Jdi na obsah Jdi na menu
 


Demarkační čára – František Růžička

15. 3. 2013

 

I tato krátká stať je důkazem mého prokletí o přílišném „pamatování si“. Tentokráte mne to staví do role kritika proti samotnému novému prezidentu státního útvaru ČESKO. Přiznám se, že tento název se mi přímo hnusí. Stejně jako lži, které byly proneseny v závěrečné části prezidentských voleb roku 2013, kdy už proti sobě stáli tváří tvář jen dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola.

Zatímco pan Karel Schwarzenberg (nikdy jsem neviděl jeho podpis se šlechtickým titulem „kníže“ - tím mu podkuřovaly jen sdělovací prostředky) se zaštiťoval heslem: „Slušně, poctivě, spravedlivě“, pak vítěz prvního kola Ing. Miloš Zeman (nikdo mu však neříkal pane inženýre) se hrdě rozhlížel zpod zasněžených Hradčan a s vypovídajícím heslem: „Konec této vlády“, což nasvědčovalo o již předem vyhlášeném boji tímto pohusitským zemanem. Je to člověk bezesporu velice sečtělý a pohotový, takže není důvodu, proč bych se zaplétal do novinářských obezliček.

Jen a jen se krátce zmíním zase o těch jihočeských Čimelicích. Jsem totiž autorem trilogie „Mirovice na prahu století“, které jsou od Čimelic vzdáleny asi tolik jako samotný zámek Orlík nad Vltavou, původní sídlo Schwarzenbergů. Nebudu ani pět ódy, které jsem často slyšel od svých rodičů či zaměstnanců přímo na Orlíku. Nebo jen sousedů. Nebudu popisovat ani předlouhou historii tohoto rodu a chování těch posledních v okamžiku, kdy se republika stala součástí Říše jako Protektorát.

Z tisku jsem totiž v průběhu kampaně vyčetl narážky kandidáta Zemana na jakousi „Táňu Bílou“, kamarádku Karla (tomu říkávali Kary), se kterou si hrával… (snad jako Milošek, malý hošík černovlasý). A ve druhé verzi, že ji dokonce „pan kníže“ vystěhoval z čimelického zámečku… Vážený kandidáte, dnes již ctěný pane prezidente, uklouznout na ledě či neošetřeném chodníku je lidské a zcela běžné. Uklouznout ale takto před celým národem ještě před zvolením (po zvolení se může při nepozornosti jistě klopýtnout i v televizním studiu), to je poněkud na pováženou. Slečna Táňa, rozená Šachová, o tři roky starší než já, dcera Ing. Alexandra Szacha, který byl zaměstnancem na orlickém panství, s jejímž bratrem zvaným Šácha jsem hrával basket, bydlela v čp. 43 v Mirovicích, tedy přímo vedle nás. Nepamatuji si, že by si s námi Milošek někdy hrával, ani k panu inženýrovi nechodil na doučování jazyka ruského. Ještě dnes, kdy naši rodiče dávno nežijí, tam oba jezdíme. Při cestě „jihočeskou transmagistrálou“ (Č. Budějovice-Praha, dříve Rakovník, Most), o kterou se krajánci (dříve modří, dnes oranžoví) vůbec nezajímají, neboť spadá do kompetence ministerstva dopravy (podle toho její kvalita vypadá), toho spolu probereme skutečně hodně. Takže také dobře vím, že učívala i na filmové škole v Čimelicích (budova zámečku), později v Písku, kam se také svého času provdala a získala příjmení Bílá. Tady v Mirovicích si kupovala chléb, který býval tak dobrý, že si na něm pochutnal i sám prezident V. Havel. Pro dalšího pana prezidenta již ale nebude. Váš předchůdce Václav II. svou světovou ekonomikou tady i jinde mnohým živnostníkům zatnul tipec.

To je asi tak všechno. Předpokládám totiž, že k žulovému pylónu, který stojí jako památník v místech, kde byla na konci druhé světové války namalovaná demarkační čára, jako dělení území pro vliv vojenských jednotek USA od západu a Rudé armády od východu, se přijede nový pan prezident, v pokoře jemu vlastní, také poklonit. Dodávám, že nedaleko odtud ve mlýně u Díků se podepisovala kapitulace Německa. Zastavil se zde i Karel, když se v pátek 2. 3. 1990 přijel podívat na orlické panství. Ve Starém Sedle (dnešní Orlík) byl sál plný. Nechyběli ani jihočeští novináři. Jedna z mladých novinářských elévek (jménem Alena) se tehdy zeptala, „jaké že je národnosti“ (ten Karel)!! Její kolegyně (dříve rudá, v dané chvíli modrá, vždy však antiklerikální) vybalila oslovení: „Pane kníže“, což se pak dále v tisku udržovalo. Do těch míst už ale páni prezidenti nejezdí. Snad jen o kousek dál, kde je ono ostře sledované místo původního cikánského tábora a kam se každoročně jezdí 13. května zviditelnit celá vládní suita. Nechme se překvapit. Třeba se i dočkáme, že ta nová demarkační čára vyhrabaná v duši celého národa jako následek prezidentské kampaně, bude smírně zahlazena a nezanechá žádnou jizvu. Já osobně o tom ale pochybuji.

Nicméně, jako dodatek musím uvést, že pod názvem „Terazky som majorom“ uveřejnil týdeník Reflex (5/13) konfrontační rozhovor s jezevcem, z něhož se stal aligátor (citace). V odpovědi na jednu z otázek právě k dané věci odpovídá nový prezident odvolávkou na dramaturga ČT pana Kožíka, který tuto legendu o Táně Bílé vnesl do světla veřejnosti, a tedy i kandidáta Miloše Zemana. Paní Bílá si mu údajně stěžovala, že jí pan Schwarzenberg dal výpověď. Slibuji na svou čest, že se Táni podrobně zeptám při dalším setkání. V současné zimní době totiž asi trochu churaví a nejezdí.

František Růžička, České Budějovice

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Četné pionýrské

(FRů - ČBu, 23. 3. 2013 9:07)

Jak jsem výše slibil, tak také činím.

Táńa se uzdravila a včera (22/3) jsme opět zamířili transjihočeským rychlíkem do Mirovic. Probrali jsme toho hodně, včetně foto galerie Schwarzenbergových. Ale uvádím jen to - k případu podstatné.

V roce 1982 v Čimelicích končila filmová škola, kde Táňa učila - a kde měla k dispozici také kantorský byt. Ve stejném objektu - tedy v zámečku, který musela rodina knížete Karla Sch. z komunistického donucení, opustit.

Poté se paní Táňa přestěhovala do Písku. Srovnejme si v mysli časové okolnosti i podstatnou věc, kdo v té době u nás rozhodoval. Příslušné orgány KNV, ONV, KSČ. Bylo absoslutně nemožné, aby mohla dostat jakoukoliv výpověď od p. Karla Schwarzenberga. Můžete si dobře dohledat, kdy se do Československa vrátil, a kdy nabyl zpět své majetky.

To ostatní - související s výroky M. Zemana, který to přesunul na dramaturga Kožíka z Tv - jsou již jen novinářské šplechty. V tom jsem s panem prezidentem zajedno - ani já je nemám rád. Něco jim řeknete - a oni napíší to, co se jim hodí do jimi navařené (v)omáčky. Skutečně bezmezně (v)otřesné - leč příliš pravdivé.

F. Růžička

trilogie „Mirovice na prahu století“

(František Růžička, 18. 3. 2013 16:19)

jsem čtenář SN - a velmi lituji, že podobné studie, (jako zde zmíněná: trilogie „Mirovice na prahu století“) - tedy knížky, črty, i vyšetřovací studie znalců dobz 1948 až 68 - a pak 1989 - dosud.... jako je kupříkladu pan ing. Zbyněk Čeřovský - zde v SN mají málo místa - chtělo by to ještě více podobných článků - textů do archivu SN i na běžné stránky - jako zde.... nahoře! František Růžička - Demarkační čára – František Růžička

čtenář z Prahy, z Československa, pamětník Havlových slibů ze 24.11.1989 .... z balkonu Melantrichu - PS.
kde je Melantrich, co nepodlehl ohni, ani meči a stačil jn jeeen Havlův orojev a balkon poropadl do do jdějin a archivů?

Re: trilogie „Mirovice na prahu století“

(F. Růžička, 21. 3. 2013 16:44)

Ten datum mne velice zaujal. Byl pátek 24.11., zasedal ÚV KSČ a padlo jeho předsednictvo. Já po tom Václaváku chodil den před tím - ve čtvrtek 23.11. a přesvědčoval studentské hlídky, že musejí jít do fabrik a zvednout lidi. Do Laterny jsem se vzhledem k pečlivé její ochraně nedostal.
Ve večerních hodinách (s mnohými obavami) jsem se vracel do jihočeské metropole. Jen tak na doplnění - ve středu 15.11. jsem se vrátil z Říma z kanonizace Anežky Přemyslovny - a o pátku 17.11. o tom vydával svědectví právě v Mirovicích.
Je to trilogie o více než 900 stranách, není vhodné aby sám autor hodnotil její nadčasovou hodnotu. Proveví-li SN zájem, alespoň v částech může být nastíněn její obsah. Uvádí nejen rozhovory přímých účastníků kapitulace v Čimelicích, skutečný vznik tábora v Letech, ale i mnoho dalších informací.
Autor FRů