ČT opět říká jen půl pravdy, případně zamlčuje nepohodlná fakta
V České televizi (ČT) momentálně probíhá jakýsi podivný „pohyb“. V něm se tato prohnilá a propagandě mocných sloužící televize snaží zachránit. Přitom každému, kdo je „v obraze“, musí být jasné, že se jedná výhradně o „hru o čas“. Tato hra na zdržovanou má konkrétní příčinu: Babišově vládě chybí odvaha a potřebná ráznost, jak se vypořádat s budoucím financováním ČT a ČRo. Naproti tomu oněm třem tisícovkám „zbytečných lidí“ z Kavčích hor jde o jediné: prodloužit si pohodlný, blahobytný život za peníze koncesionářů co nejdéle.
Ať tak či onak ve středu dne 2. 9. 2026 byla část našich médií plně zaujata novým, dopředu neohlášeným rozhodnutím. Na hřbitově v Lánech se tohoto dne uskutečnila exhumace ostatků bývalého ministra zahraničí Jana Masaryka (1886-1948), a to za přítomnosti Policie ČR a dalších úředních osob. Z toho, co bylo v souvislosti s touto akcí publikováno na internetu, je zřejmé, že nikoli historici a badatelé v daném oboru, nýbrž naopak politici a jejich „kamarádi po boku“ si od této akce cosi slibují.
Jako historik, jenž se zabývá našimi nejnovějšími dějinami, tuším, o co těmto „ohroženým“ politikům může jít. Snad nejsrozumitelnější odpověď na to, jaký zmatek panuje okolo smrti J. Masaryka, dal našim novinářům jeden ze zmíněných „badatelů“, Jaroslav Čvančara, který se v minulosti věnoval dokumentaci II. odboje a jenž se angažoval i v záležitosti atentátu na R. Heydricha. Podle Čvančary jsou prý vrazi J Masaryka dávno známi. Byli to prý jeho nejbližší spolupracovníci z Černínského paláce: Arnošt Heidrich, Jan Bydžovský a František Fryč.
Autor tohoto stanoviska se domnívá, že v době okolo Února 1948 došlo u J. Masaryka ke změně jeho politického nazírání na úlohu SSSR. V tom jediném s ním souhlasím. Navíc to nebyla změna jen hypotetická. Masaryk o těchto věcech docela otevřeně mluvil na veřejných shromážděních. Například při udělení čestného doktorátu na Masarykově univerzitě v Brně dne 20. 1. 1948 prohlásil toto: „… Československo musí stát na straně slovanského Sovětského svazu, a to i v případě, že by došlo k válečné konfrontaci se Západem.“ Dne 7. 3. 1948, kdy se pak konalo shromáždění občanů na Staroměstském náměstí v Praze u příležitosti narozenin „prezidenta Osvoboditele“ (= TGM), řekl Jan Masaryk zcela otevřeně, že by jeho otec s komunistickým převratem souhlasil. O tři dny později (10. 3. 1948) byl tentýž J. Masaryk již mrtev.
Většina badatelů, kteří se zabývají rokem 1948, nebere v úvahu fakt, že smrt J. Masaryka byla zřejmě pro naše komunisty větším problémem, než byli ochotni sami přiznat. O tomto tápání, jak s nově vzniklou situací politicky naložit, svědčí vyjádření předních činitelů KSČ z průběhu roku 1948 v tisku, hlavně v deníku „Rudé právo“. Až do Gottwaldovy návštěvy SSSR v září 1948 byl postup KSČ vůči poraženým politikům z Února 1948 velice „vlažný“. Změna nastala od září 1948. Po Benešově pohřbu došlo k zásadnímu obratu: Národní shromáždění (podle výsledku voleb z května 1948) schválilo dva důležité zákony: tzv. Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (č. 231/1948 Sb.) a Zákona o táborech nucených prací. „Komunistický teror“ se rozjel na plné obrátky. O těchto změnách viz přiložené články:
─────
Osobně považuji Masarykův výrok o Únoru 1948 za podobně nevěrohodný, jako když někteří naši novináři a s nimi „spřátelení“ historikové tvrdili v souvislosti s letošním 150. výročím úmrtí F. Palackého, že by tento historik podporoval Ukrajinu v jejím konfliktu s Ruskem. Jsou to jen hypotézy, navíc notně přitažené za vlasy.
Uvedená slova J. Masaryka byla pro zmíněné tři diplomaty potvrzením zrady ministra zahraničí, a proto se jej rozhodli zavraždit. Badatel J. Čvančara šel ve svých úvahách tak daleko, že právě probíhající exhumaci ostatků J. Masaryka označil za zbytečnou, protože jeho vrazi jsou známi. (Myslí tím ony tři diplomaty: A. Heidricha, J. Bydžovského a F. Fryče.) Autor této odvážné hypotézy pouze zapomněl vysvětlit, proč tito domnělí vrazi nebyli orgány StB a tehdejší komunistické justice již v roce 1948 zatčeni, vyšetřováni pro podezření z politické vraždy a exemplárně potrestáni. Vždyť tuto Masarykovu zradu prozápadního směřování naší zahraniční politiky právě tito „puncovaní“ demokraté potrestali jeho zavražděním! Tím pomohli komunistům vyřešit jeden z největších problémů: zbavit se Masaryka znamenalo usnadnit cestu komunistům k absolutní moci.
Kromě toho stojí za zmínku i to, že StB a nejvyššímu vedení KSČ více vyhovovala varianta sebevraždy. A právě tímto směrem se ubíralo vyšetřování od samého začátku. Po několika hodinách od nalezení mrtvého těla J. Masaryka, kdy se vyšetřování ujala kriminální služba, jež to měla v popisu práce, směřovalo další vyšetřování ze strany StB jediným směrem: potvrdit verzi o sebevraždě. Vraždu v té době nikdo nepřipouštěl a teprve až v letech 1968/69 byla oficiálně připuštěna ještě jiná varianta: nešťastná náhoda. (Historka o tom, že Masaryk rád sedával na parapetu okna v koupelně, z něhož nešťastnou náhodou spadl dolů na nádvoří Černínského paláce, patří k nejúsměvnějším hypotézám ohledně záhadné smrti syna TGM.) Během několika dní po nálezu mrtvého těla Jana Masaryka věděla celá republika, že syn „prezidenta Osvoboditele“ spáchal sebevraždu.
Třebaže jsme se o průběhu exhumace nic konkrétního nedozvěděli a nikdo nám, občanům, nevysvětlil, proč bylo nutno rušit klid zesnulých osob z hrobky Masarykovy rodiny v Lánech, jindy zdrženlivá ČT tentokrát, proti všem zaběhlým pořádkům, zařadila do večerního komentovaného zpravodajství („Události, komentáře“, ČT24, 2. 9. 2026, 22:45) rozhovor s lékařem-patologem, pověřeným přednostou Ústavu soudního lékařství v Praze – MUDr. Pavlem Ťoupalíkem (*1966).
Navzdory tomu, že se týž den objevily v médiích úvahy o tom, že by se mohlo zachovat i něco z měkkých tkání, s nimiž by se při objasňování smrti J. Masaryka dalo pracovat, zmíněný lékař se nijak netajil skepsí k velkým očekáváním: Po 78 letech od smrti se již sotva podaří něco „průlomového“ najít, co by tuto záhadnou smrt vysvětlovalo. Přesvědčivý by byl snad jen průstřel lebky nebo jiné poškození skeletu, které by potvrzovalo násilnou smrt.
Ano, skepse ze strany nejvyššího představitele našich patologů je plně na místě. Možná někdo čekal, že se v rakvi zemřelého najde cedulička s tímto přiznáním: „Ano, byl jsem to já, kdo J. Masaryka zavraždil. Podpis.“ Tak to ovšem v podobných případech nefunguje. Případného vraha by bylo i pak nutno usvědčit, třebaže je i on již po smrti.
Rozhovor moderátora pořadu „Události, komentáře“, Lukáše Dolanského (ČT24, 2. 9. 2026, 22:45), s MUDr. P. Ťoupalíkem (spojení před internet se uskutečnilo z Mikulova) přinesl jeden zajímavý moment, kvůli němuž jsem se rozhodl o tom napsat tento článek. V něm samozřejmě, jak se dalo očekávat, nebudu ČT chválit. Dolanský totiž na adresu nového šéfa pražských patologů poznamenal, že Ústav soudního lékařství v Praze neměl v době Masarykovy smrti „dobrou pověst“.
Tento fakt prý uvádí „odborník na všechno“, historik Petr Blažek. To je ten nešťastník, který prozradil na prezidenta republiky P. Pavla něco, co mělo z jeho předlistopadové minulosti zůstat i nadále zahaleno rouškou tajemství. Blažek ovšem patří ke kariéristům z generace „Husákových dětí“, kteří by se rádi proslavili, ale stále se jim to nedaří. Počínaje rozpoutáním aféry „Válková-Urválek“ až po prozrazení údajů o minulosti P. Pavla se Blažek neustále pohybuje na poli skandalizace, namísto spolehlivého terénu pro skutečné historiky. Ti mají bádat a přinášet spolehlivé důkazy pro svá tvrzení, nikoli pouze spekulovat nebo nadbíhat bulvárním médiím.
Ostatně – Blažek je vůbec zvláštní postavičkou. Jedním zadkem sedí na dvou židlích: v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), který má stejně špatnou pověst jako P. Blažek, a druhou částí zadku na židli ředitele nedávno zřízeného „Muzea paměti XX. století“. Ani mně – jako historikovi a bývalému muzejnímu zaměstnanci – není jasné, jaké oblasti má tato instituce zahrnovat. Vzhledem k tomu, že Praha je hlavním městem státu, měl by ten záběr být mnohem širší (nikoli jen historie, ale i dějiny architektury, urbanismus, kulturní památky, jakož i další specifika z oblasti kultury). Praha má muzeí dost, další nepotřebuje. Přesto doporučuji jak zastupitelům současného pražského magistrátu, tak i toho, který vzejde z podzimních voleb, aby se poohlédli po nějakém lepším řediteli, než je P. Blažek a „kámoši“, kterými se tam obklopil.
Vraťme se ještě k onomu rozhovoru L. Dolanského s patologem, P. Ťoupalíkem. Ten totiž na Dolanského poznámku o „pověsti“ jeho ústavu odpověděl tak, jak se dalo čekat. Domnívám se, že vzhledem k jeho věku (letos dovrší 60 let) bude vědět o konkrétní situaci okolo pitvy J. Masaryka v r. 1948 pouze to, co vyčetl z úředního protokolu. Proto Ťoupalík zopakoval do kamery, že pitvu prováděl tehdejší šéf tohoto ústavu, prof. MUDr. František Hájek (1886-1962), který stál v čele této instituce v letech 1933-1957. U pitvy byl přítomen i Hájkův zástupce – prof. MUDr. Jaromír Tesař (1912-2004), který převzal vedení Ústavu soudního lékařství po Hájkovi v roce 1957.
Čili: pokud se oba patologové řídili pokyny StB, jejíž příslušníci u pitvy asistovali, stěží o tom najdeme nějaké písemné důkazy. Pokyny tohoto druhu se dávaly ústně nebo telefonicky. Byla to běžná praxe trvající desítky let.
K samotné pitvě těla J. Masaryka pouze doplňuji to, co bylo již mnohokrát v odborné i populárně naučné literatuře uvedeno: na pitevním protokolu chybí podpis prof. F. Hájka. Je málo pravděpodobné, že by se jednalo o nedopatření či projev zapomnětlivosti „starého pána“. Spíš to ukazuje na poslední zbytky profesní cti.
Prof. Hájek se totiž z moci úřední vyskytoval i u pitvy číhošťského faráře J. Toufara (†25. 2. 1950). Ten byl z věznice ve Valdicích převezen v kritickém stavu kvůli vnitřnímu krvácení do tzv. Borůvkova sanatoria v pražské Legerově ulici. Ani urychleně provedená operace mu život nezachránila. Pacient po tomto zákroku zemřel a jeho tělo bylo následně pitváno právě u prof. F. Hájka. Dle svědectví lékařů, kteří byli přítomni u této pitvy, prý StB nedovolila prof. Hájkovi, aby se pitvy zúčastnil.
─────
A tady se dostáváme k samotnému „jádru pudla“. Pověst prof. F. Hájka byla totiž poškozena jeho účastí na exhumaci obětí z masového hrobu polských důstojníků v Katyni u Smolenska. Rozkaz k provedení těchto poprav podepsal dne 5. 3. 1940 J. V. Stalin a další členové politbyra komunistické strany (= tehdejší Všesvazové komunistické strany bolševiků, VKS/b/). Tyto popravy asi 22 000 polských důstojníků (byl mezi nimi i bratr tehdejšího exilového předsedy vlády W. Sikorského), policistů, intelektuálů, lékařů, kněží a dalších zajatců probíhaly v Katyňském lese u Smolenska, v Tveru (tehdejší Kalinin), v Charkově a na dalších místech.
Objev hromadných hrobů polských důstojníků uskutečnili vojáci německého Wehrmachtu dne 13. 4. 1943. Ještě týž den o tom informoval rozhlas v Berlíně. Němci pozvali k této exhumaci některé lékaře z evropských zemí, ale i kriminalisty či antropology. Z Protektorátu Čechy a Morava byl pozván i prof. F. Hájek. K dalším účastníkům exhumace, jež měla být využita k propagandistickým cílům nacistického režimu, patřili i novináři a spisovatelé či politici, u nichž se počítalo s tím, že budou o tomto „bolševickém teroru“ informovat ve svých zemích.
Z českých novinářů a spisovatelů se této akce zúčastnil např. František Kožík (1909-1997), později známý autor historických románů a rozhlasových divadelních her. Bezprostředně po návštěvě zmíněného masového hrobu napsal Kožík o Katyňském masakru reportáž a dne 30. 4. 1943 vylíčil své zážitky v Brněnském rozhlase, kde tehdy působil.
Představitelé Sovětského svazu svou vinu na tomto masakru vytrvale popírali až do roku 1990. Tehdy nejvyšší představitel země a KSSS M. Gorbačov označil Katyňský masakr za „zločin stalinismu“. Podobně tuto tragickou událost pojmenoval jako ruský zločin v r. 2011 i tehdejší ruský prezident D. Medveděv.
Co se týká spisovatele F. Kožíka, jeho kompromitující účast na exhumaci obětí Katyňského masakru v r. 1943 se stala po válce záminkou k navázání spolupráce s komunistickou tajnou policií – StB. Ta založila na Kožíka svazek v kategorii „agent“ teprve v r. 1957, a to pod registračním číslem 5844 a s krycím jménem „Medard“.
Důvod, proč opět musím kritizovat práci ČT, je následující: Moderátor L. Dolanský se zřejmě chtěl komusi zavděčit, ale zachoval se jako typický zaměstnanec této prohnilé televize. Na jedné straně sice uvedl, že Ústav soudního lékařství pod vedením prof. F. Hájka měl „špatnou pověst“, avšak televizním divákům neobjasnil, co tím myslí. Zamlčel pravděpodobný nátlak StB na tohoto zkompromitovaného lékaře, a to kvůli jeho účasti na exhumaci obětí masakru v Katyňském lese u Smolenska.
Rovněž případ spisovatele F. Kožíka, o jehož spolupráci s StB psal v minulosti i P. Blažek, je dostatečně znám. Přesto nebyl za minulého režimu zájem o jeho zveřejnění. Kožík (1909-1997) se dožil nového režimu, ale on sám nebyl schopen postavit se čelem ke své minulosti. Psal sice úspěšné historické romány, které se těšily u čtenářů velké popularitě, avšak jako vzor morálky tohoto spisovatele označit nelze. O něm viz přiložený článek:
https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-6-2022/po-nohavicovi-zakazali-i-cajkovskeho---2.-cast-.html
─────
Zbývá se tedy ptát: Kdy hodlá ČT začít vysílat pravdu? Celou, neredukovanou a nepřizpůsobenou potřebám pokračující propagandy ze strany politiků „pravdy a lásky“. Pravda jako taková žádné přívlastky nepotřebuje. Obejde se i bez všelijakých „nálepek“, které se za čtyřletého působení Fialovy vlády staly běžnou součástí našeho politického života.
Brzy tomu bude rok, kdy byla Fialova koalice poražena v parlamentních volbách 2025. Je třeba začít důsledně provádět „defializaci“ naší politiky. Zatím se v tomto směru neudělalo vůbec nic. Řečí bylo moc, ale skutek opět jaksi utek′.
3. 9. 2026
‒ RJ ‒
Odkaz na článek o tomto tématu:
