratr. Tak trochu to připomnělo naše husity těsně před bitvou u Lipan. Ještě před koncem Babišovy vlády hovořil v PS ministr kultury L. Zaorálek o Čapkovi ze Sán – ve zjevné narážce na V. Rakušana, který byl mnoho let starostou Kolína. Tehdy ještě nikdo netušil, jaké „maléry“ mezitím „vyplavou“ na povrch na Rakušanovo podivné uskupení s názvem STAN.

Měli bychom si zvykat na poučení z dějin a řídit se jím v politice. Je smutné, když jedním z mála přemýšlejících politiků je senior L. Zaorálek, zatímco „mlaďoši“ ve sněmovních lavicích buď „hnípají“, nebo „nechodí do práce“, jak jim to nedávno, již po volbách, oprávněně vytkla A. Schillerová (ANO 2011).

Ale zůstaňme ještě u KDU-ČSL. Ta totiž po tomto sjezdu klesla ještě níž, než zatím byla. Z programově vyprázdněné a „umírající“ strany se stala partají „paběrkující“, jež sbírá na politickém smetišti to, co tam odhodily jiné strany, např. všelijaké nepotřebné haraburdí, zkrátka neužitečnou veteš.

Ale ne všechno bylo na letošním sjezdu KDU-ČSL úplně „mimo mísu“. Nedávno jsem kritizoval nově zvoleného 1. místopředsedu strany J. Bartoška za to, že svým podkuřováním P. Fialovi dělá medvědí službu celé koalici SPOLU. Ta se za ten poslední rok, co existuje, stala nejen novou „Národní frontou“ (jako byla ta Gottwaldova), nýbrž začíná připomínat to nejhorší dědictví z období „rudého teroru“ (1948-1956), kdy „tábor socialismu a míru“ reprezentoval „generalissimus Mír“, Gruzínec J. V. Stalin-Džugašvili, jeho „pravá ruka“, šéf NKVD, Gruzínec L. P. Berija, či ministr zahraničí, Ukrajinec V. M. Molotov-Skrjabin. Také jste si všimli toho, že tam nebyl žádný Rus?

[Ještě bych tam doplnil sovětského „prezidenta“ K. J. Vorošilova nebo generálního prokurátora A. J. Vyšinského. To byl „duchovní otec“ stalinských procesů v SSSR z 30. let 20. století. Podle tohoto sovětského prokurátora bylo přiznání vyšetřovaných a později souzených a popravených „nepřátel lidu“ vrcholným důkazem jejich protistátních skutků. Dle tohoto „mustru“ pak postupovali i vyšetřovatelé StB u nás.]

Výše zmínění funkcionáři VKS(b) a pozdější KSSS, to byla taky pěkně vykutálená „partička“: měla na svědomí jak známý „Pakt o neútočení“ (Ribbentrop-Molotov) z 23. 8. 1939, tak i „Katyňský masakr“, spáchaný na jaře 1940 na polských důstojnících oddíly příslušníků NKVD poblíž Smolenska a na dalších místech SSSR. Poláci jim to neodpustili dodnes, a proto to tak rezonuje i v současné krizi v souvislosti s válkou na Ukrajině.

Nerad to konstatuji, ale musím: Fialova koalice se chová jako stalinističtí dogmatici z počátku 50. let 20. století. Odhodlané výkřiky některých členů vlády na adresu V. Putina a Ruska mně tak trochu připomínají „svalnaté“ a silácké řeči a texty našich komunistických (ale i lidoveckých) politiků z 1. poloviny 50. let 20. století, kdy se u nás „kalila ocel“, „rozkulačoval“ venkov a odchovávaly perspektivní kádry mládežnických budovatelů „světlých zítřků“ – těch socialistických a komunistických. („Ještě naše generace bude žít v komunismu!“ To bylo jedno z hesel z doby prezidentování A. Novotného.)

Proto když poslouchám uvědomělá prohlášení přestárlého lidoveckého „svazáka“ J. Bartoška nebo vykrmeného traktoristy z Rokytnice u Přerova, který se sotva vejde do svého obleku, musím se od srdce smát tomu kabaretu, jaký tady tito „ředitelé zeměkoule“ předvádějí. Dohromady s P. Fialou tvoří taky zajímavou „partičku“ – podobně jako ten „báťuška“ J. V. Stalin (†5. 3. 1953) a jeho společníci, s nimiž rád popíjel vodku na své dači u Moskvy.

Když prý měli hodně vypito, jako nejlepší číslo tohoto představení Stalin vyžadoval, aby se jeho spolustraníci před ním plazili po čtyřech jako pejsci. Velice se u toho bavil, až se smíchy popadal za břicho. To tvrdili pamětníci oněch dob. Titíž spolustraníci pak nechali svého „generalissima“ umírat dlouhé hodiny poté, kdy byl raněn mrtvicí. Jeden z těchto „pejsků“, N. S. Chruščov, pak o tři roky později (25. 2. 1956) přednesl na XX. sjezdu KSSS svůj známý kritický projev o Stalinovi a o jeho „kultu osobnosti“, který odstartoval proces „destalinizace“ v celém tehdejším východním bloku.

Ale teď vážně! Právě v souvislosti se zaváděním cenzury a vybízením občanů, aby udávali (= nahlašovali, což je totéž) své spoluobčany, se dostáváme do podobné situace, do níž byli „vrženi dějinami“ naši předkové v prvních letech po Únoru 1948. Jak to tehdy dopadlo, víme z učebnic dějepisu: 248 popravených osob z politických důvodů, tisíce umučených při výsleších na StB nebo zemřelých ve vězení, okolo 250 000 osob odsouzených za tzv. prvohlavové (= protistátní) trestné činy – podle komunistického trestního zákoníku z roku 1950. To je věru tragická bilance. Ze všech evropských zemí, které se podařilo ujařmit sovětským imperialistům, bylo těchto obětí nejvíc. Na 12milionovou zemi víc než dost.

Připomínám tyto skutečnosti proto, abych jako historik a publicista varoval před recidivou toho, co již jako národ máme za sebou. Ne, není nutné opakovat tytéž chyby! Spíše se pokusme hledat konsenzus ve společnosti, protože v těch současných, obtížných poměrech budeme muset vedle sebe i nadále žít, koexistovat. Pokud se nám to nepodaří, pak se navzájem pozabíjíme.

Hrozba III. světové války se tehdy, na počátku 50. let 20. století, kdy J. V. Stalin razil tezi o „zostřování třídního boje“, vznášela nad naší zemí stejně jako dnes, kdy se bojuje na skutečné válečné frontě jen pár set kilometrů od našich východních hranic. Pokusme se proto zahazovat vykopané příkopy, nikoli je dále prohlubovat! Válečnická rétorika některých politiků Fialovy vlády se nutně jeví jako kontraproduktivní: neprospívá nikomu a ničemu.

Sjezd KDU-ČSL kromě jiného přijal dokument, odsuzující ruskou agresi na Ukrajině. (Zlí jazykové o ní říkají, že je to válka mezi Ruskem a USA až do posledního padlého obyvatele Ukrajiny. Je to poněkud cynické tvrzení, ale nejspíš hluboce pravdivé. Nechtěl bych se dožít okamžiku, kdy se ukáže, že to byla pravda. Těch obětí na obou stranách již bylo víc než dost.)

Stejně tak před více než 70 lety odsuzovali naši předkové Korejskou válku (1950-1953), která tehdy zuřila a kde prostřednictvím korejského lidu bojovaly proti sobě USA a SSSR, dvě jaderné mocnosti tehdejšího, poválečného světa a bývalí spojenci protihitlerovské koalice z Druhé světové války. Oba tyto státy se již v r. 1946 „rozkmotřily“: výsledkem bylo spuštění „železné opony“. Teď hrozí spuštění „nové železné opony“. Jen nevíme, jak se bude nazývat ani kudy povede.

Přestaňme proto koketovat s III. světovou válkou! Poprvé měla vypuknout již v roce 1955, ale naštěstí J. V. Stalin zemřel včas. Nevím, na čí smrt se čeká tentokrát: zda na Putinovu, nebo Bidenovu?

─────

Pořád stejně nepoučitelní politici lidovců: v r. 1952 i v r. 2022

Abych dokumentoval podobnost rétoriky lidovců na počátku 50. let 20. století a dnes, nabízím čtenářům SN pár citací z dobového tisku. Doporučuji to k pozornému přečtení hlavně J. Bartoškovi, který se často chová jako „hlásná trouba“ soudruhů J. V. Stalina a K. Gottwalda, byť s opačným ideologickým znaménkem. Ať se při tom hlasitém předčítání postaví před zrcadlo a dívá se na sebe, jak u toho bude vypadat komicky. Pak snad pochopí, do jak směšné pozice se svou upjatostí a vyvoláváním ducha „studené války“ dostal.

Tady jsou ukázky z dobového tisku v podání tehdejších politiků „kolaborantské“ ČSL, která v letech 1948-1989 spolupracovala s vládnoucí KSČ v „Národní frontě“.

─────

Lidovci odsuzují zrádce Rudolfa Slánského a jeho společníky

Již tři dny po vynesení rozsudku nad 14 obžalovanými „spiklenci“ v čele s R. Slánským zveřejnil šéfredaktor ústředního deníku Československé strany lidové (ČSL), Lidové demokracie, úvodník s názvem Usvědčující souvislosti. V něm se mimo jiné uvádí:

 „… Sledujeme-li ohlas procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v západním tisku a rozhlase, vidíme, že američtí imperialisté jsou zvlášť bolestivě dotčeni ztrátou sionistické skupiny centra. (…) Tedy titovští fašističtí pohlaváři dobře věděli, že Slánský nejen souhlasí s jejich zrádcovskou linií, ale že je i hlavou sionistických intrik. Slánský, který byl v přímém spojení s tehdejším izraelským ministrem zahraničí Ben B. Šeretem, přiznal, žer sionisty Gemindra, Frejku, Šlinga, Löbla, Margolia, Hajdů, Londona, Fischla a další rozmístil na nejdůležitější úseky státního a hospodářského života a tito sionisté prosazovali další sionisty na významná místa. (…) Hlavním organisátorem sionistické podkopné činnosti a významným agentem izraelské výzvědné služby byl bývalý náměstek ministra financí Otto Fischl, jejž možno označit jako nejtypičtějšího představitele sionismu ve spikleneckém centru…“ (Lidová demokracie, roč. VIII, 30. 11. 1952, č. 284, str. 1)

Nejvyšší funkcionáři poúnorové ČSL dokonce již po skončení procesu s R. Slánským považovali za potřebné, aby se obrátili na prezidenta republiky K. Gottwalda a sdělili mu své stanovisko k právě skončenému soudnímu přelíčení. Informuje o tom pod titulkem Dopis ÚV ČSL presidentu republiky opět deník Lidová demokracie. Pod tímto dopisem jsou podepsáni tito straničtí funkcionáři: Josef Gemrot (poslanec NS, generální tajemník strany), dále E. Vojanec (poslanec NS, místopředseda strany), J. Leichman (poslanec NS, místopředseda strany), J. Plojhar (ministr zdravotnictví, předseda strany), Ant. Pospíšil (ministr dopravy), Dr. D. Polanský (místopředseda NS), jakož i J. Sláva (poslanec NS). Ve svém dopise hlavě státu píší toto:

„… Po všestranném rozboru otřásajících zločinů, které v procesu s touto agenturou úhlavních našich nepřátel vyšly najevo a ke kterým se usvědčení spiklenci plně doznali, vyslovilo předsednictvo ÚV ČSL své nejhlubší zadostiučinění, že zrádci byli včas dopadeni a spravedlivě potrestáni. (…) Drahý pane presidente, jsme naplněni nesmírnou radostí a štěstím, že se nezdařil zločinný pokus spiklenecké bandy ohrozit Vaše zdraví a Váš život. Chceme Vás, pane presidente, znovu ubezpečit svou bezvýhradnou oddaností a láskou i věrným odhodláním říditi se všemi Vašimi směrnicemi při výstavbě socialismu i zajištění bezpečnosti a míru naší vlasti.“ (Lidová demokracie, roč. VIII, 3. 12. 1952, č. 286, str. 1)

Nebyl to jediný text tohoto druhu z pera vysokých funkcionářů této kolaborantské strany, kteří se po Únoru 1948 dali do služeb nového režimu. Další texty, plné servility vůči J. V. Stalinovi a SSSR, byly nedávno zveřejněny v jiném článku, na nějž uvádím odkaz za touto statí.

28. 4. 2022

‒ RJ ‒

─────

P. S.

A jaký je můj vzkaz M. Jurečkovi a všem politikům KDU-ČSL, kteří „dělají ramena“ na V. Putina a mluví o tom, že chtějí spolu s P. Fialou vládnout celých osm let? Proboha, co by tam tak dlouhou dobu dělali, když si s tím nevědí rady už na začátku svého vládnutí? Neměli by se zesměšňovat a raději by měli urychleně podat demisi. To by „dějiny“ ocenily. Namísto toho se dál zesměšňují a dávají najevo svou neschopnost a intelektuální nedostatečnost.

Všem těmto jedincům je potřeba připomenout to, co věděli již dávno naši předkové, ale o čem se v kurzech „politologie“ (= novodobý VUML pro „eurosvazáky“ z Fialovy koalice SPOLU) nepřednášelo: Bez poctivosti a lásky k pravdě se dobrá politika dělat nedá. Podváděním a intrikováním se ještě nikomu nepodařilo udržet se u moci. Nic s tím nesvedli ani totalitně vládnoucí komunisté. Proto se to nemůže podařit ani „umírající“, vlastně již politicky „mrtvé“, KDU-ČSL.

A ještě jedno doporučení současnému vedení této strany: Nebojte se a jděte mezi lidi, mezi občany této země! Začněte se s nimi konečně setkávat na návsích našich obcí a na náměstích našich měst. A také v hospodách, kde se vždy rozhodovalo o naší politice – u piva i u kořalky. Jedině mezi občany se dozvíte pravdu o tom, jak si ta vaše „prohnilá“ partaj ve skutečnosti stojí. Jistě to nebude žádná sláva. Vy to dobře víte, a proto se této pravdy tolik bojíte.

Jeden náš vlastenec 19. století, Jiljí Vratislav Jahn (1838-1902), prohlásil: „Jen méně slibů, méně slov a více činů pro vlast.“ A jiný jeho vrstevník, spisovatel Svatopluk Čech (1846-1908), autor známých próz o panu Broučkovi, říká něco podobného: „I malý čin je víc – než pouhé řeči.“

Jak se zdá, v tom jsou naše autentické osobnosti z doby dávno minulé zajedno. To jen našim politikům se zabílilo jalové žvanění o ničem. Proč by nežvanili, když to mají tak dobře zaplaceno? Ve sdělení obou citovaných mužů 19. století se ovšem neříká nic o nadbíhání cizím zájmům, o podlézání Bruselu, Berlínu či Washingtonu. Dokonce ani o „podkuřování“ voličům a o rozdávání předvolebních „dárečků“ v podobě pětitisícového příspěvku pro rodiny s dětmi. Právě naopak. 

Novinář a politik K. Havlíček Borovský (neplést s dvojministrem téhož jména) nám klade na srdce: „Důvěřujme, ale jen sobě!“ A ještě jedno doporučení našim „eurosvazákům“ z Aspen Institutu od dramatika J. K. Tyla (1808-1856): „Všechny naše kroky může vést láska k národu a jeho štěstí.“  Nejsem si jist tím, zda by náš autor slavného „Strakonického dudáka“ s tímto „staromilstvím“ uspěl u našich poslanců a senátorů, kteří se do politiky vecpali jenom proto, že za to dostávají slušné peníze: za málo práce – hodně peněz. Ve fabrice u soustruhu by si tolik nevydělali.

Bude-li se KDU-ČSL řídit radami výše zmíněných osobností z 19. století (mnozí z nich byli „modernější“ než ti dnešní „páprdové“, kteří svými zadky zahřívají sedačky v Poslanecké sněmovně a v Senátu), k nimž patřil i Palackého zeť F. L. Rieger (1818-1903), okolo jehož busty chodí často naši poslanci, aniž vědí, co je to za pána a proč se tam to jeho poprsí vlastně nachází, pak přežije jako svébytná politická strana. Bez toho zůstane jen nechtěným „přívěskem“ ODS.

Tato strana již jednou v minulosti podobný přívěsek měla. Nazýval se KDS a k jeho nejznámějším politikům patřili oba Bendové (Václav i Marek) nebo exministr školství I. Pilip. Dávno, dávno tomu, vážení soudruzi z „ptákostrany“…

28. 4. 2022

‒ RJ ‒

─────

P. P. S.

Jak výše zveřejněné prohlášení představitelů ČSL z roku 1952 (v souvislosti s procesem s R. Slánským), tak i projev J. Bartoška k situaci na Ukrajině z 5. 4. 2022 potvrzují, že lidovci se za ta desetiletí nezměnili. Jsou pořád stejní: „kamarádí se“ s každým, kdo je momentálně u moci a i nadále se řídí svým tradičním heslem: „Kam vítr, tam plášť.“

Proto nechápu, že se zástupci této nedůvěryhodné strany, která v minulosti kolaborovala s kdekým (v letech 1948-1989 např. s KSČ) a teď parazituje na ODS, mohou sedět ve společných lavicích ostatní poslanci a senátoři. Čemu se pak divíme? Máme jen takovou politickou reprezentaci, jakou si zasloužíme a kterou jsme si sami zvolili. Příště musíme volit jinak a lépe!

2. 5. 2022

‒ RJ ‒

Odkaz na článek:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2022/chvali-fialu-jako-kdysi-plojhar----batusku----stalina-.html

─────

Příloha:

Projev Jana Bartoška na schůzi Poslanecké sněmovny dne 5. 4. 2022

(Společné stanovisko koalice SPOLU k situaci na Ukrajině)

„Na začátek mi dovolte, abych poděkoval Ministerstvu zahraničních věcí při spolupráci při tvorbě tohoto usnesení, a současně zdůvodním, proč jsem navrhl tento dnešní bod. Je to z toho důvodu, aby naše vláda měla jasný mandát od poslanců, od lidí, kteří jsou voleni občany České republiky, aby vláda jasně věděla, jak důrazná může být a také musí být a jaká je její pozice v řešení současné bezpečnostní krize v Evropě vyvolané agresivní válkou Ruska vůči Ukrajině a nevídanou brutalitou ruských vojsk vůči civilistům. Měli jsme možnost vidět fotky zavražděných civilistů, nevinných obětí, žen a dětí, které snesou srovnání s genocidou ve Srebrenici anebo postupem jednotek SS za druhé světové války. Je důležité, abychom jasně řekli, kde v tomto konfliktu leží zlo a kdo ho reprezentuje, kde je dobro a jaká je pozice našeho státu. Zároveň je také jasné, aby občané měli možnost vidět, kde zástupci jednotlivých politických stran stojí, aby bylo jasné, kdo odsuzuje tuto invazi, případně zda je někdo, kdo chce tyto zločiny, válečné zločiny Ruska snižovat nebo omlouvat. Je zde také potřeba říct, že státy střední Evropy a Pobaltí v této krizi ukazují morální cestu ostatním partnerům v Evropské unii a také v NATO. Je to signál a inspirace pro všechny naše partnery v Evropě, že naše pozice je pevná a že je nutné vůči Rusku být jednotní a nekompromisní, protože činy ruské armády nelze smazat omluvou, politickou domluvou, dohodou anebo nějakým zdůvodňováním ekonomické výhodnosti čehosi. Je jasné, že po tomto bezprecedentním a brutálním útoku Ruska musí následovat odpojení všech ruských bank od systému SWIFT. Musíme začít tvrdě bojovat proti ruské propagandě a současně blokovat všechny dezinformační a lživé kanály Ruska. Je také potřeba začít pracovat s tím, abychom dokázali poskytnout azyl pro ruské dezertéry, ale také začít aktivně pracovat s tím, aby Ruská federace byla vyloučena ze všech mezinárodních organizací, protože právo veta v Radě bezpečnosti OSN je jedna z věcí, která znemožňuje poskytnout pomoc, dovézt jídlo, vodu a léky a vyvést z válečného pekla lidi z Mariupolu. To je to, co se dnes děje v Rusku a to je to, proč je důležité, aby Poslanecká sněmovna zaujala jasné stanovisko a dala silný mandát této vládě.

V systému je načten sněmovní dokument pod číslem 680 a v podrobné rozpravě potom přečtu návrh usnesení. Kolegyně a kolegové, já vám děkuji za podporu tohoto bodu, protože jsem pevně přesvědčen, že jsme v situaci, kdy k těm zvěrstvům, která páchá ruská armáda, nemůžeme mlčet. Já vám děkuji.“

(Stenozáznam z jednání PS dne 5. 4. 2022)