Svobodné noviny na internetu

Jeden komunista, druhý komunista, třetí komunista…

aneb Není komunista jako komunista, že ano?

Namísto klasické „okurkové sezóny“, kdy si musí novináři vymýšlet nejrůznější historky, aby měli vůbec o čem psát, je letošní léto poněkud netypické. Zatímco politici z vládních stran, kteří prý uplynulý rok a půl „dřeli jako koně“, a proto si zaslouží odpočinek v exotických destinacích, PePa na Hradě má hlavu v kumštech, protože se dostal do politické pasti, u jejíhož zrodu stál on sám. Tím, že byl na Hrad zvolen bývalý komunista (a navíc ještě rozvědčík), může taková hlava státu jen stěží cokoliv namítat proti jmenování jakéhokoliv jiného komunisty do libovolné funkce. Jsou u nás lidé, kteří tvrdí, že volbou Petra Pavla na post prezidenta republiky došlo k opětovné legitimizaci komunistů pro výkon veřejných funkcí. Je to paradox, který si jen málokdo uvědomuje.

Zatímco první polistopadová republika, ta Havlova, se pyšnila tím, že komunisté nejsou ve vládě (a v parlamentu „zaclánějí“ a budou „zaclánět“ pouze do chvíle, než je občané přestanou volit), druhá polistopadová republika, kterou odstartoval nástup „neostalinistické“ vlády P. Fialy, se již dva měsíce po jmenování uvedla tím, že v den 74. výročí tzv. Vítězného února (25. 2. 2022) nechala na čtvrt roku vypnout osm údajně proruských webů. Byl to přímý útok na svobodu slovu, jež je zaručena ústavou. Havel se svého času holedbal tím, že „s komunisty se nemluví“. Přitom měl okolo sebe jen samé bývalé komunisty, z nichž mnozí vynikli tím, jak „statečně“ likvidovali po Únoru 1948 tu starou, prohnilou svobodu a demokracii masarykovského typu, aby ji nahradili vládou dělnické třídy, které se iniciativně ujala KSČ prostřednictvím svých spolehlivých funkcionářů.

Ve Fialově vládě a na Pavlově Hradě se s komunisty taky oficiálně nemluví a proti Rusku a Číně se vede dlouhodobá ideologická válka, byť ani jedna z těchto zemí již není klasicky „komunistická“. Putin se za dvě dekády svého vládnutí zcela odvrátil od někdejšího dědictví komunismu, jak byl praktikován v časech Sovětského svazu, a vytvořil hybridní režim, v němž na jedné straně zachoval některé prvky předchozího zřízení, na straně druhé upřednostnil symboly Ruska, sahající mnoho set let zpátky.

Autoritářské rysy vládnutí v obou zemích jsou zřejmé, avšak hovořit o totalitním režimu lze jen stěží. V Rusku v důsledku války na Ukrajině selhávají již i obě základní mocenské opory režimu, které tam vždy perfektně fungovaly: armáda a KGB (dnes FSB). Čínský nebožtík Teng by se velmi podivil tomu, proč náš televizní „všeználek“ J. Železný pořád blábolí v souvislosti s dnešní Čínou o „totalitní Číně“. Tengova Čína je kapitalistická země, opírající se o komunistickou ideologii (a možná i tak trochu o tradiční konfucianismus). Ostatně – také v mnoha jiných asijských státech dovedou obyvatelé docela dobře žít bez „liberální demokracie“ západního typu.

Kdo si vzpomene na napjatou atmosféru z doby prezidentských voleb (leden 2023), tomu musí být jasné, že boj mezi dvěma kandidáty, kteří patřili k předlistopadovým členům KSČ, byl veden v duchu tohoto hesla: „Náš komunista je lepší než ten váš komunista“. Jak to dopadlo, všichni dobře víme: na Hradě se ocitl jeden z těch komunistů – 33 let po Velké listopadové (protikomunistické) revoluci. Guru dnešních „fialových demokratů“, exprezident V. Havel, by koukal s otevřenou hubou na to, koho dokázali naši „puncovaní“ demokraté z vládních stran dostrkat na Hrad. Bylo to tak nepochopitelné, že Havel by o tom docela určitě napsal další ze svých absurdních dramat.

Dnes, ani ne půl roku po této „rošádě“, z níž se mnozí lidé ještě nevzpamatovali, řeší PePa na Hradě svoje první zásadní dilema: jmenovat exkomunistu a bývalého soudce R. Fremra, který soudil více než sto kauz (jen případů „nedovoleného opuštění republiky“ prý bylo celkem 172) podle I. hlavy trestního zákoníku (= věci státo-bezpečnostní), ústavním soudcem, či nikoliv? Je to horší dilema, než jaké musel řešit Shakespearův Hamlet.

A aby to nebylo jen tak, budou PePovi při tom rozhodování pomáhat „odborníci“ z řad historiků a archivářů, z nichž mnozí v oněch letech „tahali za sebou kačera“: čili nic o té době nevědí z vlastní zkušenosti, ale budou čerpat pouze z toho, co si kdesi přečtou. Když jsem včera slyšel na ČT24 „zasvěcená slova“ jednoho z těch „mudrlantů“ z ÚSTR, jakéhosi P. Hlaváčka (do včerejška jsem o existenci tohoto „odborníka“ nic netušil), musel jsem se hodně smát. Připomnělo mi to odhodlaná slova našich poúnorových svazáků na „stavbách mládeže“. To jsme dopadli! Málem jako sedláci u Chlumce v r. 1775.

Vůbec PePovi nezávidím. Já bych to dilema řešit nechtěl, protože v tomto případě by verdikt byl, je a bude vždy stejný: lidé s totalitní minulostí nemají v těchto funkcích co pohledávat. Nechť se věnují jiné práci – jako právníci ‒, ale ať se nepletou do politiky. A upřímně: Ústavní soud (ÚS), jak ho chápeme dnes, se stal v důsledku tragického působení P. Rychetského institucí natolik zpolitizovanou, že ještě dlouho budou občané považovat ÚS za „třetí komoru parlamentu“. Je dobře, že P. Rychetský konečně zmizel, ale ani jeho nástupce J. Baxa nepředstavuje žádnou „výhru“. V případě, že i on soudil „politické kauzy“, bude muset odejít také. A možná i další soudci, kteří se „namočili“ do totalitních „sra*ek“. Ostatně ‒ žádná škoda jich nebude. Ať táhnou ke všem čertům, když neměli odvahu postavit se k tomuto problému jako slušní lidé již před Listopadem 1989!

─────

J. Rajchl o „dilematu“ exkomunistického prezidenta

aneb Je ČR „potěmkinovskou“ komunistickou republikou?

Důvod, proč jsem si jako téma tohoto článku vybral „nebezpečí komunismu“, jež obchází již mnoho měsíců Českou republikou, je nedávno zveřejněný text, který předseda nové politické strany PRO (Právo-Respekt-Odbornost), JUDr. Jindřich Rajchl, zveřejnil na svém facebookovém profilu. Ty čtyři odstavce by si zasloužily vytesat do mramoru a příslušnou desku pak umístit na viditelném místě. Nejlépe v budově Poslanecké sněmovny, aby se poslanci procvičili ve čtení, když ani to psaní (hlavně pravopis) některým z nich moc nejde.

Rajchlův politický postřeh velice výstižně dokumentuje, v jak absurdní době žijeme. Dnes, půl roku od prezidentských voleb, již nejde o to, že „náš komunista je lepší než ten váš komunista“. Problém spočívá v rozhodování o tom, kolik „prů*erů“ je ještě únosných a tolerovatelných, aby dotyčný komunista mohl být jmenován do významné funkce jiným komunistou.  Zkrátka: co dělat, když kromě komunistů nikoho jiného nemáme?!

Zde jsou slova J. Rajchla: „Ti sami, kteří jásali nad zvolením komunistického rozvědčíka Pavla prezidentem, nyní usilovně protestují proti jmenování komunistického soudce na Ústavní soud.

A sám bývalý komunistický rozvědčík váhá, jestli bývalého komunistického soudce kvůli jeho minulé práci pro komunistický režim na tento post jmenovat.

Teď už nám jen chybí, aby bývalý hráč CSKA Moskva odsuzoval jiné hokejisty za to, že tam hrají taky a že tím ohrožují naši bezpečnost.

Ale to už se snad stát nemůže, ne?“ (PL, 10. 8. 2023, 10:03)

S poslední větou J. Rajchla nicméně souhlasit nemohu. Nechali jsme věci dojít tak daleko, že tady už se může stát cokoliv. ČR je zemí neomezených možností. Co se týká řečí, v tom jsme odborníky, na které svět nemá. Jen ta ekonomika nám stále „nešlape“, jak by měla. Je na čase vyměnit řidiče té naší dýchavičné mašinky, která ne a ne dovézt své pasažéry do konečné zastávky. Musíme si dávat pozor, aby to zase nebyl nějaký dobře „překabátěný“ komunista. Snad se bezmála 34 roků po „sametu“ nějaký minulostí nezatížený politik najde…

─────

Rajchl svým kritikům „vzal vítr z plachet“

aneb Politický bumerang jménem „kolektivní vina“: teorie a praxe

Internetový deník „Parlamentní listy“ zveřejnil v celém rozsahu vyjádření J. Rajchla na jeho facebookovém profilu k nejnovějším událostem, jež se týkají případu znásilnění patnáctileté dívky v Plzni. Článek má tento titulek: Rajchl (PRO): Neobracejte svůj hněv vůči Ukrajincům (!) (PL,1. 8. 2023, 18:02). Zde je Rajchlův text v nezkrácené podobě:

„Včera došlo v Plzni k obrovské lidské tragédii.

Osmnáctiletý Ukrajinec brutálně znásilnil, těžce zranil a pokusil se zavraždit patnáctiletou dívku.

Mé prostřední dceři bude 15 let v prosinci. Jen myšlenka na to, že by se jí přihodilo něco podobného, je pro mě tou nejhorší noční můrou. Hluboce soucítím s ní i s její rodinou.

Současně se ale obávám, že nyní sklízíme plody hloupé a laciné, krátkozraké politiky naší vlády a našich médií.

Seznam samozřejmě v duchu své ultrakorektnosti nepíše o Ukrajinci, nýbrž o „mladíkovi, údajně cizinci“. Lidé začínají organizovat na sociálních sítích protestní skupiny, a tak reálně hrozí, že onen hrnec napěchovaný frustrací a negativními emocemi nám nyní vybuchne do obličeje.

Už vidím, jak ti samí pokrytci, kteří se bili za to, aby zde nemohly hrát ruské tenistky, aby zde nemohla zpívat Anna Netrebko a aby byl zakázán start ruských sportovců na olympiádě, budou nyní apelovat na právem rozhořčené občany naší země, aby „za žádnou cenu neuplatňovali princip kolektivní viny“.

Lidé je už ale nebudou poslouchat. Právě proto, že to byli oni, kdo zcela krátkozrace princip kolektivní viny velmi tvrdě uplatnili. A nyní se jim tato jejich laciná gesta, jejichž cílem nebylo nic jiného než získat laciné politické bodíky u jejich stejně fanatických voličů, vrátí zpět jako bumerang.

Všichni ti Pospíšilové, Rakušanové, Pekarové-Adamové a jim podobní farizejové nyní mohou leda mlčet a doufat, že se tato bouře nějak přežene.

Naopak já mandát k této výzvě stále mám, neboť jsem proti uplatňování principu kolektivní viny vždy a ve všech případech velmi tvrdě vystupoval.

Proto žádám všechny, kdo čtou tyto řádky – neobracejte prosím svůj hněv vůči Ukrajincům jako národnostní skupině. Bylo by to nečestné, hloupé a stejně ubohé, jako to, co předvádí vládnoucí pětiklika.

Nechovejme se jako tyto tragické politické postavičky, které si nevidí ani na špičku nosu.

My jsme přece lepší.

Pro úplnost dodávám, že ač našich 20 bodů akčního plánu obsahuje závazek ukončit institut dočasné ochrany pro migranty z Ukrajiny, neboť není splněna podmínka nemožnosti bezpečného návratu do jejich domovské země (na 80 % území Ukrajiny válečný konflikt bezprostředně neprobíhá), přičemž většina z nich by se měla vrátit zpět (vyjma těch, kteří projdou standardním vízovým řízením – např. pokud se zde Ukrajinka vdala za českého občana), tak nás k tomuto kroku nevedla nějaká předsudečná nenávist vůči Ukrajincům, nýbrž zcela pragmatická snaha zachránit stabilitu našich sociálních, bezpečnostních, zdravotních i vzdělávacích systémů, jakož i stabilitu veřejných financí. Naši občané a naše země jsou PRO nás vždy jasnou prioritou. Přestože jsme si to za tento postoj, jejž zastáváme od prvního dne celého konfliktu, vysloužili značnou kritiku mainstreamových médií, tak jsme přesvědčeni o jeho správnosti a rozhodně z něj neustoupíme.

Odsuzujeme násilí a princip kolektivní viny, ale současně budeme ze všech sil chránit především naše občany.

To byl, je a bude hlavní pilíř, na němž je naše strana PRO založena.

P. S. Pokud někdo znáte rodinu oné dívky, tak jim vyřiďte, že jsem připraven jim právně pomoci. Samozřejmě zdarma. Když se jako otec stejně staré dcery jen na pár vteřin snažím vcítit do toho, co nyní musí prožívat, tak mi je z toho neskutečně úzko. A tohle je to nejmenší, co bych pro ně mohl udělat.“ (PL,1. 8. 2023, 18:02)

─────

Myslím, že tentokrát se mohu vzdát jakéhokoliv komentáře. Jistě by se něco napsat dalo, ale nechci „rozmělňovat“ to, co pregnantně vyjádřil již samotný autor. Ať se raději čtenáři vrátí k tomu, co napsal. Je dobré si tato jasná, úderná slova přečíst opakovaně. Totéž doporučuji věčným kritikům tohoto politika „nového stylu“, jemuž by se klopýtající kobyly z Fialova hřebčince rády vyrovnaly. Nejsou to však žádní kladrubští bělouši, kteří vždy bývali žádaným obchodním artiklem, nýbrž jen staré „herky“, o něž nemá nikdo zájem.

Rovněž já připomenu důležité datum další demonstrace, tentokrát pod heslem „Česko proti vládě“: sobota 16. 9. 2023 ve 14. 00 hod. na Václavském náměstí v Praze. Věřme, že tentokrát se již rozhodne o dalším směřování naší země, a to bez vlády „fialového hnusu“!

12. 8. 2023

‒ RJ ‒