2. červenec si zaslouží být státním svátkem!
Bez velké pompy jsme si připomněli letošní 101. výročí bitvy u Zborova, jednoho z nejvýznamnějších vystoupení československých legionářů během I. světové války, které bylo součástí tzv. Kerenského ofenzívy. Není od věci použít přirovnání k bojům husitů, jejichž vojenský um byl nemyslitelní bez statečných hejtmanů stojících v jejich čele. Husitskou symbolikou souvisí také pojmenování útvarů, odkazující k Janu Žižkovi z Trocnova a Jiřímu z Poděbrad.
Ačkoliv se jednalo o drobnou epizodu v rámci velké a krvavé války, šlo ve skutečnosti o osudovou křižovatku našich dějin. V této bitvě na sebe výrazně upozornili mladí poručíci (pozdější generálové) Beneš, Beránek, Čeček, Číla, Gajda, Haering, Husák, Karger, Kopal, Kutlvašr, Luža, Němec, Petřík, Skála, Syrový, Šidlík, Šípek, Vobrátílek a Voženílek, kteří se stali základem početného stavu mladého sboru naší generality. Jejich nelehké a složité osudy představují ukázkový příklad bláznivých hříček první poloviny XX. století, kdy nebyla nouze o nacistická popraviště a komunistické kriminály.
Pokud jde o vlastní průběh oné památné bitvy, toho dne sedm praporů Československé brigády prolomilo rakouskou, silně opevněnou frontovou linii do hloubky až 5,5 kilometru. Stateční vojáci odrazili několik rakouských a německých protiútoků. Dle hlášení vrchního velitele ruských vojsk zajali naši legionáři celkem 62 důstojníků, 3 150 vojáků, ukořistili 15 děl a mnoho kulometů, z nichž většina byla obrácena proti nepříteli. Vítězství bylo vykoupeno smrtí 185 československých dobrovolníků. Zraněno bylo dalších zhruba 700 legionářů z celkového počtu 3500 mužů, kteří se bojů v haličských pláních u tohoto ukrajinského městečka zúčastnili.
S bitvou se pojí jména hned tří budoucích prezidentů: Zatímco T. G. Masaryk sledoval bitvu z Petrohradu pomocí telegramů a válečných vývěsek, další dva budoucí prezidenti se na sebe vzájemně dívali z nepřátelských zákopů - na legionářské straně bojoval Ludvík Svoboda a na rakousko-uherské straně stál Klement Gottwald. Přítomnost Klementa Gottwalda však nelze zcela podle dobových pramenů potvrdit. Podle názoru historičky Lenky Bobíkové byl Gottwald v červnu 1917 na východní frontě zraněn a z nemocnice se v Marmasos-Sighetu se vrátil až v srpnu téhož roku. Prokazatelně se však bitvy zúčastnil také budoucí premiér a diplomat Zdeněk Fierlinger, stejně jako Jan Syrový, ministerský předseda v období Mnichovské dohody. Ten dokonce v bitvě přišel o pravé oko a byl těžce zraněn v průběhu dělostřelecké přípravy. Právě J. Syrový, vedle generála R. Gajdy, jenž upadl do politické nemilosti a byl prakticky z historie „vygumován“, bývá s bitvou nejčastěji spojován a oslavován jako respektovaný národní hrdina od Zborova.
Téma bitvy u Zborova z českých historiků zatím nejlépe pojednal a zpracoval docent Jan Galandauer v knize „2. 7. 1917 - bitva u Zborova. Česká legenda", kterou v roce 2002 vydalo pražské nakladatelství Havran.
Politický dopad událostí zborovské bitvy daleko přesahuje její vojenský význam. Vítězství našich legionářů se přetavilo v mocný trumf v rukou představitelů československého zahraničního odboje (triumvirát: T. G. Masaryk, E. Beneš a M. R. Štefánik). Památné datum 2. července bylo v časech Masarykovy republiky připomínáno a ctěno jako velký vojenský svátek. Vznikaly četné sentimentální písně (např. od Karla Hašlera), básně, romány, obrazy, sochy a roku 1938 také patetický film se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli; svou premiéru měl bohužel až po Mnichovu.
Nebylo by od věci vrátit se k slavení bitvy u Zborova v duchu prvorepublikových tradic a zasadit se o to, aby se toto datum stalo oficiálně státním svátkem. Není vhodnější příležitosti, než tak učinit v roce 100. výročí vzniku Československé republiky. A není vhodnějšího způsobu, jak projevit vděk našim hochům od Zborova!
Mgr. Bc. Jan Kopal
