Jdi na obsah Jdi na menu
 


Den, kdy se A. Babiš stal politickou mrtvolou

9. 7. 2018

Motto: „Sokol krysy neloví.“ (citát z internetu)

Na prahu „druhé“ polistopadové republiky

Každý občan, který se politikou běžně nezabývá, protože veškeré své úsilí musí soustředit na to, aby uživil sebe a svou rodinu a zajistil jim základní podmínky k normálnímu životu, musí jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, čeho všeho je jistý nejmenovaný politik schopen, aby se udržel u moci. To, co předvádí, není jen umění možného v tom našem „politickém rybníku“ s línými kapry a bez štik. Jeho počínání již dávno přesáhlo všechny myslitelné hranice. Ještě před deseti lety by něco takového nebylo vůbec možné. A hlavně: nebylo by politiků, kteří se špatně vyučili svému „řemeslu“.

Někdo namítne, že se až tak moc neděje, protože vždycky jsme u nás měli politiky, kteří se tak trochou vymykali běžným normám. Vždyť ani tolik oslavovaný T. G. Masaryk žádným příkladným demokratem nebyl, o polistopadových „anomáliích“ typu V. Klause či M. Zemana ani nemluvě. Právě ten posledně jmenovaný nám téměř denně předvádí, co to je v jeho pojetí ono „umění možného“. Je to „kreativita“ přímo galaktických rozměrů.

Přesto si dovolím nesouhlasit. Veřejné „upalování“ trenýrek za asistence novinářů je naopak pouhou nepovedenou karikaturou upalování M. J. Husa či goebbelsovského pálení knih nepohodlných autorů. Inu, když se fyzická a mentální troska pokouší o originalitu, nemusí to vždycky skončit dobře. Obvykle z toho bývá fraška – jako v případě tohoto hradního happeningu.

Nejrůznější politická divadýlka nám tu v minulosti předváděl již nejeden politik krátce předtím, než skončil na pověstném smetišti dějin. Ocitnout se náhle ve společnosti páchnoucího komunálního odpadu nebývá zrovna příjemný zážitek, že ano?

Vzpomeňme si jen na mediální cirkus okolo tzv. Sarajevského atentátu (1998), na aféru s bytem „mašinfíry“ S. Grosse (2005) či na „kabelkovou“ aféru milenky P. Nečase (2013). A také na další skandály a aféry, jež lemovaly politickou kariéru M. Zemana (Bamberg, Operace Olovo, Mostecká uhelná, „přepadení“ IPB atd.), či plánované vládnutí J. Paroubka s Marťany (2010), z něhož nakonec sešlo.

Ano, naše politika je od časů První republiky až do dneška skandály a aférami všeho druhu doslova prošpikovaná a jen obtížně bychom hledali období či politika, který byl těchto nepříjemností ušetřen.

O výše popsaných skutečnostech se nezmiňuji proto, abych zlehčoval stav, v němž se naše aktuální politika po říjnových volbách z roku 2017 nachází. Má to mnohem hlubší smysl. Vždyť všichni lidé, o kterých byla v předchozích řádcích řeč, v důsledku svých „přešlapů“, z nichž většina byla spíše v rozporu s obecně přijímanými normami mravními, nikoli přímo se zákony, odstoupili a svou politickou kariéru buď ukončili, nebo dočasně přerušili.

O to víc nás všechny udivuje a nevěřícně nad tím kroutíme hlavou, jak se od pádu Nečasovy vlády (rok 2013 byl skutečným historickým mezníkem, od něhož vede přímá linka až do dnešních dnů) chová (přesněji: naučila se chovat) naše nová politická „elita“, představovaná tzv. protestními stranami (ANO 2011, SPD) v čele s A. Babišem a T. Okamurou.

Slýcháme občas od politiků, politologů i novinářů, že jsme se ocitli na prahu druhé polistopadové republiky. Existuje řada symptomů, jež potvrzují, že jsme pověstný „Rubikon“ již překročili, nebo že stojíme přesně na oné dělicí linii. Když nestihneme včas zařadit „zpátečku“, dát si pár výchovných facek za všechny ty politické výstřelky, jichž jsme se dopustili, protože se nám v naší „demokracii“ přestalo líbit a toužili jsme po změně, a ukázněně se vměstnat mezi další auta, jež čekají v koloně na cestě za svobodou a demokracií, ocitneme se v úplně jiné politické realitě.

Bude to režim neliberální demokracie, v níž si nedemokraté a oligarchové hrají se svými „poddanými“ jako kočka s myší. Kreativitě se v něm žádné meze nekladou a demontáž toho, co ještě zbylo z té první polistopadové republiky, bude moci úspěšně pokračovat. Chce to jediné: aby měla vláda „klid na práci" a mohla pořádně „makat“ (ministryně T. Malá bude „fachčit“), až se z ní bude kouřit.

Chce-li někdo tvrdit, že popisovaný stav věcí má daleko k naší politické realitě posledních týdnů a měsíců, musím ho ubezpečit, že tato realita je mnohem horší a výhled do budoucna více než zamlžený. Tak jako se kdysi nad masarykovskou ČSR vznášela zlověstná mračna Mnichova a pomnichovské Druhé republiky (1938-39), podobně i dnes se nad naší, stále ještě mladou, „demokracií“ (ČR) vznášejí stejně temná mračna, ne-li horší. Jen nevíme, zda je vítr v příštích dnech nerozfouká, či zda z nich spustí liják, který nás „spláchne“ do propadliště dějin.

─────

A teď k tomu podstatnému, co avizuje nadpis tohoto článku. Vidíme to všichni, a kdo ne, měl by navštívit „očaře“, aby mu předepsal nové brýle. (Nikoli ty růžové, s nimiž exhiboval J. Zimola na 40. sjezdu ČSSD.) Budeme-li se dívat okolo sebe pozorně, nemůže nám uniknout, že naše vnitropolitická scéna se pozvolna proměňuje v politický „hřbitov“. K politickým mrtvolám včerejška (B. Sobotka, M. Zeman) přibyla v těchto dnech mrtvola nová.

Tímto politickým „nebožtíkem“ se v posledních dnech (5.-6. 7. 2018), shodou okolností během státních svátků, stal nedávno znovu jmenovaný premiér A. Babiš. A to ještě dříve, než druhá vláda (rovněž menšinová, avšak s koaličními partnery: ČSSD a KSČM) mohla získat v Poslanecké sněmovně (PS) PČR důvěru.

Událost, o níž budu psát, mezitím oznámily všechny hlavní zpravodajské weby. Proto nebudu „přežvýkávat“ to, co je již známo odjinud, ale zaměřím se na podstatu vzniklého problému, tak říkajíc z pohledu historické komparatistiky.

Jak známo, první sváteční den, ve čtvrtek 5. 7. 2018, se premiér A. Babiš zúčastnil na stadionu ve vršovickém Edenu zahájení XVI. všesokolského sletu. Po dlouhé době se v našem hlavním městě opět sešlo 25 tisíc cvičenců z celé republiky, aby navázali na historickou tradici, jež předcházela zprofanovaným komunistickým spartakiádám.

Není to náhoda, že k této akci dochází právě v roce 100. výročí vzniku Československa. Sokolové, stejně jako legionáři, totiž patřili k pilířům demokratické masarykovské republiky a osudy této tělovýchovné organizace se navlas podobaly těžkým dějinným zkouškám, jimiž procházely svoboda a demokracie u nás, zejména v období nacistické a komunistické totality.

O to víc se do popředí dostává všechno, co nějak souvisí s naším „osmičkovým“ rokem 2018. Vzpomínáme všech důležitých mezníků jak středověkých, tak i moderních českých dějin: 1278, 1348, 1378, 1458, 1618, 1648, 1848, 1918,1938, 1948, 1968 atd. Co letopočet, to významný předěl v dějinách. Vzestupy a pády českého národa. A pokaždé jsme se zvedli a šli dál…

Dokážeme to i v roce 2018? Musíme, protože odkaz našich předků nás k tomu zavazuje!

●●●

K. Gottwald (1948) = A. Babiš (2018)?

V letošním roce to zažíváme již po několikáté. Jako by se historie opakovala „přes kopírák“. V roce 1948 se události valily jako lavina. Po přijetí „Ústavy 9. května“ (9. 5. 1948) prezident republiky Dr. E. Beneš abdikoval (2. 6. 1948). Během dvou týdnů se komunistům podařilo zorganizovat volbu nového prezidenta. Dne 14. 6. 1948 se jím stal premiér a předseda KSČ – K. Gottwald (1896-1953). Jeho dosavadní funkci premiéra obsadil starý stranický harcovník, někdejší levicový „úchylkář“ – A. Zápotocký (1884-1957).

Mocí opilý Gottwald ještě stihl uspořádat dojemnou podívanou pro naivní nadšence komunistické „pohádky“, jakýsi „akt národního usmíření“ s těmi, o nichž komunisté vždy prohlašovali, že jsou „nepřáteli lidu“, a to v podobě slavnostní mše „Te Deum“. Hlavní celebrant tohoto komunistického „divadýlka“, určeného i důvěřivým věřícím, byl tehdejší pražský arcibiskup J. Beran (1888-1969), jehož ostatky byly nedávno převezeny z Vatikánu do Prahy.

V průběhu dalších dvou let se vztahy mezi komunistickou mocí a církvemi zhoršily natolik, že J. Beran byl v r. 1949 po přečtení „protikomunistického“ pastýřského listu od tehdejšího papeže Pia XII. zatčen a mnoho roků (až do poloviny 60. let 20. století) internován na několika místech Čech. Někteří další duchovní dopadli daleko hůř než on. Několik kněží bylo dokonce popraveno (V. Drbola, F. Pařil, J. Bula), řada biskupů a jiných vysokých hodnostářů skončila na dlouhá léta ve vězení.

K nejznámějším případům perzekuce kněží patří umučení P. J. Toufara (1902-1950), faráře z Číhoště na Vysočině.  Mezi stovkami internovaných kněží byl i pozdější Beranův nástupce na stolci pražského arcibiskupa – kardinál F. Tomášek (1899-1992).

─────

xi.-vsesokolsky-slet--1948------plakat.jpgBrzy po Gottwaldově inauguraci byl v Praze uspořádán XI. všesokolský slet (19.-27. 6. 1948).  Akce se tehdy zúčastnil K. Gottwald i se svou manželkou Martou. Navzdory dosavadním ovacím, jimiž společnost dávala najevo svůj souhlas s vítěznou KSČ a její cestou k absolutní moci, právě na této akci narazil Gottwald vůbec poprvé na viditelný odpor veřejnosti: byl přítomnými Sokoly vypískán.

Pro dosud úspěšného komunistického vůdce to byla nejen politická „facka“, s níž ve své prostoduchosti nepočítal, ale doslova „ledová sprcha“. Komunisté tehdy ještě neměli zdaleka vyhráno a vývoj bylo možno stále ještě zvrátit zpět – k předúnorovým poměrům, například vojensky. Československá společnost však byla v té době již natolik demoralizovaná (na pomoc Západu se spolehnout nemohla), že k tomu nakonec nikdy nedošlo.

Symbolická „facka“ Gottwaldovi byla prvním vážnějším projevem odporu té části společnosti, která nesouhlasila s cestou dalšího vývoje, jak byl předurčen výsledky ústavního převratu z února 1948. Novou facku, tentokrát již nikoli od masarykovských demokratů, dostal komunistický režim po měnové reformě (1. 6. 1953), kdy část dělnictva zcela spontánně vstoupila do stávky na protest proti ožebračení obyčejných občanů, kteří většinou přišli o všechny své úspory. (Stávkovalo se tehdy hlavně v dělnických „baštách“: v Plzni a na Ostravsku.)

Byla to jedna z nejhorších bolševických „prasáren“, které se dotkly prakticky každého občana – bez ohledu na jeho sociální postavení i politickou příslušnost. Od té doby to šlo s podporou KSČ trvale z kopce – až do Pražského jara 1968. A po násilné sovětské okupaci (21. 8. 1968) a nástupu normalizačního vedení KSČ v čele se slovenským kolaborantem G. Husákem (17. 4. 1969) opět – až do pádu tohoto režimu na podzim 1989. (Tato historická rekapitulace je důležitá, aby hlavně mladší čtenáři pochopili všechny souvislosti.)

─────

Svou politickou „facku“ dostal přesně 70 let po K. Gottwaldovi také dnešní český premiér A. Babiš. Slovák, který si vzal do hlavy, že bude vládnout „Čehúnom“, aby jim bylo líp. Babiš dostal svou „facku“ během prvního dne XVI. všesokolského sletu, kterého se zúčastnil v doprovodu nikoli manželky, ale jednoho z mnoha „podržtašků“, bývalého hokejového brankáře ze slavného mistrovství světa v Naganu (1998) – M. Hniličky. (Ten si tuto ostudu zaslouží taky, protože se neměl dávat do holportu s tímto slovenským pseudopodnikatelem a politickým dobrodruhem.)

Babišovo vypískání na sokolském sletu dne 5. 7. 2018 je prvním velkým politickým protestem proti jeho osobě ve funkci premiéra. Rovněž tato akce byla spontánní – podobně jako v roce 1948 v případě K. Gottwalda.

Babiš je sice premiérem (zatím bez důvěry parlamentu), avšak jeho mocenské postavení je mnohonásobně slabší, než bylo to Gottwaldovo po roce 1948. Že by se mohl udržet u moci násilím, za pomoci armády či policie, jak to vidíme např. v Turecku či jinde v polosvobodném světě, to je představa naprosto scestná, ba absurdní. Na rozdíl od Gottwalda může být Babiš kdykoli z politiky odstraněn: demokraticky, či nedemokraticky (abych parafrázoval pana prezidenta). Být na Babišově místě, odstoupil raději sám a dobrovolně. Vyhne se tím mnoha těžkostem, které budou následovat, když tak neučiní.

Takže opět platí: srovnávat rok 1948 a 2018 je zavádějící. Není co srovnávat.

─────

Je-li přední politický činitel (či jiná vysoce postavená osoba) vypískán veřejností, je to jistě nepříjemná věc, přesto to patří k nástrojům politiky a musí se s tím počítat. Jen politický naivka na to „kouká jako puk“. Na takovou politickou realitu se dá reagovat pouze dvojím způsobem: adekvátně, či neadekvátně.

Babiš se rozhodl pro tu druhou možnost. Jeho „Lidové noviny“, známé svými mediálními „popravami“ politiků, celý incident přešly mlčením a raději psaly o žížalách, jejichž úbytek prý souvisí s postupujícím suchem v některých našich regionech. No – to je objev hodný K. Kolumba! Další Amerika na obzoru! I tak se dá celá věc pojmout, že ano? Co naplat, když má Babiš tak nekvalitní novináře a dává jim za to nadstandardní plat!

Babiš v bezprostřední reakci na tuto událost prohlásil, že nechápe, proč ho Sokolové vypískali. Prý jim navíc „přiklepl“ 40 milionů a oni se k němu zachovali takto ošklivě. Jeden by ho politoval, kdyby nevěděl, o co jde. Milý pane premiére, každého si koupit nelze. A o Sokolech je známo, že se nesklonili ani před nacisty, ani před komunisty. A před těmito „převlečenými“ už vůbec ne!

Zato bulvární tisk, kdybychom u nás nějaký podobný měli, ale ve skutečnosti nemáme (např. britský list „Sun“), by z tohoto incidentu udělal článek na titulní stránku s příznačným titulkem: „Premiér Slovák vypískán českými Sokoly!“ A bylo by vymalováno! Každý by tu důležitou informaci znal.

Přesněji: Každý, kdo by se ji chtěl dozvědět, protože Babišovy „koblihy“ a čtenáři jeho „vizionářské“ knížky o Česku v roce 2035 budou mít v tu chvíli dozajista na práci něco daleko důležitějšího než číst bulvární tisk a sledovat tu „televizní žumpu“ (= ČT), jak by řekl ředitel konkurenční „zemanovské“ televize Barrandov – multimoderátor a televizní všeuměl J. Soukup.

●●●

Druhá politická „facka“ A. Babišovi

Premiér A. Babiš se stal objektem veřejného odmítnutí a zesměšnění, dokonce za účasti zahraničního hosta, ještě jednou. Stalo se tak hned následujícího dne, 6. 7. 2018, během návštěvy Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

Tam se český premiér setkal jak s ředitelem tohoto festivalu J. Bartoškou, který se naposledy proslavil během „Dnů neklidu“ dne 28. 10. 2016 spolu se „strýčkem“ J. Bradym (fotografii s premiérem umístili Babišovi lidé na jeho Facebook), tak i s polským protějškem – premiérem M. Morawieczkým, jenž Karlovy Vary rovněž navštívil a vedl zde s Babišem jednání. Oba politici se pak zúčastnili promítání amerického filmu „Rain Man“ (v hlavní roli s T. Cruisem a D. Hofmanem).

Před začátkem filmové projekce došlo k incidentu, kdy po zhasnutí světel jeden divák vykřikl: „Hanba, Babiš!“ Následoval prý mohutný potlesk přítomných diváků. Byla to v krátkém čase již druhá politická „facka“, navíc spontánní a neorganizovaná tradičními Babišovými odpůrci, kteří pořádají pravidelné demonstrace po celé republice.

Normálně uvažující politik, který se na každém kroku přesvědčuje o tom, že ho občané za premiéra nechtějí, že ho nemají rádi, by po této opakované ostudě odstoupil. Babiš to stejně bude muset udělat – dříve nebo později. Jen ztrácí čas, který by mohl věnoval něčemu užitečnějšímu, než je pouhé „vegetování“ v české politice. Navíc než na „přežívání“ to stejně nevypadá a časem se to bude jen zhoršovat. Je to opravdu jen ztráta času!

Představa, že by mohl vykonávat tak zodpovědnou veřejnou funkci proti vůli občanů a jeho nevoličů, je jako ze světa sci-fi. Opravdu nemá okolo sebe nikoho, kdo by mu vysvětlil, že s tím se vládnout nedá? Nebo chce Babiš dostávat tyto politické „facky“ každý den a „vládnout“ proti vůli lidu? To by bylo naprosto absurdní a nezažili jsme to ani v dobách komunistické totality. I tam existoval jakýsi „politický konsensus“, společenská smlouva s občany („Vy nás necháte vládnout a my vás necháme v klidu žít.“).

Pravda – incidenty s vypískanými politiky jsme občas zažívali i tehdy, ale jednalo se vesměs o funkcionáře druhého či třetího řádu, nikoli o prezidenta či premiéra. Na to si komunisté dávali setsakramentský pozor, aby k tomu nedocházelo. A už vůbec ne ‒ aby kvůli tomu masově zatýkali nespokojené občany. Soudruzi raději zbytečně neprovokovali. I tak občas některý z nich dostal potmě pár „přes hubu“ nebo „deku“. S tím se ale nikdo nechlubil, protože by se mu všichni vysmáli. Incidenty tohoto druhu, pokud k nim došlo, raději soudruzi příliš nemedializovali, protože se nebylo čím chlubit.

A ještě jednou věcí se komunisté lišili od prolhaného „pohádkáře“ Babiše. Když nebylo maso, tak se k tomu přiznali a slíbili, že příště bude. A někdy doopravdy bylo. Babiš na rozdíl od nich může slibovat hory doly od rána do večera – a stejně mu nikdo věřit nebude. Z tohoto pohledu je Babiš ještě větší lhář, než byli předlistopadoví komunisté.

No uznejte! S tím se přece doopravdy vládnout nedá!

─────

Když už jsem se zmínil o těch „vypískaných“ politicích, uvedu alespoň tři nejznámější případy. K tomu prvnímu došlo v roce 1985. Během tehdejší pouti na Velehrad zde byl vypískán ministr kultury M. Klusák, zeť bývalého prezidenta republiky L. Svobody.

V době, kdy mezi českými a moravskými katolíky vrcholily petiční akce za náboženskou svobodu (významným organizátorem byl A. Navrátil z Lutopecen na Kroměřížsku), říkal Klusák věřícím takové komunistické hlouposti, že ho přítomní „odměnili“ pískotem, po němž musel skončit. Nutno dodat, že to se v politicky umrtvené společnosti před rokem 1989 běžně nestávalo.

Něco podobného se přihodilo také poslednímu předlistopadovému premiérovi, agentovi KGB L. Adamcovi, během známého lidového shromáždění na Letné – v den svatořečení Anežky České (25. 11. 1989). Také on říkal do mikrofonu takové žvásty, že ho lidé přerušili pískotem a nenechali ho domluvit. A protože to byl typický bolševický „trouba“, myslel si tento „velikán“, že by mohl být prezidentem republiky. Zkrátka: komunistům vždycky chyběla soudnost, jak nás o tom i dnes přesvědčují dva exkomunisté – M. Zeman i A. Babiš.

Daleko známější je případ vypískání M. Štěpána, tajemníka ÚV KSČ, dělníky v ČKD Praha dne 23. 11. 1989. Pískot a skandování „Nejsme děti!“ proslavily vysočanské kováky po celé republice a vstoupily do dějin. V příštích dnech se již dělníci z ČKD vydali na Václavák, aby se zúčastnili masových demonstrací (pod vedením P. Millera, pozdějšího federálního ministra práce a sociálních věcí), jež přispěly k pádu komunistického režimu u nás.

●●●

„Okurková sezóna“ je tady!

Začíná období školních prázdnin pro děti a dovolených pro dospělé. Pár týdnů zaslouženého odpočinku od každodenních povinností těch občanů, kteří se musí živit prací – vlastníma rukama či hlavou. Na rozdíl od těch šťastlivců, o něž se štědře stará stát – z našich daní (včetně politiků).

Prázdniny – neprázdniny, Babiš se už zase chystá na volby. Pochopil to každý, komu se dostalo do rukou první číslo jeho volebních novin „Lepší Česko“. Je to už trochu obehraná písnička – jako ze staré gramofonové desky. Líp už přece bylo, tak proč nám zase Andrej vnucuje jakési další „lepší Česko“? Nám stačí, že už se máme líp, jak nám sliboval minule. A kdo si myslí, že už se líp měl, a to hodně dávno, ještě za „komančů“, ať o tom Andrejovi nebo Andíkovi napíše na Facebook. Jeho překladatelé do „agrofertštiny“ mu to rádi přetlumočí.

Ale teď doopravdy vážně. Dokonce se vší vážností. Neměl by mu už někdo (a je lhostejno, zda to bude „univerzální“ Faltýnek, parlamentní „podržtaška“ Vondráček či jeho nazrzlý ministr zdravotnictví Vojtěch; Malou do toho raději netahejme, protože ta má teď plnou hlavu těch svých králíků: jestli v diplomce ty jejich bobky spočítala správně) říci, že je nejvyšší čas, aby s politikou skončil a vrátil se zase ke svému podnikání? Češi si oddechnou, Andrejovi bude líp a možná i ty dotace bude dostávat dál – bez ohledu na to, kdo bude stát v čele vlády. No, neberte takovou nabídku, když je to zadarmo!

●●●

Na shledanou v lepších časech – bez Andreje!

Nedávno jsem se na internetu dočetl, že známá věštkyně Baba Vanga prý ještě před svou smrtí předpověděla, že letošní oslavy 100. výročí vyhlášení Československa budeme slavit bez Babiše. Této bulharské vědmě přece musíme věřit, že ano! Zatím se splnilo úplně všechno, co předpověděla – včetně útoku islamistů na newyorské „věže“ (2001) nebo začátku invaze muslimů do Evropy (2015).

A pak tu máme ještě věštbu naší kněžny Libuše. Ani ona o Babišovi nic nevěděla. Když totiž předpovídala slávu Prahy, o nějakém slovenském imigrantovi se vůbec nezmínila. Mluvila akorát o jakémsi oráčovi jménem Přemysl, pro kterého poslala do Stadic svého milovaného bělouše. Až se s ním její poslové vrátí do Prahy, bude prý už konečně všemu lidu líp. Babiše prý k tomu potřebovat nebudeme. Co chcete víc? A máte to rovnou ze dvou zdrojů! (To je vzkaz pro novinářské „veleduchy“ z Mafry.)

A ještě malá poznámka pro naše poslance a poslankyně: Vážení přátelé, nebylo by rozumnější tu středeční šaškárnu zrušit, odjet na dovolenou, dát si nervy do pořádku,  pak se v klidu vrátit a připravit se na předčasné volby? Samozřejmě s lepšími figurami, než byli ti kašpárci z Babišova loutkového divadýlka. Řekl bych, že ano.

A tak na shledanou a hezké letní dny! Nezapomeňte přijít na podzim k volbám! Už zase bude veselo. A konečně i nám bude líp!

7. 7. 2018

PhDr. Rostislav Janošík

 

P. S.:

A ještě vzkaz pro našeho slovenského „Spasitele“: Milý Andy, končíme! A nezapomeň zhasnout, až budeš ze Strakovky odcházet! Všichni Čecháčci Ti přejí do dalších let spokojený život na Slovensku! Není nad to, když je každý člověk na té správné straně státních hranic: Češi v Čechách a Slováci na Slovensku. Už žádné migranty – ani jednoho! A protože ta léta s Tebou byla docela zábavná, přejeme Tobě, Tvé rodině i Andíkovi, aby Vám bylo na Slovensku líp než v Čechách. Co se dá dělat? Někdy to prostě nevyjde. Sorry jako!

8. 7. 2018

‒ RJ ‒

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář