Svobodné noviny na internetu

Motto: „Militarista je člověk, který je ochoten obětovat pro svou vlast poslední kapku vaší krve.“ (Fernandel)

Muniční iniciativa, do níž se zapojila vláda P. Fiala, na jedné straně pomáhala dodávat potřebné náboje do ukrajinských děl, na straně druhé však umožnila zbrojařským firmám (pouze některým, např. M. Strnadovi) dosahovat závratných zisků. V každém případě se jedná o kontroverzní téma, o němž se příliš nemluví ani nepíše, protože česká společnost po desítky let vyznávala (a stále ještě vyznává) zásadu, že spory mezi státy se nemají řešit řinčením zbraní, nýbrž diplomatickou cestou.

Potvrzují to ostatně i naše dějiny 20. století: pouze v letech 1914-1918 se část naší mužské populace musela zapojit do operací První světové války na straně Rakouska-Uherska. A jen malé procento mužů se zúčastnilo bojů v rámci legií států Dohody v Rusku, ve Francii či v Itálii. Rovněž v době Druhé světové války (1939-1945) se pouze někteří českoslovenští vlastenci účastnili vojenských operací západních spojenců (např. v Africe: Tobrúk, El-Alamein), nebo po boku Rudé armády v SSSR (čs. vojenská jednotka se zformovala v r. 1942 v Buzuluku). V druhém případě tito dobrovolníci zasáhli jak do osvobozování evropské části Ruska, tak i Ukrajiny a území bývalé ČSR (včetně tehdy samostatného Slovenska).

Ať tak či onak – po celých 80 let od konce Druhé světové války se Češi ani Slováci neúčastnili žádné války, jež by probíhala na našem území. Jen část vojáků zprofesionalizované armády se po pádu komunistického režimu (1989) podílela na zahraničních misích v rámci NATO (Jugoslávie, Afghánistán) nebo války v Zálivu (ve spolupráci s USA).

Až po zahájení vojenských operací Ruska na Ukrajině (24. 2. 2022) si naši občané uvědomili, že válka se může stát potencionální hrozbou i pro nás. Mírová léta totiž vedla jednak ke zrušení povinné vojenské služby pro mladé muže, jednak k celkovému zlenivění populace a snížení fyzické i psychické připravenosti na případnou obranu našeho území. (Podobně je tomu i v řadě dalších evropských států.) Svět byl uměle ukolébáván představou „konce dějin“, kdy už prý žádné další války nebudou, protože všechny problémy se podařilo vyřešit. Byla to velká iluze. Teprve válka na Ukrajině těmto naivním politikům, ale i řadovým občanům otevřela oči. Proto se i tzv. muniční iniciativa stala jakousi náhradou za tuto celkovou nepřipravenost k obraně. Nejsme v tom sami, protože v podobném stavu neschopnosti a rozkladu se nacházejí i jiné státy Evropy.

Co se týká samotné muniční iniciativy, ta je chápána našimi občany rozporuplně: někteří ji podporují (i finančně), kdežto jiní ji odmítají, jelikož v ní spatřují jen prodlužování této nesmyslné války a zbytečné ztráty na životech u obou válčících států. Proto se téma muniční iniciativy dostalo do centra pozornosti většiny našich občanů. Je to zejména proto, že Fialova vláda si z toho udělala politickou reklamu ve vztahu k opozici, ale skrytě i výnosný byznys pro pár spřátelených zbrojařů. (Někteří politici tehdejší koalice se začali chovat naprosto nepřístojně: jako lobbisté určitých zájmových skupinek, napojených na státní kasu.)

To všechno se přirozeně neodehrávalo ve vzduchoprázdnu, nýbrž v historickém, ale i mezinárodně-politickém kontextu. Nerad to konstatuji, ale již nějakou dobu začíná platit, že EU, navazující na starší projekt evropské integrace z doby bezprostředně po skončení Druhé světové války (Montánní unie, Evropské hospodářské společenství), přestala být po začátku války na Ukrajině mírovým projektem, sloužícím těm státům, jež se do tohoto projektu v dobré víře zapojily. (Dnešní EU je jiná, než ta, do níž jsme v r. 2004 vstupovali. To je třeba jasně konstatovat a nenechat se ohlupovat probruselskou propagandou.)

Zřízením pozice „komisaře pro válku“ při ustavení současné Evropské komise a odsouhlasenými závazky poskytovat Ukrajině pomoc penězi i formou zbrojních dodávek začala EU otevřeně popírat to, co je uvedeno v zakládajících dokumentech tohoto integračního projektu. Jedná se o „tichou revizi“ bez potřebné změny původních dokumentů: ty je třeba přepracovat, nebo celý projekt ukončit.

Podobně je tomu i s NATO. Také tento vojenský pakt, vzniklý v době začínající „studené války“ (1949), již dlouho neplní roli obranné aliance, nýbrž se stává (prostřednictvím samostatných, „partyzánských“, akcí jednotlivých členských států) ohrožením pro světový mír. Naposledy to potvrdil gangsterský vpád speciálních vojenských jednotek USA do Venezuely, který byl nezpochybnitelným případem porušení mezinárodního práva. Američtí generálové si pohrávají s myšlenkou libovolné intervence ve státech, jež jsou zmítány vnitropolitickými konflikty (Írán, útok Izraele proti Libanonu nebo válka proti Hamásu v Gaze).

Umělé vytváření dalších válečných ohnisek nese s sebou riziko, že právě zde může vzniknout nový celosvětový konflikt s nepředvídatelným rozsahem i těžko odhadnutelným počtem možných obětí. Nekontrolovatelné a avanturistické chování amerického prezidenta, který zcela podlehl tlaku „neocons“, nemůže přinést nic dobrého. V konečném důsledku se to projeví i ve vývoji na americké vnitropolitické scéně. Republikáni si zahrávají s příštím vyřazením z vládnutí na dlouhou dobu. V tomto případě nejde o D. Trumpa, který již nemůže kandidovat potřetí: jde o budoucnost celé Ameriky.

Moderní dějiny lidstva nás poučují o tom, že zahrávání si s ohněm bývá vždy nebezpečné, riskantní, a může se časem zcela vymknout kontrole. Nepřijatelná je pak bezvýhradná podpora válečných plánů Státu Izrael ze strany administrativy D. Trumpa. Naprosto komické a doslova utopické jsou pak úvahy o vybudování jakéhosi „rekreačního“ pásu v Gaze – na troskách původních domů palestinských obyvatel. Byl by to „holocaust naruby“, prováděný tentokrát Židy (ve spolupráci s USA). Podobné úvahy jsou jen důsledkem špatné znalosti dějin ze strany politiků Izraele, ale hlavně USA. Jejich odtrženost od reality je naprosto tragická. Pokračování v těchto scestných úvahách může vést k obrovské tragédii pro miliony obyvatel tohoto regionu.

─────

V souvislosti s nástupem Babišovy vlády se u nás dostala na přetřes právě ona muniční iniciativa, jíž využívala Fialova vláda jako své politické „berličky“, aby mohla obhájit všechny zřejmé neúspěchy svého vládnutí v posledních čtyřech letech. Dnes už to přece každý ví: Tato vláda, která se stále oháněla tím, jak je třeba pomáhat Ukrajině, nasekala dluhy v neuvěřitelné výši: 1 200 000 000 Kč, čili 1,2 bilionu Kč. Překonala tím všechno dosud myslitelné. Nejenže sestavovala každoročně deficitní rozpočty, v nichž navíc „švidlovala“, ale ten poslední z roku 2025 „přešvihla“ o 50 miliard Kč oproti původnímu plánu.

Po naší „ukrajinské“ vládě v čele s neschopným „profesůrkem“ z Brna a stejně neschopným a prolhaným „elektrikářem“ z Opavy, zbyly jen dluhy a špatná pověst. S tím už se nedá uspět v žádných dalších volbách. V ODS tomuto jasnému vzkazu přesto nechtějí porozumět. Tato koalice prohrála ve volbách a její „babráctví“ snad už otevřelo oči i těm největším naivkům. Přesto všechno zoufalci z ODS i na nedávno skončeném 32. kongresu dál plánují, jak to té současné vládě „natřou“ v příštích volbách.

Je proto logické, že veřejnost pozorně sleduje všechno, co se okolo aktivit naší vlády ve vztahu k Ukrajině i nadále odehrává. Poté, kdy vešlo ve známost, že někteří oligarchové z okruhu V. Zelenského si pořizují z peněz, které byly na Ukrajinu zaslány, zlaté záchody, což představuje nestydatost toho nejhrubšího kalibru, začíná být část našich občanů velice obezřetná a nedůvěřivá. Zaznívají požadavky, aby došlo k ráznému omezení nebo k úplnému zastavení jakékoliv další pomoci Ukrajině. Jakápak „pomoc“, když ji pár „rozežranců“ zneužívá tak skandálním způsobem!

Jako blesk z čistého nebe nás všechny zasáhla informace o tom, kterak se to má s onou muniční iniciativou i s našimi firmami, které do toho byly zapojeny. Tyto informace nám sdělil na tiskové konferenci po zasedání vlády dne 12. 1. 2026 samotný premiér A. Babiš. Ten oznámil, že přes firmy zbrojního průmyslu v rámci tzv. muniční iniciativy „proteklo“ celkem 274 miliard Kč. Tuto informaci poskytl veřejnosti A. Vytečka, ředitel Agentury pro mezivládní obrannou spolupráci, jež tuto iniciativu koordinuje.

Svou informaci o „muniční iniciativě“ Babiš ještě doplnil o další fakta: z českého rozpočtu šlo na vyzbrojování Ukrajiny celkem 17,1 miliard Kč, a to bez vědomí veřejnosti. Babiš k tomu uvedl: „To vše se skrývalo, to bylo vše supertajné. O muniční iniciativě jsme nic nevěděli, oni (= Fialova vláda) stále mlžili a skrývali to v rozpočtu vojenské rozvědky. Je to netransparentní.“ (Novinky.cz, 12. 1. 2026, 10:33)

Na tuto skandální záležitost zareagovala i senátorka J. Zwyrtek-Hamplová těmito slovy: „Lhali-li nám ti lidé, kteří to celé tzv. podepisovali, včetně expremiéra, měli by opravdu stát jeden vedle druhého před soudem…“ (PL, 13. 1. 2026, 10:32)

Silná slova padají na obou stranách. Poté, kdy se pravda dostala na veřejnost, expremiér P. Fiala obvinil A. Babiše z toho, že ohrožuje bezpečnost lidí a firem, které se na zmíněné „iniciativě“ podílejí. Podíváme-li se na celou věc s chladnou hlavou, jedná se o kšeft století pro zbrojaře, který požehnala vláda v čele s pánbíčkářem P. Fialou. V tomto kontextu jde o tu nejohavnější vizitku naší polistopadové politiky. Od roku 1989 uplynulo již 36 let, což je doba skoro stejně tak dlouhá, po kterou tady totalitně vládli komunisté. A znovu se potvrdilo, že u nás se velice rychle zapomíná: na to dobré, ale i na to zlé.

V tomto případě na dobrá a chvályhodná předsevzetí „revolucionářů“ z konce roku 1989. Ti nám, občanům, v oněch bouřlivých dnech „sametové revoluce“ slibovali, že se stanou ochránci svobody a demokracie. Z ochránců míru se o pár desítek let později stali podporovatelé války na Ukrajině, kteří mávali modro-žlutými vlajkami všude, kde to šlo. Zatímco podporovatel míru V. Havel vzal svůj příslib vážně a začal s konverzí zbrojní výroby na Slovensku (tím si u Slováků popularitu nezvýšil, ale naopak), ti „demokraté“, kteří se dnes hlásí k jeho odkazu, ve skutečnosti vůbec netuší, že novými zásilkami zbraní pouze prodlužují tuto nesmyslnou válku a svými penězi jen přispívají na „zlaté hajzlíky“ pro ukrajinské oligarchy.

Raději se ani neptám, co by tomuto farizejskému počínání řekl bytostný demokrat a pacifista Karel Čapek. I on by nejspíš dospěl k závěru, že P. Fiala je tou nejodpudivější figurkou našich moderních dějin. Tento „ukrajinský“ premiér se omylem stal vítězem voleb z října 2021. Ty volby mu tehdy vyhráli jeho „kámoši“ z České televize. Kolik jim za to zaplatil, to se dozvíme až tak za padesát let. To už bude náš „profesůrek“ po smrti a žádná odplata od nespokojených občanů mu hrozit nebude.

Fialovi podporovatelé, ale i jeho odpůrci se vzácně shodnou v jednom: podělal všechno, na co sáhl. Přesto se po prohraných volbách nezapomněl pochválit, jak byla jeho vláda úspěšná. Osobám tohoto druhu již není pomoci. Píše se o nich již v Písmu svatém: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.“ Kdyby to všechno viděl a slyšel zakladatel ČSR, TGM, hořce by zaplakal nad tím, kam tu jeho republiku přivedli hloupí a nekompetentní politici.

Prolhaná vláda v čele s patologickým lhářem a vypravěčem politických pohádek, P. Fialou, byla po čtyřech letech chaotického nevládnutí poslána tam, kde měla skončit hned po svém jmenování: do propadliště dějin. Čerti v pekle již roztápějí pod dalšími kotly. Fiala a spol. budou mít tu nejlepší péči. Hned vedle jejich kotlů se na ně bude usmívat Venca Flaška i jeho aristokratický „kámoš“ – kníže Kchrál.

Vítejte v pekle, „fialovci“!

25. 1. 2026

‒ RJ ‒

─────

Seznam vyobrazení:

1. Bývalá ministryně obrany J. Černochová se zbraní.

2. Prezident USA D. Trump si spletl Arktidu s Antarktidou.

3. Mrakodrapy v Gaze – podle představ Trumpova zetě J. Kuschnera.

4. Ministryně obrany J. Černochová a zbraně pro Ukrajinu. (Karikatura)

5. Ministryně obrany J. Černochová a premiér P. Fiala v tričku s reklamou na náboje pro Ukrajinu. (Karikatura)