Hecováni protimacinkovských nálad je cesta do pekel!
Motto: „Je normální, když vás někdo vypíská.“ (A. Schillerová v pořadu „Partie T. Tománkové, 28. 6. 2026)
Stanovisko autora článku: Ne, není to normální. Pokud takové chování přijmeme za normu, znamená to, že jsme rezignovali na svou budoucnost. (R. J.)
Kdo všechno by si neměl brát do úst jméno M. Horákové?
Dnes, 27. 6. 2026, je výročí popravy národně-socialistické političky a bývalé poslankyně poválečného Národního shromáždění za tuto stranu – JUDr. Milady Horákové. Její jméno se stalo i díky politickým změnám po roce 1989 všeobecně známé. Co ovšem ve známost nevešlo, je fakt, že k této statečné ženě, odpůrkyni obou totalit, nacistické i komunistické, se dnes hlásí kdekdo. Ani u politiků to není samozřejmé.
Účelovost ve výběru toho, k jakým výročím se kdo hlásí, vidíme nejlépe u prezidenta republiky P. Pavla. Některá výročí, jež souvisí s osobami, které se mu nezamlouvají, zásadně ignoruje (gen. H. Píka, gen. A. Eliáš, vypálení Lidic atd.). Ne že by záleželo na tom, koho se „rozvědčík Pávek z Hradu“ rozhodne uctívat, nebo naopak ignorovat. Je to doopravdy jedno, protože důvěryhodnost tohoto celoživotního soudruha a „převlékače vojenských uniforem“ je známa již po celé Evropě, možná i v celém světě. Takových osob si neváží nikde – ani u národů se zcela odlišnou kulturou, než je ta naše.
Doporučuji všem politikům, kteří tak lehkovážně nakládají se jménem M. Horákové, aby si přečetli její dopisy, jež napsala pro členy své rodiny pár hodin před popravou. Teprve z nich pochopíme, že to byla docela obyčejná žena, která citlivě vnímala svět okolo sebe. Třebaže se v těchto dopisech často zmiňuje o Bohu, její pojetí Hospodina je poněkud jiné, než jak je známe z katechismu. Své místo ve světě chápala Horáková tak, že jejím odchodem se uvolní místo pro dalšího příslušníka širší rodiny – ještě nenarozeného dítěte její sestry Věry.
Národně-socialistická politička M. Horáková chápala trest pro svou osobu jako úkol, který musí nastupující komunistická moc splnit (ČSNS byla druhou nejsilnější stranou v zemi a komunisté se obávali, že by od ní mohli být v budoucnu poraženi ve volbách a zbaveni získané moci), aby si upevnila svou nepříliš pevnou pozici. I proto bylo rozhodnutí o absolutním trestu pro ženu-matku tak šokující, že to většině lidí vyrazilo dech. Mnoho věrných komunistů zpozornělo a někteří i zapochybovali o tom, zda podporují ten správný režim. V tom všem byla M. Horáková autentická. Proto zůstává i po více než 76 letech od své popravy morálním vzorem pro většinu našich občanů.
Samozřejmě ne pro všechny, protože v každé době, i v té naší, se najde dost kariéristů a prospěchářů, ale i všelijakých pletichářů, kteří se rádi přihlásí ke komukoliv, jen když z toho budou mít prospěch. To se děje i u nás v těchto dnech. Proto je důležité sledovat, kdo všechno se hlásí k této političce. Nebuďme tedy lhostejní k tomu, co kdo říká a co tím sleduje!
Nerad bych vyjmenovával, kdo všechno by se neměl k M. Horákové hlásit, a to kvůli své vlastní komunistické minulosti nebo kvůli komunistickým rodičům. Sem patří jak P. Pavel, tak i A. Babiš, ale i D. Nerudová, jejíž otec (O. Peslar) byl členem předlistopadové KSČ, jakož i bezpočet lidí s podobnou minulostí. Každý by si měl zamést před vlastním prahem a podle toho konat. Máme tak „zahnojenou“ politickou scénu, že bychom s tím měli už konečně začít něco dělat. Chtělo by to rozpustit všechny strany a začít znovu s lidmi, kteří mají čistý štít. Logicky se nabízejí spíše mladí lidé – bez politických zkušeností. Je to lepší, než za sebou táhnout armádu „politických turistů“ typu P. Pitharta, J. Jakoba či P. Nachera.
─────
„Ve Strážnici verbujú, na dva bubny bubnujú, na vojnu berú…“
Pokaždé, když jedu na svou chalupu na moravsko-slovenském pomezí na Uherskobrodsku a zpátky do Prahy, projíždím poklidným, pětitisícovým městem Strážnicí, odkud meteorologové v posledních letech opakovaně hlásí nejvyšší dosahované teploty. Zdá se, že i letošní nápor veder, který postihl celou republiku, se mimořádně negativně projevil právě v tomto městě.
Text výše uvedené písně (v mezititulku) se mi pokaždé vybaví, když Strážnicí projíždím. Stejně tak je tomu i s písní „Mikulecké pole, hluboko orané“. Tu si potichu broukám, když pokračuji v cestě ze Strážnice do Břeclavi (k nájezdu na dálnici D2) – okolo vesnice Lužice (sousedí s Mikulčicemi), která byla před pěti lety postižena ničivým tornádem. Jen pro pořádek: Refrén první sloky výše uvedené písně, kterou velmi často zpívá Jožka Černý, začíná takto: „Ej, vy páni, vy…“
Ano, Slovácko je národopisný region, v němž se odjakživa dařilo lidové písni, ale i tanci či dalším uměleckým aktivitám. S nimi se všemi se můžeme po desítky let setkávat na jedinečném kulturním „kolbišti“, které přežilo i necitlivé zásahy komunistického režimu do této oblasti živé kultury.
Já sám jsem Mezinárodní folkloristický festival ve Strážnici poprvé navštívil v roce 1970, tehdy jako vysokoškolský student. A od té doby ještě několikrát. Pamatuji si, že sedačky bývaly vždycky zaplněny do posledního místečka. Jen tentokrát, možná kvůli tomu nesnesitelnému horku, tam byla polovina míst volných. Zřejmě kdosi věděl, že se chystá protivládní provokace, a proto tam raději nejel. Dalo se tušit, odkud vítr fouká, i to, co z toho může vzniknout.
Co se stalo v pátek 26. 6. 2026 (vypískán O. Klempíř) a v sobotu 27. 6. 2026 ve Strážnici (vypískán P. Macinka), nelze označit za nic jiného než za dobře promyšlenou provokaci, která poškodila nejen toto malebné město, tuto „výkladní skříň“ naší lidové kultury, ale celou naši zemi. Až opadnou emoce, bude dost času na to, abychom se společně, koalice i opozice, v klidu zamysleli nad následky tohoto neuváženého činu.
Připouštím, že v horku se obtížně přemýšlí, obzvláště těm borcům, kteří mají v hlavě pusto a prázdno. Zato z jejich úst slyšíme jen samou sprostotu… Být hulvátem a nezdvořákem se u nás v posledních letech – i díky jednomu brněnskému „profesůrkovi“, který si teď pro změnu hraje na „veřejnou osobnost“ (co to je?), se to dnes v kruzích „pražské (ale i brněnské) kavárny“ dostalo do módy.
V pořadu „Nedělní debata“, kterou dne 28. 6. 2026 moderovala T. Kručinská, potvrdil přítomný ministr životního prostředí I. Červený (Motoristé sobě), že vedení strany má k dispozici několik screenshotů, z nichž vyplývá, že akce ve Strážnici byla předem domluvena lidmi, kteří tam přijeli provokovat.
Není těžké dovodit, z jakého okruhu se tito jedinci rekrutují. Zkrátka: opozice dělá všechno pro to, aby tuto zemi co nejvíce poškodila a přiblížila stavu občanské války. Jejich heslem je: „Když nemůžeme vládnout my, ať to má tato vláda co nejtěžší! Po nás potopa!“ Proto rozeštvávají společnost napříč generacemi i napříč politickým spektrem. Co na tom, že je to nezodpovědné a politicky krátkozraké! Celé to prospěje akorát „komunistickému rozvědčíkovi z Hradu“ a jeho „podkuřovačům“, které už žádná politická budoucnost nečeká.
─────
Nebyl by to Šafrův internetový deník „Forum24“, který zaujímá první místo mezi naší mediální „žumpou“, aby si nepřiložil polínko při onom „grilování“ nenáviděné vládní a parlamentní koalice. Tou nejpříhodnější příležitostí se tentokrát stala politická provokace na Mezinárodním folkloristickém festivalu ve Strážnici na Hodonínsku.
Píše se o tom v článku Pavla Šmejkala. Autor jej opatřil tímto titulkem: Jak Macinka objevil folklor v politice. Chtěl zase provokovat, ale nakonec odjížděl jako spráskaný pes (Forum24, 28. 6. 2026).
Jistě se brzy ukáže, že tím spráskaným psem bude někdo úplně jiný. Ještě mi tam chybí ta zkušená partička politických provokatérů (s krytím na Ministerstvu vnitra ČR, kde dosud dřepí policejní prezident M. Vondrášek, třebaže je již půl roku po volbách) v čele s M. Oganesjanem. Nezahálí ani gruzínská „světoobčanka“ K. Demetrashviliová, která se pokouší stát se novou „celebritou“. (V těchto dnech se zúčastnila jako svědkyně svatby gen. K. Řekhy s poslankyní M. Opltovou [STAN]. Je to příběh jako z „Červené knihovny“. Leckdo by se kvůli tomu mohl začít červenat.)
Šmejkalův článek shrnuje to nejpodstatnější již v prvním odstavci. Píše se v něm toto: „Ve Strážnici to letos žije. Motoristé sobě jistě budou co nevidět plakat, že si tam dala sraz strážnická kavárna, protože nevídaný kouř od diváků dostal jak ministr Ota „Olda“ Klempíř v pátek, tak o den později jeho stranický kolega a ministr zahraničí Petr Macinka. A přestože to Macinka naznačoval, neodehrál se tam žádný útok na demokracii. Došlo jen na tvrdou srážku politiků s realitou.“ (Forum24, 28. 6. 2026)
Šafrův pisálek, údajný historik a příležitostný politický glosátor P. Šmejkal opět potvrdil, že naší politice nerozumí a pouze přežvýkává „narativy“, které mu byly kýmsi ze zákulisí předepsány. Na Slovácku nejspíš nikdy nebyl a o zdejším obyvatelstvu nic neví. (Já na rozdíl od něj z tohoto kraje pocházím a neustále se tam vracím.) Autorem zmiňovaná „strážnická kavárna“ totiž neexistuje. Horko těžko se v těchto vedrech drží při životě ta „brněnská“ v čele se známým opilcem B. Polívkou nebo jeho kámošem B. Rychlíkem. Větší aktivitu bych očekával od „kavárníků“ z Uherského Hradiště, kde se ve Slováckém divadle pravidelně každý rok schází výkvět našich pseudoumělců všeho druhu.
To, co Šmejkal přisuzuje „strážnické kavárně“, je výsledkem práce někoho úplně jiného. Motoristé prý už na tom pracují a jejich „detektivové“ stačili v krátkém čase shromáždit usvědčující důkazy. Postup, který byl před volbami použit ke skandalizaci F. Turka (s podstrčenými sreenshoty nejasného původu a problematického obsahu), byl úspěšně použit k odhalení těchto provokatérů. Šmejkalovi to jeho „páníčkové“ ještě nestačili oznámit. Na špatné zprávy je totiž vždycky dost času.
─────
Jako kulisu jsem tentokrát pro tento článek zvolil dva dobové plakáty: Jeden se týká festivalu ve Strážnici z roku 1950, kdy byla lidová kultura propagována a podporována komunistickým režimem skoro na úrovni státní ideologie. Druhý plakát se týká politicky poplatného filmu z roku 1952, „Zítra se bude tančit všude“, na jehož vzniku se podílel známý stalinistický básník P. Kohout.
(Jedná se „Kostěje Nesmrtelného“ naší kultury. Je to naprosto odstrašující typ intelektuála, který slouží jenom svému egu. Že nezahálí ani dnes, popisuji v přiloženém článku. Navzdory svému věku, 96 let, Kohout stále patří k těm, kdož i nadále okolo sebe šíří zlo a ještě se u toho tváří jako spasitel. Je mi hanba za něj.)
Komunistický režim sice podporoval zachovávání kulturních tradic (hlavní strážcem toto ideové pravověrnosti byl ministr školství Z. Nejedlý), avšak pouze těch, které byly „pokrokové“. Venkov byl tímto režimem považován za zaostalý a příliš konzervativní, navíc převážně katolický (na Moravě). K nastolování nových pořádků se komunistům a svazákům více než folklór hodily budovatelské kantáty, při jejichž zpěvu se lépe rozorávaly meze, stavěly společné kravíny pro ustájení dojnic, nebo se prováděly meliorace a další zásahy do přírody.
Optimismus, vyjádřený v titulku filmu „Zítra se bude tančit všude“, byl po prvních komplikacích se zakládáním JZD ten tam. Když pak přišlo rozčarování z měnové reformy (1953), museli komunisté zachraňovat, co se dalo. Z prvotního nadšení brzy nezbylo vůbec nic. Situace se zlepšovala jen pomalu a v odlehlejších regionech byla kolektivizace obtížně prováděna ještě na konci 50. let 20. století.
Režim, který původně sliboval „ráj na zemi“ pod vedením dělnické třídy a jejího politického předvoje, KSČ, byl stěží schopen zajistit alespoň skromnou životní úroveň většiny obyvatelstva (při plné zaměstnanosti, bezplatném školství a zdravotnictví). Ke zlepšení postupně docházelo až v průběhu 60. let 20. století. Výrazné zvýšení životní úrovně, jakož i masová výstavba bytů v období tzv. normalizace, byly ve skutečnosti jen „úplatkem“ husákovského režimu za to, že občané okupované země „drželi hubu a krok“.
28. 6. 2026
‒ RJ ‒
Odkaz na článek o P. Kohoutovi:
