Svobodné noviny na internetu

Motto: „S Macinkou se do úřadu vrací realistická politika s pragmatickým přístupem.“ (V. Klaus)

Dnes, ve čtvrtek 18. 6. 2026, udělil ministr zahraničí Babišovy vlády, Petr Macinka (Motoristé sobě), exprezidentu republiky Václavu Klausovi staršímu Medaili za zásluhy o diplomacii. Tuto informaci přinesl pouze jediný z našich mainstreamových webů – Lidovky.cz (18. 6. 2026, 12:23, aktualizováno 16:31), a to v článku Terezy Krocové s titulkem: Vaše jméno v zahraničí rezonuje, ocenil Macinka Klause a udělil mu medaili.

Mnozí z nás, kteří jsme byli po léta zvyklí na nejrůznější pomlouvačné kampaně okolo osoby bývalých prezidentů republiky V. Klause a M. Zemana, jež „pražská kavárna“ s oblibou označovala za „proruské“ a vůbec „nějaké divné“, protože se netajili kritickým postojem k tzv. liberální demokracii a „zelené ideologii“, si všímají změny stylu práce některých našich novinářů, hlavně těch mladých, kteří ještě nestačili načichnout „havlismem“.

Po tragickém nezvládnutí situace během čtyřletého působení Petra Fialy (ODS) a jeho „melody boys“ v čele vlády začíná být jasno i ohledně soustavného lhaní a „lakování situace narůžovo“. Nelichotivé vysvědčení Fialově vládě vystavil v těchto dnech samotný šéf NATO – bývalý nizozemský premiér a „miláček Bruselu“ M. Rutte: Fialova vláda v roce 2025 nesplnila dvouprocentní závazek ve vztahu k NATO.

A vyhlášená „hlupačka“ z řad opozičního uskupení STAN, europoslankyně D. Nerudová, aniž si tuto zprávu pořádně přečetla, začala opět útočit na Babišovu vládu. Přitom to zavinila vláda předešlá, ta „hodnotová“, v čele s P. Fialovou, který celé čtyři roky lhal, „až se mu od huby prášilo“. Jistě není náhodou, že právě zmíněné političce, D. Nerudové, která proslula svým výrokem o tom, že nás v roce 1945 osvobodili (výhradně) Američané, doporučil P. Macinka Xanax, lék proti panickým stavům. Navíc ji označil dříve hojně používaným oslovením: „soudružko“.

To se stalo až poté, kdy se na sociální síti X objevil příspěvek s fotografií Petra Macinky a polského ministra zahraničí Radosława Sikorského. Tato fotografie zachycuje oba politiky během setkání zástupců V4, které svolala nová ministryně zahraničí Maďarska ve vládě P. Magyara – Anita Orbán. Jen pro pořádek připomenu, že se jedná o téhož R. Sikorského, který se před několika měsíci utkal v panelové debatě s P. Macinkou – za spoluúčasti bývalé americké státní tajemnice H. Clintonové. Naši novináři tehdy pro Macinku měli pouze slova pohrdání a odsudků. Teprve když zjistili, že v USA byla tato debata vysoce ohodnocena, otočili jako na obrtlíku. Ano, to jsou ti naši „presstituti“. Čili: kam vítr, tam plášť. Ostatně – lidovci se tím řídí po celou dobu své stoleté historie.

Uvedenou fotografii s několikařádkovým příspěvkem zveřejnil na síti X bývalý ministr financí v Klausově vládě – Ivan Pilip, jeden z tzv. sarajevských atentátníků (spolu s Janem Rumlem). Je pozoruhodné, že se naši novináři pokaždé „zapomenou“ o tomto „detailu“ zmínit. Inu, paměť některých našich politiků, ale i žurnalistů je špatná. Jen nechápu, jak s něčím takovým mohou účinkovat v politice.

Ivan Pilip, který ještě předtím vykonával funkci (po mém soudu nejhoršího) ministra školství za celé polistopadové období, ve svém příspěvku uvedl toto: „Omlouváme se panu ministrovi Radosławu Sikorskému, že musel tohle zažít. Pevně věříme, že zahraniční politiku Visegradské skupiny bude určovat hlavně on a panu Macinkovi připadne jen jeho dlouholetá role nositele aktovek a podkladů na jednání.“ (Síť X, 15. 6. 2026, 16:03)

Není jasné, za koho tento bývalý ministr Klausových vlád hovořil, protože žádnou funkci v politice již mnoho let nezastává, nýbrž se pohybuje v oblasti byznysu. Přesto ho „presstituti“ z České televize neustále zvou do svých diskusních pořadů. Zřejmě ani oni nikdy neslyšeli o tzv. Sarajevském atentátu, anebo úmyslně provokují. Píše-li někdo v souvislosti s Klausem o „nositeli aktovek“, pak se jedná o „politickou perverzi non plus ultra“. Kdysi se totiž právě o Pilipovi hovořilo jako o případném nástupci po V. Klausovi. Nakonec si to celé pokazil sám svou nedočkavostí a „podrazáctvím“. Doporučuji tomuto exministrovi, aby navštívil příslušného lékaře, jenž se zabývá duševním zdravím občanů. Určitě mu s jeho problémy pomůže.

Ministr P. Macinka reagoval na tento dehonestační příspěvek „sarajevského atentátníka“ I. Pilipa těmito slovy: „Trošku záviděj, ne, Pilip? No nic, bude hůř, soudruhu… Ten Xanax jim opravdu doporučuju.“  Přechod do nespisovné češtiny a k „onikání“ je přece jen něco jiného, než co Pilip zřejmě očekával.

Celý průběh této „přestřelky“ na sociálních sítích nám přiblížila v hlásné troubě „fialového hnusu“, deníku „Forum24“, nová posila P. Šafra – bývalý televizní redaktor Marek Wollner. Ten se proslavil nejen jako „záchodkový rváč“, ale i jako ten, který nutil své podřízené kolegyně, aby „mňoukaly“. Kdoví, co teď budou na Kavčích horách po svých zaměstnancích požadovat, když mají údajně vyhodit 500-700 osob? Mňoukání a oblékání se do fialových hadrů bude asi to nejmenší, co po nich budou chtít. Wollnerův článek má tento nadpis: Macinka znovu tasil Xanax. Po kritice od exministra se pustil do přestřelky. „Bude hůř, soudruhu,“ napsal. (Forum24, 17. 6. 2026)

 Jako češtinář mám jednu věcnou připomínku: Slovo „nositel“ se u nás používá spíše v jiném kontextu, např. „nositel Řádu práce“, „nositel vysokých státních vyznamenání“ atd. Je to podobné, jako když se dříve uvádělo u některých umělců tento titul: „nositel státní ceny Klementa Gottwalda“ nebo „nositel Stalinovy ceny“. Ano, dávno, dávno tomu. ‒ To, co měl I. Pilip zřejmě na mysli, bylo něco jiného: Chtěl ponížit P. Macinku coby „nosiče aktovky V. Klause“. Takto otevřeně to před Pilipem napsalo za posledního půl roku soustavné kampaně proti „Motoristům“ mnoho našich politiků i novinářů. Tak to je. Proto není na místě posmívat se současnému ministrovi za to, že kdysi pracoval pro tehdejšího prezidenta republiky a později v Institutu V. Klause. Je to dětinské a zcela nedůstojné chování některých občanů demokratické země.

─────

Místo fungující politické scény tady máme „politický hřbitov“!

Těm spoluobčanům, kteří ještě pamatují legendární „devadesátky“, kdy se u nás odehrál historicky unikátní proces transformace komunistického režimu na ten demokratický, založený na principiálních ekonomických změnách (restrukturalizace hospodářství, privatizace, opuštění systému plánované ekonomiky) a soutěži politických stran ve svobodných volbách, jakož i navázání vzájemně prospěšných vztahů v mezinárodní politice, nemusím nic vysvětlovat.

Nejen já mám dosud v živé paměti onu nefalšovanou aktivitu občanů, kteří chtěli být při tom, když se „tvoří dějiny“. Jako fráze to může působit dnes, ale tehdy to byla každodenní realita. Kdo chtěl, mohl se těchto proměn v životě společnosti sám zúčastnit – jako občan-volič i jako člen nově vznikajících stran.

Politika se tehdy odehrávala v ulicích a na náměstích našich měst a obcí. Dnes jsme si zvykli na to, že politici zpohodlněli a začali dávat přednost „vykecávání se“ v televizi, případně v rozhlase. Objevují se nicméně i nové formy komunikace mezi politickými stranami a jejich voliči: příspěvky na internetu, na sociálních sítích, jakož i videa politiků. Zcela novým jevem se stalo ignorování České televize – jako údajně „veřejnoprávní“ instituce. Proto je dnes tolik křiku okolo nového způsobu financování této „rozmlsané“ televize, která živí tři tisíce osob, z velké části naprosto postradatelných. Momentálně se hraje o to, kdo bude z těchto nadbytečných lidí poslán na Úřady práce.

Kdyby to záleželo pouze na mně, poslal bych je tam všechny. Trh práce si je „přebere“. Na Kavčích horách místo toho, aby začali šetřit, vymýšlejí nové pořady, aby zachránili dobře placené „fleky“ pro své prominenty (D. Stach). Sebereflexe žádná, nicméně připravuje se „repríza“ televizní stávky z počátku století (2000/2001). Naštěstí jsme se posunuli o kousek dál. To jen na Kavčích horách zaspali dobu. Dnes už nikdo na Václaváku demonstrovat za rozmařilý život televizních „presstitutů“ nebude.

Dnes už zbyly z výše zmíněné koncepce pouhé trosky. Zda něco z toho se podaří uvést znovu do života politikům strany „Motoristé sobě“, ukáže až delší čas. Některá opatření Babišovy vlády jdou sice správným směrem, avšak především tato strana se potýká s jedním velkým problémem. Tím je politický oportunismus, uhýbání od původního programu a podřizování se průzkumům veřejného mínění.

Komunisté taky původně slibovali „nebe na zemi“, z něhož nakonec zbyla jen byrokratická diktatura, jež sloužila hlavně funkcionářům vládnoucí strany. Řadoví komunisté byli dobří tak jedině k tomu, aby platili členské příspěvky, chodili na schůze a dobrovolné brigády. Polistopadová ČSSD a KSČM „zahynuly“ proto, že se vydaly právě touto cestou: posluhovaly nejbohatšímu kapitalistovi v zemi a propadly svému papalášství. Na obyčejné členy ani voliče místo nezbylo.

Podobnému pokušení podléhají i další strany: nejen ty „podměrečné“ (KDU-ČSL, TOP 09, brzy i ODS), ale i ty ostatní. Odtrženost stranických sekretariátů od členské základny a voličů je zřejmá všude okolo nás. Funkcionáři se bojí svolávat mítinky, protože by jim tam nikdo nepřišel. Spoléhají proto na „Milion chvilek“, který je financován bůhví odkud. Politika přestala být otevřenou tribunou a postupně propadla lákadlu zákulisní manipulace (prostřednictvím médií).

Naše politická scéna představuje jeden velký „politický hřbitov“. Máme nejméně čtyři „mrtvé“ politické strany, které odmítají uspořádat stranický pohřeb. Mrtvoly se rozkládají, zamořují svým smradem ovzduší, ale nikdo nemá odvahu situaci řešit. Strany mají stovky, některé i tisíce členů, ale ve skutečnosti nefungují. Nikdo se už nepokouší ani o jejich „restart“. Bylo by to stejně marné.

─────

Václav Klaus – politik z masa a kostí, který se nebojí občanů

O tom, že to jde dělat jinak, než jak to předvádějí politici koalice i opozice, svědčí „politický“ životopis ekonoma V. Klause. S jeho jménem je spojeno více než jedno desetiletí, kdy se on i jeho strana, ODS, stali hegemonem naší politiky. Z beztvarého Občanského fóra (OF) vybudoval jasně vyprofilovanou, k pravicovým principům se hlásící stranu, která měla „tah na branku“ a jež v době zásadních politických a ekonomických proměn společnosti se nebála postavit do jejich čela. Jedině díky tomu se tyto změny podařilo prosadit. Kdo v politice jen předstírá, ničeho nedosáhne. Proto po Klausově odchodu politická pravice chřadla, až z ní zbyl jen pahýl, který dnes představuje ideově rozplizlá, havlistická a probruselská pastrana, která nemá ‒ kromě frází ‒ co nabídnout.

Když se po osmiletém „půstu“ znovu dostala k moci, dokázala jen lhát, fixlovat a odkládat aktuální řešení. Ani po prohraných volbách nebyla a není schopna přiznat si, že neuspěla především kvůli tomu, že na vládnutí nebyla připravena a pouze improvizovala. Žila ze dne na den. S tím se v politice dlouhodobě uspět nedá. Kupkovo divadýlko o návratu dnešní ODS k jakési „modré pravici“ je pro zasmání. Není na co navazovat, pouze tu Potěmkinovu vesnici zrušit a založit novou stranu na reálných základech.

Rozplizlých stran, jako je ODS, máme plnou politickou scénu. Tady se pro „Motoristy“ naskýtá jedinečná šance, že by doopravdy mohli „pravicovou stranu“ obrodit. Nesmějí se však nechat ovlivňovat ani zleva, ani zprava. ODS zanedbala to nejpodstatnější, co měla svým členům i funkcionářům připomínat neustále: zachovat a rozvíjet základní principy, na nichž je politická pravice postavena. Zeptáte-li se dnes kohokoliv z ODS, jaké jsou tyto principy, nedozvíte se nic. Ani slavný „politolog“ z Brna by si s tím neporadil. Proč? Protože celou dobu dělal jen levicovou politiku.

Přál bych dnešním mladým poslancům ODS, ale i dalších politických stran, aby zažili atmosféru spontánních lidových shromáždění z „devadesátek“, na nichž exceloval V. Klaus. Pár jsem jich jako novinář zažil a rovněž o nich psal. Každé toto shromáždění bylo neopakovatelné. Mluvilo se o všem, protože demokracie si to žádala. Dnes se lidé bojí mluvit, aby je někdo neoznačil za „dezinformátory“, „agenty Putina“, „zombíky“ nebo „svině“. Až tak zhrubla naše politická mluva. Nevadí to ani politikům, ani moderátorům v televizích.

Momentální složení Poslanecké sněmovny je to nejhorší, jaké si za 36 let polistopadového režimu pamatuji. Lepší by už bylo zrušit politické strany, které se podobají jako vejce vejci, a obnovit stát na jiných principech. Konstituční monarchie v čele s respektovaným panovníkem by mohla být schůdným řešením. Kde však tohoto panovníka vzít? Babo, raď!

A protože nám Česká televize (ČT) záměrně nic z naší polistopadové historie raději neukazuje, dovolím, si nabídnout jednu fotografii z prvních polistopadových voleb v červnu 1990. Byly to první svobodné volby od roku 1946, kdy se vítěznou stranou stala KSČ. Dva roky se ještě dělila o moc s ostatními levicovými stranami Národní fronty, až ji zcela strhla na sebe. Proto se od nových voleb v r. 1990 právem očekávala zásadní změna. Bohužel – ani těch 36 let nového režimu nám prosperitu ani rozvoj demokracie nepřineslo. Fialovi se podařilo vrátit nás skoro na samý začátek – k nové nesvobodě: tentokrát podle „notiček“ z Bruselu.

Ano, ekonom Václav Klaus, jeden z nejvýraznějších politiků polistopadové éry, s jehož jménem je spojena jak ekonomická transformace z 90. let 20. století, tak i pokus o uplatnění pravicových principů v politice (po více než 40 letech řádění levicové, komunistické diktatury), oslaví dne 19. 6. 2026 půlkulaté jubileum – 85 let. Ke gratulantům se připojuje také redakce SN, které v prosinci loňského roku oslavily třicet let své existence.

Na přiložené fotografii je V. Klaus během předvolební kampaně v Opavě v r. 1990. Tehdy kandidoval za politicky „všeobjímající“ Občanské fórum (OF). Teprve rok po těchto volbách se od OF osamostatnila „pravicová“ strana s názvem Občanská demokratická strana. Ta dnešní pod vedením M. Kupky není ani občanská, ani demokratická. Potřebujeme takové strany, které budou pracovat pro občany tohoto státu. Zatím většina těchto stran pracuje pouze pro sebe, aby si uhájily dobře placená koryta. Proto je to u nás jako na „politickém hřbitově“. Jiné to nebude, dokud „mrtvé“ strany neodvezou své nebožtíky na hřbitov skutečný nebo do krematoria. Prožíváme mnohem hlubší politickou krizi, než vůbec tušíme. Politické strany nevědí, co mají dělat. Poradit jim nedokáže ani jeden domýšlivý „profesůrek“ politologie z Brna. Co s tím?

18. 6. 2026

‒ RJ ‒