Svobodné noviny na internetu

V těchto dnech jsme si připomněli významné jubileum, spjaté s osobou divizního generála Heliodora PÍKY (1897–1949). Jeho životní osudy se mnoho nelišily od desítek a stovek našich vlastenců, kteří se rozhodli hájit demokratické zřízení první Československé republiky se zbraní v ruce.
V něčem byl přece jen jiný. Zatímco jedni se nechali za druhé světové války a krátce po ní zverbovat pro vlastizrádnou službu ve prospěch stalinského režimu v SSSR, ke spolupráci s NKVD a GRU, H. Píka a někteří další stoupenci politiky T. G. Masaryka a E. Beneše tomuto pokušení odolali. Proto museli bezprostředně po Únoru 1948 zmizet: někteří ještě stačili podruhé za sebou emigrovat na Západ, jiní skončili ve vězení nebo na popravišti. Mezi nimi byl i div. gen. H. Píka.
Již z dokumentů o přípravě a průběhu vykonstruovaného soudního procesu, vedeného proti jeho osobě, bylo zřejmé, že zájem na fyzické likvidaci H. Píky měli především Sověti a jejich „pátá kolona“ u nás – agenti NKVD (B. Reicin, B. Geminder. B. Kohler, K. Šváb, M. Pich-Tůma, A. Schramm aj.), z nichž mnozí se již dávno před vypuknutím druhé světové války jezdili učit do SSSR, „jak zakroutit krk“ všem stoupencům masarykovské humanitní demokracie.
Generál H. Píka nahlédl do „tajných“ plánů sovětského diktátora J. V. Stalina příliš zblízka, a proto musel zemřít – jako jeden z prvních představitelů československé armády. Paradoxně nikoli, jak by bylo u vojáka obvyklé, ve válce, ale v podmínkách míru.

Z legionáře důstojníkem generálního štábu
Heliodor Píka se narodil dne 3. července 1897 ve Štítině na Opavsku. Studoval na českém gymnáziu v Opavě. V roce 1916 do jeho života zasáhla první světová válka: dostal se na ruskou frontu, kde byl zajat. Dne 5. 10. 1916 se přihlásil do čs. legií a byl zařazen k 1. střeleckému pluku. V říjnu 1917 se dostal do Francie a působil zde jako plukovní a praporní lékař.
Po skončení první světové války se vrátil do vlasti, Československé republiky, a v hodnosti nadporučíka působil na Těšínsku a na Slovensku. Poté absolvoval řadu vojenských škol: nejprve ve St. Cyru ve Francii, pak Vojenskou akademii v Hranicích, jakož i válečné školy v Praze a v Paříži.
Po ukončení studia ho v roce 1928 povýšili do hodnosti majora generálního štábu a přidělili k hlavnímu štábu Ministerstva národní obrany. V srpnu 1932 byl povýšen na podplukovníka a poslán jako vojenský atašé do Bukurešti. Po pětiletém působení v Rumunsku se vrátil zpátky do ČSR.

Na pomoc okupované vlasti
V krátkém období mezi Mnichovem a německou okupací zbytku území Čech a Moravy se H. Píka pokusil využít svých kontaktů v Rumunsku k jednání o odprodeji čs. zbraní, které by posloužily ke zformování naší zahraniční armády. Jeho aktivitu definitivně ukončil vpád německých okupačních vojsk dne 15. 3. 1939.
Tento den zastihl H. Píku v budově dejvického generálního štábu. Nabídku Němců na využití zkušeností vojenského zpravodajce odmítl a zapojil se naopak do činnosti odbojové organizace Obrana národa. Po poradě s gen. A. Eliášem koncem března 1939 opustil i s rodinou okupovanou vlast a přes Polsko se dostal do Rumunska, aby tam organizoval pomoc našim uprchlíkům a emigrantům.
Začátkem dubna 1939 odjel do Paříže a pak do Londýna, kde jednal o čs. akcích v zahraničí. Dr. E. Beneš ho pověřil organizací akce v Rumunsku a následně Národní výbor československý jmenoval H. Píku zvláštním zmocněncem pro Rumunsko a vojenským poradcem pro Balkán.
Když se o jeho činnost začali zajímat rumunští fašisté, nezbylo mu nic jiného, než aby v říjnu 1940 přesídlil do Istanbulu, odkud ve zpravodajské práci pokračoval. Tam se také počátkem roku 1941 uskutečnilo jeho první jednání se sovětskými představiteli.
Třebaže SSSR v té době ještě nebyl ve válce s Německem, naléhala sovětská strana již tehdy na vyslání neoficiální čs. vojenské mise do Moskvy. Teprve na jaře 1941 dal E. Beneš souhlas k tomu, aby H. Píka odjel do Moskvy jako politický a vojenský zmocněnec pro SSSR a Turecko.
Sověti přiznali Píkově skupině zpočátku charakter diplomatického zastoupení. Až po napadení SSSR Německem v červnu 1941 se mohla stát oficiální vojenskou misí a H. Píka jejím náčelníkem.

Proč musel H. Píka zemřít?
Období let 1941–1945, během něhož H. Píka zprostředkovával v Moskvě kontakty s čs. exilovou vládou v Londýně, představuje klíč k pochopení toho, proč musel být po komunistickém puči v Únoru 1948 likvidován jako jeden z prvních. Svou roli tu nepochybně sehrály také rozpory mezi ním a čs. vyslancem Z. Fierlingerem, agentem NKVD od roku 1934, jakož i pplk. L. Svobodou, rovněž sovětským agentem nejméně od roku 1939.
Z logiky uvažování těchto služebníků cizí moci nutně vyplývalo, že všechno, co H. Píka dělal v zájmu tehdejší čs. vlády v Londýně, bylo špatné. Je rovněž příznačné, že informace, jež H. Píka odesílal do Londýna, byly po r. 1948 použity proti němu jako materiál, který ho měl usvědčovat z vojenské velezrady.
Píka se tak nechtěně stal obětí Benešovy vyčkávací taktiky uplatňované ve vztahu k SSSR. Byl například obviňován z toho, že podává nepravdivé údaje o situaci v čs. vojenské jednotce v SSSR. Jeho skutečné zásluhy o budování kontaktů se sovětskou stranou, o zformování zahraničního vojska i o pomoc Slovenskému národnímu povstání měly zůstat utajeny či aspoň zmenšeny.
Byly tu přece jiné a „zasloužilejší“ sovětské kádry, jako například L. Svoboda, R. Slánský a celá garnitura absolventů tzv. Leninské školy v Kušnarenkově u Ufy, kteří čekali na svou příležitost, až dojde k uchopení moci komunisty také v osvobozeném Československu. Čekali a – dočkali se.

Píka „vyzradil“ Stalinovy plány?
Za dobu velmi úzkých kontaktů se sovětskými činiteli bylo nemožné nepochopit, oč představitelům stalinského režimu v SSSR ve skutečnosti jde. H. Píka o tom již 10. 8. 1941 informoval přímo E. Beneše: válka prý neskončí jen porážkou Německa, ale „osvobozením“ celé Evropy (neboli nastolením diktatury proletariátu); ruské jednotky nedovolí demokratické volby v těchto zemích; představitelé pravice v londýnské vládě se nebudou moci vrátit do osvobozené vlasti; ČSR se stane autonomní republikou SSSR.
Víme-li dnes, že Sověti znali šifrovací klíč Píkových depeší, odesílaných do Londýna, netřeba pochybovat o tom, že vojenská i jiná „tajemství“, jež se náčelníkovi čs. vojenské mise v SSSR podařilo za dobu jeho působení shromáždit, představovala pro sovětskou stranu potenciální nebezpečí.
Zdá se, že svou roli v Píkově případu sehrála i prosovětská „vstřícnost“ E. Beneše a touha čs. stalinistů a agentů NKVD po moci. O dalším osudu H. Píky bylo vlastně rozhodnuto ještě dříve, než se mohl vrátit do osvobozeného Československa.

Tzv. generálské sledování
H. Píka byl již v prosinci 1943 jmenován do hodnosti brigádního generála. Jeho služební postup pokračoval i po návratu do vlasti, kdy byl ustanoven podnáčelníkem hlavního štábu pro zvláštní úkoly. V srpnu 1945 byl pak povýšen do hodnosti divizního generála a od 1. 1. 1947 byl ustanoven zástupcem náčelníka hlavního štábu čs. armády.
Kdy doopravdy začaly orgány Státní bezpečnosti a konkrétně šéf 5. oddělení generálního štábu MNO pplk. B. Reicin, jeden z nejvýznamnějších exponentů NKVD u nás, se sledováním H. Píky, nelze s určitostí stanovit. Jisté však je, že spolu s ním se stali předmětem tzv. generálského sledování také další vojenští činitelé, kteří se nepodřídili komunistické moci: gen. A. Liška, gen. RNDr. K. Janoušek, gen. J. Bartík, gen. F. Moravec, gen. K. Kutlvašr, gen. A. Hasal a gen. B. Boček.

Zatčen na nemocničním lůžku
Od začátku února 1948 byl H. Píka hospitalizován v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích, kde se podrobil operaci. Hyenismus B. Reicina a všech, kteří se po komunistickém puči cítili pevně v sedle, šel tak daleko, že namísto rekonvalescence byl H. Píka dne 5. 5. 1948 zatčen přímo na nemocničním lůžku a převezen do konspirační vily 5. oddělení MNO v Dělostřelecké ulici. Tam byl držen v izolaci a podrobován výslechům.
Na generálově vyšetřování se kromě B. Reicina, který se nijak netajil tím, že mu jde o Píkovu fyzickou likvidaci, podílel také plk. JUDr. K. Vaš, pracovník Vyšší vojenské prokuratury. Když byl později sám vyslýchán orgány StB, uváděl na svou obhajobu, že mu instrukce pro přípravu obžaloby dával přímo plk. Chazanov, poradce ze sovětského velvyslanectví v Praze.
Není bez zajímavosti, že podstatné svědectví proti H. Píkovi poskytl obžalobě právě tehdejší místopředseda vlády Z. Fierlinger, někdejší čs. vyslanec v Moskvě. Muž, který údajně také věděl mnoho, ale dovedl mlčet. Pro H. Píku bylo v jeho situaci nepochybně přitěžující okolností, že věděl o Fierlingerově a o Svobodově spolupráci se sovětskou tajnou službou.

Obžalován z „vojenské zrady a zneužití služební moci“
Bariéru mlčení kolem připravovaného politického soudního procesu s H. Píkou prolomil až deník ÚV KSČ Rudé právo, který v sobotu 29. 1. 1949 otiskl pod titulkem Rozsudek nad div. gen. H. Pikou*) tuto zprávu:
„Ve dnech 26. – 28. ledna bylo před vojenským senátem státního soudu v Praze hlavní přelíčení s div. gen. v. v. Heliodorem Pikou, který byl státním prokurátorem obžalován pro několik případů zločinu vojenské zrady a zločinu zneužití úřední moci.
Při hlavním přelíčení bylo listinným materiálem, svědky, jakož i vlastním doznáním obžalovaného prokázáno, že div. gen. Heliodor Pika, který v letech 1945–1948 zastával vysokou funkci zástupce náčelníka hlavního štábu, byl v té době v tajném styku s význačnými členy britské zpravodajské služby a vyzrazoval jim velmi důležitá vojenská, průmyslová i státní tajemství. (…)
Proces s generálem Pikou odhalil i některé, veřejnosti neznámé podrobnosti o rejdech reakce v zahraničním odboji a zejména o záměrné záškodnické činnosti reakční kliky generálů v londýnském MNO, z jejichž příkazu generál Pika kladl překážky v budování československých vojenských jednotek v SSSR, pracoval proti rozvoji československo-sovětského přátelství a spojenectví a přímo mařil válečné úsilí sovětské i československé armády. Generál Pika, usvědčován před státním soudem písemnostmi, zčásti i jeho vlastními, tyto okolnosti svou výpovědí rovněž potvrdil.
V pátek 28. ledna dopoledne vynesl státní soud rozsudek, jímž byl obžalovaný uznán vinným ze zločinu vojenské zrady podle § 6, odst. 1 a 2 zákona na ochranu republiky a zločinu zneužití úřední moci a odsouzen vedle ztráty hodnosti, vyloučení z čs. branné moci, ztráty všech čs. vyznamenání a čestných práv občanských k trestu smrti provazem.“
 

Žádost o milost zamítnuta
Již v době, kdy byla vypracovávána žaloba proti H. Píkovi, sdělil 3. 8. 1948 tehdejší ministr národní obrany L. Svoboda, že „neshledal důvodů k tomu, aby navrhl udělení milosti“. Tak to pokračovalo i po vynesení rozsudku. Třebaže Píkův obhájce JUDr. R. Váhala, stejně jako zástupci MNV v rodné Štítině, podali žádost o milost, Státní soud ji zamítl.
Podobně se vyjádřil k možnosti navrhnout pro odsouzeného milost prezidenta republiky dne 8. 4. 1949 Nejvyšší soud, později i Generální prokuratura a ministr spravedlnosti, Gottwaldův zeť JUDr. A. Čepička. Jeho návrh prezident K. Gott­wald schválil dne 18. 6. 1949.
Ještě 20. 6. 1949 zaslal advokát JUDr. R. Váhala telegram prezidentu republiky se žádostí o udělení milosti a o zastavení výkonu trestu pro jeho mandanta. Ministr spravedlnosti na tuto žádost reagoval prohlášením, že o věci již bylo rozhodnuto a že nemůže svůj názor měnit.
Poslední hodiny svého života strávil gen. H. Píka spolu se svým synem Milanem a s právním zástupcem JUDr. Váhalou. V ranních hodinách dne 21. 6. 1949 byl gen. H. Píka, účastník I. a II. odboje, na dvoře věznice na Borech v Plzni popraven. Jeho poslední slova před smrtí byla: „Jestliže má smrt národ sjednotí, umírám rád!“

Rehabilitace po 19 letech
Píkovo přání, aby bylo jeho jméno očištěno od nespravedlivého obvinění, se po mnohaletém úsilí jeho manželky, syna a právního zástupce JUDr. Váhaly nakonec přece jen splnilo. Dne 13. 12. 1968 Vyšší vojenský soud v Příbrami vynesl rozsudek, jímž byl gen. H. Píka v plném rozsahu zproštěn obžaloby bývalého Státního soudu v Praze.
K úplnému očištění památky H. Píky došlo nicméně až po pádu komunistického režimu. V roce 1991 prezident V. Havel svým rozkazem povýšil H. Píku do hodnosti armádního generála in memoriam a propůjčil mu Řád Milana Rastislava Štefánika III. třídy in memoriam.

H. Píka byl první obětí
Mlýn „třídní justice“, do jehož soukolí se postupně dostali „západní“ vojáci, představitelé církví, nekomunistických politických stran a různých „protistátních“ organizací, nakonec semlel i ty, kteří ho pomáhali roztáčet: R. Slánského, M. Švermovou, O. Šlinga, B. Reicina a další.
V době mezi vynesením rozsudku a popravou H. Píky došlo u nás k zatčení a odsouzení dalších vojenských činitelů, kteří měli být pro výstrahu obyvatelstvu exemplárně potrestáni, protože se nechtěli smířit s komunistickým pojetím „svobody“ a „demokracie“.
Již 17. 2. 1949 bylo před Státním soudem v Praze zahájeno přelíčení proti gen. K. Kutlvašrovi, bývalému vojenskému veliteli Pražského povstání, a jeho společníkům. S Píkovým případem alespoň zčásti souvisel i jiný „vojenský“ proces té doby – proti 15členné skupině „Praha-Žatec“. Dne 11. 6. 1949 vynesl týž soud rozsudek smrti nad jeho vedoucími představiteli: M. Jebavým, B. Hubálkem, V. Sokem-Siegerem, K. Sabelou a J. Gonicem. Všichni jmenovaní byli dne 18. 7. 1949 popraveni. Po nich následovali další…

Otřesná bilance
Počet obětí komunistického teroru není dodnes přesně vyčíslen. V období let 1948–1989 bylo u nás za tzv. protistátní činnost odsouzeno přes 100 tisíc občanů; k trestu smrti 485, z nichž 242 bylo popraveno. Více než 12 tisíc lidí bylo bez rozsudku ubito nebo zastřeleno v komunistických pracovních táborech, věznicích nebo při pokusu o překročení státních hranic. Na čtvrt milionu osob prošlo pracovními tábory a stejný počet občanů emigroval z politických důvodů do zahraničí.
Je to bilance, z níž běhá mráz po zádech. Bilance režimu, který o sobě prohlašoval, že je naplněním touhy člověka po svobodě a demokracii. Je proto užitečné občas tato fakta připomenout, zvláště pro naši nejmladší generaci, která toho o minulosti své vlasti mnoho neví. Není totiž vyloučeno, že by se něco podobného nemohlo kdykoli v budoucnu opakovat.

*) Rudé právo důsledně píše jméno PÍKA s krátkým „i“.
PhDr. Rostislav Janošík

S použitím knihy A. Benčíka a K. Richtera: Vražda jménem republiky, Praha 2006.
Fotografie převzata z knihy J. Čvančary: Někomu život, někomu smrt.

Příloha: Z dopisu na rozloučenou

Milovaní, nejdražší,
před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnán s čistým svědo­mím a s vědomím, že – přes mnohé chyby – jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť vše je tak průhledné – že jde však o politickou vraždu, přece však rád přinesu tuto násilnou oběť, bude-li sloužit k uklidnění v národě, k jeho sjednocení. Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivos­ti, snad toho moji protivníci chtějí využít k dosažení jednoty, – studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda, – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu. Jen lehce se pravda úplně překroutila v pravý opak a není dovoleno dáti jediného svědectví a důkazu k obhá­jení pravdy. Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu neb ales­poň neříci vyloženou lež buď z donucení nebo z konjunkturismu. Kam že zmizela poctivost a odvaha? Kam zmizelo naše „Credo“ – zděděné od M. J. Husa a T. G. Masaryka – které jsme tak hrdě sobě i světu připomínali? – Pravdu! Je to soumrak národního svědomí nebo už temno svobody a lidských práv? Ne, nemohu uvěřit, neboť génius národa je věčný, pře­trvá i bouři a nedá zahynouti!
Netruchlete pro mne, svědomí mne nehryže, netrpím příliš pod krutou ranou osudu. Myslím na Vás, moji nejdražší, myslím i na dobré a věrné přátele, myslím na celý národ, který již tolik vytrpěl, je mu třeba klidu k posílení, neboť bude stále vysazen nebezpečí. Náš malý národ bude věčně sousedit s nebezpečím 80 milionů Němců, proto si nesmíme dovolit vnitřní rozkol, rozbroje, nesnášenlivost a nové Lipany. Jen úcta k mínění druhého, vzájem­né pochopení, svoboda přesvědčení jak náboženského, tak politického může udržeti jedno­tu a svornost národa a tím jeho sílu. Toto musí býti cílem všeho vašeho snažení, přesvěd­čujte k dobré vůli, sjednocujte. Věci národa, jeho blahobytu a bezpečnosti jsou společné všem; v tom se vždy shodnete. Může to být i formou politickou, v plné rovnosti všech zajis­tit štěstí a blahobyt národa. Může to být i formou a cestou komunismu, který je ideově nejvýše, je však podmíněn vysokou morálkou, uvědoměním každého jednotlivce, že je jeho přirozenou a nejvyšší povinností nezištně pracovat pro celek, dát všechny síly i duševní schopnosti a mravní hodnoty do práce pro všechny. K tomu je však lidi ještě hodně a hod­ně vychovávat, než dojdeme k uskutečnění největšího pokroku. Zdaří se to, věřím, ale jen výchovou, nikoliv násilím. Pokrok je nezadržitelný, je to zákon přírody, zdokonalování, věřím v úspěch evoluční – výchovou. Ostatně forma politická není nezměnitelná, režimy žijí a mizí, jen národ je věčný.
Pokud jde o můj „zločin“, který mám smýt krví, věřte, že v těchto tragických dnech nezatěžuji svědomí hříchem a lží, když Vám pravím, že jsem zcela nevinen a že se za mne nemusíte stydět. Vězte, že jsem obhajoval ze všech sil, všemi použitelnými prostřed­ky a schůdnými cestami svůj národ, náš stát a jeho nezávislost, a že jsem se vystříhal vždy všeho, co by mohlo národu a státu uškodit. Ve válce jsem se snažil sjednotit veškeré úsi­lí všech proti hitlerismu, aby národ byl co nejrychleji osvobozen. Spojil jsem se se všemi, kteří nám v tomto úkolu pomáhali. Řešit věci vnitřní a stranické politiky jednak nepříslu­šelo vojáku, nýbrž národu doma, jednak nesměli jsme se tím oslabovat a rozpolcovat. Věřil jsem presidentu republiky, plnil jsem rozkazy vlády a nadřízených – jako poctivý voják, jenž měl to štěstí svobodně bojovat za ujařmený národ. Dokumenty, svědkové a histori­ci později jasně dokáží, že jsem pro urychlení spojeneckého vítězství přispěl měrou nema­lou, že jsem udržoval víru v Sov. svaz a jeho vítězství po celou válku a první dvě léta jediný snad vůbec, v době, kdy celý svět nevěřil a očekával zhroucení SSSR. Když moje předvídá­ní se vždy v kritických dobách splnila, nabývali ve spojeneckém světě taktéž důvěry a účin­ně Sov. svazu pomáhali. Historie se nedá tak lehce zfalšovat. (…)
Nejdražší moji, ženo Milko, dceruško Táničko a synu můj Milane, odpusťte mi, že jsem se málo staral o vás, když jsem se domníval býti ve službách celku. Osud vám to vynahra­dí, nezoufejte a neplačte, – věřte. Rozsévejte snášenlivost a lásku mezi lidem. Jedině pro­ti vám jsem se prohřešoval, když jsem vás zanedbával.
Drahý můj synu, služ věrně našemu národu, buď člověkem, to je, buď dobrým k lidem, buď pojítkem v nedorozuměních, snaž se odvrátit rozkol. Buď laskavý a pomáhej lidem. Ale věnuj se více rodině, než jsem to dělal já, neboť dnes všichni za mne nevinně trpíte. Prosím, prosím, odpusťte mi.
Líbám vás všechny vroucně a horoucně, jen se pro mne netrapte.
Váš Hela, otec

(Převzato z tištěných SN č. 3/2007, str. 6)