Svobodné noviny na internetu

Motto: „Chceme brát z minulosti oheň, nikoli popel.“  (J. Jaurès)

Po třiceti letech nového režimu, který odvozuje svou legitimitu od událostí „sametové revoluce“ z konce roku 1989, jsme se dostali do týchž kolejí, po nichž doklouzali do propadliště dějin představitelé komunistického režimu. Také oni promeškali tu pravou chvíli, kdy mohli odejít z politické scény se ctí, ba i s poděkováním. Odcházeli však doprovázeni nadávkami a pokřiky: „Tak už táhněte ke všem čertům!“

Jen málokdo z dnešních politiků je ochoten si připustit, že se vlastní vinou ‒  v důsledku lenosti přemýšlet a kvůli omezené schopnosti vnímat realitu okolo sebe ‒ dostali na „dálnici“, která je spolehlivě přivede tamtéž jako komunisty před 30 lety: na smetiště dějin. Ano, polistopadový režim je u svého konce a žádné pokusy o jeho prodloužení o rok či dva na tom nic nezmění. Lidi už toho mají dost. To je vždy ten spolehlivý moment, který rozhodne o tom, že mocenské elity tohoto kterého režimu končí, byť nerady. Kdo by dobrovolně odcházel od plného koryta?

Náš polistopadový režim se dostal do své závěrečné fáze, která v plné nahotě vyjevila, jak jsou si podobné oba poslední režimy: ten předlistopadový, spojený s totalitní vládou KSČ, tak i ten polistopadový, posttotalitní. Režim předlistopadový byl založen na uctívání nejrůznějších symbolů z dějin dělnického hnutí i historie KSČ. Ale také dalších historických mezníků, od nichž komunisté odvozovali svou legitimitu – domnělé právo na neomezenou vládu.

Na legitimitě a dodržování „rituálů“ záleželo svého času jak komunistům, tak i nacistům. Je až neuvěřitelné, jak na tyto formality dbal např. A: Hitler, který dosáhl nejprve vítězství NSDAP ve volbách do Říšského sněmu a jako předák této strany byl formálně jmenován říšským kancléřem. Hitler šel v dodržování „tradic“ tak daleko, že pověření vládnout přebíral od říšského prezidenta gen. P. von Hindenburga, jsa oblečen ve smokingu a s cylindrem na hlavě. Hotový šašek! Co by neudělal pro totální vítězství své strany?!

Podobně jako nacistům záleželo na „legitimitě“ i našim komunistům. Vždyť volby z 26. 5. 1946 byly naprosto jednoznačným vítězstvím této strany. Kdo by tehdy pomyslel na to, že tento levicový „výkyv“ bude trvat déle než 40 let – celé dvě generace?

Rovněž naši zatím poslední „vítězové“ z konce roku 1989, kteří už nepatří k nejmladším, s obavami sledují, jak se pomalu, ale jistě vytrácí jejich moc a vliv. Po smrti V. Havla se stalo to, že ovládnutí někdejších disidentských „Lidových novin“ jistým slovenským oligarchou náhle nikomu z bývalých disidentů nevadilo a nijak jim to nebránilo v tom, aby přispívali do věstníku A. Babiše (P. Šustrová, P. Procházková). A některým to vydrželo až do jejich smrti (J. Hanák). Možná to bylo pouze proto, že peníze nesmrdí, což znali již staří Římané.

Je to spíš otázka morální než politická. Jak kdysi napsal K. Čapek, náš vynikající novinář a spisovatel: „Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl dříve a vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.“

─────

Vraťme se ještě k podobnostem mezi minulým, komunistickým režimem, a tím dnešním, postkomunistickým. Před rokem 1989 se oslavovala nejrůznější výročí z dějin KSČ a historické mezníky tohoto režimu (Únor 1948). Dnes slavíme mezníky úplně jiné a politici pokládají věnce a kytice květin ke svým pomníkům a hrobům svých „hrdinů“. A úspěšně pokračuje i známá komunistická záliba v odstraňování politicky nežádoucích soch a pamětních desek. Již masarykovská První republika odstraňovala všechno, co nějak souviselo s rakousko-uherským mocnářstvím. V tom jsou Češi nepoučitelní a dopouštějí se stále stejných chyb.

Po roce 1948 se zase odstraňovaly pomníky a pamětní desky T. G. Masaryka a Američanů. V posledních letech začali postkomunističtí obdivovatelé sudetských Němců z řad našich politiků systematicky likvidovat symboly účasti Rudé armády na osvobození ČSR v roce 1945. Ruku v ruce s tím jde protiruská propaganda a nová etapa „přepisování dějin“.

Naštěstí to není poprvé a máme s tím již své zkušenosti, Většina z těchto účelových kampaní odezní velmi rychle. Znám případy, kdy totiž lidé stačili za svůj život převléknout svůj politický kabát i třikrát. Já sám jsem zažil na vlastní kůži dvojí „převlékání kabátů“. Spíše by se to dalo označit za „svlékání z kůže“. Získal jsem díky tomu zkušenost, která mi vystačí až do konce života, abych dokázal všem těm „chameleonům“ nenaletět.

Jedním z rituálů, který jsme zdědili po komunistických vládcích, je každoroční připomínka vypálení středočeské obce Lidice u Kladna (10. 6. 1942), které souviselo s odplatou německých okupantů za zabití zastupujícího říšského protektora R. Heydricha (†4. 6. 1942). Podobně je každoročně připomínáno vypálení východočeské vesnice Ležáky (24. 6. 1942).

Tak jako se před rokem 1989 považoval prvomájový průvod za „existenční pochod“ pod tribunami těch nejdůležitějších soudruhů, na nichž stál komunistický režim, rovněž přítomnost na pietě v Lidicích a na dalších místech stává se i dnes „prubířským kamenem“ pro politiky (dřívější i dnešní) ve vztahu k existujícímu režimu.

Již druhým rokem je účastníků pietního shromáždění v Lidicích míň a míň. Jen zčásti za to mohou protiepidemická opatření, protože kromě politiků není účast veřejnosti povolena. Nicméně – i těch politiků, kterých se omezení netýká, je jako šafránu. Člověku by na jejich spočítání stačily prsty obou rukou.

Možná to všechno souvisí s flagrantním zneuctěním tohoto pietního místa letos na jaře, kdy se zpovykaní Pražáci, Středočeši a další nevychovanci rozhodli, že si zasáňkují v Lidicích. Už se doma nudili, a tak mnohé z nich napadlo, že by si mohli vyhodit z kopýtka právě v místě, které dne 10. 6. 1942 zničili Němci. Švejdarova Policie ČR ani Hamáčkovo Ministerstvo vnitra ČR nekonaly a nechaly tyto nezodpovědné občany řádit tam, kde před 79 lety umírali místní občané. Větší hanbu si lze stěží představit. Vláda ani ministr vnitra nezasáhli, ačkoliv to byla jejich povinnost ‒ přinejmenším morální.

Nedivme se proto tragickému úpadku morálky celé společnosti za posledních několik let! Ryba vždy smrdí od hlavy, byť by tou hlavou byl politik libovolné partaje. Letos, pár týdnů po incidentu se sáňkaři, ministr vnitra nenašel odvahu do Lidic přijet. Hrozilo nebezpečí, že dostane od místních občanů přes hubu. Všechny ty kecy o naší hrdinné minulosti z úst politiků ČSSD jsou jen přetvářka a prázdná slova. Socanům už neuvěří nikdo nic. Je to „mrtvá“ strana, která se pohřbila sama – vlastníma rukama.

V Lidicích se v sobotu 12. 6. 2021 sešlo jen pár politiků. Kromě A. Babiše, který tam byl jako zástupce vlády i jako předseda ANO 2011, se na toto pietní místo dostavil také předseda Poslanecké sněmovny PČR R. Vondráček a spolu s ním i zástupci některých dalších parlamentních stran: T. Okamura (SPD), L. Zaorálek (ČSSD), M. Vystrčil, J. Oberfalzer a V. Munzar (všichni ODS), J. Růžička (TOP 09), V. Pikal (Piráti), P. Pecková (STAN) aj. Za prezidenta republiky položil věnec pracovník jeho kanceláře.

Naopak chyběli téměř všichni předsedové politických stran a hnutí: přítomen nebyl J. Hamáček (ČSSD), I. Bartoš (Piráti), V. Rakušan (STAN), P. Fiala (ODS), M. Pekarová-Adamová (TOP 09), M. Jurečka (KDU-ČSL), V. Filip (KSČM). Někteří, zdá se, seděli doma na zadku, kdežto jiní (např. koalice SPOLU) „rajzovali“ po celé republice, ačkoliv o ně voliči nestojí. Zveřejněné fotografie z akcí koalice SPOLU jsou v tomto směru velmi výmluvné: poddaný lid (= příští voliči těchto stran) nikde, pouze ta novodobá „šlechta“ se naparuje, jako by jí to tady všechno patřilo.

─────

„Nechoď, Edo, s pány na led…!“

Pro ČT, která byla v Lidicích přítomna, promluvil o událostech starých 79 let ředitel „Památníku Lidice“ plk. E. Stehlík. Ten se v minulosti hodně angažoval jak v kauze Lidice (= informace o lidické ženě, která udala místní Židovku), tak i v bádání ohledně akce skupiny „Anthropoid“, jež stála za smrtí R. Heydricha.

Vojenský historik E. Stehlík patří sice k odborníkům na tuto problematiku, zároveň je však i typickým politickým „mouřenínem“, chcete-li „užitečným idiotem“. Jsou to lidé, kteří slouží každým mocným, ale nebývají za své služby náležitě oceněni. Smetanu za ně obvykle slíznou pohotovější „kocouři“.

Třebaže jsem E. Stehlíka dříve, ještě než byl jmenován do své nejnovější funkce, chválil a sám ho navrhoval na jeho dnešní pozici po odvolané M. Lehmannové, kterou tam v r. 2017 dosadil velký přítel sudetských Němců D. Herman (KDU-ČSL), musím s odstupem času konstatovat, že nový ředitel tohoto památníku se chová jako „šedá myš“. Výjimkou byla letos účast na pietní akci v Lidicích (i v Ležákách).

Co mám Stehlíkovi obzvláště za zlé, je fakt, že se nechal nalákat od lidovců, aby za jejich stranu kandidoval do Senátu PČR. Tam neuspěl a byl předběhnut nedočkavým kariéristou a politickým žvanilem D. Smoljakem, synem bývalého spolupracovníka StB. Oba bratři Smoljakové stačili ještě v rámci předvolební kampaně vyprat své špinavé rodinné prádlo – před očima celé společnosti. Byl to mimořádně nechutný zážitek, který potvrdil, že pro některé jedince je dobře placené koryto víc než lidská čest.

Stehlíkovi se přihodilo totéž, co v těchto volbách postihlo i jiného lidoveckého kandidáta do Senátu PČR – bývalého rektora UK v Praze V. Hampla. Toho jeho „rodná“ strana (kandidoval za ni opakovaně jako nestraník) obětovala tím, že si nechala vnutit do jednoho z pražských okrsků dosavadní poslankyni z Vysočiny M. Němcovou. Díky tomuto „lobbingu“ se nakonec Němcová dočkala zvolení, ačkoliv s Prahou nemá nic společného. (I tak to lze dělat, soudruzi!) Stehlíkovo politické neumětelství se dá charakterizovat slovy, jež parafrázují známý epigram od K. Havlíčka Borovského: „Nechoď, Edo, s pány na led…“ Však on již bude vědět, co tím chtěl autor říci.

Nerad bych, aby to vypadalo tak, že proti bývalému vojenskému historikovi E. Stehlíkovi mám něco osobního. Tak tomu není. Vždy jsem ho považoval za velmi dobrého a pracovitéto odborníka. Vadí mi však jeho politické posluhování momentálním mocným a hlavně jeho morální rozbředlost. Je to prosté: Voják bez morálky a pevných zásad se vždy stává snadnou kořistí nepřítele. Platilo to v každé době a za jakéhokoli režimu – i toho komunistického.

Co mně však na E. Stehlíkovi vadí nejvíc, je to, že vystudoval před rokem 1989 obor „ruština“. To studovali jen mimořádně uvědomělí soudruzi. Připomínám to jen tak pro pořádek, aby se na to nezapomnělo. Někteří komunisté totiž po r. 1989 „ztratili paměť“ a to jim už zůstalo. Na určité věci si od té doby ne a ne vzpomenout. Je to případ všech komunistických lampasáků ve vedení naší „demokratické“ armády, počínaje A.  Opatou, přes všelijaké P. Pavly až po „Luftjardu“ Tvrdíka.

Jak stojí v Písmu svatém: „Po ovoci poznáte je!“

16. 6. 2021

‒ RJ ‒

P. S.

V neděli 20. 6. 2021 se konala pietní akce v nacisty vypálené obci Ležáky na Chrudimsku v Pardubickém kraji. Také tentokrát zůstala tato veřejná připomínka omezena pouze na malý okruh účastníků. Z řad politiků tam byli přítomni: A. Schillerová (ANO 2011), V. Filip (KSČM), V. Pikal (Piráti), L. Zaorálek (ČSSD), J. Chvojka (ČSSD), J. Seitlová (KDU-ČSL), M. Horská (KDU-ČSL), jakož i hejtman Pardubického kraje M. Netolický (ČSSD). Opět chyběli předsedové politických stran: ANO 2011, ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN a Pirátů. Asi to pro ně nebylo důležité. Mnozí z politiků, např. z koalice SPOLU, dávají raději přednost „tajtrlíkování“ na náměstích našich měst před politickými akcemi tohoto typu. Voliči si na to jistě vzpomenou začátkem října a těmto pokrytcům to spočítají. (Delegace Senátu PČR v čele v „Tchajwancem“ M. Vystrčilem tentokrát chyběla.)

Pochvalu si naopak zaslouží ČT24, která dne 20. 6. 2021 v dopoledním vysílání nabídla poměrně obsáhlý rozhovor moderátora P. Navrátila a historikem J. Šebkem. Na něj pak navázal televizní vstup redaktora E. Knajfla s hosty přímo z obce Ležáky. ČT tím splácí dluh svým divákům. Je dobře, že si to konečně uvědomila a že začala s nápravou.

20. 6. 2021

‒ RJ ‒